NEGR komentáře u knih

Při prolétnutí okolních komentářů opět vidím, že co se týče žánru dystopie, Orwella četli skoro všichni a Huxleyho (Brave New World, česky jako Konec civilizace) skoro nikdo... (I když věřit se mi tomu nechce.) 1984 je z těchto tří knih asi na nejvyšší literární úrovni (pominu-li, že Bradbury je větší básník a Huxley má víc načteno), ovšem není to relevantní prognóza pro dnešní dobu – spíš ukazuje, jak by to vypadalo, kdyby se nějaký totalitní režim opravdu zvrhl. V tom nemá konkurenci.
451 stupňů má daleko blíž právě ke Konci civilizace, neboť v obou těchto vykontruovaných světech se lidstvo přivedlo do srabu samo – aniž by si toho bylo až na čestné výjimky vědomo. Bradburyho 451 stupňů je spjato s tehdy všudypřítomnou hrozbou atomové bomby (Studená válka) a tuto hrozbu také naplňuje, přesto však ze všech tří dystopií ponechává nejvíc naděje.

15 03.06.2021

Nepřidám se k řadě černobílých (tedy spíše černých) odsudků typu, jaká je Ema zhýralá, sobecká panička, která si za všechno může sama. Ale slovy Harolda Blooma: "how you see is who you are". Každý výborný román si zaslouží, abychom se jeho postavy snažili pochopit, byť s jejich jednáním nesouhlasíme sebevíc. Zde navíc mějme na paměti, jak odlišné bylo v té době postavení ženy v manželském svazku a celkově ve společnosti, než je dnes. A Flaubert chtěl ve jménu příběhu činy ženy nespokojené se svou situací dotáhnout do naprostého, tragického konce. Tím mohl na daný problém dostatečně výrazně upozornit a třeba i přispět k postupné změně paradigmatu.
Ema byla ve svých pocitech sama (ani kněz ji nevyslechl!), to neplodí dobrotu při běžných problémech, natož ve stavu deprese ("Přála si nežít nebo stále spát.", "Měla pocit, že se řítí do propastí, pro něž jméno není."). Ani její touha by třeba nebyla navždy nesplnitelná, kdyby si mohla v mládí vyzkoušet víc vztahů a nabýt tak určitého realismu.
U Flauberta zaujmou mimo jiné psychologické nuance, popisy některých ne zcela běžně zaznamenávaných emocí. Například to, že smrt někdy osvobozuje (viz Karlova první žena). Na hraně cynismu je zde znázorněna schopnost zapomínání: "Pojednou si však vzpomněl na nebožku a zachmuřil se. Když však přinesli kávu, už na ni nemyslil." Nebo vykreslení toho, jak občas činíme pravý opak toho, co chceme (někdy dáno společenskými ohledy, jindy rozloženou vůlí): "A tu buď ze zbabělosti, z hlouposti nebo puzen oním nevysvětlitelným citem, který nás nakonec přinutí udělat něco, čemu se celá naše bytost vzpouzí, nechal se odvést k Bridouxovi..."
Okamžiky jako stvořené pro čtenářovu fantazii: co ta pětihodinová jízda v drožce?
A skrytě drsný humor: "Co je vlastně našemu zajímavému strephopodovi?"
Ani přese všechny přehmaty jsem hlavní hrdince nepřál zkázu. Kéž by tak měla Homaisův nadhled: "Vařili jsme si punč v pitevně! Nicota neděsí filosofa."

Ne že bych Hrabalův styl přijímal absolutně a zcela nekriticky (občas mne lehce štve přílišná vzletnost a ukecanost), ale je v něm tolik sympatických prvků, že nemůžu udělit menší počet hvězdiček. Opakující se motivy, vlastně jakési refrény, značí, že dílo má v mnoha ohledech blíž k poesii než k próze, šíře slovní zásoby je úchvatná (zas a znova nalézám mně zcela neznámá slova jako třeba "harburn"), odkazy na nejrůznější kulturní jevy (knihy, obrazy, architektura) poukazují na fenomenální vzdělanost, ač jí bylo dosaženo "proti své vůli". Nejde o slepé papouškování načtených frází, ale obvykle o osobitou analýzu a vytyčení vhodného detailu (za obzvlášť zdařilé považuji velmi trefné srovnávání Ježíše s Lao-cem). Nebesa sice nejsou humánní, ale tady na zemi by se nám humánnost už díky takovýmto kulturním odkazům vydařit mohla!

11 09.05.2014

Autorova snad nejpestřejší kniha - autobiografie (práce i prasárny), humor, sáhodlouhá surrealistická pasáž, úvahy...
Moc nechápu nízké hodnocení této knihy; Miller nejspíš patří mezi ty autory, které část čtenářů miluje a druhá část nenávidí.
Jeho postoje k životu a ke světu jsou natolik specifické, že jedni se s nimi nutně musí ztotožnit a druzí je odsoudí coby postoje zločinné.

11 17.08.2013

Kniha, jejíž pověst mezi lidmi, kteří ji nečetli, je v naprostém nesouladu s tím, jaká opravdu je. Nejde o pedofilní hrátky, nýbrž o hru se slovy. Slovních hříček a dvojsmyslů je v knize takové množství, že mi připomněla dokonce Jamese Joyce. Nabokov nebyl úchyl (sám řekl, že hlavní postava knihy se mu hnusí a naprosto se s ní neztotožňuje), ale spisovatel, který angličtinu, svůj třetí jazyk, ovládl natolik, že dokázal stvořit tuto hravou knihu.

11 13.08.2013

"Člověk musí život jaksi zahodit, aby pochopil jeho cenu."

8 15.08.2013

Vnímáme-li Ostrov jako praktickou filosofickou příručku určitého zaměření, pak obstojí; vnímáme-li jej jako román, pak uspět šanci nemá. (Čili: čtyři hvězdičky jsou za autorovy myšlenky a úvahy; za děj by byla jedna nebo dvě.) Huxleyho mistrovství ironie a parodie se zde projevuje jen v detailech, avšak nikoli v rámci koncepce knihy. Ostrov čtenáře může dosti obohatit myšlenkově, ovšem bereme-li jej jako vysněný, třeba i uskutečnitelný svět, vysmějeme se jeho utopičnosti. Huxley se sice snaží řešit kdejaký detail, ale pochopitelně nemá a nemůže mít podchyceno vše; určité typy lidí podle mě mohou vzniknout v jakékoli společnosti a ani sebepokrokovější styl výchovy toho příliš nezmůže. Mluvím o lidech, kteří by i společnost lidí na Ostrově přivedli do záhuby.
Zajímavé jsou (anti)paralely s Brave New World: v BNW přichází "divoch" z rezervace do "civilizované" společnosti a znamená to pro něj zhoubu; zato na Ostrov přichází naopak se sebou nespokojený Will z "civilizované" společnosti mezi "divochy" a znamená to pro něj záchranu.
Čteno v originále.

7 20.11.2014

Přestože nemůžu říct, že bych od Klímy četl vše, odvažuju se tvrdit, že právě tato kniha, která byla jeho prvním dílem, je jeho dílem zásadním a nejlepším (přestože jeho více beletristické knihy je nutno hodnotit podle jiných měřítek). Rozhodně jde o dílo výchozí, kde předestřel mnohé teze, které už později nepřesáhnul, nanejvýš je rozvinul. Kdyby od něj mělo zbýt pouze jediné dílo, mělo by to být právě toto. Vždyť sám Klíma původně chtěl podle vzoru předsokratovských filozofů napsat jedinou, všeobsahující knihu. To se mu ale v pouhých šestadvaceti mohlo jen těžko podařit, i když podobný záběr a hlavně systém už v jeho dalších dílech nevidím.
Klímovu filozofii sice nedovedu přijmout jako celek, ale mnohé dílčí teze mi připadají nanejvýš trefné. Především obdivuji jeho psychologické postřehy ohledně lidských vlastností, kdy je schopen zachytit nejrůznější, i drobné duševní stavy a emoce. Myslím, že podobně jako Nietzschemu se mu podařilo téměř dokonale poznat sám sebe a toto poznání uspořádat a vyvodit z něj mnohé závěry obecného rázu. Sebepoznání je nutné k tomu, aby člověk lépe odhadl vlastní jednání v budoucnosti a aby dokázal číst i v ostatních lidech. Za cenné považuji také to, že se Klíma na některých místech dokázal vymezit vůči právě Nietzschovým tvrzením - například co se týče názoru na ženy, Klíma se překvapivě ukazuje být lidštějším než Nietzsche, i když patrně jen v rámci jediné úvahy, na celé dílo bych to nevztahoval.
Pokud mi na Klímových sentencích něco opravdu vadí, je to často jejich notně nabubřelá absolutnost. I zde ale vidím východisko: jako mnohý velký duch, i Klíma si často protiřečí, a jestliže posbíráme některé jeho dva výroky, které jdou proti sobě, odhalíme u Klímy ve výsledku docela výrazný relativismus. Tímhle záludným aforistickým stylem nám pak může připomenout například Hérakleita.

6 09.08.2016

Milan Koch je bohužel neznámým, zpola zapomenutým autorem, přesto jde o zcela jedinečného, možná nejopravdovějšího českého beatnického básníka. Na souborné vydání jeho spisů se stále čeká - oficiálně byly zatím vydány pouhé tři útlé sbírečky (z toho jedna je jeho spíše raná próza) plus pár básní nalezneme v jednom z vydání časopisu "Kontexty" (souborek nazvaný Nejedu bez příčiny takhle rychle). V Červené KarKULCE najdeme pár jeho delších básnických skladeb, z nichž za nejvýraznější a nejnabitější považuji hned tu první, "Chrčení za Kaliopénu", u které je nejvíce cítit vliv Ginsberga a dalších beatniků, zároveň má dosti surrealistický tón. A i když nám tedy Kochův styl připomene jiné autory, především obsah a myšlenky jsou ryze originální, pevně spjaty s dobou a místem, kde (a kdy) vznikaly.

6 13.11.2015

Kunda sem, kunda tam.

6 12.03.2015

Často trefné definice, celkově však značně subjektivní pohled - mnohdy spíše postoje než názory snažící se o objektivitu. Autor dokazuje velký přehled o svém dvorku, jeho myšlení je pronikavé, vyjadřuje se stručně a k věci.
Že "rewriting" je duchem doby - jak pravdivé!
Jsem obohacen o slovo agelast (=ten, který se neumí smát), ocenil jsem všechny možné narážky na Joyce, Kafku, Sterna, Cervantesa, Lautréamonta atd.
A myšlenka "světa smíchu bez humoru" vlastně popisuje stav brave-new-worldovského světa, k němuž se v jistých aspektech blížíme.
Kniha, ke které je dobré se vracet.

6 26.01.2015

Pár zajímavých podnětů, ale celkové poselství knihy je, řekl bych, nadbytečné; člověka, který tohle potřebuje, kniha stejně nezmění, a člověk, který s prokrastinací problém nemá, nepotřebuje tuhle knihu...

6 18.09.2013

Knihu těžko lze považovat za autobiografickou - ty nadsazené historky jsou často až příliš nerealistické.
Zajímavý je duševní "vývoj" hlavní postavy, kdy je nejprve silně ovlivněn pověrami vesničanů, poté do jeho života vstoupí Bůh a ten je následně vypuzen Stalinovým komunismem. Ovšem jediné, co chlapec vlastně chce, je, aby se mu dařilo lépe. Proto se nebojí vyzkoušet všechny možné způsoby, jak se zbavit utrpení: zkouší to nejen s pomocí Boha, ale později i s pomocí zlých sil.
Dále mne zaujalo, jak krutost vesničanů a partyzánů (pomiňme nyní Kalmuky...), tedy klukových sounárodovců, kontrastuje s relativní laskavostí Němců, kteří ho v jednom momentě nechají utéct, posléze jej svěří do péče kněze - jsou tedy vykresleny jako poněkud lidštější bytosti.
Kluk se také vyvíjí a zlepšuje ve své protřelosti a vynalézavosti (srv. se samotným Kosinskim), kdy je schopen přežít v zimě venku, dále zavede chlapíka do bunkru s krysami, přivede do vesnice zraněného koně, ukradne pasáčkům "kometu", vyhodí do povětří stodolu... - a jeho největším snem je vlastně stát se vynálezcem a vynalézt způsob, jak změnit barvu kůže.
NEJVÝRAZNĚJŠÍ SCÉNA: mlynář vydloubne oči čeledínovi, čímž spustí klukovy nesmírně zábavné fantazie o těch očích
NEJTRAGIČTĚJŠÍ POSTAVA: Stupid Ludmila
NEJKOMIČTĚJŠÍ SCÉNA: kluk odplouvá na vzduchovém měchýři po řece
NEJZAMINDRÁKOVANĚJŠÍ POSTAVA: Garbos
NEJNADRŽENĚJŠÍ POSTAVA: Ewka
NEJZMANIPULOVANĚJŠÍ POSTAVA: Gavrila

Klukovu touhu po nekonečném dobrodružství vystihuje nejlépe tento citát: "I was somehow disappointed; the war seemed to be over."

Čteno v originále.

5 15.12.2015

Jako akademická pomůcka je to naprosto marná kniha. Kdybych měl však hodnotit zábavu, tak dávám pět hvězd! Věty jako "Poslyš, příteli, na to seru", "Dal jsem se vyjebat", "Nicméně, jsi prdel!" nebo "Copak nevíš, že tvůj strýc je starý chuj?" sice v praxi asi neuslyšíme, ale při jejich použití budou ostatní valit bulvy.

5 20.09.2013

Kniha obsahuje množství zenových koánů, včetně těch velmi krátkých a velmi stručných.

Na krajinu padl soumrak. V dáli se ozval zvon.
"Slyšíte zvon?" zeptal se jeden z mnichů.
"Ano," přikyvovali mniši.
"Ne," řekl mnich. "Slyšíte jen jeho zvuk."

Burroughs se sice zdá být temný a chaotický, nicméně jeho názory a cíle jsou jasné; za tím vším chaosem tkví touha téměř naivní: pomoci ku záchraně planety.

5 31.08.2013

Kdo jiný by měl mít právo pojmenovat kapitoly své knihy "Proč jsem tak chytrý", "Proč píšu tak dobré knihy" nebo "Proč jsem osudem" než Nietzsche?:)

5 15.08.2013

A nejlepší na tom je, že kniha má pointu.

5 14.08.2013

Jedna z nejrozporuplnějších knih vůbec - vhodná pro masturbátory i myslitele. Doporučuji všem, koho zajímá mužská menstruace a další specialitky.

5 14.08.2013

Kniha neberu jako návod k tomu, jak vítězit v debatách, ale spíš jako popis způsobu argumentace lidí, který vychází z dlouholeté autorovy zkušenosti.

5 13.08.2013