Pink Martini komentáře u knih

"Co hledáš?" udeřila na mě M., když jsem se potulovala kolem signatur 830.
"Nevim. Chci si půjčit něco fakt divnýho. Nějakou ruskou klasiku, ale ne úplně známou, chápeš."
"Remizov. Byl dost cvok, to se ti líbí. Psal povídky, jsou dost krátký, takže si je můžeš brát na hajzl."

A tak jsem ho našla. Autora zlomu dvou epoch, o jehož existenci jsem neměla ani to nejmenší ponětí a nikdo se o něm do té doby nezmínil. Ani během čtyř semestrů ruské literatury. Remizovovy fantasmagorické povídky leží na poličkách knihoven vedle svazků FMD, Merežkovského nebo Brjusova, ale nešáhne po nich nikdo, protože je málo času na to ho investovat do špatných knih, nebo knih s nejistým výsledkem, takže si každej raději vezme další díl povídek FMD, než by zkusil jednoho cáklýho Remizova. O nadějného moskevského synka se jednu dobu bila všechna hlavní ruská vydavatelství, ale zemřel obklopený jen pařížskými štěnicemi a šváby, aniž by o něm kdokoliv věděl. Po vlně překladů z první republiky byl Remizov vzkříšen až úsilím Aleny Morávkové na přelomu tisíciletí. Volám proto: čtěte Remizova! Ochutnejte nefalšovaný modernistický bizár!

Sám autor do hlouby duše uctíval Leskova, Gogola a FMD a pokusil se je ve svém díle propojit dohromady. Objektivně neslučitelné principy ale drží pohromadě stmelené silou šílené, sebetrýzňující ruské duše, tabákového kouře a hořečnaté atmosféry listopadového Pitěru, který smrdí po tubeře a rozkladu. Remizov balancuje mezi realitou a sny tak mistrně, že přivádí čtenáře na myšlenku, jestli je tak geniální, nebo neměl páru, co dělá. Groteskní postavičky gogolovských povídek v jeho moci dostávají ducha velkých hrdinů FMD. Žijí svůj beznadějný životeček s touhou ovládnout čas, ale den co den naráží kvůli svému křivému nosu na šikanu a do konce života si budou tisknout k hrudi hubenýma rukama utrhané krysí ocásky jako tu největší cennost, jakou jim osud nadělil. Budou chroptět v kašli, protože nemají na léky, pít jen neslazenej čaj, protože na nic jinýho nemají. V hlavě jim přitom bují velkolepé plány pánů tvorstva, sny o penězích a hezkých šatech. Mít tak aspoň teplý krb. Ba ne, ber cígo nebo tyfus. Jediným cílem je smrt, k ní všechno směřuje a je třeba jen nějak prožít svých pár dní. Ze čtení Remizova běhá mráz po zádech a zvedá se z něj žaludek, přesto není možné se od něj odpoutat.

"Hodiny šly a šly, odbíjely nepravidelně, zmateně. Nebyly s to se zastavit, jen odbíjely. Neznaly svůj vyměřený čas, nevěděly, stejně jako lidé, co se stane zítra, co se stalo včera, kde budou, kde byly, kdo je nařídil, kdo je stvořil a kdo jim určil neznámou životní cestu. Bezcestí."

5/5 Možná už vím, co budu dělat, až dočtu posledního FMD. Budu číst Remizova. Ale ne moc často, umí čtenáře přivést na myšlenku, že bytí nemá žádný smysl a duše z nás stejně vyprchá jako pára ze samovaru, tak na co se snažit. Jo, takový příjemný kousek ruské depky, pro inverzní počasí ideální. Budu muset častěji pro radu k M., vystihla mě s přesností hodinářského mistra. A taky příště míň žvanit o místech, kde čtu.

12 18.10.2016

(Uwaga spoilery!) Nejhorší zkouška studia. Nejoblíbenější zkoušející. Neodbytný pocit, že nic nevíte a vědomí, že to není jen pocit, ale vysmívající se realita. Váš zavařený mozek se v třicetistupňovém hicu snaží odpovědět na prostou otázku:

"Četla jste Podzim středověku?"
".. Em.. Em.. Mm.. ne."
"Řekněte mi, o čem ta kniha je. Co byste čekala, že obsahuje. Přemýšlejte, vymyslíte to."
"Když myslíte." (Hm, haha, tak určitě.)

Když jsem se o pár hodin později naprosto otřesená vypotácela v zeleným saku ven z našeho ústavu s cílem zapadnout po hlavě do první knajpy a dva dny nevylézt, nechápala jsem, jak jsem tu zkoušku mohla udělat. Mluvila jsem o knize, kterou jsem nikdy nedržela v ruce. Slíbila jsem si: "Jednou spolu zúčtujeme." Rok poté jsem naznala, že je čas ověřit, o čem Podzim středověku je.

"Každá doba touží po krásnějším světě. Čím je zoufalství a bolest ze zmateného dneška hlubší, tím je tato touha niternější. Koncem středověku je základním tónem života hořká trudomyslnost."

Už samotným názvem Huizinga připravuje své čtenáře na pompézní alegorický rej, v němž data, jména a události tančí bláznivý tanec s kulturou a vytvářejí vír dokonale promyšleného chaosu. Podzim středověku není primárně suchopárnou knihou, z níž student historie nasává telefonní seznam událostí, je to umělecké dílo, kronika lásky, rytířských ctností, nesplněných přání a utrpení.

Huizinga svojí expresivní freskou oživuje poslední desetiletí vadnoucího středověku. Miluje je a nijak to nezastírá. S neobjektivitou, zaujetím a vášní pro věc líčí život lidí, kteří propadali mnohatýdennímu smutku po smrti panovníka, jehož nikdy nespatřili, a byli schopni vraždy, když jejich protivník podváděl v šachu. Kam se vysmívání vlastnímu životu z Podzimu středověku dostalo, líčí dokonale Michail Bachtin v Lidové kultuře středověku a renesance.

Podzim středověku nelze nedoporučit, ovšem je dobré mít předtím něco načteno. Coby první kniha o středověku by mohl nejednomu čtenáři prudce zamotat hlavu a zavést ho jako bludička do temného lesa středověku a nechat ho bloudit. 5/5 Kniha o umění a myšlení středověku, která je sama uměleckým dílem. Co víc si člověk může přát?

(Uwaga spoilery!) Půl hodiny po smluveném srazu, na nějž se S. stále neuráčila dorazit, jsem zaplula do jedné uličky horního patra knihovny FF a vrátila se na čekací místo s Kriminalitou a každodenností. Neměla jsem žádná očekávání a už vůbec jsem nedoufala, že se zabavím. K výběru mě vedlo smutné pomyšlení, že mě na podzim čeká souhrnná zkouška z dějin raného novověku a mé znalosti tohoto období jsou veskrze tragické, zvláště to platí o českých dějinách. Nahlas jsem se smála už ve chvíli, kdy jsem nalistovala první kapitolu s názvem ‚Polib ty mě, lehkomyslná, tuto v prdel‘. Naproti sedící borec sebral naštvaně Illiadu v originále a odešel pryč. Pravděpodobně mě zařadil do kolonky ‚krásný úsměv, zato úplně blbá‘.

Čechuru jsem okamžitě táhla domů a zanořila se do jižních Čech 1650 - 1770. Ve vynikajícně zpracované studii je do detailů rozebrána problematika kriminálních činů páchaných našimi předky, kteří byli stejně zkažení jako my, ať jsme tím jakkoliv nadšeni. Kromě toho, že repertoár jejich trestných činů by obstál i dnes, nedá se jim upřít, že uměli klít. Díky autentickým ukázkám z dochovaných listin je K a K osvěžující sprškou staré, košaté češtiny. Najdete takové perly jako 'ty sakramentská prach tupl kurvo!' či 'ty kurvo vojenská francouzovitejch!' Jak příjemné zpestření! Lze jej aplikovat na libovolnou společenskou vrstvu. Od 'kurvy kněžské‘ po 'kurvu městskou‘. Můj slovník rázem nabobtnal o desítky úžasných výrazů, které musím pravidelně využívat a oblažovat jimi své kolegy.

Přehledné uspořádání jedna kapitola = jeden tip zločinu je během čtení velice příjemné. Humorné průpovídky už všechno jen dokořeňují. Jediný malý problém pro mě byl to, že mikrohistorická sonda páně Čechury je namířena do oblasti, ke které mi chybí jakékoliv rodinné vazby (číst si o vlastních praprapředcích by přecejen bylo o chlup zajímavější, ale člověk nemůže mít všechno), ale i přes tento drobný nedostatek je Kriminalita a každodennost zajímavá i osazenstvo jiného než soběslavského panství. Jen se modlím, aby mi někde neuklouzlo 'Ty kurvo kantorská!'. Do tý doby 5/5 a dík za první knihu z českého novověku, která si mě zcela získala.

12 11.08.2014

(Uwaga spoilery!) Čechov to nemá na Databázi knih lehké. Možná je nepochopen. Možná ho čtenáři nikdy neviděli v divadle nebo se jim špatně čtou dramata. Modré okýnko je k jeho hrám přecejen poněkud nespravedlivé. Čechov si ho prostě nezaslouží.

Chápu, že číst Strýčka Váňu není lehké, ono číst jakékoliv drama je obtížné, ale v Čechovovi se navenek nic neděje, což může být odrazující. Chybí mu nějaká akce a impulzivnost, která přiměla Antigonu zakopat tělo bratra a Julii se probodnout. Hrdinové Strýčka Váni se v podstatě jen nudí na venkovském sídle, kde není do čeho rýpnout, a zmírají dusným letním vedrem. Přitom uvnitř jsou stejně rozdrásaní, trpící, nestálí a mučící se neopětovanou láskou jako jiné postavy. Jen tempo hry je natolik povlovné, že je nechává se pouze vnitřně smažit a trpět, aniž by o tom kdokoliv věděl. Zůstávají nepochopeni, nemají sílu jednat a pohnout se vpřed, nechají se vláčet osudem. Chtějí utéct, žít a milovat, ale nejde jim to. Neumí to. O tom, jací jsou, se dozvídáme od třetích osob, z jemných náznaků. Jejich rozhovory začínají společným dialogem, ale rozpadají se na jednotlivé hořekující monology.

Stačí jedna zkušenost s Čechovovou hrou a Strýček Váňa pro vás bude její variací. Sdílí marnost s Třemi sestrami, které chtějí také utéct do města z ubíjejícího venkova, neschopnost ruské šlechty cokoliv dělat a přestat žít v minulosti, jak to umí jenom Ljubov Raněvská. Dodá vám kapku ruské zamilovanosti, která má mimořádně nešťastnou ruku. Kdo viděl Mášu s Veršininem, musí od první chvíle odhadnout, jak skončí Jelena a Astrov. Potlačením citů a vnitřním stravováním se. Jak čechovovské.

Takže, až budete někdy příště číst Čechova, nechtějte po něm nic akčního. Kde se jiné postavy potřebují vyžvykovat v podobě třístránkového monologu nebo musí odkráglovat pár lidí v jednom aktu, hrdinům Strýčka Váni se stačí posadit ke klavíru a všechen zármutek představit v jediném pohledu. Jsou v nich tytéž city a emoce, ale z jejich skrytosti a intenzity mrazí. 5/5

12 24.02.2014

(Uwaga spoilery!) Popsat Rusko? Ozřejmit jeho mentalitu a podniknout exkurs do historie? Uhm, cíle značně vysoké. Dokáže psát věrohodně o Rusku někdo, komu chybí slovanská duše? Byla jsem překvapená, že je to docela dobře možné a množství mých výhrad bylo naprosto miniaturní.

Russka kopíruje klasický standart Rutherfurdových knih. Kolem tisíce stran, několik rodin, jejichž osudy se proplétají. Ovlivňují se jednak navzájem a do jejich životů rovněž zasahují výrazné osobnosti a zvraty dané historické epochy. První kapitola připomíná počátky ruské historie – příchod slovanských kmenů, nájezdy Alanů a pohanské legendy. Příběh se uzavírá na konci 20. století v komunitě ruských exulantů ve Spojených státech.

Kniha je hutná jako zakysaná smetana přidaná na talíř k varenikům plněným kyselými višněmi. Nedá se přečíst a vstřebat hned, musí si zkrátka nějakou dobu poležet v žaludku. Co oceňuji především, je velmi čtivá forma (kdyby tak chtěli psát historikové!) a promyšleně schované narážky na různá literární díla. V básníku Sergejovi je ukryt kousek giganta Puškina; v Piněginovi, který nešťastného Sergeje zastřelí v souboji, je zase poznat zbytečný člověk Oněgin; jistá Taťána píše dopis muži, kterého miluje a název kapitoly Otcové a děti odkazuje na Turgěneva. Pár jsem jich nechala pro vás, k soukromému odhalení.

Sice se na některých stránkách projevila notorická choroba ze studií a nervně jsem opakovala, ať Rutherfurd hned vybalí prameny, ze kterých čerpal, ale byla jsem spokojená. Bylo příjemné si ruskou historii vychutnat jinak, přesto stále uceleně a poutavě. A bylo přímo skvělé, že si s tím tak dobře poradil rodák ze Salisbury. Поклон вам, Эдвард. Za tu ďábelskou odvahu 5/5.

12 07.08.2013

Skácel by o tom všem nejspíš napsal Recenzi na náhodné setkání, ale pouštím se do toho vlastními slovy. Na začátku byla náhoda. Koukala jsem kolem šesté večer v knihovně FF MU do hrnku s kafem s tím, že bych měla biflovat kritické edice a úvod do středověku, ale nic takového se samozřejmě nekonalo. Moji pozornost upoutala hora knih, kterou někdo nevrátil do poliček, a z této kupky jsem vytáhla Třináctého černého koně, abych měla čím listovat. A nedokázala jsem se odtrhnout do doby, než mě začátek další hodiny vyhnal do venkovní chumelenice.

O Skácelovi jsem předtím věděla jenom ze zápisků z literatury, které svorně tvrdily, že je to těžká četba, ke které je třeba mít hodně načteno, neplavat v kultuře a historii a mít rád přírodu. Šla jsem do toho po hlavě, prvních šedesát stránek bylo neskutečných.

U krátkých recenzí na všechno kolem jsem se střídavě smála a šmátrala po kapesníku. Jsou psány úžasně citlivě, krásně a smířlivě. Přirovnávání smrti k opadávání listí ze stromů mě zkrátka dostalo. Až budu někdy ve stáří bilancovat nad svým životem, chci být takhle nad věcí a psát o tom tak klidně jako Skácel. Jeho historické poznámky mám uloženy v paměti a vytáhnu je co by nejsilnější braň u souhrnných zkoušek. I historik může znát básně.

Popisky krajin svítily láskou k Moravě. Je možná trošku škoda, že neznám osobně Skácelův rodný okres ve Veselí nad Moravou, ale každý máme někde kousek krajiny, kde jsme tak šťastní. Ne všichni měli možnost blbnout jako děti na vesnici v rybníku, ale měli jsme zase menší parčík, kde jsme se učili jezdit na kole a po čase vzpomínáme, že jinde na rohu prodávali nejhnusnější burčák na severu Brna a kupovali si ho jenom snobové z Majdalenek, kteří nepoznali, že pijí jabčák.. Ale i my se za městem dokážeme zamilovat do božích muk v polích, do vlčích máků a hasičskejch bálů. I když vytrvale fantazíruju o bohémským brlohu někde na Quartier du Montparnasse, pořád jsou nejkrásnější modrý zvonky, co každý rok rostou u Dívčích hradů na Pálavě..

Rozhodně jsem neskočila jen u Třináctého černého koně, musím bezpodmínečně sehnat další knihy. Asi jsem se kapku zamilovala. Umět jednou z desetiny takhle psát.. Člověk nemusí být zrovna Moravák, ani student historie a ctitel umění, aby si Skácela vychutnal, ale s těmito výhodami to bylo neskutečné čtení. Nádherných a zasloužených 5/5.

(Uwaga spoilery!) Čin, kterého se právě hodlám dopustit, je zradou na polském národu a je to facka do tváře klasiky, ale staniž se. Pan Wolodyjowski mě nudil. Od prvních stránek Ohněm a mečem jsem se těšila na třetí díl, na epické finále pod taktovkou rezavé paruky filmového slaďáka Ketlinga a prásk. Nuda.

Což o to, historická část je stejně hutná a výživná jako v předcházejících dílech. Po kozácích a Švédech jsou to tentokrát Turci, kteří mají chuť na vnitřně hnijící Polsko. Závěrečný boj o Kamenec je rovněž velmi zdařilý. Z vlastní cestovatelské zkušenosti musím přiznat, že dobýt tu nádhernou pevnost s dvanácti věžemi bylo téměř nemožné.

Můj relativně chladný postoj k lovestory bude nejspíš v tom, že nemám ráda pana Wolodyjowského. Být Baškou, tak si ho nejenže nikdy nevezmu, ale když už by k tomu smutnému okamžiku došlo, tak s největší radostí zdrhám s Azjou do Divokých polí a mávám malému rytíři šavličkou na znak adieu. A nezdrhla bych jen proto, že Daniel Olbrychski hrál jinou ligu než Tadeusz Łomnicki. Pan Wolodyjowski je moc dokonalý a proto nudný. Předtím byl zábavný svou permanentní zamilovaností do různých krasavic, ale ve třetím díle je na mě až příliš černobílý. Díky bože za pana Zaglobu, který stále dokáže řádit jako za starejch časů, kdy s Halškou prchali před celým kozáckým vojskem. Díky za džentlase Ketlinga a jeho filosofování o lásce a díky i za mladou, nevycválanou Bašku, která má provokativně krátký vlasy.

Nedá se říct, že by byl Pan Wolodyjowski špatná kniha, to ani náhodou, ale přecházející dva díly (hlavně Potopa) mi přišly lepší. Fajn je, že příběh je dočtený do konce, nastal end of the story. Některé postavy mi budou určitě chybět. Budu přemýšlet nad příčinami protiwolodyjowských hnutí mysli a omlouvám se všem polonistům (rusisti byli vždycky zkažení) za hodnocení slabšími čtyřmi hvězdičkami. Milovnice pana Wolodyjowského připočíst pátou hvězdu.

(Uwaga spoilery!) "Co budu dělat, až ji zítra odnesou?"

Je úžasné, co všechno Dostojevskij dokáže vytvořit z krátkého milostného příběhu dvou postav beze jména. Něžná je trochu jako Mocca. Malá, ale silná.

Косность! О, природа! Люди на земле одни - вот беда! "Есть ли в поле жив человек?" - кричит русский богатырь. Кричу и я, не богатырь, и никто не откликается. Говорят, солнце живит вселенную. Взойдет солнце и - посмотрите на него, разве оно не мертвец? Всё мертво, и всюду мертвецы. Одни только люди, а кругом них молчание - вот земля! "Люди, любите друг друга" - кто это сказал? чей это завет? Стучит маятник бесчувственно, противно. Два часа ночи. Ботиночки ее стоят у кроватки, точно ждут ее... Нет, серьезно, когда ее завтра унесут, что ж я буду?

11 08.06.2013

syrový, depresivní a mimořádně silný příběh. Snad svět na oběti holocaustu nikdy nezapomene. Elie Wiesel o tom napsal jen: "Zapomenout na ně znamená nechat je znovu zemřít." 5/5

11 08.06.2013

(SPOILER) Když jsem narazila u babi v knihovně na vydání Běsů z roku 1930 z Melantrichu, zdivočela jsem a vlekla jsem je hned přes půlku Brna domů. Musela jsem je mít pokud možno okamžitě. O době, kterou Běsi popisují, jsem četla mnohokrát z historického hlediska. Druhá polovina 19. století se pojí se zakládáním teroristických hnutí a snahou zničit carství. Většina osob v Běsech má svůj reálný základ: Šatov, Verchovenskij, Stavrogin...

Všechny tři díly jsem zhltla během pár dní. Více než 50 stran se během jednoho zátahu přečíst nedalo. Přečíst kousek, vstřebat, pochopit, pokračovat dál. Dostojevskij dodal všem revolucionářům, o kterých jsem četla jenom jako o bestiích, lidský rozměr, rozebral jejich činy a myšlenky tak detailně, že jejich jednání je rázem jasné a pochopitelné. O stylu psaní se netřeba vyjadřovat, Dostojevskij v ryzí podobě se vším, co mám na jeho psaní nejraději. Jenom jednu věc Dostojevskému neodpustím hned tak: nechal zavraždit mého oblíbeného Šatušku. I když, i prototyp Šatova nedopadl líp. Jedním slovem: Mistrovské dílo, díky němuž dostala všechna jména ruského podsvětí lidskou tvář. 5/5

11 08.06.2013

Přiznávám se, že mě touhle knihou Márquez překvapil, či spíš úplně ohromil. I když, překvapování čtenářů je asi jeho oblíbená zábava. Na rozdíl od ostatních knih, které jsem od něj zatím četla, mi Láska za časů cholery přišla úplně jiná, mnohem osobnější, niternější a o to krásnější. Příběh lásky, která začala jako mnohé jiné. Po prudkém vzplanutí nenásledoval klasický scénář pomalého vyhasnutí, zahořklosti a zapomenutí v objetí jiných. Florentino si svůj cit dokázal uchovat a čekal, jestli dostane od osudu další příležitost. Jedenapadesát let, devět měsíců a čtyři dny než mohl Fermině znovu vyznat lásku. Nádherný příběh o lásce v exotickém prostředí promíchaný s magickým realismem, který mě zanechal v sentimentálním doufání, že je něco takového opravdu možné. A budu takto doufat klidně i těch jednapadesát let, devět měsíců a čtyři dny.. 5/5

11 08.06.2013

Hrbáči, můj Hrbáči. Před zkouškou z ruské morfologie mě nenapadlo nic chytřejšího, než koukat v noci na filmovou verzi z roku 1997, která mě vrátila zpátky ke knižní předloze, jednomu z největších trháků mého dětství a zdroji nevyčerpatelných fantazií. Hrbáč je mladším bráchou Tří mušketýrů, ale jejich slávy zatím nedosahuje. A já ho mám možná i raději. Stačila zmínka o příběhu Tří Filipů, aby moje romantická dušička zachvěla a zhltla naráz celou knížku. A nehrozilo, že se budu nutit do posledních dílů, jak tomu bylo u Tří mušketýrů. Le Bossu má totiž jenom jeden.

Francie roku 1697 byla geniální zemí. Nejenom pro krásné šatičky a bohaté plesy, ale i pro božské šermíře, z nichž nejrychlejší ruku měl lotrinský vévoda Filip de Nevers. Pohádkově bohatý a pekelně fešný. Ach. Navíc umí super fintu, kterou efektně probodne prostředek čela nepřítele. Ještě jednou ach. Druhým ze Tří Filipů je Filip Orléanský, pozdější králův regent, ale ten není tak důležitý. Protože máme třetího Filipa. Gonzague je ukázkový záporák, zrádce, italská mrcha s ďábelsky černýma očima, který si předsevzal, že krásná Aurora de Caylus bude jeho ženou. Jenže Aurora miluje Neverse a má s ním dokonce dceru. Gonzague zabije Neverse, ale s jeho dcerou Aurorou unikne do bezpečí rytířský všeuměl Jindra de Lagardère. Vychová z Aurory milou babu a do toho se stíhá mstít všem, kteří mají podíl na smrt Neverse a likviduje je samozřejmě jeho fintou. V epickém finále propíchne čelo knížete Gonzagua a Aurora se stává madam Lagardèrovou. Všechno se stane tak rychle, že máte sotva čas popadnout kapesník a oplakat Gonzagua, kterej je sice prevít, zrádce a vrah-filosof, ale jeho bláznivá láska k Auroře a penězům mu dodává jisté kouzlo, jemuž nelze odolat. Zvlášť, když se navrch přidá pár černých očí a spousta penízků.

Hrbáč má jistých 5/5. Já prostě žeru sladkobolné příběhy s francouzskými šermíři, tajemnými hrady, zradami a fešáckými intrikány končící kýčovitými happy endy. Nikdo mi je nevymluví. Sice nevím, jestli fakt funguje Neversova finta a mezi očima je lebka tenká natolik, aby ji dobře živený kordík propíchl, ale asi tomu Filipovi věřím.

Hrbáči, kurňa, vždyť já mám pozítří tu morfologii! V nejhorším aplikuju Neversovu fintu. Septima, odbod, kvarta, sek na předloktí, otočit si tu zrádnou bestii a bod.. Sakra, Hrbáči, zase jsi mě dostal..

11 08.06.2013

(Uwaga spoilery!) Veřejný dík uživateli bondula, nebýt jeho komentáře, nikdy se bych se nedozvěděla, že existoval Ivo Andrić a napsal román o mostu na Drině. Setkání s ním bylo zajímavé, ale zcela nenaplnilo mé představy a zůstal dojem silný jako šluk z jedné cigarety značky Drina, kterou se generace Jugoslávců přiváděli do hrobu, ale doprovázel ho ten nepříjemný pocit sucha v ústech a záchvat mírného kašle.

Možná jsem se moc zmlsala u Ptáků bez křídel a knih E. Rutherfurda, ale čekala jsem podle popisu syrovou balkánskou ságu rodin na protažení několika staletí od doby, kdy banda chudáků plácala za zvuků biče holýma rukama most přes divý tok řeky do doby, než si i ti největší konzervativci zvykli na hukot projíždějícího vlaku. Andrićovy postavy se knihou míhají jako ryby, které si stihneme z mostu jen prohlédnout, a už mizí v dálce nebo je někdo před našima očima napíchne na udici. Než si na ně zvykneme a něco se o nich dozvíme, jsou nenávratně v trapu a nesou je na místní hřbitůvek. Když necháme stranou postavy, nadchla mě Andrićova práce při popisu krajiny a atmosféry. Vládci a události přicházejí a odcházejí, ale kamenný most Mehmeda paši stále stojí a běloba jeho kamenných oblouků statečně nese krev a slzy, které na ně odevšad stříkají. Časy se mění, přicházejí Turci, Rakušané a Srbové, aby okolní zem ovládli, generace lidí umírají, ale mostu se to netýká a dál ční zcela nehnutě nad Drinou jako památník časů dávno odvátých borou za masiv Triglavu. Jestli zítra vyjde slunce nikdo ve Višegradu neví, ale most Mehmeda Paši bude zcela určitě stát jako protipól koloběhu dějin, který ani na minutu nestojí.

Andrić ukazuje svou domovinu věrně, jako by se jen díval na její odraz na vodě. Obyvatelé Višegradu spolu drží za míru i války bez ohledu na to, v které ze čtyř místních náboženství věří. Život místních je jen zřídka sladký, většinu času je štiplavý jako čubrica a zakrývá si oči před neštěstím Faty Avdagovy, která uniká sňatku s mužem, kterého si nechce vzít, skokem do Driny.

Most na Drině se mi četl dost zle, nevím, jestli to bylo dnes už dost zastaralým slovenským překladem z roku 1948 nebo tím, že jeho obsah byl ještě krutější, než jsem čekala, ale celkové skóre je 4/5. Je dost možné, že mě rozmazlil Rutherfurd a české překlady Louise de Bernièra, ale po Andricóvi zůstal ne úplně příjemný pocit podobný tomu, jako by někdo naplnil kvalitní cigaretový papírek o sortu horším tabákem. Balkánská tesknota a zápal pro boj, cikánské housle a chuť se střílet po každém odmítnutí lásky jsou všechny na místě, ale neladí.

"Tak v tej celej novej povíchrici, ktorá zaľahla na kasabu a od koreňov pohýbala a vyvracala dávne zvyky, živých ľudí a mŕtve veci, most aj naďalej stál biely, tvrdý a nezraniteľný, akým naveky bol."

10 13.03.2016

(Uwaga spoilery!) Nedávno jsem si uvědomila, že až na letmé setkání s Šolochovem jsem okázale ignorovala ruské nositele Nobelovy ceny, což je pro nejednoho slavistu přímo hanebné. V rámci osvěty mého literárního já a díky slabosti pro chronologii jsem na první randevů pozvala Ivana Bunina a jeho Temné aleje, knihu, o které jsem slyšela už dávno, ale nikdy jsem neměla tu čest.

Po přečtení mě jako první šokoval počet čtenářů. 15? Ne 150? Já naivka se domnívala, že Temné aleje jsou něco jako Bratři Karamazovi, kteří atakují hranici tří set. Zahajuji tímto tažení Temných alejí za dvaceti čtenáři.

Když sáhnu do krabičky poznámek Leonida Jurjeviče, jsou Temné aleje skandální sbírkou, která přináší nový pohled na lásku a svého času byly považovány za těžký porno. Mottem této sbírky je, že krátká intenzivní láska, s vášní a utrpením, může být víc než dlouhodobý unylý vztah, kde jediné emoce ještě vzbuzuje stojící prkýnko na hajzlu. Buninovi hrdinové sedmatřicetkrát zažívají nečekané vzplanutí, rvou si srdce na kusy, aby nakonec svou lásku tragicky ztratili a nezůstalo jim víc než prázdná duše. Chtějí žít, tonout v emocích a bouřlivých citech. Ruská variace na 'better to burn out, than to fade away'. To chceš.

Buninův styl je velice čtivý a srozumitelný, nejde tudíž o jednoho z těch Nobelistů, jejichž tvorba běžnému mozku zcela uniká. Naservíruje vám vlnu tragiky, ale její hrdinové nelitují ničeho, co provedli. Milovali a ztratili, to je druhá nejlepší možnost, a vždycky byla. Na krátkých, často dvoustránkových povídkách, Bunin vytváří skoro čtyřicet variací na jedno téma, které ale není nikdy stejné a hned tak se neomrzí. Nenudí, zaujme a dotkne se.

Láska sice rozdává úsměvy a štěstí, když chodí každý den po světě, ale někdy musí projít svými temnými alejemi. Tak už to je. Za mě jasných 5/5.

10 24.03.2015

(Uwaga spoilery!) Pokud ukradnu kolegyni Koce výraz "totální literární eintopf" (to by mohlo projít, ostatně právě jí jsem věnovala tuhle pidirecenzi), Moskva-Petuški jsou nefalšovaná literární soljanka s čerstvým koprem. Koncentrovaná šleha Ruska vražená profesionálním vrhačem nožů přímo do srdce. Přišpendlí vás na stěnu silou ranního piva Ochota - mužčiny panimajut, omrazí vám tváře inverzním charakterem listopadového počasí a oněmí vás do doby, než se zmocníte flašky prvního alkoholu v okruhu sta metrů.

Četla jsem z ruské literatury kde co, sbratřila jsem se s FMD, LNT, zamilovala se do Lermontova a Jesenina a začíná mě zajímat Dovlatov. Ovšem Moskva-Petuški, to se nedá srovnat s ničím. Unikátní kniha. To takhle vezmete utrpení, které je vpáleno do ruské duše od pradávna, přidáte do skleničky jejich skučnou melancholii, smysl pro utrácení a zároveň osobní bídu, přilejete trochu bodrosti a vášně pro alkohol a pustíte shaker. Získáte tak Veněčku Jerofejeva - diskutujícího bytí a nebytí s litry etanolu, jehož porce by porazila celý český vagon, ale on stále cítí žal na duši. Nevíte, jestli je to, co čtete, jen snůška opileckých kydů sentimentálního ožraly nebo promyšlený text vytříbeného génia se sklenkou Polibku bez lásky (později nazývaných Naděžda Krupská) v ruce. Nelidsky depresivní čtení, které vás rozbije a zbylé kousky poskládá jinak. Už nikdy nebudete Rusko vidět stejně. Doporučuji. Jednoznačně. Nebude se vám to líbit, ale to není podstatné. Veškerá tragika největší země na světě v útlé pidiknize. 5/5

A vůbec, zvu vás všechny kolem na Čubčí pajšl (Сучий потрох). Nápoj, který zastíní vše.

Pište si:
- Pivo Žigulovskoje – 100ml
- Šampon Sadko-Bohatý kupec – 30ml
- Želé proti lupům – 70ml
- Lepidlo BF – 15ml
- Brzdová kapalina – 30 ml
- Insekticid na hubení drobnému hmyzu – 30 ml

"V tomto roztoku týdne luhujeme listy tabáku cigaretových sort a podáváme. To už ani není nápoj, to je hudba sfér. Už po dvou sklenicích tohoto koktejlu se člověk stává natolik oduševnělým, že mu můžete celou půlhodinu ze vzdálenosti půldruhého metru pliva do ksichtu a on na to nic."

10 28.12.2014

(Uwaga spoilery!) Nejspíš ani veliký Bůh Puškin netušil, jakou senzaci způsobí příběh, který mu jednou vyprávěl mladý kníže Golicyn. Karbaník Golicyn úspěšně odehrál dluh, když k údivu všech vsadil na tři karty, jejichž kombinaci mu kdysi poradila babička, dvorní dáma Natalja Golicynová. Po Pikové dámě, která pro Natalju znamenala věčný život na papírových stránkách, lačně skočili zahraniční autoři. Zamiloval si ji bouřlivák André Gide i Prosper Mérimée. Co se nepovedlo žádnému jinému předcházejícímu dílu, dokázala Puškinova novela v roce 1834. O Rusku se začalo mluvit a jeho literatura překládat. Ruští šlechtici začali houfně sázet na magickou kombinaci Anny Fedotovny. Co kdyby oni měli to štěstí? Puškin si nadšeně zapsal: "O moji Pikovou dámu je zájem!"

Piková dáma chutná po klasicismu. Je uhlazená, klidná, i zoufalý Heřmanův pokus vyděsit starou hraběnku je líčen naprosto neutrálně. Je úsporná, ale plně zasycující ve své nahotě. Žádné odbočky k nedůležitým dějům, postavám, které jen proběhnou jedním odstavcem. Linka příběhu je dokonale přímá. Otvírá sérii ruských klasik na téma zločinu a trestu. Hlavní hrdinové se začínají pohybovat kvůli vidině zisku po šikmé ploše, která je přinutí přejít hranici a dopustit se zločinu. Kýžené peníze jim osud vyrve i se zdravým rozumem. Je už jedno, jestli končí opakující "Trojka, sedma, eso. Trojka, sedma, dáma!" nebo "Všechno bude dovoleno." Osud je pro tyto ruské Rastignacy velmi hořký. Zaslouženě?

Vždycky mě trochu zamrazí, když vypadne z balíčku piková dáma. Raději mariáš. Puškinova próza je stejně úchvatná jako poezie. Nevím, jak to dokázal. Ale je to tak.

Kolik je hodin? Bez pěti minut sedma. 5/5.

10 13.06.2014

(Uwaga spoilery!) Zatímco ostatní historici chodili v průběhu loňského podzimu do knihovny sedávat nad Velkými dějinami zemí Koruny české, já tam chodila na odpolední posezení se Sanatoriem na věčnosti. Druhá část knihy si počkala na konec semestru, takže závěrečný souhrn přichází až teď.

"Seděl jsem na psacím stole a sledoval se zaujetím klikyháky podpisu, spletité a vířivé jako trylky koloraturního zpěváka. Na tapetách pučely úsměvy, proklubávaly se oči, žerty metaly kozelce. Otec pouštěl do duhového prostoru mýdlové bubliny z dlouhého stébla, aby mě pobavil. Narážely na stěny, praskaly a zanechávaly ve vzduchu své barvy."

Takhle nějak mi bylo, když jsem četla Bruna Schulze. Jako by mi někdo strčil před obličej obrovské plátno s některým z děl Kandinského a nechal mě se ztrácet a znovu nacházet v té záplavě tvarů. V čarovné Kandinského směsi barev je všechno. Schulz jenom nahradil jeho tahy písmeny. Maluje do vzduchu. Vyfukuje vám do obličeje barevné bubliny se slovy, která jste slyšeli naposledy před mnoha lety, s dalšími, jež musíte vyhledat ve slovníku a poslední vlnou tak neobyčejných slovních spojení, že vůbec nechápete, jak je možné natolik nesourodá slova spojit dohromady, a proč zní tak fantasticky. Sanatorium na věčnosti jsou orgie. Myšlenkové, vizuální, jazykové. Karneval slov a jazykových hrátek, která jsou osvobozena od všech pravidel a tančí si, jak se jim chce. Nikoho se neptají.

"Obyčejné knihy jsou jako meteory, každá z nich má svou chvíli, jeden takový moment, kdy s křikem vzlétá jako fénix a její stránky hoří. Pro tu jedinou chvíli, pro ten jediný moment, je milujeme, ačkoli jsou již jen pouhým popelem."

Neumím přesně popsat, jak na mě působí jeho styl psaní. Střídavě nechápu a vychutnávám si. Ale dám jen 4/5. Skořicové krámy se mi zkrátka líbily o něco víc. Možná není můj mozek na rej Schulzových próz ještě plně připraven. Zkuste ten váš. Nebudete zklamáni.

10 09.02.2014

(Uwaga spoilery!) Po přečtení celé Trilogie můžu klidně říct: Potopa je nejlepší díl série. I když druhé díly většinou bývají spojovacím můstkem mezi jedničkou, kterou vás naladí, a trojkou, kde se všechno vyřeší. Sienkiewicz hrál vyšší level a to nejlepší nacpal doprostřed.

Název Potopa není zvolen náhodně. Když švédská armáda Karla X. Gustava se spojenci začala v roce 1655 s porcováním již značně rozloženého chodu jménem Polsko, říkalo se tomuto období Potopa. Jak uznáte, moc gut doba na lovestory. Nicméně když vám odkážou pár slušně velkých pozemků a hezkou ženu k tomu, nenecháte to být. Ondra Kmiciců byl téhož názoru. A o tom je Potopa.

Budete milovat Ondru Kmicice. Protože není černobílý ani co by se za nehet vešlo jako chudák pan Jiří Michal v Panu Wolodyjowském. Nemůžu si nerýpnout. Během dvou dílů se změní z floutka, který miluje střílet (zvlášť do portrétů předků své vyvolené Olenky po popití většího množství vína), v uvědomělého vlastence, jehož jediným cílem není plný žaludek a pěkná baba v posteli, ale spíš věčné blaho Polska. A budete zbožňovat i Olenku Billewiczownu, která si umí postavit hlavu a zachovat klid, i když jí v domě v noci pobíhají cizí chlapi a hledají Kmicice, aby ho mohli přinejmenším napíchnout na kůl. Nakonec vám i těch 1000 stran bude připadat málo, tak výborně se kniha čte a tak sympatičtí jsou hlavní hrdinové.

Zkrátka perfektní čtení. Ještě dokonalejší v společnosti ukrajinské čokolády značky Olenka. A filmový Kmicic stojí taky za to. Niech żyje Polska.

Ale furt mi není jasný, jak mohla být Olenka blondýna s tmavým obočím. To prostě nechápu. Nicméně to není důvod ke snížení bodového hodnocení ani o jednu setinu. Jasných 5/5.

10 03.10.2013

(Uwaga spoilery!) "Aby někdo vydržel na sary-ozeckých železničních výhybnách, musí na to mít náturu, jinak tu zajde. Step je obrovská a člověk maličký. Step je lhostejná, té je všechno jedno, ať je ti zle nebo dobře, musíš ji brát takovou jaká je, ale člověku není jedno, co a jak se ve světě děje, trápí se, souží, myslí si, že někde jinde, mezi jinými lidmi by mu bylo líp a tady je jen z vůle osudu."

Těmito slovy vám Čingiz Ajtmatov otvírá oči a představuje prostředí, do něhož umístil děj románu Den delší než století. Za výstižnější považuji název, pod kterým vyšlo vydání z roku 1982: Stanice Bouřná. Na malou osadu se v každém ročním období valí pohromy. V zimě sníh a metelice, v létě písek z pouští. Proto se jmenuje Boranly-Bouřná. Boranly kazašsky, Bouřná rusky.

Podobně jako slavné Popraviště má Bouřná tři hlavní roviny, které se prolínají. Příběh o budoucnosti zprostředkují kosmické pokusy CCCP a komunikace posádky rakety s civilizací na jiné planetě. Nejspíš díky tomu, že jsem měla v době čtení ještě trochu bordel v hlavě kvůli Zamjatinovým My, nijak zvlášť mě tato část příběhu neoslnila. Což se nedá říct o druhých dvou.

Na začátku knihy přichází Ukubala říct manželovi, Bouřnému Edygejovi, že zemřel Kazangap – stařík, který s Edygejem pracoval na železnici a v Bouřné dřel přes čtyřicet let. Edygej začne připravovat jeho pohřeb a cestou na pohřebiště Ana-Bejit, kam míří na svém velbloudu Bouřném Karanarovi, začíná vzpomínat na svůj život.

Vrací se k rodině Kuttybajevových, učitelům Abutalipovi a Zaripě a jejich dvěma synům. Kvůli boji mezi jugoslávskými partyzány v druhé světové je Abutalip popotahován sovětskými politruky, později je odvezen do vězení, kde i zemře. Edygej věnuje veškerou péči Zaripě a dětem, které má snad raději než vlastní. Časem zjistí, že se Zaripou nedokáže vycházet jenom jako přítel. Zároveň nechce opustit věrnou ženu, která s ním za ta léta zažila svoje. Situaci nakonec řeší radikálně sama Zaripa, když se během Edygejovy nepřítomnosti sebere a odjede se syny pryč. Navždycky.

Edygejova reakce na rozhovor s komisařem o 'nepřátelských vzpomínkách' na Jugoslávii v deníku Abutalipa:
"Z toho, co řekl, jedna myšlenka udivila Edygeje svou nelogičností, jakousi neslýchanou rozporností: jak je možné někoho obviňovat z nepřátelských vzpomínek? Copak vzpomínky člověka můžou být nepřátelské nebo přátelské, vždyť vzpomínky – to je to, co se stalo kdysi v minulosti, co už je dávno pryč, o čem se dá mluvit v minulém čase."

Co je skutečně mimořádné, jsou legendy, které sesbíral Abutalip pro své děti. Slyšeli jste tu o mankurtech? Zajatci po strašné proceduře, kdy byli ponecháni ve stepi se smrskávající se čerstvou velbloudí kůží kolem hlavy, zcela ztratili paměť a začali slepě následovat rozkazy pána.

"Je možné vzít půdu, je možné vzít bohatství, možné je vzít i život, ale kdo si vymyslel, kdo si dovolil vztáhnout ruku na paměť člověka?" pláče Najman-Ana pro svého syna Žolamana, z něhož se stal mankurt. Šla ho hledat, našla jej, ale on ji nepoznal a podle rozkazu zabil.

Drásavý je příběh starého zpěváka Rajmaly-agy, který když zpíval, málem zastavil svět. Všichni stáli a poslouchali, jak zpívá. Jako starý muž se zamiluje do mladé dívky Begimaj, ale rodina a především bratr mu ji nepřejí. Rajmaly-aga je zabit a dívka se ho už nedočká.

"Když jsi přišla z dálky velké, aby ses napila z pramene vody čisté, jak vítr vanoucí vstříc tě doběhnu a k tvým nohám padnu, Begimaj. I kdyby mi osud určil dnešní den jako poslední, neumřu dnes, Begimaj, a neumřu nikdy, Begimaj. Ožiju a budu znovu žít, Begimaj.."

Z Bouřné se stala tutová srdcovka, kterou chci mít doma a jen obtížně se mi bude vracet zpátky do filďácké knihovny. Dotkla se mě víc než známější Popraviště. 5/5 větších než sary-ozecká step, vyšších než cesta do nebe a delších než vzdálenost z Bouřné kamkoliv jinam.

Z temných hor až bude sestupovat národ kočovný,
já nebudu na tržišti, Begimaj.
Z modrých hor až bude sestupovat národ kočovný,
nečekej mě na tržišti, Begimaj.
Nebudeme spolu zpívat na tržišti,
kůň můj nepřikluše a já nepřijedu.
Z temných hor až bude sestupovat národ kočovný,
z modrých hor až bude sestupovat národ kočovný,
nečekej mě na tržišti, Begimaj..

10 02.08.2013

Mistrovské dílo geniálního autora. Idiota jsem zhltla za dva dny, ale budu se často vracet. Brilantní analýza jednotlivých postav, Dostojevskému dobře známá epilepsie, dokonalý popis ruské společnosti. Krása a jedinečnost, tolik oceňovaná na počátku, je posledními stránkami roztrhána na kusy, zhanobena a zničena. Čím víc Dostojevského děl jsem přečetla, tím víc jsem přesvědčena, že zkrátka nemohl napsat špatnou knihu. 5/5

10 08.06.2013