pil komentáře u knih

Vrahem není zahradník. Zahradník je zavražděným.
Německo-německý román o tom, že v roce 2011 stále ještě vedle sebe existují dvě Německa. Simon Urban si všímá.... hádejte jakého? Inu, demokratického.
Země, které se nazývají demokratické, takové nikdy nejsou… takže prach, šeď, špína, trabanty de luxe zvané fobosy, všichni sledují a jsou sledováni, všudypřítomný strach, cenzura a všemocná Estébé.
Přidejte si jednoho východoněmeckého kriminalistu, který ve chvílích, kdy nepátrá po vrahovi, úpí a dojímá se z rozchodu se zrzkou, vede imaginární rozhovory s bývalým kolegou, který před rokem záhadně zmizel (!) a poměřuje si ptáka s každým, kdo by mohl zrzavou kočku dostat do postele. To by byla slabota. Ale není.
Příběh je mnohem barvitější, dobrodrůžo. I popisy jdou Urbanovi skvěle. Jak prostředí východního Německa, tak prokrvené hnutí mysli hlavního hrdiny. Za geniální považuji jeho přirovnání.
A že jich v knize vyklíčilo…
Drobná ochutnávka: “Nosy jako obrácené komíny vyfukovaly kouř dolů, ale kouř se nedal zmást a nechvějně stoupal vzhůru.“ A ještě něco. Začít celý spletitý příběh vymočením hlavního hrdiny se tak často nevidí.
Pobavilo mě.

4 18.04.2013

Sebastian Zöllner je hulvát, který myslí jen a jen na sebe. Chce být úspěšný, známý, mít balík peněz a je ochoten pro to udělat cokoliv. Kuje pikle, umetá cestičky, zneužívá svých nejbližších, aby mohl sepsat monografii o vyhlášeném výtvarníkovi. Zöllnerovým protipólem je Kaminski, umělec, který ztratil veškerý zájem o svou vlastní existenci. Účtuje se svým životem a vše, co nesouvisí s tímto posledním úkolem, přenechává zapomnění. Je tím nejnevhodnějším partnerem pro rozhovor. A paradoxně je to Zöllner, který jedná jako raněn slepotou (a hluchotou) vůči muži formulujícímu své umělecké a životní postoje. Kniha krásně plastická. Zajímavé dialogy. Skvělá pointa.
Myslím,že o Danielu Kehlmanovi ještě uslyšíme....

6 18.04.2013

Pošušňáníčko! Pro všechny, kdo milují záhady, mlhu Londýna a dedukce slavného detektiva Sherlocka Holmese. Velmi zajímavě vystavěný příběh, ve kterém se prolínají dvě roviny. V historické pátrá Arthur Conan Doyle s kámošem Bramem „Drakula“ Stokerem . V té druhé- ze současnosti, se chytrý fanoušek Sherlocka Holmese vydává po stopách děsivého zločinu.

"Co na tomto světě člověk udělá, není vůbec důležité,“ řekl trpce můj společník. „Hlavní je, jak si dovede zařídit, aby lidé uvěřili, že něco udělal.“
Sir ACD Studie v šarlatové.

1 18.04.2013

Walter Isaacson Steve Jobs
Úžasná jízda krajinou, nad kterou jsem jako laik ze světa netechnického lapala po dechu, civěla, usmívala se, divila, kroutila hlavou, četla a četla a četla…
Silný příběh života nesnesitelného genia, co věřil své intuici a vizím, které si vytyčil a tvrdě za nimi šel. Bez servítek, bez ohledů na nejbližší okolí.
Neskutečná hlava, člověk s citem pro design, milovník hudby a čerstvého ovoce, zenový buddhista.

V jeho rozlišování zaměstnanců a kolegů na dvě kategorie - Áčkoví a hňupi- nejasně tuším, kde by bylo mé místo….) přesto mě jeho životní příběh omámil. Možná taky kvůli tomu,že připadá mi čerstvé,současné, a přitom silné, aniž by muselo být prověřeno desetiletími.
Kolik obdobně silných příběhů lidí, kteří poměnili život každého z nás, si ještě budu moci přečíst?

4 17.04.2013

Ani ne román. Proud vědomí, který táhnout by se mohl nekonečně dál a dál. Až mě překvapilo, že v jednu chvíli kniha najednou skončila. Prolínání dvou rovin. Hlavní hrdina mladík a Čína za časů Kulturní revoluce. Mao jako Slunce největší. A na straně druhé dnes již stárnoucí dramatik, exulant, který se vydává do Hongkongu na premiéru své divadelní hry. Schyluje se k návratu britské kolonie do jejího čínského lůna.......
A také ženy, ženy, ženy. Mocný impuls k tvorbě! Dávají mu životní sílu, jsou hnacím motorem jeho činů uměleckých i lidských. Jednu mění za druhou jako ponožtičky. Skoro až posedlost ženským tělem a chtíčem. Zároveň si ale uvědomuje, že stárne a život bez rodiny a potomků, v nichž by i nadále existoval, hrozí prázdnotou a smutkem...

2 17.04.2013

Slibovali mi Bridget Johnes po čtyřicítce. Ani omylem. Manželka 22 postrádá suchý britský humor a vtip, však je to taky Američanka. Dvaadvacet let vdaná paní řeší prostě krizi středního věku. Najednou se na webu objeví Tazatel 101, který ji vtáhne do výzkumu ohledně manželství a rozjede se smršť otázek a odpovědí. Hádejte, co se stane dál ? Nu ano, oni se nám do sebe zamilují. Ač je mi hlavní hrdinka dost nesympatická, musím přiznat, že otázky, které jí Tazatel klade, jsem si zkoušela zodpovědět i sama. Nu a máme tu konec….a tedy dost chabou romantickou pointu. Kdopak asi ten tajemný Tazatel 101 je? Uhádnete?
Manželka 22 je milá oddechovka, čte se jako po másle. Nic víc, ale ani nic míň.

17.04.2013

Příběh o padesátých letech jedné jihočeské vesnice. Kolektivizace.
Jiří Hájíček je podle mě jediný současný autor, který opravdu umí psát o vesnici. Poutavě. Jeho postavy jsou živé, dá se jim věřit, osudy nevycucané z prstu a dialogy netuhé. Umí zručně vykreslit atmosféru. A příběh? Silný, mocný, strhne vás sebou a vyplivne ve chvíli, kdy zaklapnete knihu, jako se to stalo mně. Přečteno za noc. (A to již přitom druhé čtení)

6 17.04.2013

Tajemství ententýku a vičky, že pecař nemá nic společného s pizzařem, původu vzniku jmen našich měst, vesnic, hor, řek, rybníků, cest, co je to utrum, jak kout pikle, být jak z kozy dech, a třeba co nám provedl ten, kdo nás nechal na holičkách. Taky čeština nové doby a gamesení ve stylu pařanů.
Kouzelné laskání češtinou. S vtipem a šarmem sepsáno, čte se jako když másla ukrajuje.
Moc milá kniha

Pořádná kláda. Román bezmála o tisícovce stránek.
Ať napíšu o knize cokoliv, bohajeho se mi nedaří vystihnout široký záběr románu. Škvorecký bez jakéhokoliv patosu líčí životní příběh Daníčka S. Tentokrát už žádný Kostelec. Není to neochmýřené ucho, které fotí nahá kolínka svých spolužaček a nakukuje dírkou do vedlejší převlékací kabinky na plovárně, aby zahlédl pučící dívčí ňadérko. Na maminčina mazánka zapomeňte.
Daniel Smiřický oslavil padesátku, je úspěšný spisovatel ve svobodné zemi. Vydává knihy, vyučuje literatuře na kanadské univerzitě. Československo, kde hrával jako malý s klucíma kuličky, se rozhodl opustit v roce 1969. Chytří vědí proč.
Hlavní hrdina si všímá jistých konstant lidského chování, které je málo závislé na společenské situaci. Kniha je prodchnuta nejrůznějšími figurkami, s kterými se za svůj dosavadní život potkal. Panoptikum postav a postaviček. Škvorecký nádherně využívá jazyk, ať už se mazlí s východočeským dialektem nebo vočautuje a kudnt bilívuje hyz ájs v podání emigrantské čechoameričtiny.
Nostalgie, to je slovo, které mě doprovázelo celou knihou. A možná ještě smutek. Taky absurdita a paradox. Je to silný román. Ne tloušťkou. Ale příběhem o svobodě a jejich podobách. Taky o životě v totalitní zemi. O tom, že stále znova znova někteří ztrácíme paměť, nebo si ji upravujeme podle „našich chutí“.

10 16.04.2013

četla jsem tu novější....přepracovanou...
Bála jsem se trošku, že samými dříky, patkami a chlebovým textem se budu prokusovat. :-) Ani náhodou! Nebylo suchopárné. Pán má očividně rád knihy, občas nosem ční hore, ale to mu odpustím, protože několik věcí v knize pobavilo mě. Že knihovna bují, pozná se z toho, jak začneme pokládat knihy na knihy v regále horizontálně. Někdo by řekl, že nic světoborného, ale MP popsal ten proces moc hezky. Představil mi též zajímavý pohled na knižní design, na vztah digitalizace a knižního grafika. Na práci s e-knihou a hřbetů mizení....
No a aby kovářova kobyla nechodila bosa, musím zmínit ještě nádherně odvedenou práci na výzoru knihy.

4 16.04.2013

Kniha o lidech, kteří raději poslouchají než mluví, čtou než chodí na večírky, rádi tvoří, ale nenávidí self-promotion, a raději pracují sami než brainstormují v týmu.„
Tak zní podtitul. Taky píšou, že pokud tíhnete k introverzi, změní Vám kniha život. Hm, silná slova na to, co kniha nabízí. Nebořila jsem ledy, nepálila mosty. Hlavní devízu knihy vidím v kazuistice. Nepočítaně konkrétních případů lidí, kteří zapadají do škatulky „ introvertů“-jejich osudy, trápení, radosti, možnosti, jak „přežít“ ve světě hluku extrovertů. Předností knihy je též bohatý poznámkový aparát včetně odkazů na velmi zajímavé knihy!

11 16.04.2013

Silný čtivý příběh o dalekém putování nejen po moři a přitom ze středověku? Plný dobrodružství, odvahy, bitev, střetů, barvitého líčení krajiny ? Anglie, Orkneje, Island, Grónsko, peřeje na Dněpru, Konstantinopol? Lučištník, jeden vrah na útěku, mladý učenec a medik, válečník, krvežízniví kočovníci, kteří nejsou šustivě papíroví, ale z masa a kostí? Že to zní nepravděpodobně?
Ani náhodou.
Cestu sněžných ptáků psal prý autor přes pět let. A je to znát. Detailní popisy života na moři se prolínají se sokolnictvím, válečnictvím Vikingů a zvyklostmi obyvatel zemí, kterými naše výprava putuje. Nevím, jaký je rozdíl mezi dýkou a nožem, ze sokolnictví si pamatuju jen „kejkle“ s oblékáním čepiček na hlavy dravců při odpoledním vystoupení ornitologického kroužku na hradě Šternberk, a že by bylo až tak vzrušující, říct nemohu. Po přečtení Cesty už ale pro mě nic nebude jako dřív)….
Lyndon vás přilepí do křesla a nevstanete, dokud tu bichli s bezmála šesti stovkami stran nezavřete na poslední stránce. Ta kniha vás pohltí. Takhle vám bude bušit srdce.

12 16.04.2013

Je vůbec možné, aby současný mladý autor dokázal napsat dobrý čtivý western, který čtenáři neskřípe mezi zuby, protože je nepřesvědčivý, a jeho hrdinové nedůvěryhodní?? C. McCarthyho nepočítám!))
Jasná věc, panu deWittovi se to podařilo. „On the road“. Nádherný jazyk, úsporný styl, černým humorem kniha blýská se. Drsný svět zabijáků na straně jedné, a láska bratrská docela na jinou notečku hraje zas na té druhé. Suchopárné zdlouhávé popisy tu nenajdete. Každé slovo má smysl, text osekán na dřeň. Vše plyne hladce jako řeka plná zlatých kousků na Divokém západě, což neznamená, že vám při četbě čas od času nebude přejíždět mráz po zádech …..

4 16.04.2013

Nádherná záležitost. Pro mě zjevení. A jako knihomil převelice jsem si libovala v knihách o magii. A že jich tam bylo! čtu jedním dechem, nejprve elektronicky a včera jsem si ji pořídila v antikvariátu. Chci ji mít doma ve své knihovně.

4 17.08.2011

Pozoruhodná záležitost. Tolik zajimavých příběhů, které prožil pan Armbruster by vydalo na několik životů. Nikdy bych nevěřila, že se kniha rozhovoru bude číst tak poutavě.
A jedním dechem.

5 22.06.2011