Renatka11 komentáře u knih
Mílé něžné a originální básničky a pohádky vznklé v letech 1982 - 1986 převážně ve vězení a určené Magorovým malým holčičkám. Za mě je nejhezčí hned první s datem 28.3.1982:
Tak už hajinkej Františko,
peřinku dáme na bříško.
Slepičky šly už spinkat taky,
utichl vítr, spí i mraky,
broučci zalezli do jehličí.
Vzhůru jsou jenom andelíčci,
aby Tě ohlídali v noci
na nadýchaném obláčku.
Dobrou noc, ty můj miláčku.
Chtěla jsem, aby ta kniha byla zaseklá rybí kost v krku, řekla Radka Denemarková před třemi lety v rozhovoru pro nakladatelství Host a myslím, že se ji to opravdu podařilo. Gitu Lauschmannovou a její příběh z hlavy jen tak nedostanu, stejně jako její rodné Puklice, Barunku, Denise, Ženu nebo pytlíky s čočkou podepsané mistrem. A taky strašnou nespravedlnost, smutek, vztek, bezmoc, stud, paradoxně spíš na straně obětí, touhu po odplatě. Kolik takových osudů muselo být a proč? Jak často vyhrála spravelnost? A vyhrála vůbec někdy? Poučili a změnili jsme se od té doby? Tenhle smutný příběh se spoustou otázek, vyprávěný kontrastně krásným poetickym, až básnickým, jazykem, rozhodně stojí za přečtení, přemýšlení a uvědomění si, že konec války bohužel pro mnohé neznamenal i konec zla, ale že to pokračovalo v duchu falešné spravedlnosti i dlouho po ní.
Detektivky čtu jen výjimečně a tak i na tuhle, kterou mi doporučila a půjčila moje sestřička, jsem se chystala měsíce. Ale bavila mě moc. Šlo o chytré, vtipné a nepředvídatelné čtení a z autorova stylu psaní i hlavní sympatické postavy, komisařky Marie Výrové, jsem byla vyloženě nadšená. Už se těším na seriál a ráda si nechám doporučit i nějakého dalšího Sýkoru. Možná, že díky němu se detektivky nakonec stanou mým oblíbeným žánrem. ;)
Ráda se inspiruju přečtenými knihami od mých oblíbených uživatelů, ale zároveň se ráda znovu a znovu ponořuju do svojí knihovny a vybírám do čtenářské výzvy něco vlastního. A tak jsem se teď pro knížku s hodinami na obálce do letošní výzvy opět vrátila k téhle útlonké knížečce a zase se usmívám nad milými, osobitými verši mého prastrýce.
V náplavech času
na břehu toku let
jsem našel krásu
a utrh její květ.
Velmi čtivá a praktická doporučení, jak může každý z nás pečovat o demokracii, a apel na to, že bohužel ani v dnešním světě není její zachování samozřejmostí. V souvislosti s tím Snyders zmiňuje nástup moci Hitlera, americké prezidentské volby v roce 2016, Havlovu Moc bezmocných, polskou Solidaritu, Putinovu koncentraci moci, Orwella, Hamleta, Harryho Pottera a mnoho delšího. Na poměrně malém prostoru jsem tak dostala spoustu námětů k přemýšlení a uvědomila si, co pro demokracii už sama dělám a co dalšího ještě dělat můžu. Opravdu hodně dobré a hodně inspirativní čtení, ke kterému se budu často vracet.
Dobré téma, které vede k zamyšlení, jaké životy jsme bývali mohli žít, a uvědomění si jedinečnosti života, jaký žijeme. Styl vyprávění už mě sice tak nenadchl a ke knížce ani k autorovi se neplánuju vracet, ale vcelku šlo o čtivou a nenáročnou oddechovku.
Čtivý, moudrý a inspirativní návod na to, jak bojovat s vrtochy staří, svým egem, a svou pohodlnosti a jak co nejdéle žít aktivním životem. Autorka nenásilně zdůrazňuje udržení nebo zlepšení dobrých vztahů s nejbližší rodinou a přáteli a nalézání smyslu a radosti v maličkostech a v pomoci druhým. Přestože je Deník cílený spíš na starší generaci, jsem ráda, že jsem se k němu dostala už teď a nejspíš se k němu později ještě vrátím.
Milé, něžné a hebké jak kočičí kožíšek. Při čtení jsem vzpomínala, jak rádi a často jsme tyhle kočičí historky poslouchavali s dětmi při cestách na dovolenou a jak měla Herriota ráda moje babička.
Oproti nedávno přečtenému knižnímu rozhovoru Renaty Kalenské s Karlem Schwarzenbergrm Připraven sloužit se Knížecí život nezabývá tolik jeho nejbližší rodinou jako minulostí a původem jeho rodu a jeho provázaností s českými dějinami.
Hodně zajímavé pro mě byla knížecí samozřejmá znalost rodinné historie až do jejího počátku ve 12. století stejně jako šlechtický přístup k majetku, který není primárně o vlastnictví samotném, ale především o odpovědnosti za svěřený majetek i za lidi, kteří se o něj starají, a o jeho následném předání dalším nástupcům.
Pro mě lovosičáka byla navic zajímavá a nová informace z přílohy této knihy, že jeden z předků Karla Schwerzenberga, Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu, rozšířil roku 1783 rodový majetek o panství Lovosice. To v roce 1940 pak spolu s dalším majetkem zabavili tehdejšímu majiteli Adolfu Swarzenbergovi nacisté.
Karla Schwarzenberga si vážím tím víc, čím vic se o něm dozvídám, a inspirativní pro mě je i zde zmiňované staré pravidlo, kterým se ve svém životě řídil: "pomoci každému, kdo si řekne, pokud je to v mých silách a ta pomoc stojí za to."
(SPOILER) Kromě autentických pocitů zmaru, smutku a vzteku, ve mě při čtení převládaly rozporuplné pocity a něco
mi na příběhu nesedělo. Oceňuju, že postavy nebyly černobílé, ale někdy jsem těm jejich náhlým obratům prostě nevěřila. Sestry, které se nemají nijak v lásce, si jsou najednou opravdu blízké, uvažování opileckého otce chvílemi působí nezvykle rozumně, ufňukaná a hádavá matka najednou spontánně tančí a zpívá a její pubertální a většinou vzdorovitá dcera se k ní vesele přidává... a pak ten konec... Ale i přesto se mě to občas nějak dotklo, možná i proto, že jsem vyrůstala ve stejné době a mám starší sestru, a za to dávám čtvrtou hvězdu.
Jiřiny Šiklové jsem si vždycky vážila za její názory a za otevřenost, s jakou je vyjadřovala. A stejný pocit jsem měla i při čtení Dopisů vnučce. Babičkovsky láskyplnými, moudrými a přitom velmi otevřenými radami dospívající vnučce se autorka snaží bořit mezigenerační bariéry a předsudky a vyzdvihuje důležitost komunikace právě napříč generacemi. A, myslím, že jí to jde báječně. Knížku velmi doporučuji k zamyšlení a zvažuji ji jako dárek jak pro moji mamku tak pro moji dospělou holčičku.
Nádherné Vrchlického pohádkové verše dokreslují stejně nádherné ilustrace 15leteho židovského mladíka Martina Weisse. Úžasná jednohubka, která je s každým přečtením lepší a lepší, a tohle vydání Triády z roku 2012 v sobě
navíc má i jedinečné kouzlo starých knih.
Krásné čtení, výborné otázky i odpovědi, pohoda, upřímnost a noblesa. Po vzoru závěrečného poděkování autorky děkuji jí za to, že tato kniha vznikla, mojí mamce za to, že mi ji dala, a především Karlu Schwarzenbergovi za to, jaký člověk byl a jak naší zemi sloužil. Děkuji!
Saroyan sám se označil za básníka, který píše poezii ve formě povídek, románů, her. A přesně tak jsem vnímala i tyto jeho povídky, jako básně, poetické, něžné a občas trochu nesrozumitelné. Nejvíc se mi líbil Kolibřík, který přežil zimu, ale potěšily mě i ostatní. Zvlášť mě ale potěšilo, že mi tenhle vánoční dárek dcera vybrala s vědomím, jak moc miluju Tracyho tygra. Děkuju, Baru. :*
"Už s chmurným mírem vchází chmurný den a samo slunce těžkou hlavu skrývá. Jen zprostit toho, kdo je nevinnen a trestat provinilé ještě zbývá. Však věčně bude srdce jímat znova žal Juliin a bolest Romeova."
Těmihle krásnými poetickými verši končí příběh veronské lasky v překladu Erika Adolfa Saudka. Já jsem teď ale měla v rukou krásné kapesni vydání z roku 1964 v překladu Zdeňka Urbánka, u kterého mě mrzelo, že můj dojem z grafiky bohužel převážil nad dojmem z překladu. Často mi tam scházelo právě to poetično.
Každopádně už se těším na další setkání s milenci z Verony za pár let, jen příště zkusím v roli průvodce právě Erika A. Saudka nebo Martina Hilského.
Samotný Shakespeare je pro mě ale pořád jednička za 5/5 a moc doporučuji úžasné zpracování R&J Divadlem na Vinohradech.
Před ruskou invazí na Ukrajinu jsem jméno Volodymyra Zelenského vůbec neznala a myslím, že jsem nebyla sama. Dnes ho zná celý svět, ale, jak sám Zelenskyj píše v úvodu této knihy, nic by mu neudělalo větší radost, než kdyby tomu tak nebylo, ale jeho země žila v míru. Kniha obsahuje jeho vlastní výběr prezidentských projevů počínaje tím inauguračním z 20. května 2019. Už v něm zdůrazňuje nezávislost Ukrajiny v souvislosti s Ruskem zabranými územími Donbasu a Krymu. Ukrajinskou suverenitu pak vyzdvihuje i v dalších svých projevech před zahájením invaze, z nichž nejsilnější pro mě byl ten první z OSN. Síla a naléhavost jeho projevů po invazi je pak pochopitelně ještě výraznější. Jsem moc ráda, že jsem si do letošní vyzvy vybrala právě tohoto autora a tuto knihu a doporučuju ji nejen k přečtení, ale hlavně k uvědomění si současného uspořádání světa i obrovského odhodlání a odvahy Ukrajinců v obraně jejich země, ale i celé Evropy. Zatím jen navrhovaná Nobelova cena míru tak podle mě právem náleží jak Volodymyru Zelenskému tak, v duchu jeho inauguračního projevu "Každý z nás jsme prezident", i celému ukrajinského národu. A po přečtení tohoto výjimečného Poselství jsem si téměř jistá, že takhle by to vnímal a prezentoval i Zelenskyj sám.
I když u mě zážitek z Osvícení nedosáhl síly a dojemnosti Míle, naléhavosti a lidskosti Vykoupení ani autentičnosti Kingových memoárů O psaní, šlo o jedinečné čtení. Zpětně mi ani nevadí, že jsem se chvílemi trochu nudila. Ty chvíle, kdy jsem se správně bála (většinou) nebo dobře bavila (jako Jackovu komentáři k prezidentům historicky ubytovaným v Overlooku), mi to vynahradily. Mimochodem, King evidentně stále zastává stejný politický názor a jasně ho prezentuje i na svém twitterovém profilu. A, přestože stejnojmenný film jsem viděla jen jednou a pamatuji si ho spíš mlhavě, dokonale šíleného Jacka Nicholsona jsem v Jackovi Torrancovi viděla po celou dobu čtení a ráda si ho v nejbližších dnech znovu připomenu.
Tak reálné a tak povědomé! Dědina od Dvořákové jako by z oka vypadla té, kterou znám z dětství já. Přestože ta moje není na Vysočině ale v severních Čechách, bylo tam všechno - typický slovník, vesnické zabíjačky, pohřby i klepy, malý krámek Jednoty uprostřed vsi, ženské v zástěrách a chlapi v montérkách i hledání nových koťat v seně. Dokonce i ten talířek na obálce je stejný jako ten po babičce. Za mě opravdu povedená nostalgie.
(SPOILER) Opět čapkovsky chytré, nadčasové, zábavné a dobré, od předmluvy až po závěrečnou oponu. Opět zajímavé téma a krásný jazyk. Čapka jsem si zamilovala teprve nedávno a jsem ráda, že mám z jeho díla ještě tolik k objevování. Až teď mě ale napadá, kolik by toho mohlo být, kdyby místo jemu určených 48 let žil právě on tři století...?
Nerada srovnávám jednotlivé knížky od jednoho autora, ale teď mi to nedá. Je to asi tím, že Zemi jsem dočítala před pár týdny a nadchla mě, dál i překvapením, že tentokrát bych rukopis autora vůbec nepoznala, a pak tím, že, zatímco Země na mě působila naprosto uvěřitelné a silně, u Dravce jsem cítila od začátku spíš rozpaky. Knížce nemůžu upřít čtivost a důležitost toto téma otevírat, ale všechny ty šťastné a nešťastné náhody mi prostě neseděly a postavy mi přišly poměrně ploché. Pokud se ale autor za ty čtyři roky od vydání Dravce (2018) po vydání Země (2022) o tolik posunul, už se moc těším na jeho další knížku.