ovsemzectu komentáře u knih
Celá kniha mi připadá jako vyprávění starého muže o dívce, kterou poznal jako školák. O samotném vypravěči se prakticky nic nedozvíme, vše se točí pouze kolem Stargirl. Bylo to tak zvláštní a neobvyklé, až se mi to líbilo - asi tak bych popsala můj celkový dojem z knihy.
Uff... Touhle knihou jsem se nějak nemohla prokousat. Ale nebyla vyloženě špatná, to rozhodně ne. Jen byla taková jiná než ostatní knihy co jsem četla. Nejspíš si ji za nějaký čas i přečtu znovu.
Moc hezká kniha. Hodně mi připomínala knihy od Kasie West. Doporučuji
Poprvé jsem se v knize setkala s hippie stylem života a celkem se mi to líbilo. Knihu jsem četla delší dobu, což nemám moc ve zvyku. Příběh úplně nedokáže vtáhnout do děje tak, abych měla problém knihu odložit, ale není tak nudný, abych knihu odložila a už se k ní nechtěla vrátit. Příběh je samozřejmě psaný pro mladší, takže je jasné že od něj nemůžeme čekat kdovíjakou hloubku.
Kniha se mi ale líbila a třeba se k ní i někdy vrátím.
Po dlouhé době jsem se vrátila k sérii o Hetty, která je moje oblíbená a i tento díl se mi líbil. Doufám, že J.W. ještě alespoň jednu, klidně i krátkou knihu o Hetty napíše.
Na knížku jsem se těšila, ale asi už jsem na ni stará. Řekněme, že mezi mnou a hlavní hrdinkou je několikaletý věkový rozdíl, takže jsem se do ní nedokázala tolik vžít. Ale přesto se mi knížka celkem líbila.
Divná kniha. Nevím co si o ní myslet. Možná je to tím, že jsem měla velké očekávání, protože má kniha vysoké hodnocení a je vychvalovaná, nevím. Znovu ji nejspíš číst nebudu.
Překonala jsem se a zvládla dočíst až do strany 30. Pak jsem to vzdala.
Hlavní hrdinka mi připadala jak hlavní záporná postava, už vlastně od první stránky mi byla velice nesympatická. Iritovalo mě, jak oslovovala svého staršího dospělého bratra (bráška/debil/idiot), jak prakticky všechny nesnášela a ona byla vlastně jediná dobrá. Jakmile ji někdo nešel na ruku hned ho nenáviděla a alespoň ve své hlavě ho nazvala velmi neslušně, byla útočná, vypočítává, lhala a byla dle mého i dost nafrněná. Myslela si o sobě kdoví co a přitom vlastně neměla důvod. Její rodiče se mi příliš svým pohledem na svět a workoholismem nezamlouvali, ale to jí neopravňovalo být taková.
Od autorky nic dalšího (minimálně v dohledné době) číst neplánuji, i když chápu, že to byl takový začátek YA literatury u nás.
Tohle jsem si vážně užila. Četlo se mi sice vzhledem k tématu trochu smutně (párkrát to ve mě vyvolalo i slzy), ale velmi rychle. Stránky ubíhaly ani nevím jak a celý příběh se mi velmi líbil. Možná bych byla radši, kdyby bylo i pár kapitol navíc nebo epilog, protože mám několik nezodpovězených otázek a taky bych snesla víc prostoru pro vedlejší postavy, ale to jsou jen drobnost. Vývoj postav se mi líbil a jsem ráda jak to dopadlo.
Přijde mi to podobné knize Co jsme si nikdy neřekli, ale za to jsem naopak ráda, protože se mi obě knihy líbily (tahle byla ale o dost méně depresivní). Určitě doporučuji.
Prvních asi 50 stran mě čtení celkem nudilo až tak, že jsem přemýšlela, že knihu nedočtu. Pak jsem se ale rozhodla, že zkusím číst jen přímou řeč a sem tam pro kontext i pár řádků bez přímé řeči. Tímhle způsobem jsem nakonec dokázala knihu dočíst a jsem ráda, že jsem ji neodložila. Žádný zázrak, ale pár dějových linek se mi líbilo.
Právě jsem dočetla... A nevím.
Oceňuji, že Libby měla nadváhu, což není úplně častý prvek v knihách, které běžně čtu. A že tam bylo několik pěkných myšlenek, které stojí za zamyšlení. Líbilo se mi taky zařazení prosopagnosie do děje.
Ale i přesto, že jsem knihu přečetla za pár dní a nemusela se do toho vyloženě nutit, se nedá říct, že by se mi podařilo do děje vžít. Příběh byl takový plochý a nedokázala jsem mu úplně uvěřit.
Stejně tomu bylo i v autorčině předešlé knize, tudíž si ty další nechám klidně ujít...
Mě se příběh líbil, přestože se odehrál během příliš krátké doby. I tak doporučuji.