Pišingr komentáře u knih

Nemám chuť tu knihu dočíst, taková koncentrace násilí... říkáte, že to stojí za to? Vskutku? Jediné, co mi přijde originální, je ten jazyk. Překladatel si musel vyhrát.

Trochu příliš "polopatě" podán návod na štěstí... pardon, Štěstí s velkým Š, kdyby to někomu nedocházelo.

4 16.02.2014

Povídky mladého Vladislava Vančury. Amazonský proud (1923) tvoří krátké črty, ve kterých je mistrně líčena atmosféra, v paměti mi uvízla ta o utopení mladého voraře. Tak krátké a tak výstižné! Hlavně ta atmosféra.
Druhý soubor povídek Dlouhý, Široký a Bystrozraký (1924) tvoří pouze tři delší příběhy, u kterých se mi hůře udržovala pozornost. Faktem zůstává, že Vančura je mistr jazykového vtipu a ironie. Například povídka F. C. Ball by se dala srovnávat s Klapzubovou jedenáctkou. V doslovu tak činí Jan Mukařovský.
Ukázky: Noc trapně dusila obecní osvětlení a kočičí stezkou přes zídky, žlaby, střechy a přes komíny bral se divý kocour, ježe hřbet. Novostavba nořila se svým hrotem v oblak kouřových plynů a v těchto sirých polohách na vrcholu velkoměsta Prahy vlál kocouří chvost. (F. C. Ball)
Paní propukla v pláč. Ale její matka, stará Kořínková, nalezši dceru v tratolišti slz, osušila ji a řekla: „Neřvi, pánové z naší společenské třídy musí se zpít jednou v témdni nebo jednou do roka; přijde na povahu, je-li suchá nebo mokrá. Ale ty neřvi, ó dítě, jsi vlhká jako ropucha a vyvrátíš si nos! V prvém roce manželství neplač, neboť tento prostředek je houfnice příliš hrubá. Když ti František sprostě nadává, buď nejpůvabnější a vytáhni malý kapesníček jen tehdy, když za tebou leze.“ (F. C. Ball)

12.02.2014

Doznívá ve mně román japonského autora Haruki Murakamiho. Mé představy o něm byly značně jiné a chladnější, než jsou nyní. Román mi lidsky přiblížil Japonce, vždycky pro mě byli tak čistí, úslužní a spořádaní. Vím, že to je klišé. Norské dřevo se odehrává koncem šedesátých let na japonské vysoké škole, zní tam Beatles a lidé spolu neskutečně rádi spí A to je na té knize velmi sympatické. Bohužel je to ale celé o depresi, citech, zraněních, láskách a smrti. Na tak útlou knihu je v ní příliš mnoho sebevražd. Protiklady živelné Midori a křehké Naoko spojuje postava chytrého chlapce Tórua Watanabeho. Laskavý dohled jejich kamarádky Reiko, pětatřicetileté a rozcuchané hudebnice.
Co ty vlastně umíš, Tórue? Co můžeš naučit ostatní… zní mi v hlavě.
Japonské jídlo, rýže, zelenina, ryby… okurka zamotaná v řase Nori a pokapaná sójovou omáčkou. Návštěvy blízkých přátel. Život. Hra na hudební nástroj. Tím, že si přiznáme, že jsme blázni, jsme vlastně mnohem šťastnější než lidi venku.
Za čas bych si rozhodně ráda přečetla od Murakamiho další knihu.

10 10.02.2014

Jestli si s sebou vzít do ciziny nějakou knížku, která by vás udržela v kontaktu s rodnou řečí a zahřála u srdce, tak jednoznačně Budžese.

7 12.01.2014

Někdy knížka opravdu sedne do životního období - tohle je jedna z nich. Jedině rocker vytváří lásku:-)

3 12.01.2014

Krásně se to četlo po kapitolkách - tak akorát. Trochu se vžít do nářečí a už jsem se od jednotlivých osudů nemohla odtrhnout. Někdy dost kruté. Ale na druhou stranu ohromné líčení atmosféry a přírody. Doporučuju přečíst a nenechat se odradit autory staršího data narození.

1 12.01.2014

Ironický a úsměvný román Vladislava Vančury. Chvíli trvá, než si člověk na Vančurův osobitý jazyk zvykne. Kniha se ale čte výborně - je členěna na krátké kapitolky a zdobí ji ilustrace Josefa Čapka. Vypráví o pozdvižení, které na malém městě vyvolal příjezd kouzelníka Arnoštka a jeho krásné schovanky Anny. V Krokových Varech se zamotaly hlavně stávající mezilidské vztahy.
Sledujeme čtyři obyvatele tohoto malého města - majitele plovárny Antonína Důru, jeho manželku Kateřinu, kanovníka Rocha a majora Huga. Kniha vyšla poprvé v roce 1926 a čiší z ní odlesky poetismu.Doporučuji vychutnávat si Vančurovy krásné věty a zamýšlet se nad jejich původem, či zda některé obraty ještě vůbec známe...

10 05.01.2014

Kniha je psána živým jazykem a čtivě. Krátké postřehy se střídají s několikastránkovými reportážemi. Szczygiel často píše kontrastním způsobem, srovnává různé postavy, různé pohledy a dobu.
Podle recenzí jsem si představovala, že to bude pohled polského novináře na slavné Čechy, plný obdivu. Zarazila mne proto první reportáž o Baťovi. Dokonce mne pobouřila, někdo nám sahá na velikána! Svým způsobem pro mě byla objevná. Baťova posedlost v reportáži připomíná svou snahou vychovat „svého“ člověka totalitní režimy.
Szczygielovým pohledem zvenčí, ze zahraničí, je to kniha osvěžující. Dívá se trochu jinak, snad objektivněji. Českého čtenáře na některých místech potěší polské vnímání Čechů. Jinde se mu připomene česká neutralita a tendence přežít.
V mnohém je to kniha ubíjející. Většina příběhů popisuje období komunismu a jeho hrůzné praktiky, které přetrvávají dosud v lidech okolo nás. Tím je kniha dosti depresívní. Osobnosti, o kterých se píše, jsou ale z celého 20. století. Příkladem může být zavírání očí Lídy Baarové před válečnými událostmi okolo ní, její zaměřenost na svou osobu a trpké stáří.
Vedle osobností všeobecně známých představuje polský novinář osudy některých méně známých, alespoň pro mě, např. spisovatele Kirchbergera nebo autora pomníku Stalina na Letné Otakara Švece.
Nejvíce mne dojal odstavec z reportáže o Jaroslavě Moserové, kdy Moserovi navštěvují svou bývalou služebnou Hildu, sudetskou Němku, v západním Německu. Ona je vítá v luxusním bytě a všichni pláčou. Jedni vyjadřují lítost nad vyhnáním Němců, druzí nad válkou.

9 21.12.2013