Hodiny a jiné prózy

18.10.2016

"Co hledáš?" udeřila na mě M., když jsem se potulovala kolem signatur 830.
"Nevim. Chci si půjčit něco fakt divnýho. Nějakou ruskou klasiku, ale ne úplně známou, chápeš."
"Remizov. Byl dost cvok, to se ti líbí. Psal povídky, jsou dost krátký, takže si je můžeš brát na hajzl."

A tak jsem ho našla. Autora zlomu dvou epoch, o jehož existenci jsem neměla ani to nejmenší ponětí a nikdo se o něm do té doby nezmínil. Ani během čtyř semestrů ruské literatury. Remizovovy fantasmagorické povídky leží na poličkách knihoven vedle svazků FMD, Merežkovského nebo Brjusova, ale nešáhne po nich nikdo, protože je málo času na to ho investovat do špatných knih, nebo knih s nejistým výsledkem, takže si každej raději vezme další díl povídek FMD, než by zkusil jednoho cáklýho Remizova. O nadějného moskevského synka se jednu dobu bila všechna hlavní ruská vydavatelství, ale zemřel obklopený jen pařížskými štěnicemi a šváby, aniž by o něm kdokoliv věděl. Po vlně překladů z první republiky byl Remizov vzkříšen až úsilím Aleny Morávkové na přelomu tisíciletí. Volám proto: čtěte Remizova! Ochutnejte nefalšovaný modernistický bizár!

Sám autor do hlouby duše uctíval Leskova, Gogola a FMD a pokusil se je ve svém díle propojit dohromady. Objektivně neslučitelné principy ale drží pohromadě stmelené silou šílené, sebetrýzňující ruské duše, tabákového kouře a hořečnaté atmosféry listopadového Pitěru, který smrdí po tubeře a rozkladu. Remizov balancuje mezi realitou a sny tak mistrně, že přivádí čtenáře na myšlenku, jestli je tak geniální, nebo neměl páru, co dělá. Groteskní postavičky gogolovských povídek v jeho moci dostávají ducha velkých hrdinů FMD. Žijí svůj beznadějný životeček s touhou ovládnout čas, ale den co den naráží kvůli svému křivému nosu na šikanu a do konce života si budou tisknout k hrudi hubenýma rukama utrhané krysí ocásky jako tu největší cennost, jakou jim osud nadělil. Budou chroptět v kašli, protože nemají na léky, pít jen neslazenej čaj, protože na nic jinýho nemají. V hlavě jim přitom bují velkolepé plány pánů tvorstva, sny o penězích a hezkých šatech. Mít tak aspoň teplý krb. Ba ne, ber cígo nebo tyfus. Jediným cílem je smrt, k ní všechno směřuje a je třeba jen nějak prožít svých pár dní. Ze čtení Remizova běhá mráz po zádech a zvedá se z něj žaludek, přesto není možné se od něj odpoutat.

"Hodiny šly a šly, odbíjely nepravidelně, zmateně. Nebyly s to se zastavit, jen odbíjely. Neznaly svůj vyměřený čas, nevěděly, stejně jako lidé, co se stane zítra, co se stalo včera, kde budou, kde byly, kdo je nařídil, kdo je stvořil a kdo jim určil neznámou životní cestu. Bezcestí."

5/5 Možná už vím, co budu dělat, až dočtu posledního FMD. Budu číst Remizova. Ale ne moc často, umí čtenáře přivést na myšlenku, že bytí nemá žádný smysl a duše z nás stejně vyprchá jako pára ze samovaru, tak na co se snažit. Jo, takový příjemný kousek ruské depky, pro inverzní počasí ideální. Budu muset častěji pro radu k M., vystihla mě s přesností hodinářského mistra. A taky příště míň žvanit o místech, kde čtu.