Petr.c17 komentáře u knih

Vitka mi ve svých replikách připomíná herečku Věru Ferbasovou v jejích rolích z mládí, kdy se chovala jako takové třeštidlo. Dokonce jsem občas viděl před očima odehrávající se film podle tohoto scénáře s tím, že Ferbasová hraje samozřejmě její roli. Než jsem knihu začal číst, něco málo jsem si o V. Kaprálové přečetl a tušil, že se tam vyskytnou epizody, ze kterých vyplyne, že střídá muže jako botky. A taky že ano. Zajímavá žena. Pokroková. Škoda, že to tak nemá každá. Mohlo by být na světě veseleji a těch dětí co by se urodilo. (Ani vlastně nevím, jestli Vitka nezemřela na následky potratu?) Každopádně s tím, jak vystupovala jako dirigentka ve fraku mi zase připomínala naši malířku Toyen, která skončila rovněž v Paříži a svými pánskými oblečky působí také na svou dobu „progresívně“. Kniha Vitka se čte hladce, protože číst jen dialogy připomíná trochu čtení komiksu. Jestlipak její vzdálená příbuzná Dora Kaprálová žijící v současnosti v Berlíně má nějaký ten společný gen. Zkuste si přečíst její deníkovou knihu Zimní kniha o lásce. Mě moc bavila.

8 10.12.2018

Poetický text, ve kterém Nezval vzpomíná na malé městečko T. (Třebíč), kde trávil čas svých studií na gymnáziu. Text příjemně plyne a před člověk vyplouvají zaniklé obrazy maloměsta na Vysočině.
V hezkém vydání vydalo nakl.Torst s doslovem Karla Srpa.
Pěkný kousek evokuje staré bibliofily.

Novely Stefana Zweiga jsou čtivé a rozvíjí to, čemu se říká hra osudu. Nejvíce mě zaujala "Die Schachnovelle" neboli Šachová novela - o tom, jak je zničující hrát sám proti sobě partii. Připomíná mi knihu Síla okolností od W.S.Maugham nebo od Thomase Manna Povídky.

3 14.01.2016

Knihu jsem přečetl 2x a vždy byla objevná. Připomínala mi něčím vlastní směřování. Pocit ztotožnění se mi při čtení objevoval a to bylo tím hlavním důvodem, proč na knihu v dobrém vzpomínám a doporučuji - komu však? - lidem s jistou vášní sběratelskou, literární, intelektuální, ba i podivínskou.

Začal jsem knihu číst v očekávání krasomluvného deníku a návazné posloupnosti událostí, ale zmýlil jsem se. Jsou to taková poetická povídání - ve kterých je možno listovat, některá témata se opakují, opakují se i osoby - povídání je hodně krasomluvné, poetické, snové. Vyskytuje se tam například několikrát osoba zvaná "předobraz" - a jednou jsem měl pocit, že se může jednat o otce, jindy o sebe samu jako v ideální podobě, ale jistý si nejsem ničím - stejně jako symboly ve snu...
Nejvíc se mi líbil "fejeton" či "povídání" o cestě domů vlakem, kde spolucestující slečna se dala do konzumace pomeranče, kterým se umazala a autorka ji pozoruje a popis kolísá mezi snovým domýšlením událostí a realitou, s tím, že jednou z forem poetizace jazyka se stává několikeré opakování výrazů v různých obměnách - připomíná mi tím rakouského autora Thomase Bernharda, konec konců i ten název knihy: Nícení je jako by z jeho slovníku.
http://www.databazeknih.cz/autori/thomas-bernhard-405

2 05.07.2017

Pro pana Mundstocka ožívá i stín a je lítostivý: Mon. Měl jsem pocit, že čtu Kafku umocněného na druhou.Říkám si: každý čekáme na svůj transport, ovšem mnozí o tom neví a jsou tím šťastní.

Kniha vyjadřuje rozhodně alternativní názor, směřující proti "establishmentu" tehdejšího Německa. Když jsem ji četl, byl jsem na straně proti "establishmentu východní Evropy" a vnímal, že sice je i tam co kritizovat, ale v duchu si přál, aby Heinrich Böll zažil, co je to žít za "železnou oponou".
Každopádně: literární zážitek. Vždy je třeba vnímat opozici a alternativu, to je pro mě poučení z četby.

Temné, chmurné až dekadentní. Když je nálada, tak to sedne.
Příklad:
Odešly stromy. Zbývá dříví.
A slunko, které lže.
To není slunko, to jen lampa civí
do louže

1 14.12.2019

Hodně osobité deníkové záznamy nebo spíš vzpomínky na různé muže a jejich vztah k nim. Čtení je to zábavné, úsměvné a někdy i lehce smyslné. Přesně takový druh četby mi velmi vyhovuje.

1 27.02.2019

Kniha se bude líbit tomu, kdo zvládne trochu nudné popisné pasáže, které ovšem vystřídají části, kdy dochází ke sbližování hlavních dvou postav. Doporučuji vydržet prvních sto stran, překousnout líčení rodinného života a jejích příslušníků, ve kterých se dá snadno ztratit přehled. Je to jak v životě, aby přišlo opojení (z četby), musí mu kontrastovat nějaká ta banalita. Stejně tak i vložené poznámky z deníku Seliny - připadly mi trochu nelogické, nesmyslné. Asi jako abstraktní poezie. Snahou byla zřejmě snaha o autentičnost zápisků, které nejsou určené čtenářům, ale jen pro vlastní potřebu. A proto zkratkovité.

1 29.01.2019

Příjemné počteníčko v malém formátu vhodné na cesty.
kniha začíná dopisem:
1.
Drahá Henrieto,
Vaše vzkazy mrazí. Nedbám jich, jsa teple oděn.
2.
Zítra jdeme do útoku. Šeptandou mezi mužstvem však došlo ke zkomolení slova útok, a tak jest většinou očekáván útěk.
3.
...dle mnohých úkazů kolem mne usuzuji, že upadl jsem do zajetí...

1 09.05.2016

Krásný poetický text.
Knihu jsem před lety koupil v antikvariátě v Hluboké nad Vltavou (po prohlídce zámku) Bohužel jsem ji někomu půjčil a nevrátila se mi. Rád bych ji znovu získal.

1 21.02.2016

Jedna z esejí se jmenuje: V JÍCNU HADA. "Je-li pravda, že Bůh je kruh, jehož střed je všude, jde světec ke středu, básník a umělec k obvodu, kde se všecko zase vrací." "...a světec a básník jsou nade vším a básník si zbudoval domov v jícnu hada."
Takové metaforické úvahy, nad kterými jde jednomu hlava kolkolem a k tomu libosadem :-)

Vynikající kniha pro někoho, kdo má rád vše, co souvisí s hříčkami osudu. Připomíná mi také: Amok od Stefana Zweiga nebo Povídky od Thomase Manna.
Každopádně exotické prostředí, záhadné okolnosti, osud a jeho rozmary.

1 14.01.2016

Nápadité, kontemplativní, vidoucí - báseň v próze hledající antipody už ve svém názvu a lá oxymóron: rozžhavená kra
(už na první stránce se poučíme o poezii, která zde zove se: "jitřivé záříkávní", pod jehož vlivem došlo k tak mocnému skutku jako je sebezničení čili suicidium...což se záhy zpochybňuje, protože slovo je slabé než aby bylo s to, učiniti slovo tělem - a tak všelijak podobně)

1 11.01.2016

Ke kapitole 22: Mysl Sigmunda Freuda: pseudověda - musím poznamenat svůj drobný nesouhlas, domnívám se, že lidská duše a mysl je v podstatě chodící vypravěč, literát, snílek a vědecky zopakovat stejnou situaci pro tuto "chodící mysl" tak, aby se dala navodit průkaznost vědecké teorie, je zhola nemožné. Takže věta o Freudovi: Freud v žádném ohledu vědcem nebyl; byl literátem - velmi vytříbeným a tvořivým - pro mě platí, ale i tak bych ho uznal za vědce...bla bla atd.

Kniha je napůl dokument s tím, že se často cituje z různých deníků osob, které s Nietzschem přišli do styku, např.pokojská Cécile nebo Dr.Paneth. Což mi vyhovuje a dobře se kniha čte. Nevěděl jsem a často mě to pobavilo, že Nietzsche byl v podstatě napůl blázen, hypochondr atd. Dnes by možná skončil když ne v blázinci, tak v invalidním důchodu.
Rád bych zde jen poznamenal, že výlet, který mu navrhla Cécile do nedalekého Ezé, kde by mohl Nietzsche zažít svou posedlost světlem - má tam být světlo nejoslnivější - tato lokalita existuje a ona cesta vzhůru, kterou stoupali se nazývá Chemin de Nietzsche - je to směrem z Nice k Monaku a na internetu jsou fotky a zprávy lidí, kteří tudy šli. Vypadá to tam opravdu nádherně - čili dobrý tip na výlet. viz https://www.tripadvisor.cz/Attraction_Review-g187222-d545927-Reviews-Chemin_de_Nietzsche-Eze_French_Riviera_Cote_d_Azur_Provence_Alpes_Cote_d_Azur.html

12.09.2020

Současnost, vesnice, trochu plachá podivínská vypravěčka. Ale nedočetl jsem.

06.01.2018

Knihu jsem přečetl dvakrát a vždy jsem se tak dobře pobavil, že jsem se rozhodl si knihu pořídit do vlastní knihovny. Psaná je v ich formě a vypráví veselou formou o potížích s vlastní osobou a dospíváním. Musím přiznat, že jsem se při ní několikrát hlasitě smál. Moc se mi líbilo i to použité zobrazení vlastní osobnosti pomocí Freudovy psychoanalýzy - jak je člověk rozdělen na: superego - ego - id (je to ovšem popsáno jako parodie na tohle schéma a člověk se při tom pobaví)
Jediné, co mě na knize mrzí je forma vydání - velmi levný pejprbek ze kterého vypadávají listy - přestože je kniha komická, zasloužila by si hezkou pevnou vazbu a klidně se zlatou ořízkou :-)
Ani nevím, proč Miroslav Skála spáchal sebevraždu, když dokázal napsat tak humornou knihu, ovšem její obsah naznačuje, přestože se jedná asi o fikci, že klauni bývají prý smutní - to mi jen tak vyklouzlo.
Zde je ukázka z 1. kapitolky, která je též na přebalu knihy:
Představuji si v pravěku takovou situaci:
Lovci se vrací z lovu zcela zbídačení a zkrvavělí. Mají za sebou střetnutí se stádem rozzuřených mamutů, z něhož vyvázli víc mrví než živí. Do smíchu jim rozhodně není.
Když po čase na tuto zlou událost vzpomínají, najde se určitě mezi nimi jeden, který ji vypráví tak, že se ostatní téměř svíjejí smíchy. A dostanou odvahu znovu na ty mamuty jít.
Nebudu vyprávět o mamutech, nebudete se také svíjet smíchem. Stačilo by mi, kdybyste po mém vyprávění s úsměvem usínali a ráno šli statečně do školy střední, vysoké i do školy života.

06.07.2017

Ani ne povídky, spíše jen črty, zřejmě sloupky do novin - připomíná mi to třeba od Karla Čapka: Věci kolem nás - výbor jeho fejetonů.
Ovšem proti Čapkovi má většina krátkých textů slabou pointu a stává se tak vcelku fádním výtvorem, takže jsem se nepobavil jako u Čapka.
Nejvíc se mi asi líbilo snové povídání s názvem: LOKÁLKA o zmizelé patnáctileté dívce Johaně.
(Četl v kavárně ve zvláštním vydání tuto noticku: MLADÁ DÍVKA, VYPODOBNĚNÁ NA VÝŠE UVEDENÉ FOTOGRAFII, JE PATNÁCTILETÁ DCERA...JMENOVANÁ SE MINULOU NEDĚLI ODEBRALA NA HODINU KLAVÍRU, TAM VŠAK NEPŘIŠLA A OD TÉ DOBY JE NEZVĚSTNÁ...
Do té mladé dívky se z celé duše zamiloval. atd.)

04.12.2016