Pablo70 komentáře u knih

Burroughs a jeho kočky. Ulítlé myšlenky a slabost pro fet. Zajímavé vědět, co se mu honilo hlavou. Občas originální, ale genialitu a literární skvost bych v tom nehledal. Dokument o starém feťákovi nad hrobem.

1 21.11.2023

Tohle je trochu jiný Holan, než se svých pozdních sbírkách. Ten optimistický, bojující. Navážu na zde prezentovaný dialog v komentářích:
V Otevřeném deníku vzpomíná Jan Vladislav, že ještě před Únorem 48 Holan nelibě snášel pochyby o Stalinově režimu. Zřejmě jim ještě věřil. Avšak v komunistickém režimu si pak dlouho ani neškrtl, až po letech mu vydali tuto reedici. Holan vepsal tyto dlouhé roky do básně: Proč těžký je tvůj let,/ proč se tak pozdí?/ Mluvil jsem patnáct let/ do zdi/ a zeď tu vláčím sám/ ze svého pekla,/ aby teď ona vám/ všechno řekla.
Naproti Holanovi bydlel jiný Holan, krajský ideolog KSČ. Když Holan umřel, nepovolil recitaci jeho básně Jeskyně slov na pohřbu. Je tam verš ...a vymluví se na neplnoleté století... Prý křičel - To myslel nás, komunisty, že jsme neplnoletí! Smuteční oznámení (oficiální oznámení úmrtí Národního umělce) nechal prý rozeslat až v den pohřbu, aby nikdo nemohl přijít.
Rudí ho nenáviděli až za hrob..

2 19.11.2023

Dobře zvažte, s kým tuhle hřebenovku „podniknete“. Jestli jste duševně labilní, volte Cheryl (kniha Divočina), ale vězte, že tento Holanďan je skvěle integrovaný, sám se sebou i s rodinou. Jeho hřebenovku si vychutnáte ne jako léčení trablů, co si počít se svým životem, ale jak ho vylepšit. I když je výsledek podobný, není to totéž. Jeho úvahy z cest jsou rozhodně obohacující. Cesta je bohatě dokumentovaná obrázky a fotografiemi a dá vám představu, co všechno může taková cesta obnášet.
My navštívili Pacific Rim na Vancouver Island, kde půjčují hole s rolničkami proti medvědům. A náš průvodce měl u pasu obrovský kynžál. Jestli by to pomohlo, nevím. Naštěstí jsme žádného méďu nepotkali. Ale byla tam cedulka, že tam byl medvěd včera spatřen – holky měly nahnáno, ale šli jsme.
Knihu doporučuji.

2 19.11.2023

Japonci vždy milovali obřady. Těžko si dnes představit, že se sešla porota, básníci, kteří se rozdělili do dvou týmů a soutěžili, kdo na místě složí hezčí pětiverší. Vyhrál tým, který získal více bodů. Také Šótecu se těchto soutěží zúčastnil. Z básní dodnes cítíme, přes jejich starobylost, upřímnost srdce. Když Šótecu žil a tvořil, tato tradice trvala již několik staletí.
Můžeme znovu prožít jeho životní pocity, vyjádřené verši.

2 14.11.2023

„...mně pak život nahý, čistý, stále ohrožený ryzí život, ryzí vzpourou proti otroctví ducha, proti břemenu mamonu!“ Tak charakterizuje své motto Roman Szpuk. Svou poezii nazval dynamickou. Jeho život má dramatickou křivku. „Před smrtí ať všechny mé rány se znovu rozkrvácejí“, vykřikuje své žití. Znovu a znovu se koří přírodě a ženám. Hlubiny jejich těl jsou stejně tajemné jako okolní krajina. Fascinuje ho plynoucí voda. Jeho vjemy jsou vášnivě divoké: „jak jinak by řvala pod mými kroky tráva, kdybych já byl obrem, ona lesem byla.“ O své tvorbě píše: „dynamická poezie, která náhle zjevuje se jak podzemní proud, stává se mi ukazatelem. Nevíte kudy kam? Stéblo trávy sklánějící se ve větru to ví.“ Příroda má v sobě chuť taoismu.
Nechte se vést a jeho poezii si vychutnejte.

2 13.11.2023

O významu této antologie pro mladou českou poezii píše básnířka Sylva Fischerová: „Úžasný výbor Zábrany a Mareše z poezie amerických básníků Obeznámeni s nocí, znamenal pro mou generaci – troufám si tvrdit – něco víc než „jen“ básnickou četbu. Bylo to skutečné a zásadní poetické gesto, které zároveň v komunistickém Československu představovalo i gesto bytostné touhy po svobodě, kterou pro nás autoři beat generation ztělesňovali.“
Nejsem básník jako ona a mohu jen potvrdit její slova. Stejný vliv měl tento výbor poezie i na čtenáře. Četli jsme stejně dychtivě a plni naděje v lepší existenci. Bohužel nebylo tomu tak. Okupace a normalizace zhatila naše naděje. Ale ta kniha s námi zůstala. Dík pane Zábrano a Mareši!
I když už básníci v ní obsažení nejsou dávno mladí (ba ani naživu), doufám, že jejím veršům porozumíte.

3 11.11.2023

Jip ( jak mu říkali skauti) byl rovnej chlap a tuhle knihu ještě stihl vydat před začátkem normalizace, za které byl ojejit. Kniha známého muzikologa ukrývá úvahy o univerzalitě hudebního výraziva, o tom, jak se rozdělila na vážnou a zábavnou atd. Jip do toho viděl a jeho úvahy jsou stále platné.

2 10.11.2023

Mistr Seung Sahn si dopisuje se svými žáky a trpělivě vysvětluje Amíkům, co je třeba udělat, aby porozuměli - vlastně neporozuměli ? Protože „pouze nevím“ znamená zvolit si vnímavost. A to stav mysli před myšlením. Protikladné myšlení produkuje názory, soudy, diskriminace a vytváří v nás tak zmatek.
Kniha obsahuje části: Co je to zen, V práci, Vztahy, Otázka utrpení, Formy zenové praxe, Praxe koanů. Společná praxe, Učitel a žák, Přílohy.
Mistr začíná své vyučovací dopisy oslovením a otázkou - Jak se máš?
Kniha vám může posloužit jako úvod do problematiky, pochopíte, že chápat není co a je třeba jít životem bez úsilovného přemýšlení. Hlavní je zenová praxe.

1 06.11.2023

Název sbírky by vám měl napovědět, o čem to bude. Že i obyčejný život není procházka růžovým sadem. Autor reaguje na protiklady života, se kterými se setkal a napsal na ně volným rýmem básničky. Není to marné básnění, je nám blízké, protože se můžeme dostat do stejných situací. Trochu kainarovské, ale Kainar to uměl mnohem líp. I tak básně nezklamou a číst Béďu (jak my říkáme Bedřichovi) (sorry, vole) je milé. A pravdivé.

Klást do žen něžné rozbušky a zdivočelé roje
Na smrtelné posteli ržát jako kůň
Ržát dlouho
A pak umřít vstoje

(No, dokážete to?)

3 04.11.2023

Sbírka vyšla po skoro desetileté odmlce způsobené básníkovým onemocněním. Přiznává to i na záložce knihy. A v první básni říká přímo: Nevím, jak začít. Hned dál nás zve: Kdopak je vlastně/ šťastný na světě?/ Pojď, zavřem okno,/ shrnem záclony/ a budeme si vyprávět, / co ty a já. Kniha je plná smrti (Smrt chodí k ránu, /v zrcadle má tmu). Ale je tu rozdíl oproti Holanovi. I když už mu bylo skoro stejně let, když to psal. Již to tu padlo to srovnání (viz jeden z komentářů). Smrt je navázaná na lásku a život. Není tu to holanovské zhnusení, které si on do básní míchá. Seifert říká: Vždyť život je jen vzlyk, a jiný život není/ a pod tím rozstříleným praporem je krásy dost.
I když stojí „U branky na hřbitov“ nebo vzpomíná na mrtvé ve válce („Hrst černého tabáku“), stále je to o tom, „budeme si vyprávět, co ty a já“. On nám vypráví a my můžeme zcela normálně lidsky vyprávět jemu. A za to Seiferta milujeme. Holana můžeme obdivovat nikoli milovat. Alespoň ku stáru.
V této sbírce se zjevil nový básník, s rozvolněným veršem, a zůstal takový do smrti.

4 03.11.2023

Když vyšly Přehlásky, bylo básníkovi 27. Hrál si s češtinou. Sbírka je rozdělena do oddílů: Slabiky/ Skloňování/ Názvosloví/ Citoslovce/ Přehláska/ Zpráva/ Totožnost. Některé básně jsou stručné, snad jako hry se slovy. Nejlepší jsou sonety známým básníkům (zřejmě oblíbencům) v části Skloňování. Poezie se snaží být osobní výpovědí o básníkovi.
Páchnu jak ryba, jako host. /Nějak mi umrzlo. Jako kapr /po sklínce vzduchu lapu. /Ne a ne spolknout kost.
Podobných příměrů tu najdeme mnoho. Jak praví básník: Poblíž a nikdy blízko. Daleko a nikdy vzdálen. Vzklíčil jsem stejnou hlízkou./ Padá tu stejný kámen. (Tato báseň je věnována básníku A. Brouskovi.)
Měl talent. A jak pravil Jaroslav Wykrent – Když máš talent, tak se neubráníš...

3 02.11.2023

Gaspard, francouzská forma Casper, je odvozena z chaldejského Gizbar, což znamená „muž, který má na starosti královské poklady“. Gaspard de la Nuit by se dalo tedy volně přeložit jako „pokladník noci“.
Velmi mě bavilo číst ony krátké citáty, kterými jsou básně uvedeny. Jsou ze soudobé literatury, mezi nimi je i citát z Coopera, kterého známe z populárních indiánek. Autor použil Gasparda k vykreslení obrázků a dějů, které jsou fantaziemi o minulém životě. Napsáno na počátku 19. stol., ale napodobující život před dvěma, třemi a dokonce čtyřmi staletími. Modernímu čtenáři se předkládá ošklivost i krása. Jeho námět sahá od krásného snu po děsivou noční můru. Pojednává o králích, ale i o chudácích a banditech. Vyšlo až posmrtně. Četli ho Baudelaire, Rimbaud, později surrealisté. Maurice Ravel složil trojdílnou suitu Gaspard de la Nuit. I když je nám známa fotografie autorova, domnívám se, že být to v éře filmu, Bertrand by byl jeho průkopníkem – tak živé jsou jeho obrazy!
Oblíbené kousky: Školák z Leydy, Obchodník z tulipány.
Krásný jazyk. Pro všechny snivce.

2 01.11.2023

Po vypití jedu Sókratovi farmakolog zkouší cit v nohách a následně i výše po těle. Těsně před smrtí Sókratés vyřkne svá poslední slova: „Kritóne, Asklépiovi jsme dlužni kohouta. Dejte mu ho a nezapomeňte!“
Jako by Holan chtěl upozornit, že i jeho čas se naplňuje. A po letech mlčení (vynuceného), nastal jistý čas nakumulovaného zhnusení. Už vstupní DOBA je plná hnoje až k lejnu mágů, brčálovitá močůvka stéká na zasvěcené louky pod hvězdnatě uhrovitým nebem s nádorem luny, a umím si představit jejich výmluvy (zakazovatelů) - „JE doba, to nejsme my!“ Jako bych slyšel to staré česká Já nic, já muzikant. Tolik k té Době. (Verše jsou z let 66-67.)
Hned dál je definováno SLOVO jako strach ze smrti. A také, že jednou budem bezejmenní Vejde-li před oponu hnus, pak zoufalství je za ní, píše dál autor. Vysmívá se: ...jde-li vám o to, jak se šatit v krvavé tragédii až do nahoty (Tolik přetvářky kolem) Úvahy o smrti. A k tomu se přidává určitá redukce sexu na dědkovské vize: časté močení (močí nejen psi při slávě čubek, ale i ženy na Orfea – teritorial pissing?), varlata dramatu, ohanbí Helenino ozářené požárem Tróje, těžké obsese - ceckatá vytahaná oblaka s žilkami, povšechtné cáry červánků jako košile z měsíčkujích kurev (přece jen už mu bylo přes šedesát, proto tu jsou asi Holanovy ženy tak šeredné). ZA DEŠTIVÉ NOCI mu osud, který má naschvál jiný hlas radí, aby se zasnil, ale on si ze vzpomínek nemůže vybrat nic...leda stárnutím omládlé utrpení. Láska a život jsou soustavně pošlapávány (bezmocně mlčí tvůj život, ztracený v srdci, nenalezený v lásce nesmyslnost života se může spolehnout jen na pohlaví...nasloucháme ne jen na chvíli volání pouze trpného pekla také nám chybí mnohé, i když milujem: tak láska nebo vůle). Ve svém smutku konstatuje že i hoře je vášeň, která chápe, jenomže bez lásky. A hovna stárnou před jarem a kde močící osud vybírá současné i milostné. A jako by tu bylo stále ještě málo sebevrahů.
Samozřejmě jsou tu i jiná témata. Ale na konci sbírky je život definován jako kus zdi (mohl bych napsat pink floydovské another brick in the wall) živené smutkem a užírané močením fantómů, kteří ji pak přelézají. A básník se ptá: Ano, ale na kterou stranu, když se stále dohadují, zda zde a jinde je vrozené?
TO JENOM SMRT je bez otázek Sama Umění pro umění.
PS.: prý gnómická poezie (Gnómická poezie - Skládá se ze smysluplných výroků vložených do poezie na pomoc paměti. (To nám tedy pomoh!) Gnómové byli známí Řekům jako trpaslíci, z řeckého slova pro „názor“. A Gnome byl definován alžbětinským kritikem Henry Peachamem jako „rčení vztahující se k mravům a běžným praktikám lidí, které s výstižnou stručností prohlašuje, co by se v našem životě mělo dělat, nebo nedělat“. )
Tak tedy vnímá svět kolem sebe stárnoucí Holan...

2 31.10.2023

Nevím, jestli věděl Skácel, že opravdu existuje obec Bezpráví (když jedete vlakem kolem Tiché Orlice na Moravu). Tato malá sbírka je velmi silná a to nejen pro jistou fascinací smrtí. (Tu měli i Holan a Mikulášek.) Řekl bych, že Skácel o ní věděl hodně. Metličky byly poslední sbírkou, která mu vyšla před zákazem publikovat. Je tolik univerzální (všelidská), že zachází až k buddhistickým vizím (Ryba která chodí po mostě). Ta skvělá práce se slovy, i s těmi nejkratšími větami -

Třetí smuténka

Tak míjející Pase krávy
Zakletá v písni Nešťastná
Cesty v polích se rozcházejí
Vše utonulo Kdo ji zná

Už můžeme (skoro) vymazat jeho tři velké smutky – už víme, kde zemřel, kdy to bylo a vlastně ještě nevíme, kde se na onom světě octnul tak to chodí.

4 29.10.2023

Kniha má i nenápadně vložený (ale dobře čitelný) politický rozměr, ač se o něm nikdo nezmiňuje. Děj končí po únorovém rudém převratu v Československu, Dita už je však ve Švýcarsku. Emigrovala a stýská se jí. Hergot, řeknete si, kdyby neemigrovala, žila by si! Jak? To jí přece píše ausgerechnet rudý Munk z Prahy v poslední kapitole: - Jistě slyšíte i tam u vás hodně o událostech, které se u nás staly. Nebude už chudých a bohatých. Bude jen spravedlnost. -
To je to poslání, o kterém se mluví na záložce. - Rudá je barva naděje. Tady i tam, kdekoli. -
Do srpnové okupace byl Lustig v KSČ. Pak také vzal kramle do USA.
Ve fašismu se nedalo žít ale Zaplať Bůh, že i komunismus zkrachoval...
(pozn.: Četl jsem 1. vydání z r. 1962, jak byla kniha později přepracována mi není známo.)

5 28.10.2023

Tak tedy ačkoli Dr. Holub později přiznal, že se pomýlil a všechno odvolal, Ačkoli zůstává jeho přední sbírkou. Reaguje v ní na náraz, který prožil po okupaci roku 1968. A mělo to pro něj fatální následky.
Ačkoli si jedna z čtenářek stěžuje, že jí básně nic nedávaly, je to jen tím, že v nich neumí číst. Nemá tu zkušenost. Tady je prioritní prožitek té doby a ocenění básníkovy statečnosti vyslovit „ačkoli báseň je posledním pokusem o řád, když neřádu je až po krk“.
Vynikající DAR ŘEČI: Pohovořil./...Bylo slyšet/ bublavé syčení,/ jak se dovnitř/ překotně valilo/ prázdno/ jako bahenní plyn. (Takových bylo, co planě žvanili...)
Pan doktor se prázdnu věnuje s vědeckou přesnosti: Prázdno sákne trhlinami v cestách i ve snech. Prázdno není poznáním bezmoci, ale požadavkem bezmoci. (Tak si to pamatujte.) Přiznání si nároku na bezmoc. Chtěním bezmoci. (To je dost přesné, víte on byl opravdu doktor a myslel jako vědec.)
Pojmenoval přesně dobu, jako Hrotnatý výkal historie. Popsal Anatomii ticha,ve kterém vám anacefalický fízl sedí na snech. Neboť umění je věrností selhání. Je třeba se vyslovit naplno: Svoboda – tak snadno definovaná negativním výměrem za tyranie – je novou definicí člověka ve společnosti požadavek svobody, který se obrací proti tyranům...obrací se sám proti sobě a proti ničemu dál, a tyranům to dělá velmi snadné.
Ačkoli – řada dnešních čtenářů nezažila žádnou tyranii a to je na jednu stranu dobře.
Ačkoli odvolal, zůstává v mé mysli jako dobrý člověk. Není sám, kdo odvolal.

3 27.10.2023

Nebudu panu doktorovi nic podsouvat, kniha vyšla již roku 1962 a bylo nutno se vyrovnat s režimem. Proč jinak by Holub vzýval genialitu Leninovu, který píše „rezoluci o ozbrojeném povstání“, které „oni už nevymažou“. Což toto vraždění nestálo tisíce životů? Podobně jsou na tom básně jako Funkcionář, Brigáda, Zlepšovatelé, Astronauti („ řekneme pravdě pravda a soudruh soudruhu“) = budeme všichni soudruhy. Možná, že tehdy, na začátku šedesátých, ještě věřil v zářné zítřky A tak nechme Majakovského „bojovat proti amortizaci srdcí a duší“ . Tento Gruzínec se nakonec zastřelil. Copak to Holub nevěděl? Pes se mohl jmenovat Napoleon, avšak Lenin se nejmenoval Lenin nazývejme věci pravými jmény. Revoluce = vražda. A je to!

3 26.10.2023

Není to snadné čtení a musíte přistoupit na autorovu hru. Tak si to shrňme: malí chodci, absolutní hlava, pták Desperák, beránci, mrkvičkové, švagři spoluopeření, pták Lito a hořkosladký ostrov pana malíře Kleea: Fantasmánie – jenomže ta už je zničena a zbyla z ní jen mapa.
Kaničkové, přišlí z Lustrálie, menší bratři, malíci a šnečí jízda, pazour, tygři, konšelé, drobní ptáčci v střevíčcích z atlasu, třískové a karásci, mám pokračovat?
Ale do toho všeho se mísí věci nemilé a hrozivé: vojska, pach z úst, mrtví, holá prázdná krajina, něco začalo z nebe padat, i dávno umrlý Jiříček, dementní tatínek, popel z Guerniky. Sám Smysl Dějin! Absolutní devastace jménem vítězství lidstva a zkurvenej život (doslova). Titanic mířící ke zkáze. Děti utíkající z hořící Fantasmánie.
Šotola více než jiní generační básníci neustále znejišťuje idealizovaný svět dětí svým trvalým strachem a úzkostí „co bude dál“. Iluze a realita, angažovanost i idealismus, groteska a efekt, a hlavně dlouhotrvající rozpory  a to zejména rozpory patetické , emotivní banality i vznešená skepse. Jako by pochyboval o smyslu světa. Tolik obav...
Sbírku doplňuje absurdní Škola dialogu.
Jen pro ty, co mají za sebou Morgensterna a podobné jazykové hříčky.

2 25.10.2023

...a pomoz mi/ posbírat střepy věčně trvá čas/ a vše co stvořeno je za nás nebo z nás (Čas)
Právě čas hrál roli ve Skácelově životě, za normalizace nesměl publikovat, Dávné proso vyšlo až v roce 1981.
„Nemám ani psa,ani bych ho neuživil,“ píše Skácel v té době do deníku. Proto je v jeho básních tolik syrovosti, zemitosti, která nás vede k věcem v životě podstatným. A samozřejmě smrt. Té se nám dostane vždy, ať jsme bohatí nebo chudí. Uměl překrásně psát i o smrti, stejně jako Holan:
A zítra odejdeme do protější země/ všechny nás tetovala hlína na patách/ u cesty panáčkuje bílý hranostaj/ smrt je jen jednou jedenkrát a navždy/ Za týden před třešněmi nebo ještě dřív (Protější země)
Ale i o lásce:
Ať život sklání se či nesklání/ dny lásky jsou jak sklepy ve stráni/ lisovny s dubovými lisy (Sonet o lásce a Modrém Portugalu)
Jako dítě jsem pobýval u strýce ve Valticích, a proto volám: jak moravské!

5 24.10.2023

Připojuji se ke třem hvězdám. Proč musí být současné detektivky tak překombinované? Ničeho není dost, aby toho nakonec nebylo příliš. Stýská se mi po klasickým detektivkách, které mají dobře uvěřitelné zločiny. Četlo se to dobře, což o to, ale kroutil jsem nevěřícně hlavou. Mohl bych děj rozebírat, ale proč – nakonec můžete si to přečíst sami. Kam vymizela uvěřitelnost a normalita? Ale některé severské perly detektivek se nedají vůbec číst – dohání se tu čtivost brutalitou, a na to čtenáři slyší.

6 21.10.2023