Petrush komentáře u knih

Líbilo se, nasmáli jsme se.

05.05.2023

První část knihy podrobně popisuje fungování mozku, hlavně paměti. To jsem nečetla celé, nepřišlo mi to v kontextu a takové podrobnosti podstatné a navíc kniha je víc jak 20 let stará a v tomto nemusí být už zcela aktuální. Druhá část knihy je zajímavější, kritizuje tradiční přístup k výkladu učiva ve školách a je - bohužel - stále vysoce aktuální. V závěru knihy jsou shrnuta pravidla biologie učebních procesů.
Celkově mě kniha moc neoslovila, je místy psaná senzacechtivým a provokativním způsobem. Řada informací je zajímavých, nicméně základní myšlenky (rozdílné učební typy) by se daly shrnout na pár stránek.

05.05.2023

V dnešní době je to už poněkud zastaralá kniha (1. vydání 1968), ale ve své době to podle mě muselo být odvážné a pokrokové dílo.
Autor říká, že výchova je vysoce individuální, závislá mj. na osobnosti jak dítěte, tak rodiče. Že se vychováváme navzájem, nejen rodiče děti, ale také děti rodiče. Že pozitivní výchovné vlivy přináší výrazně lepší výsledky než negativní. Nebo že je potřeba vytvořit pro dítě vhodné prostředí a mít přiměřené nároky.
Rozebírá různé typy odměn a trestů (např. sliby, hrozby, odepření nebo poskytnutí něčeho oblíbeného, práce za trest, ocenění, výtky, posměšky a nakonec také fyzické tresty) a u každého upozorňuje na rizika a nebezpečí. Konkrétní rady nedává (což je myslím si spávně). Občas si odporuje. Některé pojmy vysvětluje příliš zúženě (ale kniha má cca 100 stran, takže není ani moc prostor).
Dnešní poznatky jsou zas o kousek dál, takže na téma výchova bych více doporučila novější tituly. Každopádně zásadní sdělení knihy, že lepší je to "po dobrém", platí stále.
Knihu hodnotím z dnešního pohledu. Ve své době by si jistě zasloužila nejvyšší hodnocení.

23.03.2023

Kniha je poměrně složitá a četla se mi těžko. Resp. některé pasáže jsou napsané srozumitelně a přístupně, ale většina byla těžko čitelná a část autorových myšlenek jsem zcela určitě nepochopila. Je škoda, že zabíhal tak moc do detailů jako např. anatomické popisy (vč. schémat neuronálních signálů a spojů) nebo citáty z literatury. V kontextu to podle mě nebylo zásadní a hlavní nit úvah by se dala držet výrazně snáz.
Autor vychází z vědeckých výzkumů, odborných studií a publikací, ale v knize představuje především své hypotézy. Zajímavé byly např. úvahy o společenských konvencích v souvislosti s instinktivním chováním.
Jednou ze základních myšlenek knihy je to, že bez schopnosti prožívat emoce se nelze úspěšně rozhodovat. A že mysl a tělo jsou neoddělitelně spjaty a že se ovlivňují navzájem.

"Jsem skeptický vůči objektivitě a definitivnosti vědy. Především v neurobiologii nepovažuji výsledky, k nimž dospěla věda, za více než dočasné přibližné hodnoty, s nimiž se na chvíli potěšíme a které odhodíme, jakmile se objeví lepší vysvětlení."

"...během našeho vývoje od dětství do dospělosti je uspořádání mozkových okruhů, které naše vyvíjející se tělo a jeho interakce se světem reprezentují, pravděpodobně závislé na činnostech, do nichž se organismus zapojí, a na činnosti vrozených bioregulačních okruhů, když na tyto činnosti reagují."

20.03.2023

Kniha byla z velké části opakováním toho, co už zaznělo v knize Podminované dětství. Za základní pilíře sebeúcty autor považuje kladné odpovědi na otázky: Jsem vítaný? Jsem dostatečný? Získávám dostatek lásky a pozornosti?
Pokud některá z těchto podmínek není splněna, používají lidé tzv. antiprogramy jako např. perfekcionismus, přizpůsobivost, necitelnost, šikanování, touhu po moci, penězích, úspěchu, závislost na jídle, počítačových hrách apod. Tyto antiprogramy ale ke zvýšení sebeúcty nikdy nevedou. Je potřeba si vybudovat nové programy jako např. Jsem vždy dostatečný. Všechno, co potřebuji, mám v sobě. Jsem v pořádku. apod.
K tomu mohou dětem dopomoci rodiče, a to svým přístupem a především tím, že sami mají sebeúctu - tj. mají vyřešeny výše zmíněné podmínky (otázky) a mají v sobě správné programy, nikoli antiprogramy. Celá kniha by se dala shrnout jako jdete dětem příkladem, jste vzorem.
Několik pasáží pro mě v knize bylo zajímavých a otevřelo mi nový pohled. I když to bylo jen pár věcí, za přečtení celé knihy mi to stálo. Celkově ji ale až tak vysoko nehodnotím.

"Spokojenost může přijít jedině zevnitř, natrvalo k ní nikdy nedospějeme prostřednictvím vnějších věcí."

"Mnoho dětí musí prožívat, že je takřka bez ustání někdo kritizuje, opravuje a napravuje. Neustále se dozvídají, že něco není dobře. Mnohé se proto naučí obrnit se krunýřem, takže se zdá, jako by se od nich všechny útoky odrážely. Krunýř má chránit jejich zranitelné nitro."

"Aby se děti mohly naučit umění sebeúcty, potřebují někoho, kdo se sebeúctou sám žije."

04.03.2023

Autorka se v knize věnuje velice zevrubně tématu hranic z různých pohledů (hranice a hra, pravidla, respekt, svoboda, láska ad.). Zvláštní důraz klade na nutnost připraveného prostředí, tj. prostředí vhodného pro danou vývojovou fázi dítěte, a dále na vědomé bytí v přítomnosti. Zabíhá do biologie a trochu do systémové analýzy. Čtení nebylo nijak zvlášť záživné, částečně je to překladem (občas poněkud zvláštní konstrukce vět). Nicméně za přečtení a popřemýšlení to stálo. Pokud si je někdo v tématu hranic nejistý a je mu blízké respektující rodičovství (a také třeba alternativní vzdělávání), může to být celkem inspirativní knížka. Ale nečekejte konkrétní rady.

"Dospělí, kteří mají mnoho práce a mají sklony k tomu, řešit problémy spíše hlavou než na základě vnímání celého těla a pocitů, často podlehnou pokušení projevovat dětem náklonnost pro ně nejpohodlnějším způsobem. Oslovují děti z veliké vzdálenosti, ze shora, nebo s nimi mluví naléhavě a s opravdovým zájmem, ovšem vlastním logickým a kauzálním způsobem. Když si pak všimnou, že něco není v pořádku, jejich tón bude ještě naléhavější a slova budou ještě více poučovat."

"Mnoho rodičů si stěžuje, že jejich dítě vyžaduje pozornost právě ve chvílích, kdy se jim to vůbec nehodí, když se vaří jídlo na plotně, zvoní telefon, přijde návštěva nebo jsou na toaletě. Takový typ chování je na pováženou: má dítě zkušenost, že mu dospělí pravidelně věnují pozornost, aniž by o ni muselo žebrat? Jsou rodiče při péči o dítě vždy přítomní, ne je napůl, s odvráceným obličejem, slovy a myšlenkami úplně jinde?"

"Když se usoužení rodiče ptají na "správné hranice", často prosí o všeobecně platné recepty. Ale umění být přítomní, vnitřně aktivní, i když navenek neděláme nic zvláštního, a nacházet přitom spojení mezi vnějšími příznaky a vnitřními souvislostmi nelze předat ani sdělit. K tomu musíme učinit osobní rozhodnutí znovu a znovu stanovovat hranice vlastním starým zvyklostem, setrvačnosti a lenosti."

12.01.2023

Jak název napovídá, témata jsou v knize řazena podle abecedy. Sice se dá v pohodě číst od začátku do konce, ale to abecední řazení mi nesedlo. Na konci knihy je uveden seznam použité literatury, ale některá tvrzení by stálo za to přímo ozdrojovat. Např. v otázce, zda převažuje genetika nebo výchova, autorka jednoznačně uvádí jako hlavní genetiku. Není to tak dávno, co jsem četla knihu Genetika v širších souvislostech a z té naopak vyplývá, že vliv genů je přeceňován (vyjma určitých geneticky podmíněných chorob).
Autorka si občas protiřečí. A ještě ocituji (včetně zvýraznění textu) např.: "Maminky, opravdu RUŠÍTE dětský spánek, pokud spí s vámi v posteli, a narušujete partnerské soužití s vaším blízkým." Ok, ať má autorka názor jaký chce, ale ta paušalizace...
Celkově mě kniha neoslovila. Nedočteno, takže nehodnotím.

Knihu jsem si chtěla půjčit v knihovně. Náhodně jsem ji otevřela na "Metody pro předškoláky: Trestná lavice". V principu šlo o to, nechat dítě tak dlouho sedět, dokud samo neřekne, co udělalo špatně.
Knihu jsem vrátila zpátky do regálu. Ale třeba je jinak plná hodnotných a rozumných rad. To nevím.

První příběh mě moc nezaujal, druhý byl lepší.

24.09.2022

Kniha nejde nijak zvlášť do hloubky ani nedává konkrétní návody. Je psaná nevýrazným stylem (to může být překladem).
Hlavní myšlenka je taková, že problémy v dospělosti pramení z dětství. Základní tři otázky, kolem kterých se vše točí, jsou: Byl jsem vítaný? Vyhovoval jsem? resp. Byl jsem pro své rodiče dost dobrý? Nasytil jsem se? (ve smyslu lásky, doteků)
Jestli něco ze zmíněného drhne, vytvoří si člověk už v raném dětství nejrůznější programy jako Nejsem vítaný, Nevyhovuju, Nenasytil jsem nebo např. Musím všechno zvládnout sám, Jsem neschopný, Nemám právo na radost/hněv, Svět je nejistý, Chci zůstat dítětem, Nejsem hoden lásky, Nesmím dělat chyby, Jsem vinen atd. atd. atd. Tyto programy i v dospělosti automaticky řídí naše myšlení a chování.
Autor popisuje druhy poruch vycházející z těchto programů (osobnost narcistická, hysterická, depresivní, obsedantně kompulzivní, závislá ad.). Doporučuje zvolit vhodné antiprogramy a vytrvale znova a znova myslet a chovat se podle nich. Konkrétní návod nedává, doporučuje mj. psychoterapii a meditaci.

"K dětem dorazí velmi brzo poselství: "Musíš se zlepšit, musíš toho hodně dokázat, abys vyhověl, jsi sice dobrý, ale ještě to není ono... " ... A důsledek? Všichni se bez ustání pachtí za uznáním, ale přitom jsou nespokojení."

"V hlubokém vztahu je každý z partnerů odpovědný za svoji spokojenost. Mnozí lidé mají ovšem jiný pojem o vztahu a lásce. Žijí v přesvědčení, že musí existovat partner, který je udělá šťastnými. Obzvlášť tehdy, pokud je velmi výrazný program Nenasytil jsem se."

15.09.2022

Přeskakování v čase mi trochu vadilo, ale chápu, že to mělo zvýšit napínavost. Příběh poněkud překombinovaný a sepsaný dost zdlouhavě. Zajímavější to začalo být až tak ve dvou třetinách. Věta o tom, že si někdo zapálil cigaretu, mi už časem lezla na nervy. Závěr s pointou dojem trochu vylepšil.

04.08.2022

Tak toto byla asi nejslabší knížka, kterou jsem od autorky četla. Ale dočetla jsem to.

21.07.2022

Autor v úvodu a pak dál průběžně vyzdvihuje výsledky svých výzkumů a mluví o tom, že objevil tajemství šťastných párů. Takže kniha celkem vzbudí očekávání, ale nakonec mi zas tak skvělá nepřišla. Na druhou stranu se ta reklama dá pochopit, když je toto téma součástí jeho byznysu. Zkoumal a hovořil s několika stovkami (ale i kdyby tisíci) páry, většinou americkými, a je podle mě otázka, jak relevantní ten výzkum vlastně je.
Nicméně i přes výše uvedené kniha stojí za přečtení. Doporučení jsou rozumná a věřím, že můžou opravdu mnoha párům pomoct. Autor považuje přátelství za základ vztahu, doporučuje např. více se zajímat o druhého, o jeho plány a sny, naučit se líp řešit konflikty (ohlídat mírný nástup, vyhýbat se kritice, naslouchat, hledat kompromis, provádět a přijímat tzv. pokusy o nápravu), projevovat vděčnost, oceňovat druhého, přijímat partnerův vliv, uznat svůj podíl viny na konfliktu, zavést společné rituály, sdílet hodnoty, cíle atd. atd. Za průšvihy považuje mj. kritiku, pohrdání, defenzivnost a zazdívání. Rozděluje problémy na řešitelné (předkládá kroky vedoucí k jejich řešení) a přetrvávající (předkládá kroky k tomu, jak se naučit s těmito problémy žít a předcházet tzv. patové situaci). V knize je mnoho konkrétních příběhů různých párů a také cvičení a otázek, některé jsou pro jednoho, jiné pro oba partnery.
Nepřišlo mi to nijak zvlášť čtivé, asi mi nesedl styl psaní a ani celkový přístup, ale za přečtení to stálo. Už jen samotné přečtení knihy může vést k většímu pochopení a ocenění partnera.

06.07.2022

Z knihy mám trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně se snaží být velmi praktická a nabízí řadu cvičení (jejich efektivitu ale nemůžu posoudit) a na druhé straně občas zabředává dost do názvosloví a teorie s odkazem na nejrůznější psychology a studie. To by samo o sobě nevadilo, ale v té knize to na mě působilo jaksi zmateně.
Autorky upozorňují na negativní důsledky tradiční mocenské výchovy, vybízejí k zamyšlení nad vlastním dětstvím, nad dřívějšími i nynějšími vztahy, nad zajetými vzorci chování (a řeší, kde se vzaly a proč je používáme), popisují stručně funkci a vývoj určitých částí mozku, popisují znaky zralého a nezralého chování, při záchvatu vzteku radí např. uvědomovat si sám sebe, tj. zůstat v kontaktu sám se sebou (toto téma se pak v různých variacích v knize opakuje, např. v tématu vlastních hranic), v závěru je kapitola o odpoutání se od vlastních rodičů.
Kdybych to měla shrnout: za svoje reakce zodpovídáte vy sami, tak se chovejte konečně dospěle a převezměte za své chování zodpovědnost. A celá kniha se k tomu snaží vést a pomáhat.

"Když se staneme rodiči, je na čase, abychom se naučili (možná poprvé v životě) zacházet se svými emocemi, abychom je přestali potlačovat, nebo je naopak neřízeně nehrnuli na ostatní."

"Převažující výchovné metody uplynulých desetiletí už samy o sobě stačily k tomu, aby vybudovaly nervový systém, v němž pro klid a uvolnění nezbývá téměř žádné místo."

21.06.2022

Dva romantické příběhy, nenáročné čtení, happy end, příroda.

20.04.2022

Nápadité, vtipné, hravé, poučné. Líbilo se.

07.04.2022

Nápadité, vtipné, hravé, poučné. Líbilo se.

07.04.2022

Kresby jsou v tmavších barvách, místy ponuré, místy strašidelné. Příběh byl slabší než předchozí.
Podle mě by v dětské knížce nemělo co dělat hulení. Zhulení Čendy s huličem Vílem přispělo ke zdárnému vyřešení příběhu. Tohle se mi nelíbilo natolik, že to pro mě celou knížku dost shodilo.

06.03.2022

Kresby jsou v tmavších barvách, místy ponuré, místy strašidelné. Příběh byl povedený. Dětem se knížka líbila.

06.03.2022

Kresby jsou v tmavších barvách, místy ponuré, místy strašidelné. Příběh byl povedený. Dětem se knížka líbila.

06.03.2022