Nesečtělý komentáře u knih

Coby dítě jsem Babičku vůbec nezvládl přečíst a jako starý kořen po letech nacházím pro svou tehdejší čtenářskou neschopnost plné pochopení. Obsah Babičky má charakter jakéhosi psaní o moudrosti, lásce a dobrotě. Školní děti, které uvedený materiál dokáží vstřebat v rámci povinné četby, si promítám tak, že se snad od samého narození profilují jako totální čtenářští vášnivci nebo disponují intelektovou či zralostní abnormalitou. Děti tuctové, mezi něž jsem sám patřil, dle mého mínění takové dílo nemůže zaujmout, jelikož láskyplně vedené malé dítě pokládá dobrotu, moudrost a obdobné hodnoty za holou samozřejmost. Tudíž se rozhodně nenadchne čtením o tom, jak mírně, vlídně a mile babička vždycky s lidmi hovoří, jak znale jim vždy poradí se zaujímáním postojů k věcem a k bližním. Dítěti se řešený text jeví jako velmi nezáživný (za jedinou dějeplnější pasáž platí myslivcovo vyprávění Viktorčina příběhu), přičemž o částech, které vykazují povahu metodického semináře na téma venkovských obyčejů v předminulém století, ani nemluvě.
O to více jsem si však četbu vychutnal jako dospělec. Vždycky mne tolik těší představovat si, jak spolu lidé srozumitelně mluví, chovají se k sobě s pochopením, laskavostí, s trpělivostí a mírností. Krásně se mi četlo – teď, když už znám cenu dobroty, moudrosti a lásky… Přes řeči soudobých čtenářů o tom, co všechno autorka v textu „idealizuje“, mi spousta prvků připadala úctyhodně autentická a napadlo mě, jak Božena Němcová píše krásně. O jakou jde nádheru, když si dnes můžeme s plným jazykovým porozuměním číst něco, co naše slavná předkyně vytvořila před 166 lety. Sice mne u hlavní postavy trochu mrzela neústupnost od hluboce zakořeněných nesmyslných přesvědčení (např. babička považovala za nemoudré psát listy blízkým, vždyť se mohou ocitnout v nepovolaných rukou, nebo paní kněžně tvrdila, jak chuťově příjemné pokrmy jsou k ničemu, poněvadž nedodají lidem sílu, a jedině pro ni by člověk měl cokoli jíst…). Nicméně to mi radost nezkazilo, neboť i omyly patří ke skutečným lidem a nesmiřitelnost principů ke stáří, čili tohle jsem shledal dalším prvkem autentičnosti. A kdybych snad měl některé idealizační atributy připustit, rozhodně je nevnímám jako důsledek autorčiny naivity, ale jakožto projev jejího tvůrčího pojetí. Chtěla to napsat právě tak, aby svému čtenáři navodila potěšení, jelikož krutostmi v reálu svého dospělého života trpěla natolik, že si to málokdo z dnešních ucabenců může (byť jen matně) promítnout. V mém případě svou snahu naplnila.. Velice rád jsem o lásce, nepovýšené moudrosti a úctě vůči tradicím četl v době, kdy se páchá násilné strhávání více než stoletých pomníků, černění Kristových soch, filmy konkrétních obsahů se znovu ukládají do trezorů, a kdy spousta lidí dělá, že žije pravdou a láskou, ale vesměs nelze vyjádřit žalostnost jejich arogance a hluchoty, s níž se takoví chovají k těm, kteří s nimi názorově nesouzní.

13 28.10.2020

Tento příběh v čtenáři vzbuzuje neobyčejnou zainteresovanost ve vztahu k následujícím fázím děje. Ačkoli nedisponuji mimořádnou představivostí, vyprávění Harukiho Murakamiho u mne vyvolalo spoustu zřetelných vizí o Naočině kráse a jejím šarmu i o rozsahu, v jakém hlavního hrdinu okouzlila. V mnoha myšlenkových pochodech mladého Tórua jsem našel sebe sama. Vybavila se mi marnost mých snah proniknout do hlav slečen, o které jsem tolik stál, beznaděj mého úsilí pochopit jejich myšlení a ztotožnit se s ním tak, aby mě to k oněm ženám přiblížilo. Hlavní hrdina zde čelil údělu o to krutějšímu, že tma v duši skvostné Japonky se nedala rozptýlit ani odborností geniálního psychiatra(ologa), ani tou nejčistší láskou. Jak jen jsem se toužil „pročíst“ až k happyendu…

P. S. Jako jeho čtenář jsem pana Murakamiho „poznal“ coby mistra ve vyjadřování emocí!

11 22.07.2012

Dle mého přesvědčení knize náleží neoddiskutovatelných pět hvězdiček. Žádný detail kontextových návazností se mi nejevil jako zanedbaný, naopak všechno dotažené a krásně do sebe zapadající. Životu hrdinů nechybí vůbec nic. Niternosti, akce, a samozřejmě ani to fyzické vzrůšo. Kvalita celku (jak se domnívám) zasluhuje tím více obdivu, že autor řadu prvků rozpracovává i ve druhém díle trilogie Milénium, který přečítám nyní, a přesto nemám ani náznak pocitu, že by zmíněná skutečnost negativně ovlivňovala dojem, vyvolaný napínavým průběhem a nečekaným rozuzlením dílu prvního. Autorova kreativita mi připadá až neuvěřitelná, když se zpětně zamyslím nad složitostí zápletky a nad komplikovaností onoho klanu, jejž Stieg Larrson vytvořil (viz rodokmen na str. 160). Na začátku jsem sice měl problémy s pomalejším a nenápadným „zakládáním stavby“, ale počínaje první zmínkou o slečně Salanderové (str. 37) přišla odměna za mou vytrvalost. O čtivosti a strhujícím pojetí textu svědčí fakt, že já, kterého většinou trápí samotná čtecí činnost, jsem dychtivě zhltl román o pěti stech čtrnácti stránkách. A v momentech, kdy mne realita donutila četbu přerušit, jsem takřka prodělával bolest. Jedinou drobností, jež by si možná zasloužila vysvětlení, pro mě zůstane otázka, proč Cecílie Vangerová, která původně svedla Mikaela Blomkvista, se k němu po nástupu Henrikových zdravotních problémů začala chovat až tak tristně.. Beztak z díla a jeho přečtení vychutnávám velmi dobrý pocit a často mi přijde na mysl, že snad už jen za tvůrčí brilanci Milénia by si jeho autor zasloužil žít mnohem déle.

7 17.12.2014

Autorův styl se vyznačuje impozantně hojnou měrou poutavosti, silou navozovat strhující napětí, stejně jako schopností i u těch čtenářů, kteří nemají valnou představivost, vyvolávat jasné vize, související s atmosférickými a dalšími detaily popisovaného dění. Což platí o situacích nejen „akčních“, ale i o těch erotických. Když v první části zkoušela Servaze coby mladého vlasatce svádět Karen, kamarádka zavražděných dívek, cítil jsem se být v Martinově kůži a přímo si slečnin zájem užíval. Beztak nehodnotím pětihvězdičkově, jelikož mě po mnoha stránkách nadšeného čtení přeci jen trochu mrzela nadměrná drastika konečného rozuzlení, selhání muže a otrlého policisty, jež Servaz ve finále předvedl (natolik hysterický přístup ke krizi by člověk pochopil snad jen u ženy – matky), a nevyjasněnost otázky, kdo Rémymu Mandelovi z auta do auta předal ty papíry. Možná autor chce tohle ozřejmit příští knihou, nicméně v dokonalé detektivce by podle mne mělo zapadat všechno do všeho tak, aby se žádný z položených dotazů nejevil jako kladený zbytečně.

6 23.08.2020

Přiznávám, že dosud jsem od Karla Čapka nečetl nic kromě tzv. kapesních povídek a ty mi nikterak strhující nepřipadly. Tím spíše mne překvapila mimořádná dějová poutavost Bílé nemoci. A hlavně míra, v níž ono malé dílo dokáže čtenáře podnítit k úvahám o tom, jak se hnilobní a zpupní lidé, dosáhnou-li vlivu, odmítají limitovat v nasycování svého ega, své mocechtivosti… Jak v honbě za tím, co se rozhodnou chtít, posedlí pudovým samosycením, nechají padnout úplně všechno bez ohledu na množství a hodnotu obětí. Jak mávnou rukou nejenom nad svou ctí, ale i nad zdravím, štěstím a životy jiných, kvantita lhostejná. Jak v duši a hlavě takových neexistuje nic jiného, než: „Nezajímá, JÁ CHCI!!!“ Fakt, že neustále přibývá jedinců, jejichž „chození po světě“ spočívá výhradně v bezzábranovitosti (primitivismu) příslušného chtění a sebebažení, člověka skutečně trýzní.. Ovšem autorova myšlenka hluboká a čtení skvělé.

5 03.10.2014

Vřele jsem si vychutnal výjimečné schopnosti Marie Doležalové. Její vyjadřovací nadání pracovat s nekonečnou slovní zásobou, kterou autorka oplývá. Mariin vypravěčský šarm, sílu jejího smyslu pro humor a zejména cit pro ironii. Jedinci, jež četnými projevy ironie častují vesměs lidi kolem sebe, mnohdy na své okolí působí arogantním a nabubřelým dojmem. Na téhle knížce však vidíme, kolik smíchu a celkového osvěžení může čtenáři přinést ironie, když ji autorka vzácným a obdivuhodným způsobem umí cílit přímo na sebe. Maruška Doležalová přesně ví, jak v konkrétním případě za účelem čtenářova pobavení ironii formulovat, aby vzbudila zdání své vlastní smíchonosné naivity, bláhovosti a pošetilosti. Ale ve mně to vůči ní nevyvolává ani trochu despektu, jelikož kdyby nedisponovala prvotřídním intelektem, nikdy by nedokázala s tak vtipnou brilancí vylíčit a zdůraznit humornost popisovaných situací. Zarazilo mne, jak „otrle“ hojná se zdá být autorčina znalost hereckého prostředí. Nechtělo se mi věřit, že text vytvořila ve věku dvaceti osmi let… Kromě toho celek nasvědčuje závěru, že lidé, kteří vykonávají nesnadnou tvůrčí profesi, zvláště pak v umělecké sféře (kupř. herci), se ukazují jako takoví poněkud přehnaní podivíni. Ať v exhibicionismu, nebo v sebestřednosti (to sice Marie připouští nepřímo a se zřetelnou nadsázkou, ale tak nápadně a opakovaně, až o tom člověk nakonec prodělá i vážnější úvahu). Ani náhodou nechci tvrdit, že by se bůhvíjakou sebestředností vyznačovala přímo autorka… Ale zajisté i ona sama při svém psaní předvedla impozantní míru sebereflexe. A právě tomu nejspíše vděčíme za exkluzivní možnost vytvořit si adekvátní povědomí o realitě řešeného povolání. A primárně nikoli o povahových slabostech jeho protagonistů, jako spíše o náročnosti zmíněné profese. I tak se ovšem náramně smějeme a skvěle bavíme.

P. S. „Četl“ jsem poslechem audioknihy, namluvené samotnou autorkou.

3 05.11.2020

Po brilantním prvním dílu skvělé pokračování, tentokrát ještě akčnější než „minule“. Mezi líčenými rysy nikde nechyběla perfektně vypracovaná logická souvislost, dovedně koordinovaný časový soulad a bez nejmenší chyby zvládnuté vazby mezi událostmi a jejich aktéry i pasivnějšími účastníky. Všechno spletité, ale čtenář nikdy nepropadne zmatku. Dlouhé, nicméně jedinkrát jsem nepocítil nudu. Jen ta pasáž, kdy se policejní vyšetřování nemohlo hnout z místa, jelikož muži švédského zákona nevěděli o Lisbethině úkrytu v podobě jejího luxusního bytu a neměli jej na základě čeho hledat, působila dojmem určité vleklosti (Jerker Holmberg při ohledání místa činu zapisuje autory a názvy publikací v knihovničce)... To však nevyplynulo z klesající kvality vyprávění, nýbrž z autorem naprosto vygradovaného čtenářova zájmu o další děj.. Až do samého konce Dvojky jsem na Larssonově trilogii obdivoval, že příběh v ničem nevypadal přehnaně, naopak čtenář shledával, že se to všechno v reálném světě mohlo odehrát, či snad že se to nemohlo neodehrát.. Z daného hlediska mne závěr „ohně“ trochu zaskočil. Větu „Olověná kulka jí pronikla do hlavy a uvízla v šedé hmotě asi čtyři centimetry od mozkové kůry, tvořící plášť velkého mozku...“, jsem poněkud neudýchal. Jak ta holka mohla něco takového přežít a ještě se posléze vyhrabat z účelově kopaného hrobu, ve kterém ji pokrylo kvantum hlíny? Při sledování filmu to diváka tak nezarazí, jelikož tam nedojde ke konfrontaci s citovaným popisem, ale nad papírem onen moment korespondoval s kategorií Kobry 11. Přesto „ohni“ neupřu jedinou hvězdičku. Jak bych také mohl? Za tu úžasnou čtivost, podmanivou napínavost, za bezpočet nesnesitelně trýznivých okamžiků, kdy jsem před nuceným zaklapnutím knihy přemítal, co jen bych za to dal, kdybych nemusel přestat číst.

3 17.01.2015

Krásně vyprávěno a zpracováno se skutečnou tvůrčí znamenitostí. To konstatuji navzdory drobným negativům, které jsem si zavinil sám. :o) Jednak musím přiznat svou nedokonalou orientaci ve spleti rodokmene, jelikož už si přesně nevybavím, jaké dva z těch mnoha rodinných příslušníků přiřadit ke jménům Arcadio nebo Aureliano José a jednak mne strašně trýznila častá nucená loučení se zemřelými postavami. Na jednu stranu se nelze divit, že v příběhu, mapujícím celé století, musí hodně lidí umřít, ale na to, jak silné pouto dokázal autor u čtenáře vykouzlit vůči většině postav, se tam zmíralo po příliš "krátkých intervalech" a vesměs náhle, jakýmsi mimoděčným způsobem, jenž vůbec neodpovídá míře, v jaké odchod umírající postavy čtenáře zasáhl. Na druhou stranu mě fascinovalo, s jakou brilancí do sebe pan Márquez nechal zapadnout nenápadné aspekty děje, z nichž každý naznačila zcela jiná část knihy.. Hřejivě mne zaujala velmi moudrá vyznění, k jakým autor uměl dovést vysvětlující úvahy nad osudem hrdinů.. Veliké překvapení mi přinesl popis exteriérů či klimatu. Celý život jsem to ve veškerých knihách nenáviděl a rozčiloval se ve stylu: "Copak má pro průběh děje význam, že kdesi lehce zafoukal vítr?" Nebo: "Vážně se musím pročítat několika odstavci, pojednávajícími o barvě letícího motýlka?" Ale pan Márquez, jehož jsem dosud nečetl, se v naprosto všem výše zmíněném ukázal jako nezpochybnitelný mistr.

Vyznívalo poněkud smutně dočíst poslední díl trilogie a zavřít ji s vědomím, že její hrdinové mi vzhledem k předčasné smrti svého tvůrce nadobro zmizeli… Šlo o zvláštní etapu bezmála stálé rozpumpovanosti nad knihami, kdy člověk měl drasticky blízko k tomu, aby představu o celonoční spánkové oběti vyhodnotil jako bezproblémovou a příslušné úvahy zakončil konstatováním, že „alespoň nehrozí pozdní příchod na pracoviště a dokonce ani odporné zvonění budíku“… Postupem děje a jednotlivých dílů příběh skutečně neztrácel vůbec nic na své famózní poutavosti, na gradační i logické propracovanosti. Na to, že autor zajisté nepředpokládal svůj brzký skon a s velkou pravděpodobností chystal pokračování, stačil stěžejní zápletky pěkně rozuzlit, ale jen si promítněme, o co lépe by totéž provedl, kdyby věděl. Uvažme, jak skvěle by psal dále, kdyby nezemřel… Pouze ta reálnost mne u Ohně a Vosího hnízda poněkud zklamala.. Zatímco po Mužích jsem lidem s rozhodností vykládal, jak nelze zpochybnit, že by se „to“ mohlo stát, po zbývajících knihách už jsem jen chabě namítal, že nelze „vyloučit“… V každém případě budí strašné představy to pomyšlení, že kdosi za podmínek utajení vykonává jakoukoli činnost, o které nikdo neví, a tudíž pro jejího realizátora neplatí žádné zákony.. Nicméně proč by se to nemohlo stát, vždyť stačí otočit hlavu k východu… Hle, co v čele tamní autoritářské „velmoci“ činí jeden imperátor, odchovaný specifiky tajných služeb z dob Studené války..

2 22.03.2015

Ta kniha mi nepřinesla tolik slasti jako spoustě mých výše píšících uchvácených předkomentátorů.. Nedostal jsem totiž možnost přečíst ji za jeden večer a věnoval se jí na více etap, nejspíše vždycky v jiné náladě. Během těch méně příznivých momentů mne ovládly sklony k dotazům typu: „Pod vliv jaké látky se autor musel vehementně uvádět, aby mohl něco takového vytvořit?“ Nicméně nakonec konstatuji totéž, co ostatní: jeho dílo vybízí čtenáře, aby se zamysleli nad něčím, čemu jinak věnují velmi málo pozornosti a vedli své úvahy naprosto jiným směrem, než jaký patří mezi standardy všedních dnů. Člověk si díky podobným zamyšlením uvědomí, jak těžko lze vnímat život v duchu jeho nejcennějších hodnot, když musíme za každou cenu čelit tíze běžných starostí a nutnosti se v rámci téhož života existenčně udržet. Jak málo máme prostoru přemýšlet o věcech „tak důůůůležitých…“ Nekonečně se mi líbilo princovo setkání s liškou. Celá kapitola skrývala spoustu podnětů k tomu, abych připustil, že leccos, co obvykle házíme do pytle obyčejných samozřejmostí, ve skutečnosti má nesporný význam, a nejenže to zasluhuje konkrétní úvahu, ale dokonce úvahu bezpochyby velice zajímavou, o kterou by mrzelo jen tak přijít. Za toto vše vděčím panu de Saint-Exupérymu, hloubce jeho myšlenek, té zvláštnosti jeho vypravěčského stylu, té podivuhodnosti, s níž onen letec vede své příběhy zcela mimo realitu..

2 25.09.2014

Krásné dílko, které mne vícestranně potěšilo. Zajímavým způsobem velmi srozumitelného vyjadřování s vhodnou měrou archaismů… Žádné hraní si na Palackého ani žádná soudobá rádobymoderní nespisovnost. Jednotlivé povídky se vyznačují pozoruhodnou vyvážeností mezi moudrým a zároveň humorným vyzněním point. Příjemná, z autorovy strany mimořádně inteligentní ukázka toho, že moudrost nemusí vždycky nudit či za každou cenu dojímat k slzám, ale může i bavit. Zdeněk Šmíd zaslouží obdiv za mravenčí studium historických pramenů, znalost vesnických povídaček a skvělý přehled o německé minulosti Karlovarska. Nejlepší povídka má název O ovčákovi a krásné panně, začíná na str. 85.

Když čtenář sáhne po knize takové povahy a kvality, pak žije obdivem. Mne, který se s oblibou (alespoň k přemýšlení) nechávám inspirovat příběhem a dílem jedinečných lidí, moc potěšilo, že se vyskytl audioprojekt, do nějž vložil své umění pan Rudolf Pellar. Šlo o četbu poněkud náročnou (zvláště během pasáží věnovaných páně profesorově vyhraněnosti ve filozofii) , ale tím spíše jsem velmi rád zaměřil svou pozornost na myšlenky a kréda pana prezidenta Masaryka. Člověka moudrého a dobrosrdečného, který nikdy neustoupil z pevných zásad mravnosti, spravedlnosti, pracovitosti a ježíšské lásky k bližnímu. Muže, jenž vyvinul nezměrné úsilí na cestě za bezedným vzděláním, za vytvořením Československa, za suverenitou a vyspělostí, ke které svou republiku přivedl. Každému toto čtení doporučuji, jelikož nám přináší představu o tom, kam až ve svých bilancích může dospět někdo, kdo veškerý čas obětuje práci, vzdělání a lásce, a jakých naplnění se člověk dočkává, pokud skutečně nesleví z maximální mravní výše, kterou považuje za smysl všeho kolem nás. Materiál, nesporně hodnotný pro zasvěcence do žánru nejen obecné historie (životopisu), ale také filosofie a teologie, cenný zejména autenticitou, s jakou poodhaluje „tatíčkovu“ osobnost.

1 05.04.2014