Vražda v katedrále

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Básnické drama zachycující tragické dovršení rozporu canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa, hájícího zásady církve proti moci královské, s králem Jindřichem II, rozporu, který končí Becketovou mučednickou smrtí v katedrále v Canterbury 29. prosince roku 1170. Doplněno Eliotovou esejí „Poezie a drama“ v překladu Jana Zábrany....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40575/big_vrazda-v-katedrale-zfm-40575.jpg 4.119
Žánr:
Literatura světová, Divadelní hry, Poezie

Vydáno: , Mladá fronta
Originální název:

Murder in the Cathedral, 1935


více info...
Nahrávám...

Komentáře (7)

Kniha Vražda v katedrále

JulianaH.
21.12.2021

Před „Vraždou v katedrále“ jsem shodou okolností četla Pirandellovu tragédii, která mě zasáhla, ale už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha „dostala“ tak, jako se to podařilo Eliotovu básnickému dramatu. Nikoliv dějem, který autor převyprávěl sebeironickými slovy: „Člověk přichází domů, tuší, že bude zabit, a zabit je.“ Opona. – Spíš jde o tu kombinaci zvláštního, experimentálního básnického jazyka, náboženské myšlenky a sv. Tomáše Becketa v hlavní roli.

„Nastalo jaro v zimě. Teď sníh ve větvích
se bude vznášet jako květy. A led v příkopech
odrážet bude slunce. Láska v sadě
rozproudí mízu. Veselí je stejně dobré
jako melancholie.“

Už samotné uspořádání verše: do těch nerýmovaných občas vpadají rýmované, někdy dokonce absolutně (ve Francii / ve Francii). Celá jevištní báseň je přízračně repetitivní („pozdě, pozdě, pozdě, pozdní už doba, pozdě...“). Vedle toho Eliot geniálně pracuje s prozimetrem – když se dvakrát zjeví próza, působí to vysloveně šokově. Hlavně v sebeobhajobě čtyř vražedných Rytířů v závěru. Ta ovšem šokuje z více důvodů, také moderním efektem „odcizení“ (rytíři 12. století promlouvají k obecenstvu století 20.) a spravedlivostí autorova přístupu k historické látce. Dohromady je to originální a uchvacuje mě to.

„Tvůj hřích se vznáší vzhůru; zastře králům jejich sokoly.“

Chór je kapitola sama pro sebe. Jeho repliky oplývají tou nejpodivnější básnickou obrazotvorností. Znějí, jako by čerpaly z nějakého kolektivního, iracionálního vědomí. Fascinuje mě sounáležitost děje a postav s přírodou, do níž chór promítá lidské emoce (po Tomášově vraždě kamení krvácí; je potřeba umýt vítr atd.).
Příběh se odehrává v prosinci. Básník tedy evokuje především jeho šeď, zimu a zkřehlost. I sama hra je jakoby zkřehlá, bolestně ztuhlá v očekávání smrti, šedá. Jsem přesvědčená, že určitá schematičnost a, řekněme, nedostatek barevnosti a teplé živosti jsou autorský záměr.

„Od chvil, co zlatý říjen ochřadl a přešel v šerý listopad
a lidé očesali a uložili jablka a země se proměnila
v hnědé, ostré, mrtvé hroty v bahnité a vodní pustině,
nový rok čeká, dýchá, čeká, šeptá v temnotě.“

Těžiště bezpochyby spočívá v náboženském poselství hry. Čtvrtý pokušitel se snaží svést Becketa k pýše na vlastní mučednictví. Ten mu v překrásném vánočním kázání odpovídá (a následně svojí smrtí stvrzuje): mučedníci se nevytvářejí sami, vytváří je bůh. – Ale myšlenka světcovy smrti jako svého druhu sebevraždy se vrací v apologii jeho vrahů... Připomíná ostatně teorii, podle které byla jakousi sebevraždou i mučednická smrt sv. Vojtěcha, zlomeného ztrátou rodiny a neúspěchem české misie. (Z mého morálního hlediska je to samozřejmě jedno, ale námět k zamyšlení zajímavý.)
V závěru se Eliot vrací k myšlence z kázání, že smrt mučedníka přináší křesťanovi zármutek i radost zároveň. Já ale nejsem křesťan a cítím jenom zdrcující žal nad Becketovou sebeobětí. Chudák arcibiskup ještě vyjadřuje věrnost monarchovi, který zavinil jeho smrt. Jeho výkřik „Jindřichu, můj králi!“ mnou projel velice bolestně.
Chápu, že ne každému hra sedne. Téměř chybí děj a plastická modelace postav. Verše jsou místy... jako z jiného světa (že by vhodná příprava na „Pustinu“?) . Ale já jsem v knize našla něco, o čem jsem nevěděla, že to hledám. Takže pro mě extrémně silný a formativní zážitek. – „Svatý Tomáši Beckete, oroduj za nás.“

VeruMalfoy
22.12.2020

Tuhle knížku jsem slyšela jako audioknihu, ale čtení ve vrších mi nedělá problém. Kdyby se mi kniha dostala do ruky, tak se čtení knihy podruhé bránit nebudu. Děj se mi líbil a ukázal mi část historie. Navíc člověka nutí k zamyšlení. Je nutné páchání zla, pokud jde o vítězství vladaře nad církví?


Šárkaxx
28.04.2019

Pověst o zavraždění arcibiskupa Thomase Becketta v prosinci 1170. Vrací se z Francie, kam se uchýlil poté, co odmítl navrhované hodnosti od krále a raději se stal duchovním. Při návratu do Anglie počítá se zavražděním, ve hře samotné se setkává se 4 pokušiteli. Do všeho vystupuje chór canterburských žen, které bez arcibiskupa jsou sice nešťastné, ale jeho návrat vnímají jako horší, protože když o něj přijdou, nemohou se utěšovat ani nadějí, že je někde ochraňuje.
Celý text je psán napůl prózou, napůl veršovaně, někdy se v tom dalo těžko vyznat. A celkově vyznívá text těžkopádně, i když je jen kratinký.

Kerberos
08.11.2018

Poslouchala jsem audioknihu,pěkný přednes ,ale veršovanou knihu bych asi nedala.

Delicius
21.06.2015

S výrokem, že je kniha v překladu Jana Zábrany nelze souhlasit.
V závěru knihy je v Poznámce k překladu uvedeno, že Jiří Valja přeložil celou knihu. Byl však v polovině přepisu rukopisu překladu, který při přepisování ještě upravoval. Zábrana "jen" dodělal opravy v další části, u kterých měl pocit, že by je udělal i sám Jiří Valja- kdyby byl býval nezemřel.

fleurmilk
05.08.2012

Velmi dobré básnické drama.

alef
01.02.2019

"Proč v čase narození našeho Pána, v čase Vánočních svátků, na zemi nevládne pokoj a mezi lidmi dobrá vůle?
Pokoj tohoto světa je vždy nejistý ..."
Ale ani Kristus nepřináší harmonii: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“

Dramatický dialog je prý forma, která je Eliotovi blízká, ale, abych pravdu řekla, mě nijak neohromil, možná to je díky náboženskému tématu, na mě působil nepříjemně stroze, až studeně, a hodně intelektuálně.
Vzhledem k tématu - vražda arcibiskupa Thomase Becketa, později svatořečeného jako Svatý Tomáš z Cantenbury, se asi spíš hodí pro církevní využití (Becketova kázání a taky, jako připomínka téhle události), ale čtivější je v té sekulární poloze - tajemství vraždy.
Takže odpověď na tu nejdůležitější otázku: Kdo zabil Thomase Becketa? ... si každý musí zodpovědět sám (nejspíš se budou odpovědi lišit, podle toho, jaká poloha příběhu je čtenáři bližší - ta světská či duchovní) ... takže, byli to: "Muži, nebo Bůh, anebo obojí?"