Richard Skolek komentáře u knih
Bez nadsázky jeden z nejlepších příběhů, co jsem kdy četl. Jestli Robert Kirkman něčím vyniká, je to práce s tempem a rytmem vyprávění, čtenář se tady ani na chvíli nenudí. Rychlejší díly střídají pomalejší, násilí střídá reflexe, části zaměřené na skupinu jako celek střídají ty komornější a osobnější. Prohlédnout strukturu příběhu není nijak těžké postavy putují postapokalyptickým světem, pak najdou bezpečný úkryt, potom zjistí, že má nějakou slabinu, a nakonec ho musí opustit a začít zase od začátku Kirkman je ale velmi nápaditý. Každý úkryt je jiný a naši hrdinové jsou v něm jinak dlouho, každá větší skupina nepřátel, na kterou narazí, se výrazně liší od všech ostatních, každá část komiksu má jiný náboj a nádech. Nikdy jsem neměl pocit, že by se něco opakovalo nebo že by byl příběh uměle prodlužován, a kdykoliv jsem začal mít dojem, že už mě nic nepřekvapí, přišel nějaký šok.
Úžasní jsou i hrdinové. Na to, že jde o komiks, se autorovi podařilo přijít s množstvím překvapivě komplexních postav, které si člověk oblíbí. Vyvíjí se jak jednotliví hrdinové, tak i skupina jako celek na začátku jsou všichni dost naivní a důvěřiví, postupně se z nich ale stávají zvířata, která následně těžko hledají cestu zpět k lidství. Kirkman se důsledně věnuje traumatům, která s sebou přežití v tomto nelítostném světě nese a s nimiž se každá z postav vyrovnává po svém. Právě pomalejší a komornější části, kdy se hrdinové zamýšlejí nad tím, kým vlastně jsou, komiks neuvěřitelně pozvedávají.
Nakonec musím ještě vyzdvihnout tón vyprávění. Jako celek je to samozřejmě velmi temné a tragické, zároveň je tu ale dost humoru a nechybí řada pěkných chvilek (což je další podstatný důvod, proč se člověk s postavami sžije).
P. S.: pokud s komiksem váháte kvůli seriálu, nejzásadnější body jsou většinou stejné, ale hodně věcí je tu jinak. Ačkoliv budete ochuzeni o některá překvapení, je to přece jenom odlišný příběh. Rozhodně stojí za to a z mého pohledu je o poznání lepší, především co se týče zmiňovaného vypravěčského tempa zatímco v seriálu je často několik vyčkávacích dílů, kde se nic nestane, komiks jde neustále dopředu.
Bez nadsázky jeden z nejlepších příběhů, co jsem kdy četl. Jestli Robert Kirkman něčím vyniká, je to práce s tempem a rytmem vyprávění, čtenář se tady ani na chvíli nenudí. Rychlejší díly střídají pomalejší, násilí střídá reflexe, části zaměřené na skupinu jako celek střídají ty komornější a osobnější. Prohlédnout strukturu příběhu není nijak těžké postavy putují postapokalyptickým světem, pak najdou bezpečný úkryt, potom zjistí, že má nějakou slabinu, a nakonec ho musí opustit a začít zase od začátku Kirkman je ale velmi nápaditý. Každý úkryt je jiný a naši hrdinové jsou v něm jinak dlouho, každá větší skupina nepřátel, na kterou narazí, se výrazně liší od všech ostatních, každá část komiksu má jiný náboj a nádech. Nikdy jsem neměl pocit, že by se něco opakovalo nebo že by byl příběh uměle prodlužován, a kdykoliv jsem začal mít dojem, že už mě nic nepřekvapí, přišel nějaký šok.
Úžasní jsou i hrdinové. Na to, že jde o komiks, se autorovi podařilo přijít s množstvím překvapivě komplexních postav, které si člověk oblíbí. Vyvíjí se jak jednotliví hrdinové, tak i skupina jako celek na začátku jsou všichni dost naivní a důvěřiví, postupně se z nich ale stávají zvířata, která následně těžko hledají cestu zpět k lidství. Kirkman se důsledně věnuje traumatům, která s sebou přežití v tomto nelítostném světě nese a s nimiž se každá z postav vyrovnává po svém. Právě pomalejší a komornější části, kdy se hrdinové zamýšlejí nad tím, kým vlastně jsou, komiks neuvěřitelně pozvedávají.
Nakonec musím ještě vyzdvihnout tón vyprávění. Jako celek je to samozřejmě velmi temné a tragické, zároveň je tu ale dost humoru a nechybí řada pěkných chvilek (což je další podstatný důvod, proč se člověk s postavami sžije).
P. S.: pokud s komiksem váháte kvůli seriálu, nejzásadnější body jsou většinou stejné, ale hodně věcí je tu jinak. Ačkoliv budete ochuzeni o některá překvapení, je to přece jenom odlišný příběh. Rozhodně stojí za to a z mého pohledu je o poznání lepší, především co se týče zmiňovaného vypravěčského tempa zatímco v seriálu je často několik vyčkávacích dílů, kde se nic nestane, komiks jde neustále dopředu.
Bez nadsázky jeden z nejlepších příběhů, co jsem kdy četl. Jestli Robert Kirkman něčím vyniká, je to práce s tempem a rytmem vyprávění, čtenář se tady ani na chvíli nenudí. Rychlejší díly střídají pomalejší, násilí střídá reflexe, části zaměřené na skupinu jako celek střídají ty komornější a osobnější. Prohlédnout strukturu příběhu není nijak těžké postavy putují postapokalyptickým světem, pak najdou bezpečný úkryt, potom zjistí, že má nějakou slabinu, a nakonec ho musí opustit a začít zase od začátku Kirkman je ale velmi nápaditý. Každý úkryt je jiný a naši hrdinové jsou v něm jinak dlouho, každá větší skupina nepřátel, na kterou narazí, se výrazně liší od všech ostatních, každá část komiksu má jiný náboj a nádech. Nikdy jsem neměl pocit, že by se něco opakovalo nebo že by byl příběh uměle prodlužován, a kdykoliv jsem začal mít dojem, že už mě nic nepřekvapí, přišel nějaký šok.
Úžasní jsou i hrdinové. Na to, že jde o komiks, se autorovi podařilo přijít s množstvím překvapivě komplexních postav, které si člověk oblíbí. Vyvíjí se jak jednotliví hrdinové, tak i skupina jako celek na začátku jsou všichni dost naivní a důvěřiví, postupně se z nich ale stávají zvířata, která následně těžko hledají cestu zpět k lidství. Kirkman se důsledně věnuje traumatům, která s sebou přežití v tomto nelítostném světě nese a s nimiž se každá z postav vyrovnává po svém. Právě pomalejší a komornější části, kdy se hrdinové zamýšlejí nad tím, kým vlastně jsou, komiks neuvěřitelně pozvedávají.
Nakonec musím ještě vyzdvihnout tón vyprávění. Jako celek je to samozřejmě velmi temné a tragické, zároveň je tu ale dost humoru a nechybí řada pěkných chvilek (což je další podstatný důvod, proč se člověk s postavami sžije).
P. S.: pokud s komiksem váháte kvůli seriálu, nejzásadnější body jsou většinou stejné, ale hodně věcí je tu jinak. Ačkoliv budete ochuzeni o některá překvapení, je to přece jenom odlišný příběh. Rozhodně stojí za to a z mého pohledu je o poznání lepší, především co se týče zmiňovaného vypravěčského tempa zatímco v seriálu je často několik vyčkávacích dílů, kde se nic nestane, komiks jde neustále dopředu.
Bez nadsázky jeden z nejlepších příběhů, co jsem kdy četl. Jestli Robert Kirkman něčím vyniká, je to práce s tempem a rytmem vyprávění, čtenář se tady ani na chvíli nenudí. Rychlejší díly střídají pomalejší, násilí střídá reflexe, části zaměřené na skupinu jako celek střídají ty komornější a osobnější. Prohlédnout strukturu příběhu není nijak těžké postavy putují postapokalyptickým světem, pak najdou bezpečný úkryt, potom zjistí, že má nějakou slabinu, a nakonec ho musí opustit a začít zase od začátku Kirkman je ale velmi nápaditý. Každý úkryt je jiný a naši hrdinové jsou v něm jinak dlouho, každá větší skupina nepřátel, na kterou narazí, se výrazně liší od všech ostatních, každá část komiksu má jiný náboj a nádech. Nikdy jsem neměl pocit, že by se něco opakovalo nebo že by byl příběh uměle prodlužován, a kdykoliv jsem začal mít dojem, že už mě nic nepřekvapí, přišel nějaký šok.
Úžasní jsou i hrdinové. Na to, že jde o komiks, se autorovi podařilo přijít s množstvím překvapivě komplexních postav, které si člověk oblíbí. Vyvíjí se jak jednotliví hrdinové, tak i skupina jako celek na začátku jsou všichni dost naivní a důvěřiví, postupně se z nich ale stávají zvířata, která následně těžko hledají cestu zpět k lidství. Kirkman se důsledně věnuje traumatům, která s sebou přežití v tomto nelítostném světě nese a s nimiž se každá z postav vyrovnává po svém. Právě pomalejší a komornější části, kdy se hrdinové zamýšlejí nad tím, kým vlastně jsou, komiks neuvěřitelně pozvedávají.
Nakonec musím ještě vyzdvihnout tón vyprávění. Jako celek je to samozřejmě velmi temné a tragické, zároveň je tu ale dost humoru a nechybí řada pěkných chvilek (což je další podstatný důvod, proč se člověk s postavami sžije).
P. S.: pokud s komiksem váháte kvůli seriálu, nejzásadnější body jsou většinou stejné, ale hodně věcí je tu jinak. Ačkoliv budete ochuzeni o některá překvapení, je to přece jenom odlišný příběh. Rozhodně stojí za to a z mého pohledu je o poznání lepší, především co se týče zmiňovaného vypravěčského tempa zatímco v seriálu je často několik vyčkávacích dílů, kde se nic nestane, komiks jde neustále dopředu.
Přemýšlel jsem, jak tuto básnickou sbírku popsat, ale nevím. Má to jakýsi zvláštní nepojmenovatelný náboj, netuším, k čemu tuto nevšední poezii přirovnat. Ve srovnání se svými současníky působí Biebl jako zjevení.
"Koutkem úst na mne kradmo se pousmála
a do kočárku spad žlutý list
Na prsou prudce dýše její přehozená šála
Tolik je po lese opuštěných hnízd"
Bez nadsázky jeden z nejlepších příběhů, co jsem kdy četl. Jestli Robert Kirkman něčím vyniká, je to práce s tempem a rytmem vyprávění, čtenář se tady ani na chvíli nenudí. Rychlejší díly střídají pomalejší, násilí střídá reflexe, části zaměřené na skupinu jako celek střídají ty komornější a osobnější. Prohlédnout strukturu příběhu není nijak těžké postavy putují postapokalyptickým světem, pak najdou bezpečný úkryt, potom zjistí, že má nějakou slabinu, a nakonec ho musí opustit a začít zase od začátku Kirkman je ale velmi nápaditý. Každý úkryt je jiný a naši hrdinové jsou v něm jinak dlouho, každá větší skupina nepřátel, na kterou narazí, se výrazně liší od všech ostatních, každá část komiksu má jiný náboj a nádech. Nikdy jsem neměl pocit, že by se něco opakovalo nebo že by byl příběh uměle prodlužován, a kdykoliv jsem začal mít dojem, že už mě nic nepřekvapí, přišel nějaký šok.
Úžasní jsou i hrdinové. Na to, že jde o komiks, se autorovi podařilo přijít s množstvím překvapivě komplexních postav, které si člověk oblíbí. Vyvíjí se jak jednotliví hrdinové, tak i skupina jako celek na začátku jsou všichni dost naivní a důvěřiví, postupně se z nich ale stávají zvířata, která následně těžko hledají cestu zpět k lidství. Kirkman se důsledně věnuje traumatům, která s sebou přežití v tomto nelítostném světě nese a s nimiž se každá z postav vyrovnává po svém. Právě pomalejší a komornější části, kdy se hrdinové zamýšlejí nad tím, kým vlastně jsou, komiks neuvěřitelně pozvedávají.
Nakonec musím ještě vyzdvihnout tón vyprávění. Jako celek je to samozřejmě velmi temné a tragické, zároveň je tu ale dost humoru a nechybí řada pěkných chvilek (což je další podstatný důvod, proč se člověk s postavami sžije).
P. S.: pokud s komiksem váháte kvůli seriálu, nejzásadnější body jsou většinou stejné, ale hodně věcí je tu jinak. Ačkoliv budete ochuzeni o některá překvapení, je to přece jenom odlišný příběh. Rozhodně stojí za to a z mého pohledu je o poznání lepší, především co se týče zmiňovaného vypravěčského tempa zatímco v seriálu je často několik vyčkávacích dílů, kde se nic nestane, komiks jde neustále dopředu.
Kniha o osamělé dívce, které se nedaří zpracovat velikou tragédii, s níž se nedokáže nikomu svěřit. O děj tu nejde, text je hlavně psychologickou studií. Vzhledem k tématu je to napsáno velmi čtivě, smutek je lepkavý a dusivý, ale nikdy ho není příliš a mlhou beznaděje občas prosvitne trocha světla.
Je to jedna z knih, u které je čtenářský dojem do značné míry určen aktuálním naladěním pokud jste si něčím podobným nedávno prošli nebo tím procházíte právě teď, je pravděpodobné, že pro vás bude silným zážitkem. V opačném případě se nejspíš budete nudit.
Maybe she thinks I'm being dramatic. Maybe I am. But I know that there's a difference between how I used to understand things and how I do now. I used to cry over a story and then close the book, and it all would be over. Now everything resonates, sticks like a splinter, festers.
Kvalitní poezie se záblesky geniality.
Štěstí jsou lentilky v jogurtu
vločka, co uvízla v šále
štěstí je nehnat se do spurtu
a vlastně nespěchat stále
Štěstí je hodina pro sebe
štěstí je minuta smíchu
Štěstí je zavolat do nebe
a najít odpověď v tichu
Komentáře čtenářů knize dělají medvědí službu – "generační výpověď originálně zpodobněná jako životní glosování inspirované dotazníkovými kolonkami", "experimentální román ironizující úlohu a otázky kádrového dotazníku" apod., to člověka k četbě příliš nemotivuje. Nedá se říct, že by to nebyla pravda, Dotazník jako celek je ovšem nepopsatelný, musí se prostě zažít.
Za sebe můžu říct, že jde o velice vtipný, milý, poutavý a nápaditý text, v němž jsou snad ty nejúchvatnější milostné scény, s nimiž jsem se kdy setkal. Rozhodně se ho není třeba bát. Když si odmyslíte slůvko "experimentální" a necháte se unášet vyprávěním, myslím, že si četbu užijete.
Na knize je pozoruhodné i to, že ve světě je zřejmě známější než u nás – na anglofonních databázích má mnohem víc hodnocení než na těch českých, a to převážně od anglicky mluvících čtenářů.
Vtipný, milý a po všech stránkách skvělý westernový příběh o čtrnáctileté dívce, která se rozhodne pomstít smrt svého otce. Příběh má všechno, co ke správné kovbojce patří, přesto si zachovává nadhled a je pohlazením po duši. Existuje-li kniha, kterou bych směle doporučil komukoliv, je to právě True Grit.
Podle knihy byl v roce 2010 natočen rovněž vynikající film, kterému se podařilo vystihnout specifickou atmosféru příběhu. Kromě řady hvězd v něm hraje i skvělá Hailee Steinfeld, které bylo v době natáčení opravdu pouhých čtrnáct let.
Po slabším druhém dílu se Asimov vrací k velkolepým galaktickým machinacím, které mu svědčí nejvíc, a završuje tak (původní) trilogii ve velkém stylu. Opět se tu střetávají různá pojetí světa, opět postupně rozplétáme sítě intrik, které ovšem nestojí na překvapivých a nevypočitatelných hrdinech, nýbrž na organizacích, jež se vždy řídí neměnnými a přísně logickými principy.
Dárek od Alzy. Jako celek je to docela bizarní – povídky spadají do různých žánrů, tónem ani stylem vůbec nejdou dohromady. V některých je nepochopitelná spousta překlepů, jiné působí neukončeně a zdá se, jako by byly vytrženy z nějakého většího celku. S výjimkou Sobotové a Renčína také žádný autor příliš nezaujme, i ti slavnější jsou tady jaksi nevýrazní.
Nedovedu posoudit, nakolik je kniha pravdivá. Spurný sám nakonec v úvodu zdůrazňuje, že jde vždy pouze o jednu verzi a že velmi záleží na tom, co vybereme a jak to interpretujeme. Jedno je ale děsivé a žádnému výkladu to nepodléhá – u moci jsou v podstatě stále ti samí lidé. Je to jako nekonečná divadelní hra – dnešní mocní se v menších rolích objevují už na začátku, ti někdejší dnes za nitky tahají zpoza opony.
Pokračování Bancroftovy série je úplně jiné než první díl a musím říct, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si na to zvyknul. Místo jedné hlavní postavy jich najednou sledujeme pět, místo pomalého děje s řadou alegorických a filozofických prvků sledujeme zběsilé pirátské dobrodružství, které se ke konci mění v jakousi těžko uchopitelnou šílenost připomínající třeba Ostrov doktora Moreaua. Jakmile jsem však tento výrazný vypravěčský posun vstřebal, opět jsem si tuto unikátní fantasy sérii neuvěřitelně užíval – i druhý díl neustále překvapuje a graduje.
Jsem opravdu zvědavý, s čím Bancroft přijde příště.
"...nepřeháníme jistě, budeme-li tuto básnickou sbírku pokládat za jednu z nejlepších v celé moderní české lyrice, za fascinující zjevení, ne-li za zázrak.", píše se v doslovu.
Tak nevím. Několik básní bylo vynikajících, další byly dobré, celkově to ale působilo spíše jako soukromý deníček, který psal autor hlavně sám pro sebe.
Slovní hříčky, nonsens, nevýchovné pointy - jestli je tohle váš šálek kávy, určitě se po knížce poohlédněte. Většina textů je velmi povedená, a když jste v té správné náladě, rozhodně vás pobaví. Dvě ukázky:
Pražákovo vyvedené rande (Petrám)
Sáhl jsem si na Petřiny,
šťastný jedu na Petřiny!
První den učitelky ZUŠ
Ponořená do depky
zas jdu večer z hudebky
Nevím, kde se stala chyba, ale nějak jsme si s Hrabalem nesedli. Nejspíš to bylo tím propojením laškovného milostného příběhu s neustálými přehnanými krutostmi. To první bylo skvělé, ale to přeskakování od orazítkovaného zadečku k uskříplým nohám a vypíchlým očím, to bylo... zvláštní.
Moudré, vtipné, jen to mohlo být o chlup delší.
Celou dobu jsem se královsky bavil. A překvapilo mě, jak univerzální kniha to je - jistě by se v ní našla většina nezadaných mezi třiceti a čtyřiceti.