NEGR komentáře u knih

Nepřidám se k řadě černobílých (tedy spíše černých) odsudků typu, jaká je Ema zhýralá, sobecká panička, která si za všechno může sama. Ale slovy Harolda Blooma: "how you see is who you are". Každý výborný román si zaslouží, abychom se jeho postavy snažili pochopit, byť s jejich jednáním nesouhlasíme sebevíc. Zde navíc mějme na paměti, jak odlišné bylo v té době postavení ženy v manželském svazku a celkově ve společnosti, než je dnes. A Flaubert chtěl ve jménu příběhu činy ženy nespokojené se svou situací dotáhnout do naprostého, tragického konce. Tím mohl na daný problém dostatečně výrazně upozornit a třeba i přispět k postupné změně paradigmatu.
Ema byla ve svých pocitech sama (ani kněz ji nevyslechl!), to neplodí dobrotu při běžných problémech, natož ve stavu deprese ("Přála si nežít nebo stále spát.", "Měla pocit, že se řítí do propastí, pro něž jméno není."). Ani její touha by třeba nebyla navždy nesplnitelná, kdyby si mohla v mládí vyzkoušet víc vztahů a nabýt tak určitého realismu.
U Flauberta zaujmou mimo jiné psychologické nuance, popisy některých ne zcela běžně zaznamenávaných emocí. Například to, že smrt někdy osvobozuje (viz Karlova první žena). Na hraně cynismu je zde znázorněna schopnost zapomínání: "Pojednou si však vzpomněl na nebožku a zachmuřil se. Když však přinesli kávu, už na ni nemyslil." Nebo vykreslení toho, jak občas činíme pravý opak toho, co chceme (někdy dáno společenskými ohledy, jindy rozloženou vůlí): "A tu buď ze zbabělosti, z hlouposti nebo puzen oním nevysvětlitelným citem, který nás nakonec přinutí udělat něco, čemu se celá naše bytost vzpouzí, nechal se odvést k Bridouxovi..."
Okamžiky jako stvořené pro čtenářovu fantazii: co ta pětihodinová jízda v drožce?
A skrytě drsný humor: "Co je vlastně našemu zajímavému strephopodovi?"
Ani přese všechny přehmaty jsem hlavní hrdince nepřál zkázu. Kéž by tak měla Homaisův nadhled: "Vařili jsme si punč v pitevně! Nicota neděsí filosofa."

"Co čteš?"
"Ále, klasiku."
"Aha, Ovidia? Nebo Tolstého?"
"Kdepak, Úvalskýho."
"Jmenuje se VANĚK!!"

1 21.01.2022

Při prolétnutí okolních komentářů opět vidím, že co se týče žánru dystopie, Orwella četli skoro všichni a Huxleyho (Brave New World, česky jako Konec civilizace) skoro nikdo... (I když věřit se mi tomu nechce.) 1984 je z těchto tří knih asi na nejvyšší literární úrovni (pominu-li, že Bradbury je větší básník a Huxley má víc načteno), ovšem není to relevantní prognóza pro dnešní dobu – spíš ukazuje, jak by to vypadalo, kdyby se nějaký totalitní režim opravdu zvrhl. V tom nemá konkurenci.
451 stupňů má daleko blíž právě ke Konci civilizace, neboť v obou těchto vykontruovaných světech se lidstvo přivedlo do srabu samo – aniž by si toho bylo až na čestné výjimky vědomo. Bradburyho 451 stupňů je spjato s tehdy všudypřítomnou hrozbou atomové bomby (Studená válka) a tuto hrozbu také naplňuje, přesto však ze všech tří dystopií ponechává nejvíc naděje.

15 03.06.2021

Povídky jsou to velmi dobré a čtivé, o tom není sporu. Přesto si při jejich hodnocení nemohu nedovolit srovnání s jinými a z něj pak vycházet. Skutečnost, že mám vůbec potřebu povídky srovnávat, vychází podle mě z nedostatku silné osobitosti a dostatečně svébytného stylu Klímova psaní. Píše-li někdo v první osobě a užívá navíc svého pravého jména, očekáváme, že on sám bude natolik pevným těžištěm svého díla, že i při popisu všedních, neobjevných či prakticky bezdějových situací nás bude jeho vyprávění bavit, že nám bude pouhá holá přítomnost vypravěče stačit. Pokud to tak není (a u Klímy to leckdy postrádám), záleží na kulisách děje. Ty jsou v této sbírce povídek někdy slabé, jindy téměř dokonalé (závěrečná plavba na pramici!).
Klíma zkrátka není žádným směrem výrazněji vychýlený. Možná se ale jen bál (nebo prostě nechtěl) tímto způsobem vytvářet mýtus vlastní osoby, jako se nebáli třeba Bukowski nebo Miller. Ti jsou sice částí čtenářstva zatracováni, ale tak to při tomto způsobu psaní chodí... Klíma nešel do extrému, což není špatně, je tak celkovým pojetím blíže k reálnému životu, navíc se nebojí psát o různých svých slabostech, nejistotách, pasivitě, nerozhodnosti. Je-li však naším postojem "pozorovatel unášený životem", neškodí přidat na literární stránce věci. Leckteré situace z povídek jsou svojí povahou hrabalovské, ale oproti Hrabalovi postrádají výraznější poezii či stylizaci, i humor je často nedostatečný. Čtenář se pak nemá čeho chytnout a popisované věci jsou mu tak trochu jedno. Zvláštní dojem mám i z erotické roviny některých povídek, která taktéž není řádně využita – vzpomeňme na erotiku, jež vede mnohdy k velmi absurdním zvratům v povídkách Kunderových! Jiné povídky dávají jakýsi falešný příslib erotiky a my jsme pak téměř zaskočeni její absencí – to je výborný postup, ale i ten by mohl být zesílen. Kolem vypravěče se ženy motají poměrně často a občas se mu i nabízejí, on je však až nepříjemně lhostejný, dokonce nijak neprojevuje ani nedostatek sexu nebo jakýkoli postoj k němu.
Lze namítnout, že to není Hrabal, Kundera, Bukowski, Joyce ani Čechov – vždyť je to přeci Klíma! Jenže s tím mám právě problém: co je vlastně jeho poznávacím znakem, co je "klímovské"? Možná jeho práce s retrospektivou? Jeho komentáře k povaze doby? Hlavní "hrdina", který si není v lecčems jistý a který dělá spoustu věcí, jež dělat nechce? Ten portrét vidím stále zamlžený... Málem jsem ho zahlédl jen v momentě, kdy jakoby mimochodem vysvětlí, proč nepodepsal chartu, a já měl pocit, že to vysvětlení dává smysl.

Tři hvězdy vystihují můj celkový dojem ze sbírky, je to jakýsi průměr. Nad ním by při samostatném hodnocení vyčnívaly patrně první tři povídky a bezpochyby povídka poslední. (Magdaléna a dva venkovští blázni jsou postavy, které by si snad zasloužily delší zpracování.)

2 11.02.2021

Jednu hvězdu dávám ze soucitu a snad i za báseň "Smát se povoleno" (pokud je autorovi 15 let a více). Ovšem nakladatelství Pointa by zasloužilo proplesknout pěkně přes obě půlky, že takovéhle věci vydává! (Nechápu pointu...) Mladému tvůrci mělo poskytnout konstruktivní zpětnou vazbu a ne jej vydáním těchto veršíků utvrdit ve víře, že snad umí psát. Podobně může vypadat i psaní člověka, který se později opravdu psát naučí (většinou tak na základní škole – což může odpovídat, autorův věk neznám), ale právě věci z této fáze je téměř trestuhodné vydávat. Co takhle autorovi naznačit, že je potřeba větší píle, více zkušeností – nebo že si má psát jen tak, možná terapeuticky, pro sebe? Takto jsme my, kdo rádi nahlížíme do neznámých knih, velmi zmateni a uvedeni do rozpaků; a říkáme si, že příště bychom měli být s tím nahlížením opatrnější.

Ještě jedna věc se mi dere na mysl: ve středoškolských časech jsem znal nemálo lidí, kteří měli potřebu tu a tam sesmolit cosi, co snad měla či mohla být poezie. Ale i ty nejhorší pokusy (které vlastně nebyly až tak špatné) byly mnohonásobně lepší než tato Tichá ulice... A kdybych je nyní objevil někde vytištěné, cítil bych se možná překvapeně, ale nikoli vysloveně trapně. Nauč se tedy básnit, potenciální básníku, a nebo ať je příště tvá ulice alespoň tak hlasitá, aby tě přehlušila...

1 11.02.2021

Není mnoho tak ďábelských a bezskrupulózních postav, jako je královský intrikář Richard III. Ze hry vytušíme, proč je jeho duše skrz naskrz černá, ale sympatizovat s jeho činy asi nebudeme. Především jeho výmluvnost je však fascinující - Annu i Alžbětu ukecá jak nikdo druhý; i zde se potvrzuje, že "kdo si věří, dostane". Nevídané je i jeho odhodlání vždy vše vsadit na jednu kartu - království za koně už ale nevymění... Síla kletby v této hře je podobně mocná jako síla proroctví v Macbethovi.
V divadelní podobě zhlédnuto v HK v Klicperově divadle. Štorková válí (už nevidím důvod, proč by nemohl být ženský Bond), Drábek těžce, leč příhodně aktualizuje. Mnohé z textu pochopitelně chybělo, leccos bylo navíc (např. "Šťastný princ" Oscara Wildea), dohromady však hra drží jako kompaktní a působivý celek. Chválím připomenutí některých reálií - v jedinečné scénce s Marlowem a samotným Shakespearem se dozvíme, že hra byla napsána na objednávku Tudorovců a že tedy Richard ve skutečnosti takový zloduch nebyl... Ještě že nám jde o umění a ne o realitu!

23.09.2017

Jedinečné svědectví nešťastné lásky. Těžko si lze představit, že by toto dílko vzniklo jindy a jinde, než v 19. století ve Francii. Kdo ještě umí takto milovat a především - takto o lásce hovořit? Vítejte ve světě snů a halucinačních vizí, v neviditelném světě smrti, v podzemní říši duchů, v kabalistické krajině přízraků a bohů! Těžko říct, co je tu skutečnost a co iluze; nešťastně zamilovanému je to stejně jedno.
Labrunie v knize lehce naťuknul i otázku důvodu a smyslu literární činnosti: podle vypravěče je posláním spisovatele "upřímně analysovat to, co prožívá ve vážných chvílích života".
Oblíbené citáty:
"Já pronásleduji obraz, víc nic."
"Iluse opadávají jedny po druhých jako slupky s plodu a plodem je zkušenost."
"Nevědomosti se nelze naučit."
"Pokud se týče žárlivosti, to je věc u mne opravdu mrtvá. (...) Má mysl se vždy dovede sklonit před skutečnostmi nezměnitelnými."
A zda "herečky nejsou ženy", zda jim skutečně "příroda zapomněla dát srdce", na to ať si každý udělá názor dle vlastní zkušenosti!

11.09.2017

Nevnímejte pokud možno jako knihu, nýbrž jako rozbušku.

20.09.2016

Brilantní argumentace, kterou ale nemůžu nebrat s rezervou. Pokus o definici toho, co je "vědění", ke které se však Platón několikrát pouze přiblíží a otázku nechává otevřenou. Snad bychom mohli říct, napadlo mě, že vědění rovná se vnímání plus paměť, ovšem za dvou předpokladů: že vnímání je nezkreslené a že otisk v paměti je hluboký, tedy správný. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nejedná se o "vědění", nýbrž o "nepravdivé mínění".

2 11.08.2016

Přestože nemůžu říct, že bych od Klímy četl vše, odvažuju se tvrdit, že právě tato kniha, která byla jeho prvním dílem, je jeho dílem zásadním a nejlepším (přestože jeho více beletristické knihy je nutno hodnotit podle jiných měřítek). Rozhodně jde o dílo výchozí, kde předestřel mnohé teze, které už později nepřesáhnul, nanejvýš je rozvinul. Kdyby od něj mělo zbýt pouze jediné dílo, mělo by to být právě toto. Vždyť sám Klíma původně chtěl podle vzoru předsokratovských filozofů napsat jedinou, všeobsahující knihu. To se mu ale v pouhých šestadvaceti mohlo jen těžko podařit, i když podobný záběr a hlavně systém už v jeho dalších dílech nevidím.
Klímovu filozofii sice nedovedu přijmout jako celek, ale mnohé dílčí teze mi připadají nanejvýš trefné. Především obdivuji jeho psychologické postřehy ohledně lidských vlastností, kdy je schopen zachytit nejrůznější, i drobné duševní stavy a emoce. Myslím, že podobně jako Nietzschemu se mu podařilo téměř dokonale poznat sám sebe a toto poznání uspořádat a vyvodit z něj mnohé závěry obecného rázu. Sebepoznání je nutné k tomu, aby člověk lépe odhadl vlastní jednání v budoucnosti a aby dokázal číst i v ostatních lidech. Za cenné považuji také to, že se Klíma na některých místech dokázal vymezit vůči právě Nietzschovým tvrzením - například co se týče názoru na ženy, Klíma se překvapivě ukazuje být lidštějším než Nietzsche, i když patrně jen v rámci jediné úvahy, na celé dílo bych to nevztahoval.
Pokud mi na Klímových sentencích něco opravdu vadí, je to často jejich notně nabubřelá absolutnost. I zde ale vidím východisko: jako mnohý velký duch, i Klíma si často protiřečí, a jestliže posbíráme některé jeho dva výroky, které jdou proti sobě, odhalíme u Klímy ve výsledku docela výrazný relativismus. Tímhle záludným aforistickým stylem nám pak může připomenout například Hérakleita.

6 09.08.2016

Knihu těžko lze považovat za autobiografickou - ty nadsazené historky jsou často až příliš nerealistické.
Zajímavý je duševní "vývoj" hlavní postavy, kdy je nejprve silně ovlivněn pověrami vesničanů, poté do jeho života vstoupí Bůh a ten je následně vypuzen Stalinovým komunismem. Ovšem jediné, co chlapec vlastně chce, je, aby se mu dařilo lépe. Proto se nebojí vyzkoušet všechny možné způsoby, jak se zbavit utrpení: zkouší to nejen s pomocí Boha, ale později i s pomocí zlých sil.
Dále mne zaujalo, jak krutost vesničanů a partyzánů (pomiňme nyní Kalmuky...), tedy klukových sounárodovců, kontrastuje s relativní laskavostí Němců, kteří ho v jednom momentě nechají utéct, posléze jej svěří do péče kněze - jsou tedy vykresleny jako poněkud lidštější bytosti.
Kluk se také vyvíjí a zlepšuje ve své protřelosti a vynalézavosti (srv. se samotným Kosinskim), kdy je schopen přežít v zimě venku, dále zavede chlapíka do bunkru s krysami, přivede do vesnice zraněného koně, ukradne pasáčkům "kometu", vyhodí do povětří stodolu... - a jeho největším snem je vlastně stát se vynálezcem a vynalézt způsob, jak změnit barvu kůže.
NEJVÝRAZNĚJŠÍ SCÉNA: mlynář vydloubne oči čeledínovi, čímž spustí klukovy nesmírně zábavné fantazie o těch očích
NEJTRAGIČTĚJŠÍ POSTAVA: Stupid Ludmila
NEJKOMIČTĚJŠÍ SCÉNA: kluk odplouvá na vzduchovém měchýři po řece
NEJZAMINDRÁKOVANĚJŠÍ POSTAVA: Garbos
NEJNADRŽENĚJŠÍ POSTAVA: Ewka
NEJZMANIPULOVANĚJŠÍ POSTAVA: Gavrila

Klukovu touhu po nekonečném dobrodružství vystihuje nejlépe tento citát: "I was somehow disappointed; the war seemed to be over."

Čteno v originále.

5 15.12.2015

Milan Koch je bohužel neznámým, zpola zapomenutým autorem, přesto jde o zcela jedinečného, možná nejopravdovějšího českého beatnického básníka. Na souborné vydání jeho spisů se stále čeká - oficiálně byly zatím vydány pouhé tři útlé sbírečky (z toho jedna je jeho spíše raná próza) plus pár básní nalezneme v jednom z vydání časopisu "Kontexty" (souborek nazvaný Nejedu bez příčiny takhle rychle). V Červené KarKULCE najdeme pár jeho delších básnických skladeb, z nichž za nejvýraznější a nejnabitější považuji hned tu první, "Chrčení za Kaliopénu", u které je nejvíce cítit vliv Ginsberga a dalších beatniků, zároveň má dosti surrealistický tón. A i když nám tedy Kochův styl připomene jiné autory, především obsah a myšlenky jsou ryze originální, pevně spjaty s dobou a místem, kde (a kdy) vznikaly.

6 13.11.2015

K málokterému autorovi mám tak ambivalentní postoj jako ke Kerouacovi. Na jednu stranu měl určitě chvályhodné ideje, nad nimiž je dobré se přinejmenším zamyslet - nenechat se spoutat konvencemi a hlavně nechutným přízemním zápaďáckým materialismem a konzumerismem -, na druhou stranu měl hodně slabostí, které nedokázal překonat a ve svých knihách je dával možná až příliš moc najevo (i když to se dá ocenit jako rys upřímnosti), lze ho obvinit i z jistého pozérství a pokrytectví. Cenné a zároveň pochybné je jeho hledání jakési vyšší vnitřní svobody a uvolněného způsobu života - cenné proto, že Kerouac takto hledal dlouho a různými způsoby, pochybné proto, že byl téměř neustále (materiálně) závislý na ostatních (především na své matce) a že při svém hledání nejspíše selhal (jako ale většina těch, co se o toto pokouší), což lze usuzovat z konce jeho života, kdy se Kerouac doslova rozplynul v těžkém alkoholismu. Dharmoví tuláci na mě na jednu stranu působí jako velmi osvěžující kniha, která v člověku probouzí touhu zase se někam vydat a nic víc neřešit, ale na druhou stranu v ní nacházím spoustu řečí, které na mě působí jako čirý blábol (možná byla chyba nečíst knihu v originále) - občas prostě spousta slov, z nichž mnohá jsou nadbytečná a je těžké v nich hledat nějaký (vyšší) smysl. Různé narážky na buddhismus působí snad až prvoplánově a především povrchně. Buddhistické smýšlení by lépe vyplynulo spíše z popisu určitých činů a situací. Kerouaca považuji za nesmírně cenného kronikáře své generace, za inspirativního člověka, který pokud tvořil umění, tak to byly spíše jeho rané, ještě tzv. akademické romány.

4 07.07.2015

Nikterak špatná, snad jen průměrná lyrická milostná poezie, citlivě zkomponovaná, vypovídající o určitém životním období mladého umělce a jeho pocitech. Joyce tyto básně napsal mezi svým 19. a 22. rokem, v pozdějších dílech na ně pak učinil několik sebeironických narážek.

04.04.2015

Kunda sem, kunda tam.

6 12.03.2015

Tři hvězdy za myšlenky.
Ale některý situace a emoce tentokrát nevěrohodný, celkovej příběh přitaženej za vlasy.
Že kapříci se můžou dožít i přes dvě stě let, tak to jsem fakt nevěděl:)
Čteno v originále.

1 17.02.2015

Často trefné definice, celkově však značně subjektivní pohled - mnohdy spíše postoje než názory snažící se o objektivitu. Autor dokazuje velký přehled o svém dvorku, jeho myšlení je pronikavé, vyjadřuje se stručně a k věci.
Že "rewriting" je duchem doby - jak pravdivé!
Jsem obohacen o slovo agelast (=ten, který se neumí smát), ocenil jsem všechny možné narážky na Joyce, Kafku, Sterna, Cervantesa, Lautréamonta atd.
A myšlenka "světa smíchu bez humoru" vlastně popisuje stav brave-new-worldovského světa, k němuž se v jistých aspektech blížíme.
Kniha, ke které je dobré se vracet.

6 26.01.2015

Kniha se skládá ze tří sbíreček - Ústnice, Svícen a trakař a Růže večernice.
Je zajímavé, jak se s postupem knihy text erotizuje a vulgarizuje, až se stává dočista nechutným.
Zaměřeno především na orální sex.
Otázkou je, zda by autor o vydání tohoto velmi raného díla stál.

Ukázka: "Srdce zvrací a říká se tomu láska."

4 08.12.2014

Ještě jsem se nesetkal s tak trefnými postřehy spíše teoretického rázu ohledně poesie. Kolářovi se dokonce daří definovat jisté zásady, které zní často dosti suverénně, ale člověk má při nich pocit, že autor má tak nějak ve všem pravdu...
Minimálně "Mistr Sun o básnickém umění" by si měl přečíst každý, kdo to s poesií myslí aspoň trochu vážně; buď jej to odradí nebo dotyčný začne k celé věci přistupovat značně zodpovědně, pokud tak nečinil již předtím.

1 05.12.2014

Vnímáme-li Ostrov jako praktickou filosofickou příručku určitého zaměření, pak obstojí; vnímáme-li jej jako román, pak uspět šanci nemá. (Čili: čtyři hvězdičky jsou za autorovy myšlenky a úvahy; za děj by byla jedna nebo dvě.) Huxleyho mistrovství ironie a parodie se zde projevuje jen v detailech, avšak nikoli v rámci koncepce knihy. Ostrov čtenáře může dosti obohatit myšlenkově, ovšem bereme-li jej jako vysněný, třeba i uskutečnitelný svět, vysmějeme se jeho utopičnosti. Huxley se sice snaží řešit kdejaký detail, ale pochopitelně nemá a nemůže mít podchyceno vše; určité typy lidí podle mě mohou vzniknout v jakékoli společnosti a ani sebepokrokovější styl výchovy toho příliš nezmůže. Mluvím o lidech, kteří by i společnost lidí na Ostrově přivedli do záhuby.
Zajímavé jsou (anti)paralely s Brave New World: v BNW přichází "divoch" z rezervace do "civilizované" společnosti a znamená to pro něj zhoubu; zato na Ostrov přichází naopak se sebou nespokojený Will z "civilizované" společnosti mezi "divochy" a znamená to pro něj záchranu.
Čteno v originále.

7 20.11.2014