Nadějné vyhlídky přehled

18.02.2025

Jeden z posledních Dickensových románů v sobě snoubí všechna kouzla génia autorova, ačkoli je nutno podotknout, že je nevydá svým čtenářům zrovna lehce. U mě tak tomu je. Nadějné vyhlídky skrývají mnoho pokladů, byť jako celek vykazují i pár věcí, které - jakkoli jsem zaujat pro Dickense - dělají četbu celkem obtížnou a knihu tak řadí mezi "horší". Nicméně víte jak je to s termínem "horší" u osobně oblíbených autorů.

Pip je prazvláštní osůbka. Nemohl jsem mu propadnout tolik jako třeba Davidovi nebo Oliverovi. Dáno to může být možná trochu tím, že Pip je o něco starší. A starší "děti" dělají Dickensovi jisté potíže - stačí vzpomenout Mikuláše i přesto, že pochází z jiné autorovy epochy. U Pipa je během celého příběhu probíhající vývoj, a to dost znatelný. Hlavně v druhé polovině knihy - především od seznámení s Magwitchem - stane se z něj vyloženě vyspělá respektu hodná postava a vypravěč. Nesmí se však na scéně objevit Estella - protože tím okamžikem, kdy o ní Pip začne mluvit, stává se z něj otravný zamilovaný adolescent. Nedáš si pokoj, "chlapče zlatá", a nedáš si pokoj. Jaký kontrast je mezi Estellou a Biddy, uměle podněcovanou krásou a přirozenou prostou duší. Na Biddy, až příliš snadno přehlédnutelný květ, je po přečtení knihy lehké zapomenout, jakmile knihu vezmete do ruky znovu, světlem přesvítí Estellu.

Dobrých duší hodných paměti je v Nadějných vyhlídkách povícero. Herbert je dobrákem od kosti a živou energií. Zatímco Joe, dobrák Joe, je "mírný, dobrosrdečný, vlídný, bezstarostný, pošetilý, milý člověk - něco jako Herkules co do síly i co do slabosti" - sice není kdovíjakým intelektuálem, ale je mistrem kovářského kladiva, jemuž není rovno. A s kovářskou poctivostí buší do kovadliny i do života. V případě dobrotivých duší nesmím opomenout Wemmicka; dělal mi radost pokaždé, kdy se objevil, ať už v podobě walworthské nebo kancelářské. Jedno z nejkrásnějších míst, které Dickens kdy vytvořil, je Hrad walworthský - se všemi Wemmickovými hračičkami a , vymoženostmi, vynálezy, pohodou a v neposlední řadě Dědou. On i ten Jaggers je sympaťák, chápeme.

Dickens umí skvěle pracovat se hrou světlem. A kde je světlo, tam nutně musí být stíny. Tady jich je celkem požehnaně. Slečna Havishamová (jejíž filmovou podobu za mě nejdokonaleji ztvárnila Helena Bonham Carter a hotovo) rozhodně nepatří mezi záporné postavy. Její dům Satis, stíny, pavučiny, dialogy, klepání holí do podlahy, to je síla sama o sobě, která vrcholí ohromující nehodou s plameny.

Dobrá. Vidím, že upadám do rozvláčnosti. Jak řečeno na začátku, Nadějné vyhlídky nejsou tou nejjednodušší, čtenářsky nejsnadnější Dickensovou knihou. Navíc v době, kdy současná literatura vyžaduje spěch na děj, může být těžké se začíst. Když se to ale podaří a mysl zklidní, mistr promluví a čtenáře opět chytí vykreslením prostředí, volně plynoucího Pipova životního příběhu s morálním poučením, trochou napětí (o akční scény není nouze), hlubokými myšlenkami, o nic méně hlubokými emocemi a dramatem hodné Dickensovy velikosti doprovázené (vůči autoru) poměrně malým počtem postav, z nichž bezmála polovina zanechá dlouhodobou stopu.