Dávné proso

24.10.2023

...a pomoz mi/ posbírat střepy věčně trvá čas/ a vše co stvořeno je za nás nebo z nás (Čas)
Právě čas hrál roli ve Skácelově životě, za normalizace nesměl publikovat, Dávné proso vyšlo až v roce 1981.
„Nemám ani psa,ani bych ho neuživil,“ píše Skácel v té době do deníku. Proto je v jeho básních tolik syrovosti, zemitosti, která nás vede k věcem v životě podstatným. A samozřejmě smrt. Té se nám dostane vždy, ať jsme bohatí nebo chudí. Uměl překrásně psát i o smrti, stejně jako Holan:
A zítra odejdeme do protější země/ všechny nás tetovala hlína na patách/ u cesty panáčkuje bílý hranostaj/ smrt je jen jednou jedenkrát a navždy/ Za týden před třešněmi nebo ještě dřív (Protější země)
Ale i o lásce:
Ať život sklání se či nesklání/ dny lásky jsou jak sklepy ve stráni/ lisovny s dubovými lisy (Sonet o lásce a Modrém Portugalu)
Jako dítě jsem pobýval u strýce ve Valticích, a proto volám: jak moravské!

23.07.2022

Od DĚTSTVÍ a kam až dosahuje, přes KRAJINU s hlavou obrácenou zpátky a TALISMANEM dvanácti sonetů pro starou lásku
jsem se pročetla k NEPATRNÉMU REQUIEM s bílým hranostajem s popravištěm slepic.

Nad Uspávankou jsem se ztratila.

Smutné. Melancholické. K rozjímání.
S kapkou naděje a peříčkem ptáka Fénixe.
Však já se v té hluboké pravdě nadobro utopila, rozpila...

A kde se vzala tu se vzala
stařenka smrt se přištrachala
s hliněným džbánem
plným vody

A on se napil
Popel dní
opláchl ze rtů
všechnu trýzeň
tím douškem smyl
a nenechal si vůbec nic.

Už ani žízeň

P.S.: Ale co teď s tím, pane Skácel...?

04.06.2022

Skácelovi nemůžu jinak než za 5! Jeho poezie je vždy balzámem po duši, i když je občas smutná, vždy mi zvedne náladu.
Oceňuji jeho práci s jazykem, neologismy jsou neotřelé a vždy překvapí.

Skácela doporučuji vždy.

14.11.2021

Od prvního setkání s poezií Jana Skácela jsem okouzlená a je z toho láska na celý život.
A tohle byl dárek, který mě potěšil.

25.09.2020

Dávné proso Vašich veršů jste zasil, Pane Básníku .... a ono je stále tady....

Přes vzpomínky z dětství - sonety pro staré lásky až k nepatrnému requiem...u Vás je nač vzpomínat ....

Podzimní

Nedali jsme si pozor zas jsme zapomněli
a nepřipravené nás podzim překvapil
Pykáme za to teď a sbohem sbohem léto
odpusť nám lhostejným té těžké viny díl ....

A posílám " Sonet jako talisman " :

Ve světle létavic
do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic .....

A melancholické fotografie jako doprovod ....

20.06.2020

Mají v sobě slzu; jako některé přátelské hlasy, které nás kdykoli slovem pohladí, přestože o nás vědí i to zlé...
"Na zimu všichni unavení andělé do sněhu mezi hroby ukládají křídla..."

12.10.2019

Nemám slov. Asi nikdy jsem nečetla verše, které by byly tak intenzivní. Wow.

SONET SE SLAVÍKEM A OBAVAMI

Poznáš až nebudou už slova
jak veliký byl zázrak v tom
že větev vyslovila ptáka
a slavík řekl nahlas strom
A nikým netázaná navždy
po desáté mi odpověz
do jaké hloubky ve snu voní
pod zemí muškát dřín a bez
A nikdy nezeptaná znova
dříve než rukáv ticho schová
zeptej se nač se bojím ptát
Moc toho zbývá nebo málo
co by se za dva lidi bálo?
Když slavík zpívá nemá kdy se bát

Prostě krása. Z jeho poezie čiší harmonie. Používá jednoduchá přitom výstižná vyjádření, překvapuje každým slovem.

11.10.2017

Jan Skácel je takový můj Seifert. Jeho sbírky se mě dotýkají, aniž bych byl přesně schopen říct, proč vlastně. Vlastně to nejsem schopen říct ani nepřesně.
Možná proto, že v nich vždy nacházím – v nějaké spodní vrstvě pod tím smutkem - kousek naděje.
A možná proto, že mám pocit, že rozumím i těm básním, kterým nerozumím.

12.07.2017

Sonet o lásce ve formě blues

Dny jsou jak nákladní vlaky
kolik jich v roce je
jedenkrát dojedou všechny
a skončí koleje

Proč bych se já tím trápil
v roce je tolik dní
můj vláček nejezdí včas
můj vlak má zpoždění

A jestli přijede pozdě
co se mi může stát
pro lásku ztratil jsem hlavu

ztratil jsem jízdní řád
(Dny jsou jak nákladní vlaky
třpytí se koleje)

Tohle je zase moje nejoblíbenější báseň této sbírky.