Rilian komentáře u knih

Na střední jsme vůbec nemuseli k maturitě něco číst. Čím jsem starší, tím více načítám onu povinnou literaturu a uvědomuji si, jak špatně byla literatura za našich dob učena. Učitelka prostě přečetla jméno, zařadila autora do skupiny a u jednoho díla převyprávěla stručný děj. Takový výklad samozřejmě nikoho nemotivoval, aby si knihu přečetl a to je veliká škoda.
Právě na Krysařovi by se dalo nádherně předvést vývoj středověké legendy o záhadné smrti dětí v Hamelnu, do níž se později přidaly krysy a postava krysaře. Zároveň by se žáci konečně dozvěděli, co vlastně znamenal anarchismus v podání Viktora Dyka.
Jsem velmi rád, že nová generace učitelů s žáky knihy čte a nechávají je text rozebírat a přemýšlet o něm.

16 12.03.2023

Další z řady dystopických románů, které vznikaly v období první polovině 20. století, na jehož konci stojí mnohem známější román 1984. Stejně jako v románech Orwella a Zamjatina pojednává příběh o zdolání poslední překážky na cestě totální kontrole lidského jednání. V případě Orwella se jednalo o svobodu myšlenek a u Zamjatina o fantazii. V románu Kallocain umožňuje nová droga kontrolovat lidské podvědomí. Na druhou stranu ústřední autoritou v románu Kallocain není ani Velký bratr či Dobrodinec, ale stát samotný. Zájmy státu jsou nadřazeny zájmům jednotlivce a pro své přežití potřebuje stát lidi, kteří "v případě nutnosti naplivou na tiskařskou čerň." Individualita je tedy opět považována za relikt minulosti.
Kniha se četla mnohem lépe než román My, ale stále si myslím, že Orwell tento žánr dovedl k dokonalosti. V příběhu mi chyběla ona depresivní stísněnost a beznaděj veškerého odporu. Pouze v případech, kdy se autorka dotkla tématu porodnosti v obou znepřátelených státech jsem onu beznaděj pocítil. Oba superstáty totiž vymírají. Je škoda, že dějová linie pojednávající o odbojové skupině nebyla dostatečně dokončena a čtenář tak neví, jestli existuje po zatčení několika jejích členů ještě naděje.
Původně jsem chtěl udělit pouze dvě hvězdičky, protože román nenaplnil mé očekávání. Třetí hvězdičku bych nakonec přidal spíše s ohledem na okolnosti, za nichž román byl napsán. Nicméně se jedná o důstojný příspěvek k řadě dnes již kultovních dystopických románů.

3 06.03.2023

Kniha představuje tištěné vydání autorčiných blogů. Nejedná se tedy o hluboké teologické dílo, jak si mnozí patrně mysleli. Četba je příjemná a audiokniha rovněž. Čtenář má možnost nahlédnout do života farářky, která zároveň chce žít svůj život naplno.
Paní Kopeckou jsem měl tu čest potkat a velice jí fandím. Ačkoliv bych jako katolík mohl některé její názory považovat za příliš liberální, uvědomil jsem si při četbě, jak je vlastně dobře, že existuje mnoho nekatolických církví, které mohou reprezentovat určitou skupinu věřících a přitom následovat stejné Kristovo poselství. Za tuto jednotu v rozmanitosti bychom jako křesťané měli být vděčni a jsem rád, že ekumenický dialog v dnešní době stále pokračuje.

10 25.02.2023

Dle mého názoru uspokojivé zakončení původní trilogie o čaroději Zeměmoří. Autorčin styl je spíše stručný a mnohdy dává spíše přednost čtenářově fantazii. Z tohoto důvodu se v textu můžeme dočíst o mnohých Gedových dobrodružstvích, které ovšem autora předtím nikde nerozepsala. O to více bohužel stále nemám rád Hrobky Atuánu.
Zároveň se mi líbí autorčin talent rozebrat vždy nějaké klišé literárního fantasy. Mladý Arren není Gedem vybrán jako jeho společník, protože by ho chtěl naučit a předat své schopnosti, ani pro jeho dosud neobjevený talent, který by se projevil v té nejvypjatější době. Arren prostě doprovází Geda, aby dospěl a připravil se na svoji budoucí roli krále a naučil se zodpovědnosti.

1 18.02.2023

Dle mého názoru se jedná o jednu z nejpovedenějších publikací v této edici. Dějiny Venezuely ukazují nebezpečí, které hrozí každé zemi s obrovským nerostným bohatstvím. Rozhazovačnost a krátkozrakost demokratických vlád s návazností v podobě socialistických experimentů Cháveze a Madura přestavují vskutku smrtelný kokteil. Mnoho zemí s nerostným bohatstvím pohádkově zbohatla aniž by se ovšem stejnou měrou rozvíjela - SA, UAE, Rusko, Írán. Nicméně tyto země alespoň investovaly do svého ropného průmyslu. Chavistas od počátku století nikoliv (v roce 2020 neotevřela Venezuela ani jeden nový vrt).
Depresivní příběh umocňují poslední dvě kapitoly o bezzubé opozici a bezvýchodnosti Madurova režimu. Autor správně pokládá otázku, co by se mohlo/muselo stát, kdyby Madurův režim skutečně padl. Je to v podstatě stejné jako v Rusku. Odstranění Putina by bylo pouze prvním krokem, nikoliv posledním. Tyto totalitní režimy jsou budovány již více než 20 let a tudíž se nesesypou jako domeček z karet.
Obávám se, že je třeba dát autorovi za pravdu, že takto etablované režimy nelze svrhnout mírovou cestou za pomoci demonstrací a stávek. To nefungovalo v Bělorusku, Íránu, Rusku ani ve Venezuele. Diktátoři zkrátka potlačí to největší nebezpečí a poté si už jen stačí počkat, až vůle a síla protestů ochabne. Tito diktátoři mají totiž k dispozici nejen ozbrojené a pořádkové složky, ale také část populace, která s jejich režimem nekriticky sympatizuje. Převrat nemůže přijít ani od politických elit, protože za 20 let v těchto zemích nezůstala žádná nezávislá elita, pouza ta, která je úzce spojena s diktátorem, takže ačkoliv třeba již tak nebohatnou, rozhodně je pro ně lepší zůstat s diktátorem než čelit důsledkům po převratu.
Smutný příběh smutného státu.

6 04.02.2023

Velkolepé zakončení celé série. Tento příběh pojednává o ztrátě víry v nejistých dobách a pokušení lidí přiklánět se k falešným prorokům. Jako malý jsem příliš nerozuměl, proč Narnie vlastně zanikla. Příběh totiž začíná zdánlivě nevinnou událostí, kdy vychytralý opičák předvádí ostatním zvířatům falešného Aslana. Autor nám tu ukazuje, že z nepatrných událostí mohu vzniknout velké problémy. Právě v těžkých časech bychom se měli snažit stát vzpřímeně, jakkoliv se nám to může zdát obtížné. Závěr knihy je smutný a radostný zároveň. Stará Narine zanikla a hlavní hrdinové zakončili svoji pozemskou pouť. Nicméně teprve v tento moment začíná to pravé a skutečné dobrodružství, na jehož počátku stojí smrt.

8 31.01.2023

Na tuto knihu jsem byl dlouho zvědavý, protože se jedná o rané Clarkovo experimentování s existencí nadřazené inteligence v galaktickém měřítku, která dalekosáhle přesahuje samotné lidstvo. Podobný motiv se objevuje i v knize Konec dětství. V obou příbězích lidstvo žije v utopii a pomalu směřuje ke svému osudu. Rozdíl ovšem spočívá v tom, že v závěru knihy Konec dětství se lidstvo přesune do další fáze svého vývoje, kdežto v knize Město a hvězdy započne znovu to, co se již dříve odehrálo.
Kniha se mi líbila, ale poměrně lituji několika změn, které autor udělal oproti původní verzi (Proti pádu noci), jako například jiný původ Mistra či záhadná identita Velkých. Opravdu rád bych se dozvěděl něco o Impériu a vzniku Šílené mysli, ale to nám jako čtenářům patrně nebylo autorem přisouzeno.

17.01.2023

Tento díl jsem dlouho neprávem přehlížel, přestože má po Lvu, čarodějnici a skříni patrně nejvíce akční a napínavý příběh. Knihy o Narnii jsou postaveny zejména na křesťanských symbolech a universálním poselství, nikoliv na dynamickém příběhu. Není to zkrátka Pán prstenů.
Každý příběh Narnie rozebírá jinou stránku křesťanské nauky. Např. Lev, čarodějnice a skříň je o obětování, Plavba Jitřního poutníka zase o vytrvalosti ve víře vedoucí k obrácení a Stříbrná židle zase o odvaze následovat Boha (Aslana) aniž bychom měli sebemenší jistotu, kam nás naše cesta zavede. Příběh knihy Kůň a jeho chlapec v sobě obsahuje onu základní otázku, kdo je vlastně hoden vstoupit do nebe? Kůň Brí ví o Narnii (ráj) nejvíce z celé družiny, je moudrý, odvážný a zkušený. Naproti tomu Šasta je nevzdělaný a o Narnii zaslechl pouze několik kusých zpráv. A přesto se Šasta v rozhodující chvíli projeví mnohem statečněji než zkušený válečný kůň. Ponaučení zní, že se člověk před vstupem do nebe musí zbavit svého lpění na titulech, bohatství nebo zkušenostech a považovat se za obyčejné a nedokonalého.
V příběhu pravda chybí ono spojení mezi naším světem a Narnií (nepočítaje Edmunda a Lucii), ale to právě tomuto dílu přidává na jeho unikátnosti. Navíc celá cesta Brího a Šasty plně zapadá do stylu, kterým autor své knihy psal. Je to příběh o cestě do neznáma, která cestovatele vždy změní a po celou dobu jsou doprovázeny Aslanem (Ježíšem/Bohem), jenž jako jediný ví, jak to celé dopadne.

4 10.01.2023

Druhý díl obsahuje plno trefných vtipů. Nicméně hodnocení musím srazit, protože jsem při čtení napočítal tak dvacet komiksů, které jsem znal již z prvního dílu a několik z internetu, což je dle mého názoru na stostránkovou knížku příliš. Od tištěného vydání bych očekával nějakou přidanou hodnotu jako například soutěžní komiksy na posledních stránkách. Jinak samozřejmě legrace pro všechny kancelářské krysy.
Pokud vyjde třetí díl, určitě budu mít zájem, ale nejprve se ujistím, že jsem většinu komiksů již dříve nečetl.

26.12.2022

Série nakladatelství Havran přináší mnoho zajímavých námětů od autorů z oblastí, z nichž toho běžný český čtenář příliš nepřečte. Je pravda, že Estonský román mě spíše zklamal, ale tato kniha byla příjemným překvapením.
Kniha se čte jedním dechem a děj krásně plyne. Nicméně kniha nenabízí příliš dobových reálií a stejně tak jsem se celý příběh těšil na popis Ionovy vrcholné kariéry v 50. letech, což v knize skoro vůbec není.
V každém případě Busuioc velice dobře vystihl, jak se vnímají agenti totalitní tajné služby - jako udržovatelé pořádku, kteří kácí les shnilých stromů, z nichž sem tam odletí nějaká ta tříska. Jejich svět skončil s pádem režimu a v nové demokracii se právem cítí zbyteční a neukotvení. Zbývají jim pouze vzpomínky a pocit dobře vykonané práce, jejíž výsledky ovšem demokraté zničili (díkybohu).

23.12.2022

Úvodem je si nutné přiznat, že tato kniha není zkrátka pro každého. Jedná se o velice těžkou četbu s mnoha odbočkami a děj zdánlivě nespěje k žádnému závěru. Na příběhu je patrné, že jej autor nedopsal, a proto lze jen obtížně soudit, jak by finální verze skutečně vypadala.
Příběh se odehrává ve dvou rovinách. V první sledujeme příběh muže bez vlastností Ulricha, který se snaží najít své místo ve stále nepřehlednější a chaotické společnosti. V druhé zase horečné, byť nikterak dramatizované přípravy tzv. Paralelní akce na počest výročí vlády Františka Josefa I. Obě dějové linky pojí hlavní aktéři, které nelze v podstatě nijak definovat - Ulrich a Rakousko-Uhersko. O obou jsem schopen říci pouze to, co nejsou. Ulrich nemá žádné vlastnosti a proto poznáváme jenom jeho dobře čitelné okolí. Stejně je tomu se samotnou rakousko-uherskou monarchií. Autor naprosto geniálně vystihl bizarní kombinaci liberální demokracie a klerikálního absolutismu, která panovala ve staré monarchii (v díle zvaná jako Kakánie).
Pokud si na knihu naleznete čas, tím lépe pro vás. Na druhou stranu, když se v textu ztratíte, neznamená to, že jste automaticky hlupáci. Nadčasové poselství je ovšem patrné už ze samotného názvu. V době, kdy se vše rozvolňuje a relativizuje, je nutné zachovat si vlastní tvář a držet se svých zásad.

2 23.12.2022

Jako malý jsem sérii četl a byl jsem trochu zklamán, protože jsem byl namlsán Pánem prstenů a myslel jsem si, že Lewis psal něco podobného, akorát více pro děti. Teprve v dospělosti jsem začal objevovat hloubku Lewisova díla a především jeho křesťanský podtext. Když jsem byl dítě, neviděl jsem v Aslanovi Ježíše a nechápal jsem jeho oběť v první díle. Nyní se mi celá série jeví v jiném světle. Narie byla stvořena pro děti, aby mohly Ježíše poznat skrze Aslana (což u mě fungovalo). Ostatně na konci Plavby jitřního poutníka sám Aslan říká, že když děti dospějí, musejí ho hledat ve svém světě, ale pod jiným jménem. Všechny děti, které se do Narine dostaly byly buďto opuštěné, vyčleněné, hledající naději nebo byly pro své okolí nesnesitelné. Všechny Aslana poznaly a nalezly, co hledaly nebo co potřebovaly. Stříbrná židle patří k mým nejoblíbenějším dílům celé série. Vrchol příběhu představuje souboj se Zelenou čarodějnicí. Tento souboj ovšem není soubojem fyzických sil, nýbrž pevné víry. Čarodějnice se děti stejně jako Satan snaží přesvědčit, že temnota je jedinou realitou a Bůh (Aslan) nebo Narnie (Nebe) pouhým výmyslem.
Pokud se k Narnii dostanete už jako dospělí, nečekejte epický fantasy příběh, ale popis dětského hledání Boha (Aslana). Ostatně první scéna, kdy se Jill setká s Aslanem je toho důkazem. Aslan ji nedává žádné sliby ani záruky, pouze ji ukazuje jezero, z něhož se může Jill napít. Jill se poté musí rozhodnout, jestli bude mít odvahu napít se a riskovat, že na ní lev zaútočí nebo uteče. Stejně tak nedává Bůh žádné záruky, pouze nám ukazuje cestu, po níž se musíme vydat sami vyzbrojeni pouze vírou a naději.

5 23.12.2022

Knihu jsem přečetl velice rychle, jelikož se nejedná o příliš náročné čtení. Autor v úvodu tvrdí, že nechce psát to, co napsali už jiní, ale bohužel přesně to nakonec udělal. Ačkoliv všeobecně s autorem souhlasím, jeho styl spíše připomíná nějaký komentátorský blog, jakých je na internetu spousta. Sprostá slova a nadávky na současné politiky celý text degradují.
Pokud se skutečně zajímáte o genezi současného ruského režimu, pak doporučuji si přečíst jinou knihu (např. Všichni muži Kremlu). Tento text sice neobsahuje chybné informace, ale velice zjednodušené.
Nesouhlasím pouze s autorovou závěrečnou úvahou o možnostech ukončení konfliktu. Nelze požadovat po jednom nespolehlivém a totalitním státu (Čína), aby společně s USA a EU garantoval bezpečnost Ukrajiny před jiným nespolehlivým a totalitním státem (Rusko). Stejně tak považuji za hloupý nápad hledat východisko, aby mohl Putin z konfliktu vycouvat se ctí. Není vůbec jisté, že Rusko nemůže být poraženo. Existuje více způsobů, jak vyhrát válku než nutně opakovat scénář Německa z roku 1945.

6 05.11.2022

Tento výbor se těžko hodnotí, protože se v ČR jedná o zcela výjimečnou příležitost, kdy se český čtenář může seznámit s byzantskou poezií, kterou lze s určitými výhradami označit za východní variaci vagantské poezie.
Zasvěcenějšímu čtenáři tento výbor poskytne další důkaz o pronikání západní kultury na východ a kulturní rozmach během vlády dynastie Komnenovců. Pozdní Byzanc se tak jeví jako méně rigidní a ortodoxní prostředí.
Básně se čtou velice jednoduše a obsahují opakované stížnosti autorů na své zdraví, nedostatečné finanční zajištění nebo v nich svého patrona žádají o laskavost. Ironicky vyznívají zejména pasáže, v nichž autoři bědují nad svoji chudobou navzdory svému vzdělání, které jim přece mělo zajistit život v bohatství: "Kdo má dítě a rozum, ten nebude ho učit číst, do školy nepošle je. Máš syna, chlapce, milý můj? Kluka, co se má k světu? Radši ho uškrť provazem než číst a psát ho učit."

2 29.10.2022

Výběr příběhů z celé série se myslím velice povedl. Jedinou výjimku představuje druhý díl, který se mi vůbec nelíbil. Nedokážu určit, zdali to bylo způsobeno stářím příběhu nebo jejich kresbou nebo samotným příběhem. Osobně hodnotím nejlépe čtvrtý díl a posléze třetí, kde jsem asi polovinu příběhů znal z dětství. První díl doporučuji přečíst po sbírce Život a doba Skrblíka McKváka, protože některé příběhy se navzájem doplňují.
Celkově jsem si sérii užil. Krásný doušek ze studnice mládí.

1 27.10.2022

Souhlasím s většinou názorů. Kniha opravdu představuje podrobný, ale zároveň i přes velké množství jmen přehledný průřez vzestupu a utváření režimu Vladimira Putina. Myslím, že vše již bylo níže napsáno, nicméně musím přiznat, že mě překvapilo, že v podstatě žádná z Moskvou uplatňovaných strategií není ničím novým. Vše si mohli již v minulosti vyzkoušet. Např. obviňování z fašismu po odstranění pomníku Rudé armády v Talinnu, zasahování do ukrajinských prezidentských voleb, využívání plynu pro vydírání jak Ukrajiny, tak zbytku Evropy, efektivní využívání západních politiků, kteří k Putinovy z nejrůznějších důvodů cítí náklonost (Schröder, Berusconi, Blair) nebo zamlčování vojenské intervence v Gruzii, kde z války udělali "Operaci vynucené příměří".
Současný ruský režim může zkrátka obhajovat jenom člověk, který to dělá z vlastní hlouposti nebo za cizí peníze. Knihu určitě doporučuji a čtenář by se neměl nechat zastrašit velkým množstvím jmen a názvů.

10 26.10.2022

Mnoho informací z knihy jsem již dříve četl, ale to je pravděpodobně tím, že letos čtu nějak moc knih o Putinově Rusku. Každopádně mě překvapuje, kolik existuje knih z období před únorem 2022, které víceméně opakovaly to samé, a sice Rusko není partner, ruský režim se nikdy nemůže demokratizovat, dávejme si na ně pozor. A přesto muselo vždy dojít k nějaké tragické události (vraždy na objednávku či samotná válka), aby to čelním představitelům evropských států došlo.
Ačkoliv by někdo mohl říci, že Rusko dělá jenom špinavou velmocenskou politiku jako USA, je zde několik rozdílů. Předně na Západě došlo k veliké reflexi své minulosti a jak poznamenává autor, obětmi tajných operací se nestávají kritikové politického vedení země a přeběhlíci z řad špionů jsou souzeni v řádných soudních procesech. V případě Ruska se ovšem jedná o brutální formu pomsty.

8 25.10.2022

Existují určitá témata, o nichž buďto nevíme vůbec nic nebo známe jenom široce rozšířený mýtus. Vždy jsem se učil, že Republika padla, protože každé jednání zablokoval jeden poslanec. Tato kniha vás ovšem provede stručně, ale výstižně celým procesem utváření polské monarchia mixta, přičemž samotné právo veta či absolutní konsenzus nemusely sehrát tak významnou roli, jak se často uvádí. Změna politické kultury je něco, co se samozřejmě dá velice těžko analyzovat, ale autor ji přesto upřednostnil před často zmiňovanými strukturálními nedostatky polského politického zřízení.
Knihu mohu doporučit i laikům i zájemcům o dějiny 17. století.

1 10.10.2022

Této knize jsem dal plný počet z osobních důvodů. Zajisté existují více informativních publikací o genocidě v Rwandě, ale tato kniha pojednává spíše o odpuštění našim viníkům.
Jsem učitel a o rwandské genocidě jsem nedávno učil. S překvapením jsem zjistil, že studenti nemají problém pochopit, proč ke genocidě došlo nebo jak vlastně proběhla. Problém ovšem nastal, když jsme se dostali k důsledkům a konečnému usmíření Hutů a Tutsiů. Mé překvapení bylo umocněno zjištěním, že studentům vlastně nedokážu vysvětlit, jak může jeden člověk odpustit druhému, když se na něm či jeho rodině dopustil tak zrůdných zločinů. Jedna dívčina se mě zeptala: "Proč bych mu měla odpouštět, když stačí, že ho nechci zabít?"
Při četbě knihy jsem pochopil, že pragmatismus dnešní ateistické společnosti nedokáže lidem nabídnout podmínky či nějaké zdůvodnění, proč by měli vlastně odpouštět. Stačí přece jenom dále nezabíjet. To však není pravda. Násilí by možná ustano (na čas), ale bariéry mezi lidmi by pořád zůstaly, a kdo ví, jestli by dříve či později nepřišel někdo velice přesvědčivý, který by tuto krvavou kapitolu rwandských dějin zase přivedl k životu.
Odpuštění je tedy do určité míry nepřenositelná zkušenost. Křesťané usilují během svého života o napodování Krista, který odpustil tomu, který ho zradil i těm, kteří ho přibili na kříž. Odpustil bezpodmínečně, Jidáš ani vojáci o odpuštění neprosili. A pokud křesťan vyznává Písmo, pak chápe, že právě on drží ve svých rukou klíč k uzdravení nejen bývalého agresora prosícího o odpuštění, ale i ke svému vlastnímu uzdravení a osvobození.
Svým studentům jsem tedy řekl, že odpuštění je vlastně takový malý zázrak, který nedokážu přesně vysvětlit. Nicméně v zemi, kde musí vedle sebe žít bývalí agresoři a jejich oběti, je vzájemné odpuštění a veřejné zřeknutí se pomsty nezbytné. Odpuštění osvobozuje srdce i mysl, protože nás zbavuje strachu, a každý národ v takovém postavení má pouze dvě možnosti, zůstat v zajetí minulosti či ji se jí zřeknout ve jménu budoucnosti. Rwanďané si zvolili správně.
Při četbě jsem si rovněž uvědomil, že často klademe důraz pouze na genocidu samotnou, ovšem nikoliv na unikátní proces obnovy a usmíření v rwandské společnosti. S trochou nadsázky by se dalo říci, že po nekřesťanské genocidě nastal vrcholný akt křesťanské morálky.

3 10.10.2022

Úvodem bych asi měl zmínit, že se mi kniha nečetla dobře a měl jsem problém se začíst do jednotlivých kapitol. Na druhé straně uznávám historickou hodnotu tohoto díla, stejně tak musím vzít v potaz dobu, kdy byla kniha napsána.
Pokud tento román porovnáme s Orwellovým 1984, pak si můžeme povšimnout, že oba autoři v některých dějových prvcích zašli do většího extrému, kdežto v jiných se drželi zpátky. Orwell kupříkladu upřel obyvatelům Oceánie právo na sex (Antisexuální liga), kdežto Zamjatin ho v Jednotném státě pouze omezil na přídělový systém (růžové lístky). Naproti tomu Zamjatin přišel s plánem, jak by Jednotný stát mohl kontrolovat myšlení svých lidí a vymazat jim fantazii. V 1984 O´Brian přiznává, že je to zatím jeden z nedosažených cílů Strany. Samotný závěr je u Zamjatina trochu povzbudivější, protože je zde alespoň naděje, že Jednotný stát způsobenou krizi nepřežije a samotnou naději vyjádřila i jedna z postav, když přirovnala revoluce k nekonečnu. Žádná revoluce není poslední. Orwell zakončil svůj román velice depresivně. Všechen odpor je marný, protože Strana si řídí i svůj vlastní odboj a proléti se nikdy nevzbouří.
Dějová linie v podstatě popisuje reakce racionálního a pragmatického člověka, který byl vychován v přesvědčení, že všechny životní problémy jsou jenom matematické rovnice s jasným výsledkem. Žena I-330 mu však do života vnese zmatek a mysl D-503 se musí vyrovávat s iracionálními pocity jako radost, láska či morálka.
Knihu mohu doporučit, ale čtenář nesmí očekávat akcí nabití příběh nebo detaily z historie Jednotného státu. Osobně mi v příběhu scházelo nějaké vysvětlení, jak celý tento režim vlastně vznikl. Zvláště, když si lidé evidentně něco z dějin před Jednotným státem pamatují, což je další rozdíl oproti Orwellovi. Nechci říci, že v Jednotném státě bych chtěl žít, ale oproti 1984 jsem zde necítil takovou stísněnost a nemožnost útěku.

5 09.10.2022