Onoff komentáře u knih

Výborně napsané a evidentně hluboce promyšlené a dobře vyzdrojované psychologické a sociologické sondy odkrývající genezi několika "obyčejných" zločinů, které obyčejné ve skutečnosti vůbec nebyly. Doslova studie vražd. Jedna z nejlepších tuzemských knih o kriminálních jevech, co jsem dosud četl. Výrazný a originální autorův styl (který, pravda, nemusí každému vyhovovat) v tom rovněž hraje svou nezanedbatelnou roli. Branald holt nebyl publicista, ale skutečný spisovatel. Při vší úctě k badatelské činnosti takového Viktorína Šulce se nabízí úvaha, o kolik by byla jeho série Panoptikum sexuálních vražd lepší, kdyby ji psal právě autor Důvodu k zabití.

1 08.07.2023

Jan Urban touto knihou dokazuje, že je opravdu odpudivým případem novinářského prostituta, který je ochoten za peníze jít proti zájmům vlastní země. Koho zajímá skutečné pozadí kauzy Diag Human, nechť si raději pořídí vynikající studii Tomáše Cikrta "Krev a peníze". Tu mohu vřele doporučit. Urbanův ubohý pamflet rozhodně ne. Pan Urban kdysi napsal ještě knihu "Všem sráčům navzdory", která je o válce v bývalé Jugoslávii. Přestože ani ona není z hlediska faktické hodnoty kdovíco, má aspoň nějakou hloubku, zajímavost, je z ní cítit zaujetí. Ze spisku "Tunel plný krve" je cítit jediné - prachy. Pokud je tady někdo sráč, je to především pan Urban.

Precizní a objektivní práce se zdroji, přitom silné emocionální zaujetí, které však není na škodu fakticitě. Perfektní práce - na rozdíl od spisku nájemného škrabáka Urbana "Tunel plný krve".

19.04.2023

Mám vydání z roku 86, jehož součástí je i stylisticky příšerně těžkopádný a vlastně dost povrchní (zato neúměrně dlouhý) doslov Ladislava Zadražila. A bohužel také povídka Sen směšného člověka, dosud suverénně nejslabší věc, co jsem od autora četl. Tyhlety ezovýlety do snových světů nesnáším i u Lovecrafta, natož zde, kde jsou ke všemu ještě zatěžkány "ideou". Proto nedávám plný počet. Jinak jsou ale Neobyčejné příběhy samozřejmě kvalitní, hutná sbírka, na špici jsou přitom pochopitelně Zápisky z podzemí, které osobně pokládám za jeden z absolutních vrcholů Dostojevského tvorby.

1 03.02.2023

Začátek slibný, skoro jsem se zaradoval, že se mi po delší době povedlo narazit na autorku kriminálního žánru, která skutečně umí psát, ne jen tvořit komplikované zápletky. Ne že bych z ní měl až takový dojem jako z Japrisota nebo Highsmithové nebo Hammeta nebo Chandlera, to ani náhodou, ale působilo to přinejmenším decentně. Jenže pak přišel kámen úrazu - přímé řeči. V dialozích prostě neuvěřitelně neohrabaná doslovnost, topornost, ohlušující šustění papírem (ano, vadí i u knih, nejen ve filmu). Jít s hrdiny, kteří mluví jako klauni, prostě nejde. Nebyl jsem schopen v četbě pokračovat a odložil jsem to. Poslední kapkou je až soudružské dbaní na diverzitu policejního týmu. Asi už chápu, proč ji ve svých knihách tak vyzdvihoval komunista Stieg Larsson. Jenže on byl aspoň opravdu dobrý spisovatel. Val McDermidové jde z komplexního spisovatelského řemesla jen něco. Možná jí ještě v budoucnu dám šanci, ale teď to opravdu nešlo. Přitom začátek působil tak slibně... Škoda!

Závěrečný twist sice překvapivý, ale jinak zklamání. Když knihu na obálce doporučuje takový uznávaný holmesolog jako Otto Penzler, je to ta nejlepší vizitka a čtenář má pak určitá očekávání. Ta bohužel nebyla naplněna. Základním problémem autorů drtivé většiny sherlockovských pastišů je obecně nedostatečná věrnost kánonu, a to z hlediska zápletky, zažitých vztahů mezi Holmesem a Watsonem a vypravěčského stylu. Vyloženým zlozvykem je pak ahistorismus (křečovité modernizační úpravy hodnotového žebříčku a světonázoru našich hrdinů) a čistě exhibiční zakomponování skutečných Holmesových současníků do příběhu (zde Toulouse-Lautrec). Vůbec by mi nevadilo, pokud by na výše uvedené autoři rezignovali vědomě a místo toho nabídli něco osobitého, nějaký vlastní přínos, svojský otisk, cokoliv. Ani ti reální současníci nejsou na škodu, pokud v ději mají nějaký smysl. Ale nic z toho se zpravidla neděje a dílko Bonnie MacBird není výjimkou, ačkoliv rozhodně nepatří k těm nejhorším příkladům a místy jsem se docela bavil. Pokud však v češtině vyjdou i další díly její holmesovské série, já už po nich určitě nesáhnu.

3 17.01.2023

Na zadní straně románu jsou citovány švédské noviny Norrköpings Tidningar. Dovolím si s nimi polemizovat.

"...skrz naskrz vtipný román..."
Mno, když ho srovnám třeba s Jak to bylo doopravdy s Pinokiovým nosem ze stejné série, tak opravdu zas tak vtipný není.

"...Bäckström je ještě nesnesitelnější než kdykoliv jindy..."
Naprostý nesmysl. Každý ví, že Bäckström je nejnesnesitelnější v těch Perssonových románech, kde vystupuje jako vedlejší postava, ve "své" sérii je to vlastně celkem fajn hajzl. Na druhou stranu v Zemřít dvakrát de facto taky hraje druhé housle a do vyšetřování téměř nezasahuje, to mají na starosti spíše jeho kolegové a zejména kolegyně (pomíjím základní conditio sine qua non, že se Bäckström ohledně významu konkrétních stop samozřejmě jen tak od boku trefí hned na začátku, ale to je u něj normální a patří to k charakteru). V tom je možná kámen úrazu a důvod, proč je tenhle román ze série o Bäckströmovi nejslabší - je tu prostě příliš málo Bäckströma. Navíc je kniha tentokrát i malilinko hůř napsaná a rozhodně redakčně méně pečlivě ošetřená (s překlepy a chybami se normálně u Perssonových knih nesetkávám, tady bohužel jsou).

"...výborná lekce z vyšetřovacích metod..."
Ano, to platí, ale to u Perssona vždycky. Jenže zpravidla je tam i mnoho navíc, co z něj dělá jednoho z nejlepších autorů krimi současnosti. To zde jaksi postrádám. Román samozřejmě není špatný, na to je Persson příliš velký fachman, jen se mi zdá, že základní nápad/zápletka je lepší, než finální zpracování. Škoda.

2 12.12.2021

Zdaleka ne tak dobré jako Umírající detektiv, ale zato poměrně dost vtipné. Série o Bäckströmovi je totiž oproti sérii o Johannsonovi a Jarnebringovi, která je s ní personálně provázaná, o poznání odlehčenější. Autor o sobě tvrdí, že jako těžký piják pravidelně a plánovitě střídá půlroční heavy drinking a půlroční naprostou abstinenci. Pokud tomu tak opravdu je, tak sérii o Bäckströmovi píše nepochybně v té heavy fázi. Ale proč ne? Až na první GeGurrovu historickou exkurzi o postavičce Pinokia, která byla skutečně příliš zdlouhavá, jsem se bavil velmi slušně.

1 03.12.2021

Jednoduše dokonalý detektivní román, který přitom není šablonovitý (zároveň se ale nejedná ani o žádný přiblblý a nefunkční experiment). Je to už několikátá autorova kniha, kterou jsem přečetl a je zatím jednoznačně nejlepší. I tady je znát, že Persson je bývalý policista - praktik i profesor kriminologie - teoretik. Policii ale neadoruje, přistupuje k ní tak, jak se k ní v literatuře přistupovat má - jako k jakékoliv jiné společenské instituci, s předpokladem, že má ve svých řadách schopné lidi, idioty i křiváky. Název odkazuje ke Conanu Doylovi a samozřejmě to není náhoda. Jinak se ale na pozadí 25 let starého (a promlčeného!) zločinu řeší otázky a konflikty viny a trestu, spravedlnosti a práva, lidskosti a msty a především pomíjivosti lidského života. Pokud máte rádi twisty, tak jich tam pár je (ten závěrečný je velmi povedený), ale ne příliš, protože Persson není Harlan Coben. Určitě je totiž lepší spisovatel. Bohužel se zdá, že MOBA už další jeho romány nemá v plánu, nejspíš komerčně moc neuspěly, což je velká škoda.

3 28.11.2021

Zatím nejslabší Cobenova věc, co jsem četl. Je tedy pravda, že Cobenovo kouzlo s každou další knihou poněkud slábne, protože jeho kriminální zápletky jsou sice chytré a správně komplikované, ale v podstatě velmi podobně konstruované. Autor navíc nepatří zrovna k nejlepším stylistům, zejména na patosu by měl místy ubrat.

2 13.11.2021

Potvrzuje se, že co se týče detektivní tvorby, Prošková s léty autorsky zrála. Zlá panenka je slabší než její pozdější sbírky Jahody se šlehačkou, Rýže po charvátsku nebo Kopistnaté prsty. Ani stylisticky tady autorka ještě není tak nezaměnitelná jako později. Nejdelší próza, víc než stostránková novela Druhá tvář osudu, je na několika místech skoro až rozpačitá, jako by si autorka nevěděla s tak dlouhým formátem rady. První povídka, titulní Zlá panenka, je (na poměry Hany Proškové) slabší i co do zápletky a rozuzlení. Naštěstí závěrečná Příliš mnoho alkoholu se mimořádně povedla, je i celkem originální z hlediska zvratů a pokud jde o finále, je hořká, až to bolí. To mám rád.

2 01.01.2021

Průměrná procedurálka, věrně popsané vyšetřovací postupy a způsob práce kriminální služby v 80. letech. Základní nápad je poměrně originální a zručnější autor by s ním nadělal víc parády. Štorkán bohužel staví své příslušníky SNB jako plakátové hrdiny a navíc neumí psát věrohodné dialogy, místy jsou opravdu šroubované přes míru, skoro až k parodii. Přitom je zase v knize pár míst, která naznačují, že autor má své světlé momenty. Možná spěchal a proto ta kolísavá úroveň. Přiznávám ale, že v závěru novela jako detektivka nesporně funguje v tom základním - čtenář je zvědav, kdo je pachatel (jinak bych dal o hvězdičku méně). A pointa je zcela věrohodná. Uměleckou úroveň ale knížka samozřejmě valnou nemá, na druhou stranu o to asi ani nešlo.

09.12.2020

Nedá se nic dělat, před časem jsem tady označil Kopistnaté prsty téže autorky za nejlepší českou krimi ever, ale nutno přiznat, že Jahody se šlehačkou, zejména stejnojmenná novela a pak ještě povídka Amanita phalloides, jsou skoro srovnatelné. Prošková evidentně autorsky zrála a čím novější její věci jsou, tím lepší. Prokreslená psychologie, zápletky chytré, ale nepřekombinované, jednání postav přirozené... Možná se u Proškové příliš často opakují vražedné motivy na samé hranici psychické poruchy (někdy až za ní), ale to je holt třeba brát tak, že autorka mapuje právě tuto oblast zločinu a lidského chování. Samozřejmě musím zmínit i brilantní autorčin styl. Ostrý, přesný a přitom ne zbytečně úsečný. Málokdo to u nás tehdy takhle uměl, dneska už nejspíš vůbec nikdo. Zábavné je taky to, jak autorka nešetří ženy. Ani za mák, skoro naopak. Prostě Jakody se šlehačkou nejsou jen detektivní řemeslo ve smyslu oddechovka, je to velmi kvalitní krásná literatura s přesahem, někdy až sociologickým.

3 02.12.2020

Oproti Vybraným kapitolám z mechaniky pohrom opravdu těžký propad. Bohužel. Moc jsem se na knihu těšil. Zápletka je překombinovaná a nevěrohodná, zatímco u debutu byla sice složitá, ale promyšlená a s logickou pointou. Místy dokonce únavné. Marishe Pessl ale určitě dám šanci i příště, až se tedy vrátí z výletu do světa young adult debilit (Hlídka v Bezčasí).

28.11.2020

Jedno z těch děl, podle kterých můžete celkem s jistotou dělit lidi. Kdo Schizo miluje, to je pravděpodobně můj člověk. Kdo to nemiluje, ale nijak ho to nepobuřuje, to pořád může být můj člověk. Ale kdo to odsuzuje a cítí se tím dotčen, to je prostě hovado.

28.11.2020

Na stará kolena se Le Carré ještě jednou vybičoval k naprosto fantastickému výkonu, jak z hlediska zápletky, tak samozřejmě stylu. Povinnost pro každého, kdo četl The Spy Who Came In From The Cold, protože na tuhle klasiku Legacy Of Spies volně navazuje.

28.11.2020

Zajímavé téma, autor si dal jistě práci se zdroji, to je hned vidět, že k věci přistupoval poctivě, ale knihu bohužel sráží jeho neschopnost psát poutavěji, zručněji. Není pravda, že u investigativy tyto schopnosti nejsou důležité. Kmenta je bohužel nemá, jeho styl je slabší.

28.11.2020

Mimořádně precizní novinářská práce. Navíc se výborně čte a místy se člověk i zasměje.

3 28.11.2020

Hana Prošková je asi nejlepší česká autorka detektivek vůbec. Její série s malířem Horácem a policistou Vašátkem má navíc tu výhodu, že se postupem času zlepšuje. Zatímco první povídková sbírka s těmito hrdiny Měsíc s dýmkou je sotva něčím víc než dobře odvedeným řemeslem, pozdější práce jako Rýže po charvátsku, Stínová hra anebo Znamení smrťáka (tato novela je první částí svazku Kopistnaté prsty) jsou uměleckými dílky svého druhu, stylově naprosto vybroušenými do specifického, nezaměnitelného tvaru, přitom vůbec ne na úkor čtivosti, právě naopak. No a druhá část svazku Kopistnaté prsty, stejnojmenná novela/rozsáhlá povídka, sice nemá se sérií s Horácem a Vašátkem nic společného (vyskytuje se tu kapitán Košnar známý již ze sbírky Jahody se šlehačkou), ale zato je to asi nejlepší česká krimi, co jsem v životě četl. Absolutní skvost. Vřele doporučuji.

4 28.11.2020

Míra politicky korektní indoktrinace v této knize výrazně převyšuje atraktivitu zápletky.

16.11.2020