puml komentáře u knih

Cesta do duše a osobnosti básníka a zároveň do duše čtenáře. Překlad Antonína Límana je osvědčenou zárukou precizního převodu do češtiny. Doporučuji.

3 09.05.2013

Šigovy povídky navazují na nejlepší tradici japonské povídky a obohacují ji o některé prvky příznačné spíš pro evropskou literaturu. V Šigově podání je v popředí především ona japonská estetika, která vychází z jednoduchosti, z minimalismu, kdy je na čtenáři, aby pochopil smysl jednotlivých povídek, které staví spíš na atmosféře a popisu zdánlivě nedůležitých věcí. Šigovo mistrovství je v precizním detailu a přesné symbolice, ve kterém se ukazuje jak určité estétství autora, tak snaha o formální dokonalost. Nejedná se ale o samoúčelná, jazyková cvičení. Šiga sice úzkostlivě dbal na každém slově, což dokazuje i vynikající překlad, ale zároveň má každá povídka svou svébytnou atmosféru a vynikající, čtivý příběh, takže kdo má rád svižně napsané povídky se silným dějem, přijde si u Šigy na své, stejně jako ten, kdo hledá vybroušený jazyk a styl. Doporučuji.

5 09.05.2013

Skvěle napsané povídky, jejichž svět je světem přízračného, mexického llana - planiny, kde není nic tak, jak se na první pohled zdá. Pro příznivce Márqueze a Guimaraese Rosy je to povinost. Rulfo za svůj život napsal jen asi okolo 20 povídek a jeden krátký román Pedro Parámo, ale i to stačilo, aby se stal legendou. Doporučuji.

2 09.05.2013

Nepříliš známý výbor vynikajících povídek, pohybujících se na hranici mezi magickým realismem, groteskou a hororem. Doporučuji.

09.05.2013

Poetické ale přitom realistické vylíčení života nejrůznějších podivných existencí a obyvatel Tasova. Vzpomínky na Jakuba Demla a Stanislava Vodičku se prolínají se Švestkovými uvahami a vzpomínkami na minulost tasovksého mikrokosmu. Švestka je skvělý spisovatel, především svým jazykem a uměním se vcítit do různých osudů spojených s Tasovem a okolím. Důležitou součástí knihy jsou také popisy různých někdy až magicky působících míst a událostí. Doporučuji.

09.05.2013

Výborná kniha o šíření křesťanství v Japonsku na začátku 17. století před jeho takřka totální izolací od okolního světa. V románu Mlčení je dobře znát, že křesťanství nemuselo být v Japonsku jen okrajovým náboženstvím, jak je tomu například dnes, ale že mělo v dobách prvních misionářů silnou podporu, která se ale následkem změny poměrů a pohledu vládnoucích vrstev radikálně proměnila. Endó si ale možná až příliš idealizuje křesťanské misionáře, kteří jsou chápaví k místním a snaží se pochopit i jejich vlastní kulturu. Nevím, možná to tak skutečně bylo a Japonsko se mohlo stát příkladem souznění křesťanství s budhismem a šintoismem, ale kdoví, možná by to v Japonksu dopadlo jako jinde ve světě, kde ale většinou západní myšlení nakonec ve velké míře pohltilo a zadusilo původní kulturu. Vykreslení života tehdějších japonských křesťanů a jejich rituálů je ale popsáno opravdu dobře a i příběh se čte jedním dechem. Zajímavá a nepříliš známá kapitola japonksých dějin z pera asi nejznámějšího japonského křesťanského autora. Doporučuji.

10 09.05.2013

K této knize jsem se dotal náhodou při hledání úplně jiné knihy u nás v knihovně. Zpočátku jsem si jí půjčil jen pro tu exoticky vyhlížející noticku na předsádce, ale příběh snílka a tak trochu "božího blázna" Antoine de Tounens mě okamžitě pohltil. Kniha se čte jako dobrodružný román, ale přitom se jedná o vynikající vykreslení bláznovství a idealismu ve své tragikomické podobě. Antoine de Tounens se svými ideály a naivní dobrotou stal jedním z mých nejoblíběnějších hrdinů. Jeho život je na jedné straně směšně dojemný, ale zároveň i dost krutý, až jsem si musel povzdechnout nad pravdivostí osudu takových naivních "bláznů" a idealistů, kteří často končí jako samotářští podivíni. Ve světě, kde se vše přepočítává na peníze a materiální statky, si jejich bezelstné "don quijotství" hledá jen nesnadno cestu k druhým. Doporučuji.

5 09.05.2013

Stanev dokonale vystihuje atmosféru Bulharska v době střetu se stále vlivnější Osmanskou říší na jihu, tedy střetu v té době opravdu velmi odlišných pohledů na svět. Stanev ukazuje jak marasmus a fanatismus chudiny, která byla často pod silným vlivem kléru, tak fanatismus vrcholných církevních představitelů, kteří se nerozpakují obětovat tisíce mrtvých jen pro své "mučednictví". Stanev skvěle popisuje i dobyvačné Turky, kteří zabíjeli ve jménu víry takřka na potkání. Je to svět středověkého člověka se všemi jeho klady i zápory. Stanev si tuto dobu nijak neidealizuje. Kulturní i politický rozmach Bulharska ve 13. století je ve 14. století postupně vystřídán pozvolným úpadkem, které končí vazalstvím Bulharska na Osmanské říši, a právě tato doba neustálého strachu a nejistoty nahrává různým sektám a prorokům. Hlavní postava prochází několika proměnami a její vykreslení je psychologicky mistrné. Stanev nahlíží do života některých sekt, jenž v sobě často spojovaly pohanské prvky s těmi křesťanskými. Při čtení Ancikrista jsem si nemohl nevzpomenout na Markétu Lazarovou a obrazy stejně kruté jako poetické, jak je nabízí Vančurova kniha i Vláčilova filmová adaptace. Doporučuji.

2 09.05.2013

Podobně jako Let Ikaru od Ljubena Dilova je i Aniara z velké části příběhem o vykořeněnosti a ztrátě domova. Skupina lidí se ocitne na obří lodi Aniara, která má být záchranou, ale následkem poruchy se stává vězením na cestě k jisté smrti. Martinson na několika málo stránkách dokáže vykreslti atsmoféru triumfu i naprostého zmaru. Člověk, potácející se mezi božstvím a hříčkou přírody, je v Aniaře konfrontován se svou nicotností tváří tvář nekonečnému, temnému Vesmíru. Martinson je ve svém odsudku chování společnosti, která se snaží zprofanovat a zesvětštit (a potažmo vydrancovat a zničit) vše co má nějakou duchovní hodnotu, naprosto nekompromisní. Obrazy naděje postupně přecházejí v obrazy rozkladu a totálního zmaru. Jako Dantovo Peklo ve sci-fi podání. Nelehké čtení, ale všem, kteří hledají netradičně napsanou sci-fi, vřele doporučuji.

5 08.05.2013

Skvělá sci-fi, která staví především na atmosféře uzavřené komunity letící Vesmírem na obřím asteroidu Hidalgo. Příběh výborně vystihuje chování lidí vystavených frustrující vykořeněnosti a ztrátě domova a postupnou snahu o nastolení nové civilizace, nové Země, tam někde ve vzdálených končinách Vesmíru. Kniha mě hned od první stránky naprosto pohltila svým filosofickým záběrem. Naprostým vrcholem je pak posledních 30 stránek, ve kterých tíživá, klaustrofobická atmosféra a vykreslení psychiky jednotlivých postav dosahuje toho nejlepšího, co jsem kdy četl. Doporučuji.

8 08.05.2013

Mládí, dospívání, dospělost a neustálé hledání toho svého "místa" mezi těmi všemi idejemi, politickými programy, utopiemi, náboženstvím, vírou a atheismem. Kazantzakis se nebojí odhalit až na dřeň své pocity nejistoty, tápání a neustálého zmítání se v pochybách o sobě i svém okolí. Líbilo se mi jak autor přeskakuje jednotlivé dílčí etapy svého života a takříkajíc vybírá jen ty, které nejépe vystihují jeho rozporuplnou osobnost. Nedočteme se tu například moc o práci a takzvaných záslužných činech autora, také tu nenajdeme žádné stařecké mentorování nad stavem světa. Jedná se spíš o pokus zrekonstruovat vlastní život na základě pro Kazantzakise asi nejdůležitějších a mnohdy zdánlivě protichůdných vlivů na jeho osobnost v průběhu několika desetiletí. Takhle nějak si představuji ideálně napsanou autobiografii, i s tím, že Kazantzakis zůstává i v této knize především skvělým romanopiscem, který dokáže strhnout svým barvitým a někdy až naturalistickým líčením některých událostí. Doporučuji.

PS - Je zajímavé, že v knize není žádná zmínka o Kazantzakisově delším pobytu v Božím daru v Krušných horách, kde napsal velkou část svého stěžejního básnicko-dramatického díla Odysseus. Také o samotném psaní, které si především většina s Kazantzakisem spojí, se v Hlášení píše jen minimálně, jako by to bylo pro samotného Kazantzakise něčím vedlejším, snad i nedůležitým...

5 08.05.2013

Kniha podává neradostné svědectví o tom, že Kristus je symbol, který nesnese opakování; a přestože tu máme řadu oslavných ód na lásku a porozumění s druhými, není z řad církevních i světských elit o další "chudé" zvěstovatele a rádoby proroky lásky a porozumění přílišný zájem.
Několik vybraných občanů jedné řecké vesnice na turecké straně má za úkol sehrát oblíbené Pašije. Vybraní představitelé se ale sžívají se svými rolemi, s pro některé, až děsivou autentičností, a tak se zas jednou minulost opakuje a neblahé události na sebe nedají dlouho čekat. Výborná psychologická kresba s množstvím biblických souvislostí a reálií, filosofickým přesahem a zamyšlením se nad odkazem a povahou institucionálního křesťanství hájícího v Kazatnzakisově podání především své "politické zájmy". Doporučuji.

PS - Jako zajímavý dodatek a studie náboženského fanatismu mi k této knize připadá četba vynikajícího románu současného řeckého spisovatele a dramatika Pavlose Matesise s názvem Starý dnů.

2 08.05.2013

Výborná knížka rozhovorů o knihách a nad knihami. Carriére i Eco jsou náruživí sběratelé starých tisků a tak nechávají nahlédnout do svých knihoték se spoustou kuriozit. Rozhovory jsou plné zajímavých postřehů z dějiny knižní kultury s několika opravdovými "špeky" a vlastními, mnohdy velmi zábavnými, historkami o knihách, literatuře, filmu a kultuře obecně. Doporučuji.

5 07.05.2013

Vynikající výbor ze španělské poezie od ranného středověku až po druhou polovinu 20. století. Bohužel se jedná o prakticky nesehnatelnou knížku, která asi vyšla ve velmi omezeném nákladu. Spíš na ní lze narazit v knihovně, a to ještě většinou někde ve skladu (v Liberci), než v antikvariátě. Doporučuji.

04.05.2013

Výborná kniha, jež se snaží vcítit do ducha doby a do myšlení a jednání tehdějších vysokých a privilegovaných šlechticů a církveních špiček kolem španělského krále Karla V. V této knize si člověk uvědomí, jak těžké a svým způsobem kacířské bylo v té době prosadit názor, který šel proti zažitým dogmatům. Las Casas se o to pokusil a i přes to, že se nedá říct, že by bezezbytku uspěl, jeho příklad ční ještě dnes, jako symbol osobní statečnosti, nasazení a obětování vlasntího prospěchu k boji za práva lidí, kteří žili v nepředstavitelně krutých podmínkách a ve většině byli považováni za méněcenné. Las Casasovi také částečně vděčíme za to, že se dochovaly aspoň nějaké texty původních obyvatel Latinské Ameriky (Mayů, Aztéků a dalších), jejichž naprostá většina jinak končila na hranici. Doporučuji.

1 03.05.2013

Geniální opilec a básník, který byl postrachem všech snobských a literárních večírků pro svou nespoutanost a drzost. Básník, jenž byl vetšinu života bez peněz, potácející se neustále na hranici chudoby; a když už peníze náhodou měl, tak je propil. Básník, který podle svých slov nikdy nepsal, když byl opilý nebo namol a snad právě proto jeho sebrané básnické dílo čítá jen něco málo přes 100 básní, z nichž většinu "nahrubo" napsal do 18 let. Básník, který než se dopracoval k finální podobě básně, popsal desítky stránek, neboť i když změnil byť jen jediné slovo, znova ji celou přepisoval. Básně, které patří k tomu nejlepšímu, co bylo v anglická (welšské) poezii, kdy napsáno. Básně, jež jsou nespoutané a drsné jako welšská příroda a nevyzpytatelné jako tamní počasí. Ale ty nejlepší básně jsou průzračné jako krystalický, mořský vítr. Pro mě osobně jsou nejlepší dvě básně výboru: Pokojně nevcházej do dobré tmy a A panství smrti pomine. Doporučuji.

Pro zájemce o další vynikající welšskou poezii doporučuji výbor Drak má dvojí jazyk.

7 03.05.2013

Podařilo se mi se do Procesu začístt až na třetí pokus a to po dvou letech od prvního pokusu. Znám ale i případ dočtení a docenění Procesu až po 15 letech, a to už je u nás horní sazba... Síla tohoto nedokončeného románu není ani tak v příběhu, jako v situacích a detailním popisu jednání různých úřadů, nižších a vyšších úředníků, soudců, služebných a dalších bizarních postaviček, které se neustále točí kolem toho "nováckého" kolotoče soudů. Je to román, který se čte kvůli jeho jazykové vytříbenosti a mnohdy velmi černému humoru. Nečekejte ale od něj plážovou četbu plnou zvratů a nabuzeného děje. V Procesu vše plyne dusným a ospalým tempem noční můry v pravé poledne. Pokud Vás baví četba knih, které staví spíše na jazykových kvalitách a atmosféře, pak je Proces román, který Vás určitě nudit nebude. Pokud ale čekáte akci a zvratuplný děj, pak pro Vás bude čtení Procesu opravdovým procesem. Ještě musím vyzdvihnout vynikající překlady, a to, jak od Eisnerů z konce 50. let, což byla tehdy neskutečná odvaha, tak překlad od Josefa Čermáka, který je překladem výcházejícím z kritického vydání. Doporučuji.

15 03.05.2013

Tento komentář je k vydání Zámku v Nakladatelství Franze Kafky.

Precizní překladatelská i redaktorská práce. Krásná téměr minimalistická grafická úprava Zděnka Zieglera. Zámek celý jsem přečetl dvakrát a několikrát pak ještě opakovaně samotný začátek. Není to tak dobré jako Kafkovi povídky a Proces. V Zámku se na mě až moc úřaduje a popisuje úředničina a nádeničina. Někdo tady píše, že je to popis, jak funguje ten "kafemlejnek" a "kombajn" na lidi, co jednoho má semlít k poslušnosti. A jo, dá se to tam vidět, ale tím se to možná trochu moc posouvá do takový občas až protivný alegorický roviny. Osobně si myslím, že Kafka z toho měl hlavně "prdel". On nebyl vůbec žádnej suchar, ale chlapík se smyslem pro humor, tedy dosti specifickým, psal hlavně do šuplíku, pro sebe a pro radost z psaní (kdyby se braly v potaz záznamy z deníku, tak radost spojenou s utrpením, ale proč ne, a nakonec i deníky jsou "jen další psaní"). Ale abych to nezakecal, mně právě Zámek přijde především jako humoristický román, jako špatný "vtip" nebo "ztracený případ", v tomhle případě jde o potvrzení K-ovi byť jen vzdálené přináležitosti k Zámku nebo aspoň k vesnici. Celé je to ale jako noční můra a samotný případ K. nakonec narůstá do absurdních rozměrů (o tom tedy hlavně Proces, ale v Zámku je to taky). Jen to Kafku samotného po nějaké době přestalo bavit, tak to zabalil a nedopsal, což chápu, mě Zámek taky moc k srdci nepřirostl a každou další kapitolou mě bavil o něco míň. Začátek je ale perfektní, příchod K. do vesnice, noc v hospodě, brodění se sněhem, tam jsou ty nejlepší momenty. Má to zpočátku takovej až snovej charakter, postavy se zjevují náhle ze tmy a mlhy. Zámek se K-ovi na jeho cestě přibližuje i vzdaluje zároveň. Ty první asi tři až čtyři kapitoly jsou mistrný, pak to chytá stále víc takovej úřednickej ráz a v určitý metarovině toho románu je to stále víc o tom, co je jazyk ještě schopen sdělit, aby to nebyl úplnej blábol, zároveň ale jeden chápe, že právě o ten blábol jde, kterej pro místní (a nakonec i pro K., kterej na tu hru pozvolna přistupuje) má často nezměrně hlubokej a důležitej smysl a zásadně pak ovliňuje konání postav a děj. Jo, dá se o tom napsat disertace jak prd, ale stejně si myslím, že ten úšklebek autora nad tím pinožením a i nad tím psaním, je aspoň teda pro mě tak nějak podstatnější. Prostě radost z četby, která ale v případě Zámku po čase tak nějak upadá až jeden chápe, že to Kafkič zabalil a nedopsal. Doporučuji.

PS - Poměrně bizarní je také fakt, že jeho vydání (jakožto i kompletní vydání Kafkova díla) podpořila televize Nova, v dobách, kdy jí vládl samotný Vladimír "Klamm" Železný.

Kriticky zpracované vydání "všech" dostupných Povídek a kratších útvarů ve třech svazcích. Všechny tři díly jsou vynikající. První díl je vyborným začátkem pro všechny ty, kdo chtějí proniknout do tajemného a bizarního světa Kafkových postav. Nejbizarnější v celém Kafkově díle vydaném u Nakladatelství Franze Kafky (včetně Povídek) není ale dílo samotného autora, ale podpora vydání kompletního Kafkova díla televizí Nova, v dobách, kdy jí šéfovl Vladimír Železný, kterého osobně považuji za zhmotnělou postavu Klamma z románu Zámek. Doporučuji.

1 03.05.2013

Křesťanství, jak ho popisuje Drewerman, je křesťanství, které se snaží skrze spiritualitu a duchovno pochopit chybujícího člověka. Křesťanství jako psychoterapie. Křesťanství, které se vzdává zatemňující závislosti na církvi. Původní smysl křesťanství jako pomoc a pochopení bližního. V určitém smyslu spojení křesťanství, spirituality a hlubinné psychologie.

03.05.2013