pakoshka komentáře u knih
Vraní zpěvy jsem si chtěla přečíst snad devět let, od té doby, co mě Radek Malý učil na vysoké. A jsou to těžké verše, opravdu, začala jsem už začátkem prosince a skončila jsem včera, to se musí dávkovat. Sbírka není těžká na pochopení, jazyk je úžasný, ale ta jejich hloubka a tíha...
Naprosto souzním s komentářem HelenaTomková, je zbytečný psát cokoliv jinýho.
Člověk by řekl, že budu ideální cílovka, single almost 30 s kočkou. Chtěla jsem něco jednoduchýho na vypnutí v těchto hektických dnech, což jsem teda dostala, ale nečekala jsem, že to bude jednoduchý tak moc.
Cejtim z toho moc snahu a školní sloh, no, plus rádoby ironii, která je teď hodně populární. Tři cesty tramvají a není co číst.
(Autorku neznám, o podcast jsem se dozvěděla až po dočtení.)
Recepty bez nápadu (jen sesbíraná klasika, žádná vlastní invence), příšerné fotky - ať už rozmazané, nebo na nich jídlo nevypadalo vábně. Například na kachně (nebo kuřeti?) byly zbytky brk, vepřový plátek na hořčici vypadal tak suchý, že se mi stáhlo hrdlo. U svíčkové omáčky jsem se dozvěděla, že už ji vlastně nikdo nedělá z kusu masa, po kterém se jmenuje, ale z levné náhražky.
Tohle jsem nedočetla. Příběh zajímavej, ale z literárního hlediska to bylo šílený, takže vracím do knihovny po třech měsících nedočtené.
Nedočteno, i když jsem hrozně chtěla. Padevět v kraťounkých skečích staví absurdní situace, který mohly předcházet velkým historickým událostem 20. století. To je fajn, ale já reálně musím furt něco googlovat, což by mi nevadilo, kdyby ten každej příběh měl víc stránek, ne jenom jednu. Navíc nechápu, jak se mohl Hácha potkat s Máchou. Možná, že kdybych tu knížku měla doma a četla ji průběžně rok, že by mi něco dala. Už ji mám ale z knihovny přes dva měsíce a musím ji vrátit.
Odkládám bohužel do poličky 'Na tohle nemám kapacitu'. Padevět je nepochybně velice inteligentní člověk a já si u čtení připadám jak debil.
Doháním svoje ostudné resty. Tramvaj do stanice Touha jsem nikdy nečetla, neviděla ani film, ani inscenaci. Teď bych ráda i něco zhlédla.
Z nostalgie jsem si půjčila audioknihu. Tracy Beakerovou jsem v rané pubertě milovala, vlastně jsem tehdy od Wilsonové přečetla vše, co bylo k dostání. Milá vzpomínka.
Nebudu hodnotit, neb už pár let nejsem cílovka
Ovšem takových 15 let zpátky jsem na Jacqueline Wilsonové vyrůstala. Katy je přesně její styl, je to čtivá, trochu prvoplnánová kniha, líbí se mi spíše autorčina dřívější tvorba - ona totiž po těch letech psaní vykrádá sama sebe.
Literární hodnota vcelku žádná, ale i tak zajímavé počtení pro někoho, kdo se v tomto oboru neangažuje.
Docela se divím vysokému hodnocení. Nu, asi nejsem ideální cílovka, je to hrozně naivní a hloupé, nezáživné a nudné.
Která z nás netoužila být z dvojčat? A příběhy z internátu měly pro nás, Češky, lehký nádech exotiky. Jsem zvědavá, jestli tématika bude takhle atraktivní i pro mou (zatím neexistující) dceru.
2014: Série Kamarádky jsem v dětství četla opravdu ráda. Knihy jsem spolkla jedním dechem a myslím, že i dnes, po třinácti letech, bych si je s radostí prolistovala.
Edit 2020: Letos jsem našla první dva díly v knihobudce, tak jsem si je půjčila domů, bylo to čtení na pár minut a vrátilo mě do rané puberty :) Docela naivní kniha, ale hodnocení už měnit nebudu.
První dojem, ihned po přečtení: První část je vážně rozvleklá, ale jména ani příběhy se mi moc nepletly (chvilku na uvědomění to ale občas chtělo). Ač byl příběh lehce předvídatelný, zápletka mě bavila, ovšem brutálně nespokojená jsem s naivním zakončením. Od Japonska jsem čekala víc.
Nedočteno, nebavilo. Vidím přesně, o co se autorka ucházela, ale převedeno do praxe do prostě není dobré.
Já se musím přiznat, že jsem knihu nedočetla a odložila jsem ji docela brzy. Třeba se k ní někdy vrátím... Jednou...
Kniha je velmi plytká, a zbytečně jednoduše stavěná. Další bod ubírám za autorčinu nepříjemnou slovní zásobu a vyjadřování.
Fonetiku jsem pochopila, zkoušku udělala - co víc si přát? :)