nightlybird komentáře u knih

Liána smrti paní Loukotkové je jakýmsi vybočením z její tvorby. Jde o dobrodružnou novelu pro mládež, sice s českým vědcem jako s ústřední postavou , ale zasazenou a odehrávající se v prostředí jihoamerických pralesů v horní části Amazonie. Jde o klasickou dobrodružnou knihu, na rozdíl od dřívějších autorčiných románů (zejména Spartaka) nezatíženou ideologickou tendenčností, která se velmi dobře čte a přitom si zachovává autorčinu "lehkou a vypsanou ruku" a i na poměrně malém prostoru dokáže dokonale popsat jak svoje postavy, tak i "amazonské reálie" - je poznat, že je z rodiny amerikanisty, etnografa a lingvisty.
Přestože od 1. vydání uběhlo více jak půl století (během té doby vyšlo 4 - 5 vydání), kniha neztratila svoji schopnost pobavit čtenáře - jako ostatně celá řada knih jiných autorů podstatně starších (mám na mysli knihy pro mládež, nikoliv klasiku, u které je to tak jaksi samozřejmé, že vycházejí v nových vydáních i po staletích). Ono totiž až tak moc nezáleží na tom, kdy byla kniha napsaná, ale spíš na tom, jak je napsaná. A tahle je napsaná docela dobře - i když to není žádný krvák. A to prosím Loukotková neabsolvovala žádný kurz tvůrčího psaní(!!!).
Jediné, co mohu knize vytknout, je zařazení milostné písně v indiánském nářečí bez uvedení původu a druhu (asi kečua - znám ale jen slova kokain a kondor a tím moje znalosti kečuy končí), možná je to ale jen autorčina invence. Netuším a tak přidám ukázku překladu (?) :
Kam prchla líc tvá kvetoucí,
před níž samy hvězdy bledly?
Kde je tvůj zrak jiskrný,
podobný jitřence jasně skvoucí?
A přidám ještě malou akční:
Vešel do Stožáru. Aniž se rozhlédl zaplněnou jídelnou, přistoupil k nálevnímu pultu a bez úvodu zasadil Antoniovi ránu zprava.
"Jsem přítel Luíse Mitamóna," dodal na vysvětlenou a zasadil mu druhou ránu zleva.
Pak rozvážně odešel.

6 14.04.2013

Setonův Rolf zálesák patří spolu s knihami Dva divoši a Kniha lesní moudrosti vlastně mimo jejich děje k jakýmsi "učebnicím lesní moudrosti", jsou v nich obsaženy základy woodcrafterského hnutí (u nás známe jako Liga lesní moudrosti). Snad proto byla poválečná vydání tak trochu osekána a celé pasáže z jmenovaných knih vypuštěny. Nu což, to se dalo celkem čekat. Podobný osud ale postihl i celou řadu Setonových ilustrací, což bylo jednak zbytečné a jednak je to škoda, vnímal jsem to jako nedílný celek.
Proto - pokud si chcete počíst opravdu originálního, autentického Setona, doporučil bych se poohlédnout po nějakém starším vydání (i když se musíte smířit s tím, že jazyk knih bude poněkud archaický). Jinak si myslím, že jsou to knihy, které by měl přečíst každý kluk mezi 10 a 14 lety - i když si je nepochybně současná kompgeneration zdaleka tak neprožije a neužije jako generace dříve narozených, kteří neznaje radosti a slasti televize, počítačů a jiných současných výdobytků moderního života, byli nuceni se zabavit prostě jinak. A abych se přiznal, není mi to nijak líto a nezávidím, mám aspoň na co vzpomínat. Jsou to rozhodně zábavnější historky, nežli typu "jak jsem pařil na kompu".
Četl jsem je všechny v tom správném věku a dnes bych horko-těžko vzpomínal na jejich obsah. Zůstal mi z té četby jen příjemný pocit a vybledlé, sotva již znatelné tetování na předloktí levé ruky vlastnoručně vyrobené ve věku 9 let = na pozadí indiánského teepee znak Woodcraftu. Ten nářez, jaký jsem schytal (tatíček měl dlaň jako lopatu uhelku).

23 12.04.2013

Tady si obdivovatelé svérázné poezie Emily Dickinson mohou o ní i její tvorbě docela dobře počíst. Dovolím si vložit ukázku :

Neviděla jsem močál –
ba ani oceán –
ale vím jak vřes vypadá
a vlnobití znám.

S Bohem jsem nemluvila
nebe jsem neviděla –
ale vím přesně co tam je
jako bych lístek měla

Nedá se říct, že bych byl na větvi z literatury, která je označována jako duchovní nebo s náboženským podtextem. To jsem si odbyl jako většina čtenářů okolo dvacítky jar a po životních zkušenostech a s odstupem půlstoletí jsem zvyklý se řídit vlastním rozumem a je krajně obtížné mi vymluvit díru do palice.
Vzhledem k tomuto místopřísežnému vyjádření je zřejmé, že jsem ke knize Margaret Craven Slyšel jsem sovu zavolat své jméno přistupoval krajně obezřetně a avizovaný příběh mladého faráře rozhodně nebyl důvodem, proč jsem po ní sáhl, vlastně to byl jen ten titul, který mne zvábil. Přes svoje čtenářské zkušenosti se často „seknu“ a tak si s tím ani zvlášť hlavu nelámu.
Tentokrát to bylo ale příjemné překvapení. Farář tam sice je, ale z mého pohledu nepodstatný, je to spíš příběh o soužití dvou kultur, příběh prostý a zvolna plynoucí jako potok v kanadské divočině, příběh bez divokých akcí a poutající čtenáře spíš kouzlem slova a myšlenky, než dějem, také je možno říct vyprávění o životě a hledání jeho smyslu. A paní Craven je skvělá vypravěčka.
Chtělo by se zařvat : „UMÍ!!!“ jak je zvykem na trampském potlachu ( víte, že je to slovo inplantované do češtiny z „indiánštiny“ – vyslov potlač). Fandové Indiánů by neměli přehlédnout doslov - z řady knih víme leccos o amerických prérijních, kanadští jsou podstatně méně známí – tady se dají trochu doplnit vědomosti.

11 08.04.2013

Chabona jsem zatím žádného nečetl, zahlédl jsem ale kdesi jeho srovnávání s Chandlerem a tak jsem zkusil přelouskat jeho Židovský policejní klub. Jde o knihu mezi žánry, do SF -alternativní historie je nainplantována detektivní zápletka. Údajně u Chabona nic neobvyklého, rád se pohybuje v okrajových žánrech literatury a experimentuje. Srovnání s Chandlerem ale pokulhává. Jeho hrdina je sice životem patřičně okopáván, nenese ale svůj úděl s chandlerovskou ledabylou nonšalancí, chybí akčnost, typická pro drsnou školu, dialogy nemají ten správný říz a vtipnost. Pro fandu PM zklamání. Na druhou stranu se v popisech vyskytují zcela netradiční metafory někdy až „úderně poetické“ a zajímavá je i psychologie postav. Celý děj je ale zasazen do židovského prostředí, jazyk prošpikován výrazy v jidiš a tak je občas pro normálního góje problém se orientovat jak v ději, tak v textu a problém orientace neřeší ani jinak pěkný doslov – ten by si asi měl čtenář přečíst jako první, aby se seznámil jak s Chabonem, tak s žánrem AH. Nebylo by ani od věci, opatřit knihu slovníčkem výrazů jidiš, čtenář může občas o významu tápat.
Přes veškeré výhrady jde ale o zajímavý literární počin psaný svěžím jazykem, který není od věci přečíst, o pohled do nitra židovské komunity a docela by mne zajímalo, jak by se ke knize z tohoto úhlu vyjádřil čtenář jíd nebo alespoň zasvěcený gój.

8 28.03.2013

Sapkowski je ve fantasy pojem, který znám i já, v podstatě nečtenář fantasy. Pro zatvrzelé fandy žánru může být kniha zklamáním (navíc i anotace tady je tak trochu dost zavádějící). Nejde totiž o fantasy, na kterou jste byli u autora zvyklí, vlastně to ani fantasy není (jediný fantastický prvek představuje vlastně jen zmije a krajina) a i když pojednává o válce v Afghánistánu nejde ani o military, je to kniha mezi žánry, přesto ale napsaná svěže a poutavě. Zmije má sevřený tvar, netrpí dnes tak obvyklou užvaněností a rozplizlostí, skutečnost, že ji i běžný čtenář dokáže přečíst v krátkém čase jen umocní požitek z čteného. Rozšíříte si znalosti vojenského slangu RA, získáte představu jak asi internacionální pomoc probíhala v praxi a možná i něco víc…

8 09.03.2013

Pole a palisáda patří mezi knihy, kde se rozcházím s obecným vkusem. Nechci nijak tvrdit, že je to špatně napsaná kniha, neoslovila mne ale. Bude to nejspíš tím, že Urbana bůhvíjak neprožívám, možná také skutečností, že jsem je četl souběžně s Mabinogi a starým Kosmasem (zlozvyk, já vím). Podstatné je také možná to, že si už odjakživa potrpím na věrohodnost a tady jsem narazil na sice drobnosti, přesto ale….
Postava Libuše je pojata sice netradičně, ale v polovině 6.století panoval v České kotlině i vůkol patriarchát, takže si nemyslím, že by se – byť kněžna – mohla chovat ve stylu současných feministek (a přespříliš si vyskakovat), věže ze soli vypadají zajímavě, sůl byla ale příliš cenná komodita, aby byla používána jako stavební materiál, dračí lodě mám odedávna spojeny s Vikingy a i když zajížděli bůhví kam, u nás se nikdy neobjevili. Vím, že jakákoliv kniha je výplod autorovy mysli a s realitou nemá nic společného, neměla by ale s ní být v očividném rozporu.
Stejně si ji ale přečtěte, je to jakési oživení v protikladu s Jiráskem a jeho Libuší a třeba se vám (jako řadě jiných ) bude kniha líbit.
A jako já se seznámíte se slovanskou mytologií (zjistil jsem, že znám víc a líp řeckou, než naši).

2 09.03.2013

Mé oči se za mnou zavřely
Světlo je spáleno noc o hlavu kratší
Ptáci větší než vichry
Nevědí kam by slétli,

V churavých mukách ve vráskách smíchů
Už nehledám bližního
Život se sesul mé obrazy jsou hluché
Všechna odmítnutí světa řekla poslední slovo
Nepotkávají se neznají se
Jsem sám jsem sám dočista sám
Nezměnil jsem se nikdy.

4 08.03.2013

Knihu jsem nečetl, pouze na webu pár povídek z ní. Pokud bych si na tomto vzorku měl udělat úsudek o celém "díle", musel bych konstatovat, že jde o soumrak literatury. „Humor je nejdůstojnější projev smutku.“ Toto motto knihy je nepřesné, shledal jsem , že se ani tak nejedná o humor, spíš to vyvolává smutek. Kniha je vydaná vlastním nákladem, to mluví za mnohé, přesto to neomlouvá pravopisné chyby v textu. Docela by mne zajímalo, jakou má autor známku z češtiny - dílo na mne působí dojmem poněkud křečovité práce žáka ZŠ. Možná se ale může dnešní generaci školáků líbit, co já vím ?

Mezi svátky jsem tady měl vnučku, která si ssebou přitáhla v batůžku tři Púovské knížky - jednak aby se pochlubila a jednak aby mi předvedla jak umí číst - obojí byl velkolepý zážitek. Takže knihy série Moje první knížka (platí to pro všechny tři, které jsem vkládal) mají v podstatě s Medvídkem Pú společného pramálo - jen vždycky krátkou citaci na stránce s původní ilustrací, která je doplněna v návaznosti stručným textem a fotografiemi. Jako jakási encyklopedie pro prcky je to dobré a pěkně udělané, myslím si ale, že by jim měl být před tím přečten klasický Pú, aby se dětičky orientovaly a byly v obraze. A je to vlastně moje první setkání s Púem, v dětských letech jsem se s ním nepotkal (netuším proč - asi byl v zimním spánku !), chápu ale, proč je možné jej číst i v dospělosti.
A další poznatek - čtení se teď učí úplně jinak. Hleděl jsem na vnučku jako puk, když začala p-ú Pú p-ř-e-m-y-š-l-í přemýšlí a pokračovala obdobným stylem. Oni skutečně teď začínají výuku čtení hláskováním, takže nechat si od takového prcka předčítat je opravdu úděsnost . No, snad ji to do konce roku přejde a bude číst normálně (v to doufám).
Velikonoce - sláva vnučka už čte!!! Čte pomalu, ale jen proto, že hláskuje v duchu, takže to není tak úděsné.

"Že je orel krásný a velký pták, viď, Sovo!"
"No ovšem, Pú. Ale ne tak hezký jako sova, samozřejmě."

Tygře, tygře, tys mi dal – ke čtení chuť jsi mi vzal. Úvodní věta celkem vystihuje můj názor na tuto knihu. Vezmu to ale zeširoka. Nekupuji už pár pátků knihy, chodím do knihovny s rozsáhlým seznam knih, které hodlám přečíst. Občas se mi ale stane, že vyrazím s batohem a seznam zůstane doma a pak vybírám zcela nahodile, z regálů podle autorů, z vystavených novinek (?) podle obálek, názvů, etc., takže si občas naběhnu. Tygře , tygře mne zaujalo názvem (mám teď blakeovskotygří období), ale....
Ta kniha je děs. Je to typická ukázka toho, že když dva dělají totéž, není to totéž. Nepochybně je inspirována Nabokovovou Lolitou (dokonce tam o ní padne zmínka) a současným trendem psát knihy šmrncnuté erotikou, především trochu „ujetou“, v tomto případě zaměřenou na pedofilii. Je psaná z pohledu nikoliv pedofila, ale jeho oběti(?), je psaná na prvotinu celkem čtivě, postrádám u ní ale jakoukoliv věrohodnost, jediné, co jsem ochoten akceptovat je skutečnost, že autorka nepochybně vyrůstala v psychicky narušené rodině a že se to na ní nepochybně podepsalo. Hlavní příběh – vztah osmi- až -náctileté dívenky s padesátiletým pedofilem - si podle mne nepochybně vykonstruovala ve své bujné, ale psychicky narušené fantazii, její popisy uvažování a vyjadřování hrdinky (tedy sebe jako osmileté) jsou na míle vzdálené myšlení dětí toho věku, dělá to na mne spíš dojem dospělého, snažícího se imitovat dítě a z jejího pohledu jako již dospělé, dvacetileté ženy, necítím sebemenší snahu se s takovým traumatickým zážitkem vyrovnat, spíš mám pocit, že si v tom doslova bahní (nezapomeňte se podívat na video, zmíněné tuším Petrvsem – je vidět, že si to čtení náramně užívá). Kniha není sto vyvolat pocit katarze u případně podobně postižených, vyvolává pocity podobné více znechucení. Nedoporučuji číst ani obětem pedofilů, ani zájemcům o erotickou literaturu.

6 05.01.2013

Serie s Lamem a Coolovou je tvořena celkem 29 knihami. Knihu Blázni umírají v pátek ohodnotil Chandler v dopise Gardnerovi (v roce 1948) jako jednu z nejlepších z celé série, řadil ji na první až druhé místo - máte možnost porovnat svůj názor s Chandlerovým. Ještě jsem ji sám nečetl - je v pořadí.
Takže stručně. Klasická jednohubka - jako ostatně i jiné knihy z té série, která je postavena jen na zašmodrchané zápletce. Postavy jsou psané přes kopírák a nečekejte žádné zázraky, je to oddechovka na cestu autobusem na ukrácení času. Dalo by se pomalu říct, že když přečtete jednu, jako by jste přečetli všechny a i když jsem jich pár v průběhu let přečetl, nejsem z toho nijak na větvi. Gardner dobře věděl, proč je píše pod pseudonymem.
Touhle se ale tak trochu inspiroval Dick Francis - "převzal" systém sázení na koníčky (i když ten původní nápad trochu zkompjůterizoval) do kterési své knihy (už si ale nevzpomenu do které).

Zase páchám komentování knihy, kterou jsem nečetl, takže to prosím neberte jako komentář, spíš jako doplnění ke knize, vhodné jak pro čtenáře knihy, tak i pro zájemce o moderní fyziku, která se nám tak trochu začíná vzdalovat a vymykat chápaní možná až většiny populace. Při hledání něčeho úplně jiného jsem narazil na následující odkaz
který je do jisté míry jakousi recenzí knihy - já v něm ale spatřuji něco víc. Dá se chápat jako obeznámení se v kostce s trendy v moderní fyzice a neměl jsem pocit, že by to bylo psáno bůhvíjak komplikovaně a zahlceno matematikou. Zkrátka si myslím, že by to mohlo někoho z čtenářů o tuto problematiku zaujmout.
A pro úplnost - nestraním jednomu ani druhému názoru - uvádím ještě jeden odkaz, tentokrát je autorem překladatel knihy: http://www-hep2.fzu.cz/~chyla/talks/mytalks/motl.pdf. Obojí je současně pěknou ukázkou akademické debaty.
A jen jako doplnění - kniha byla na naše poměry až přespříliš recenzovaná, takže nepřidávám žádné recenze, neposoudím, která nejvíc odpovídá realitě (každý si je ostatně může vyhledat na netu).
A i když to s věcí souvisí jen okrajově, dovolím si pro zájemce připomenout postavu německého teoretického fyzika.
2001 zemřel Burkhard Heim, totální invalida, který mimo jiné matematicky definoval tzv. Mezopole - sedmi rozměrný prostor, ve kterém by pohyb objektu několikanásobně překročil rychlost světla a objekt sám by byl neviditelný. K jeho pracem je ale komplikovaný přístup a jsou pro svou odbornost "těžce stravitelné".
Letmo se o něm zmiňuje Souček, snad v Případu jantarové komnaty.
Každopádně zajímavý chlapík.
Doplnění 28.3. : Tak mi to nedalo, přečetl jsem to a pokusím se své pocity shrnout. Je to kniha napsaná (na to, o čem pojednává) poměrně srozumitelně, předpokládá ale čtenáře, kterého daná problematika enormně zajímá, protože srozumitelně neznamená čtivě. Rovněž není od věci, pokud je čtenář obeznámen se základy moderní fyziky včetně topologie a nadán solidní, ne-li značnou dávkou představivosti, pokud chce tedy psané pochopit. K pochopení slouží celá řada grafických znázornění (pokud je možno na dvojrozměrné ploše nakreslit n-rozměrnou věc), nepotřebujete žádnou znalost matematiky (ta je na štěstí pro většinu čtenářů zcela vypuštěna). Každopádně počítejte s tím, že to není čtení na dva dny, je třeba to číst po dávkách, aby se čtené vstřebalo. Slabší kusy by měly mít kolem hlavy při čtení bandáž, aby se jim nerozlezly lebeční švy. Pokud jste dostatečně drsní a zarputilí a dočtete knihu až do konce, zůstává otázkou, co vše jste z čteného pochopili. Kdybych já tvrdil, že všechno, bohapustě bych lhal. To ale nic nemění na tom, že je to zajímavé čtivo, byť bez mrtvol a prosté sexu.
Doplněk doplňku 1.4. (není to april) -- Tahle kniha se vám chtě nechtě tak trochu zadře pod kůži, nutí vás o ní přemýšlet (tedy o jejím obsahu) i dlouho po tom, co jste ji "dočetli". Jediné, co bych jí vyčetl, je poněkud zavádějící název - to se zcela viditelně projevilo v komentářích (zatím jen některých) - četlo ji 25 čtenářů, okomentovat se ji ale (zatím) neodvážili. Ona totiž ta kniha vlastně v zásadě o vesmíru není, jen tak trochu zprostředkovaně.
Zabývá se především teorií strun - to je dosud ne zcela vyjasněná a obecně přijímaná teorie sjednocující obecnou teorii relativity s kvantovou teorii pole (nebo chcete-li s kvantovou mechanikou) v jeden provázaný a kompaktní celek (o to se neúspěšně snažil již AE) a tedy začíná od mikrokosmu tedy od nejmenších částic hmoty --- odtud se vlastně dostáváme k vesmíru (makrokosmos se pochopitelně skládá z mikrokosmů) a pokud tedy někdo napíše , že se mu "takový vesmír líbí" buď knihu vůbec nečetl, nebo četl, ale nepochopil o čem vlastně pojednává. Vážení, vesmír je pořád v podstatě a principu stejný a nedbá na vědecké teorie. Takže pokud se rozhodnete knihu číst, rozhodně nepočítejte s tím, že ji pochopíte. Kvantovou mechaniku nechápou pořádně ani fyzici, kteří se jí zabývají a pokud jde o struny ..... umíte si představit 11ti rozměrný prostor, notabe svinutý ? Pokud ano, pohybuje se vaše inteligence v pásmu geniality a měli by jste to patřičně využít (a já před vámi hluboce smekám, protože moje omezenost mi nedovolí pochopit více jak 4 rozměrný objekt - a to jen proto, že jsem schopen vytvořit model, který by měl snad být čtyřrozměrný, alespoň to tvrdí matematické rovnice). A dovolím si tvrdit, že pokud by někdo prohlásil, že z knihy nepochopil takřka nic, neznamená to, že je jeho inteligence v pásmu debility, ale jen a pouze, že je pravdomluvný.

8 10.12.2012

Proč jsi mne, ó Pane, rozpjal
na ledovou desku tvrdou
neúprostnosti své…
Čeho pak bys ve mně hledal
Pitvaje mne –
masa nemám již
a kosti ztěžkaly a ztuhly
v led a kámen.
Leda, pakli otevřeš mne,
běd mých útroby jen uzříš,
s hojnou žlučí rozlitou v nich.
Nakonec, snad po čem pátráš,
srdce najdeš:
černý oharek, jenž obalen jest chrchly
těch, pro které žhnulo.

Temno přichází je nejen název Prescottovy knihy, ale i stav mé mysli, když jsem po ní v knihovně sáhl. Mravní ponaučení - anotace jsou psány způsobem, který má jediný účel : vzbudit v potenciálním kupci neodbytnou touhu knihu vlastnit. S vlastním obsahem knihy nemusí mít až tak už moc společného. Takže jsem se knihy chopil v domnění, že to bude detektivka. Omyl, nejde o detektivku, ale spíš o thriller s "detektivní" zápletkou (?). Pokud bych jej měl hodnotit, jsem na rozpacích. Autor totiž vlastní zápletku kompletně vykradl buď přímo z řecké mytologie, nebo zprostředkovaně z Aischylovy Oresteie. Těžko říct, neznám autora natolik, abych to posoudil a navíc jsem Aischyla nečetl - pokud jde o dramata, moc je nečtu, jsem v tomto ohledu notný Hotentot
Těžko taky ohodnotit, zda je autor vzdělanec, který se chopil velkého tématu, aby jej touto formou přiblížil čtenářům s méně vybraným vkusem, nebo šupák, který neměl momentálně žádný nápad a tak si vypomohl drobným lupem, aby uspokojil nakladatele a vylepšil si účet. Jak asi tušíte, příliš mne to nenadchlo ani nenapnulo, šedé buňky mozkové mohly zůstat v nečinnosti, obzory jsem si v žádném směru nerozšířil - na druhou stranu jsem u čtení ani nijak zvlášť neusínal.
Za klad knihy považuji zmínku v poděkování o knihách Mary Renault (mé oblíbenkyně), o Gravesově knize The White Goddess (mám dojem, že u nás nevyšla, každopádně ji neznám) a ještě před prologem připomenutí starého Coleridge úryvkem z jeho Písně o starém námořníkovi (taky patří k těm, které byly zhudebněny) - i když řada čtenářů tyhle předmluvy, doslovy a podobné kecy zpravidla vůbec (ke své škodě) nečte. Takže asi tak nějak.

3 14.11.2012

Nedávno zesnulý Crichton patří k autorům, kteří dokáží namixovat správný koktejl jak z různých vědeckých oborů, tak je rozvinout v docela zajímavou vizi a vytvořit tak velmi čtivý, po literární stránce řemeslně zpracovaný hybrid sci-fi a thrilleru, okořeněný navíc v různých knihách takřka mikroskopickým pohledem na různá prostředí. Není divu, že jsem docela s chutí řadu jeho knih přečetl a dodnes po nich čas od času do knihovny sáhnu.
Tentokrát to byl Proud času – podle statistik docela čtená kniha. Ba i komentářů je u ní pár. Co mne ale překvapilo, je skutečnost, že ji vlastně všichni komentátoři hodnotili jako lehké oddychové dobrodružné čtení s historickým pozadím.
Proboha, to si nikdo nevšiml, že byl učiněn pokus o primitivní vysvětlení základů kvantové teorie pole? Které mimo jiné pořádně nerozumí ani fyzici na ní pracující. A to je na ní vlastně postavena celá zápletka knihy.
Na jejím praktickém využití vlastně staví hlavní zloduch svůj „podnikatelský záměr“ – a tady autor docela dobře vystihl kulturní devastaci budoucích pokolení (kterou můžeme vidět už dnes) – skutečnost, že lid chce být baven a sycen autentickými zážitky (vzrůstající obliba různých reality show a soutěží – dnes pochopitelně pečlivě narežírovaných).
A jako třetí bych chtěl vyzdvihnout historický rámec knihy – je pochopitelně diskutabilní reálnost popisovaných dějů, způsobu života a myšlení našich předků. Máme ale jako produkty technické civilizace tendenci nahlížet na obyvatele našich zemí v období označovaném jako středověk jako na bandu nemytých a smradlavých idiotů s vykotlanými palicemi a s chováním řeznických psů. Ono to ale bude asi trochu jinak. Kdyby byl tento pohled správný, nebyli by schopni zvládnout v podstatě globální ekonomiku s obchodem přes kontinenty a vytvořit stavby, nad nimiž i dnes stojíme v úžasu a přitom v čase, který bychom dnes nebyli i se svou technikou schopni dosáhnout.
Takže pokud budete knihu číst, nežeňte se jako psi po zaječí stopě po její – byť zajímavé -dějové linii, ale dívejte se i okolo sebe, nepřijdete o nic z děje a akce, získáte ale možná i něco navíc než pouhé pobavení.

13 10.11.2012

Poslední svého druhu mi připadá tak trochu jako hybrid SF a thrilleru. Klasická oddechovka, vhodná pro čtenáře, kteří si oblíbili filmového Terminátora a nebo pro ty, kteří se zabývají filosofií (na případné pročištění hlavy a odreagování). Hrdina knihy - který má jisté styčné body s již zmíněným Terminátorem nebo Supermanem, těm, kteří se rádi vciťují do kůže superhrdinů ukazuje názorně, že tyto nadlidské vlastnosti jsou ve skutečnosti nelidské a jsou doslova danajským darem - je totiž takřka vášnivým čtenářem Senecy a vlastně jediné, čím mne kniha zaujala a přiměla o ní ztratit slovo, je tato skutečnost, umocněná faktem, že každá z kapitol je uvedena citací z některého Senecova spisu. Doufám, že vás nepřekvapí, že tu jeden z nich pro ilustraci přidám :
„ Může někoho těšit osmdesát let prožitých v netečnosti? Takový člověk nežil,nýbrž prodléval v životě, ani nezemřel pozdě, ale dlouho byl mrtev.“
Seneca – Epistolae morales
Nedivte se, že mne to přimělo prohrabat knihovnu a podívat se po čase nejen po Senecovi, ale i jiných starých Římanech (i když jsem si knihu půjčoval původně jen kvůli citacím Senecy a vlastně na základě zmínky HTO v pubu o Sokratovi). Cesty ke knihám a autorům jsou někdy křivolaké.

7 21.10.2012

Kniha obsahuje různé matematické hry, hříčky a kouzla z aritmetiky, algebry a geometrie v rozsahu odpovídajícím zhruba středoškolské úrovni, nechybí ani číselné rébusy, zajímavosti hádankářské, kombinatorické a šachové, je zde také zmínka o šifrách a tajných písmech. Jako bonus je vložena přehršel citátů od plejády moudrých. A protože je hlava jako padák- funguje, jen když je otevřená - je dobré si občas trochu protočit mozkové závity. Pokud by se to nepovedlo, je na konci knihy řešení všech úloh.

Krátký čas života je dostatečně dlouhý pro dobrý a čestný život. (Cicero)
Tři hlavní věci jsou potřebné k dosažení něčeho cenného : tvrdá práce, vytrvalost a zdravý rozum. (Edison)
Nejmocnější se ten, kdo přemůže sám sebe. (Lao-tse)

Dvanáctá planeta patří ke druhu knih, které označuji jako spekulativní literaturu ( řadím do této kategorie všechny možné knihy zabývající se nejrůznějšími záhadami, UFO, konspirativními teoriemi a pod.), která zejména v poslední době zažívá nebývalý boom. To je také zřejmě důvodem, proč se jí věnuje celá plejáda autorů jak našich, tak i zahraničních. Je třeba zdůraznit, že kvalita a úroveň je značně rozdílná a pokud čtenář nezapomene při četbě používat zdravý rozum, nemůže jej to v duševním vývoji výrazně poškodit, naopak se může – čas od času – seznámit se zajímavými fakty (tady je třeba podotknout, že autoři velmi často „opisuji“ jeden od druhého, prameny informací uvádějí mlhavě a nebo interpretují fakta tak, aby se jim „hodila do krámu“).
To je v podstatě i příběh této knihy : autor se zabývá vznikem sluneční soustavy a rozvíjí svéráznou teorii jak jejího vzniku, tak i původu a vývoje člověka. Vychází při tom ze starých textů a to jednak Bible a dále z mezopotámských textů, které vykládá a cituje tak, aby byly v souladu s jeho teoriemi (názor na ně si musí každý udělat sám).
Kladem knihy je bezesporu seznam literatury – jak knih, tak i textů z různých periodik českých i zahraničních – umožňující se seznámit s dějinami jak Sumeru, tak i Mezopotámie a dále upozornění na některé nepříliš známé klínopisné tabulky.
Tady bych chtěl zdůraznit, že jsem se už setkal s citacemi různých starých textů, které byly v rozporu s originály a proto bych byl opatrný při hodnocení. Myslím si navíc, že číst neznámé písmo a překládat tisíciletí mrtvý jazyk je záležitost při nejmenším problematická a stavět jenom na tomto základu (a své fantazii) pohled na svět, je tak trochu iluzorní.

7 28.09.2012