nefernefer komentáře u knih

V téhle knize je shromážděna skutečně velká spousta opravdových zajímavostí, ale jejich naprosto nesmyslné abecední řazení a absence jakékoli mapy ji činí pro praktické využití zcela nepoužitelnou. Pokud bych se chystala dejme tomu na Vysočinu a chtěla si vytipovat, kam se podívat, tak z téhle knížky se to nedozvím. Na to, abych ji četla od A až po Z a s mapou v ruce hledala, jestli se v ní náhodou nepíše o něčem, co se nachází v místech, kam se chystám, nemám čas ani trpělivost. A na to, abych ji četla jen tak jako místopis, se nehodí. Nejedná se o souvislý text, ale o jednotlivá hesla, která by měla smysl, pokud by byla členěná podle lokality, ale abecedně řazená nejsou k ničemu.

16 06.09.2019

Stručné, vtipné, výstižné glosy max. na jednu stránku, které vám ukážou Prahu tak, jak ji neznáte. Doporučuji zejména pražákům. Pro ostatní, kteří do Prahy přijedou jen na výlet, je knížka sice taky užitečná, ale nejvíc ji podle mě ocení ti, co v ní žijí. Takže já jsem nadšená. :o)

23 05.09.2019

Tohle je snad nejrozporuplnější kniha, jakou jsem kdy četla. Autor v ní odpovídá na otázky existenciálního a spirituálního charakteru, snaží se přiblížit a vysvětlit svůj způsob vnímání světa, svůj způsob léčby nemocí, své nahlížení na samotnou podstatu nemocí a zároveň vzpomíná na svůj život a jeho vzpomínky jsou často velmi intimní. Čtenář je vlastně svědkem jeho duchovního vývoje. Musím říct, že mě ukrutně iritovala první část, ve které líčí své mládí a do detailu popisuje happeningy plné naprosto samoúčelného násilí, destrukce a perverzity, mající za cíl pouze šokovat. A na druhou stranu pak o několik desítek let později, když už formoval svou tzv. psychomagii, píše: „Psychomagie závisí na kreativních, velmi prostých řešeních, ve kterých si nekladu žádné hranice. Jsou to věci neagresivní, věci přívětivé a v žádném případě destruktivní.“ Jsme svědky toho, jak se dopracoval k tomu, že věří, „že motorem všeho je dobrota“ a že „nemoc je nedostatkem lásky“. Prostě obrat o 180 stupňů.

Nebylo to lehké čtení. Ze spousty věcí jsem byla znechucená, spoustu věcí jsem chápala jen mlhavě a některé jsem nepochopila vůbec. Ale na druhou stranu musím přiznat, že mě taky spousta myšlenek oslovila. Takže rozhodně to nebyla ztráta času.

„... pocit viny je k ničemu. Chybovat je dovoleno, pokud chyby neopakujeme a dopouštíme se jich během upřímně míněné cesty za poznáním. [...] člověk, který něco hledá je přece chybující bytost. Chyby tvoří neodmyslitelnou část té cesty. [...] kdo chce dělat omeletu, musí rozbít vejce.“

18 05.09.2019

Další nové jméno v autorské řadě a zase výborné. D. F. Fabian naskočil do rozjetého vlaku, pevně se chopil řízení a pokračuje dál v nastaveném kurzu i rychlosti. Atmosféra byla tentokrát možná trochu více hororová než u předchozích dílů, ale to vůbec není na škodu. Nejdřív mě trochu mrzelo, že autor z příběhu vynechal Waltra a mého oblíbence Vincence. Ale bohatě mi to vynahradil na těch několika málo stranách, kde naprosto skvěle vylíčil, jak si oba nevyužití členové týmu na návrh Klaudie v rámci „utužování vztahů na pracovišti“ :o) společně vyšli na kulturní akci. Válela jsem se smíchy. Waltrova a Vincencova společná návštěva baletu v Národním divadle a následně koncertu Kabátů je jednoznačně nejlepší část tohoto dílu. Kdybych mohla, tak bych těm sedmi stranám dala deset hvězd. :o)

„Když ale uprostřed scény, kde mladý Phoebus truchlil nad tělem své tragicky zesnulé lásky, Vincenc [...] do ticha zařval ‚Vojeď ji, dokud je teplá!‘, Waltr vstal a na protest odešel ze sálu.“

20 17.07.2019

Mně tenhle díl přišel úplně stejně dobrý jako ty dva předchozí. Změnu autora jsem téměř nezaznamenala, i když je pravda, že celé to bylo jakoby jemnější a třeba můj oblíbenec Vincenc tentokrát příliš prostoru nedostal. Ale to neznamená, že to nebyla opět brutální řežba plná lstivých démonů a jejich sadistických choutek dovedených ad absurdum, proti kterým stojí banda pošuků, jimž nejde nefandit. :o) Navíc fakt oceňuju, když je něco plnotučný brak a vůbec se nesnaží to skrývat, ale zároveň je to tak dobře napsané, že mě baví číst i tu výplňovou vatu typu popisu podzimního večera, a příběh klouže tak hladce, že ho sfouknu za jeden večer. Myslím, že tohle bude další z mých oblíbených sérií.

„Myslel jsem, že máš kočky ráda.“
„Kočky jsou moc sladký,“ zapojil se Walter.
„Náhodou jsou docela...“ Klaudie se zarazila, když jí došlo, jak to myslel.
„Opravdu, třeba do guláše je vůbec použít nemůžeš, jedině tak pečené s brusinkami... Co je?“

18 04.07.2019

Tak tuhle knihu jsem si fakt užila. Lahůdka. Skutečně výborně napsané (a přeložené). Ani ne tak samotný příběh (i když i ten je skvělý, ačkoli by se dalo polemizovat o jeho uvěřitelnosti; přece jen si myslím, že realizovat něco podobného v prostředí věznice... no, nebudu šťoura), přestože motiv odmítnutí hlavního hrdiny odpoutat se od mrtvé dcerky, jeho touha po pomstě a zároveň posedlost divadlem, pozvolné prolínání příběhu s divadelní hrou, o jejímž nastudování to celé vlastně je, až v něm nakonec rozeznáme v podstatě její paralelu, to všechno je vynikající. Často velmi emotivní.
Ale ještě mnohem lepší je ten naprosto skvělý rozbor profláknuté a už tisíckrát rozebrané divadelní hry. Ten úplně jiný pohled na věc. To, jak vězňové pod Felixovým vedením postupně modelují jednotlivé charaktery, jak přicházejí na naprosto neotřelý výklad jednání každé postavy. Proč se stalo, co se stalo, co tomu předcházelo, a naopak co mohlo následovat poté, co hra už skončila. Jak by asi pokračovaly osudy jejích aktérů? Strašně mě to bavilo. Ten tvůrčí přístup. Kdy se z klasiky, o které si člověk myslí, že nemůže ničím překvapit, vyloupne něco, co by rozhodně nečekal. Opravdu mě mrzí, že to představení, které vězni v knize nastudovali, neuvidím. Vzdušný duch Ariel v modré koupací čepici s duhovými lyžařskými brýlemi a průhledné pláštěnce s beruškami... Bomba! :o)

30 13.06.2019

Tentokrát se netypicky zdržím bodového hodnocení, protože by nebylo objektivní. Myslím si totiž, že pro spoustu lidí bude tahle knížka nesmírně užitečná. Já jsem se s ní však minula, protože jsem naladěná na jinou vlnu. Jedná se o propracovaný podrobný návod k několika meditačním praktikám, které mohou s největší pravděpodobností mnoha lidem skutečně pomoct. Ovšem já a meditace ... to nejde dohromady. :o) Nicméně jsem ji přesto přečetla, protože vedle zmíněných návodů v ní bylo také nespočet zajímavých postřehů a glos, které mě oslovily, takže i já jsem si z ní nakonec něco odnesla. :o)

„Být všímaví, znamená, že na chvíli odložíme své posuzování a hodnocení věcí, na chvíli se vzdáme svých bezprostředních cílů pro budoucnost a přijmeme přítomný okamžik takový, jaký je, namísto toho, abychom se snažili, aby byl takový, jaký ho chceme mít my.“

„Vždy si pro sebe vysvětlujeme svůj život a svět a následně emočně reagujeme spíše na tato svá vysvětlení než na holé skutečnosti.“

„Špetka laskavosti a dobrotivosti vůči sobě samým je moudřejší reakce na pocity ohrožení než tuna analyzování v rámci snahy daný problém vyřešit.“

Skvělá práce s jazykem, skvěle psychologicky nastíněné charaktery hlavních postav, skvělá zápletka, zdálo by se, že to bude skvělá kniha. A přece mi při jejím čtení něco vadilo. Něco tu drhlo. Snad že tak úplně nefandím kanadským žertíkům a vtipům, které ubližují. V tomto případě by se skoro dalo říct, že zničí život mnoha lidí. Možná jsem suchar, ale já jsem na tom nic zábavného neshledala. Navíc jsem od určitého okamžiku tušila, jak to celé skončí, protože to prostě nemohlo dopadnout jinak. A tím pádem se nekonal žádný překvapivý závěr, pointa vyšuměla do ztracena. Celá ta lákavě vypadající duhová bublina splaskla s tichým lupnutím a já nemůžu dát víc než dvě hvězdy (hlavně za tu krásnou češtinu).

20 15.05.2019

„Háá!“ Zařval nadšeně Vincenc a provedl kop s otočkou. Ukopnutá hlava jen těsně minula tu Felixovu a dopadla do řádky mezi hroby. „Gól!“

Jasně že to není bůhvíjaké veledílo, ale já poté, co jsem nechala vybublat na povrch svou úchylnou stránku bažící po zvrhlém černočerném humoru, si nad podobnými dílky parádně vyčistím hlavu. Neřeším, nepřepínám, jen se nechám unášet a královsky se u toho bavím.
Druhý díl přímo navazuje na první, a ačkoli se naše magické komando vlastně celou dobu nehne z jednoho zapadákova, nenudí. Přečteno za jeden večer a určitě se pustím i do pokračování, protože mě celkem zajímá, jak se s rozehranou partií popasuje jiný autor. :o)

22 14.05.2019

„Už byl skoro u úpatí schodů. Běžel jako o život. Kněz z toho začal mít špatný pocit. Vyšel jim naproti. Muž jen zpomalil, ale nezastavil se. Jen mávl rukou na pozdrav a zadýchaně zahalekal: ‚Zdravíčko, jsem strýc Baloun, mám vás rád a budu u vás bydlet.‘ ‚Co?‘ řekl kněz, ale to už muž vyběhl schody a řítil se ke vchodu do kostela. ‚Co?‘ řekl kněz znova, když muž odlétl zpátky, jako by ho odpálila neviditelná tenisová raketa.“

Spousta úchylných týpků, sem tam nějaký ten mág, zombík nebo démon, nekorektní hlavní hrdina, kterému nejde nefandit, když se tryskem řítí z jednoho maléru do druhého a přitom trousí vtipné hlášky, a to všechno v kulisách naší krásné stověžaté. Zkrátka Praha magická. Za mě láska na první pohled. :o)

Jedinou výtku mám k té naprosto příšerné obálce (vůbec nesouvisí s obsahem knihy, proč na ní není třeba níťák?) a taky k těm hrubkám, které unikly redakci (jestli se tedy nějaká redakce vůbec konala). Ale to je ve srovnání se skvělým obsahem vlastně prkotina.

30 12.05.2019

Knihy podobného ražení pro mě znamenají totální relax. Jsem opravdu ráda, že jsem se nenechala odradit tou skutečně otřesnou obálkou. Ta se fakt moc nepovedla (navíc vůbec nesouvisí s knihou, žádná bytost s chapadly v ní rozhodně není, to snad malíř omylem namaloval obálku k úplně jinému příběhu). Přiznám se, že kdybych nedůvěřovala Metlině úsudku a jejímu komentáři (čímžto jí upřímně děkuji), asi bych se do čtení možná ani nepustila. Ale naštěstí jsem překonala počáteční nedůvěru a zase si jednou potvrdila, že nic není takové, jak to na první pohled vypadá, a že za příšernou obálkou se může skrývat skvělá knížka (což bohužel často platí i naopak).
Celkově mi příběh hodně připomínal smrtkovskou sérii „Charley Davidson“. A přestože Joanne zdaleka není tak vtipná jako Charley, zhltla jsem knížku na jeden zátah. Je to akční, děj vás vtáhne a nepustí. Zápletka není prvoplánově průhledná a některé zvraty jsou celkem překvapivé. A romantická linka je v mém případě u podobných „pohádek pro dospělé“ naopak docela vítaná. Za mě tedy naprostá spokojenost a v žánru relaxační literatury s klidným svědomím doporučuji. :o)

17 10.05.2019

Co se týče knih, nerada se vzdávám. A v tomto případě jsem se skutečně velmi urputně snažila to aspoň dočíst, ale bohužel musím přiznat porážku. V půlce už mi čtení způsobovalo takové utrpení a všichni protagonisté mi tak ukrutně lezli na nervy, že jsem si řekla, že to nemám zapotřebí. Když navážu na komentáře pode mnou − nejspíš nejsem natolik náročný čtenář, abych dokázala kvalitu této knihy ocenit, a tento druh úchylného britského humoru je na mě asi úchylný až příliš, takže jsem ho v knize vůbec nerozklíčovala. Nebudu si tedy hrát na to, že jsem na bůhvíjak intelektuální výši, a pokorně se vrátím k literatuře pro méně náročné čtenáře, jejíž humor budu schopna pochopit. ;o)

16 18.04.2019

Nejsem schopná posoudit, do jaké míry je autorčin popis autistického vnímání světa věrohodný. Ale když nebudu hnidopich, věrohodnost či nevěrohodnost nechám stranou a soustředím se pouze na pocity, které ve mně kniha vyvolala, tak to byla především čistota. Přímočará, bez postranních úmyslů, bez nánosů lety zakonzervovaných představ, „co by se mělo“, nebo naopak „co se nemá“. Zmiňovanou ekologickou rovinu jsem příliš nevnímala, a když tak víc jako kritiku toho, co je obecně považováno za ekologické myšlení (velké mezinárodní ekologické organizace z toho nevyšly příliš dobře, vlastně je autorka hodila do jednoho pytle s ostatními zfanatizovanými teroristy). Spíš se vkrádala taková podprahová úvaha o právu na život a právu na to, život někomu vzít.

„O mnoho let později [...] jsem našla [...] větu, která která slovy vyjadřuje rozdíl mezi mnou a lidmi.
Myslím, tedy jsem.
Nad tou větou jsem užasla, protože je evidentně neuvěřitelná. Stačí mít 2 oči v hlavě, aby člověk viděl, že všechno, co je, nejdřív je, a potom dělá další věci.
Ale nejneuvěřitelnější je to, že ten filozof netvrdí, že to tak je, ale jen slovně formuluje to, co si lidé o sobě samých myslí. Že nejdřív myslí, a pak jsou.
A horší je to, co z toho plyne. Protože lidé žijí v přesvědčení, že nejdřív myslí, a pak existují, myslí si, že všechno ostatní, co nemyslí, neexistuje vůbec.
[...]
A co dává lidem jistotu, že myšlení je nejdůležitější činností ve vesmíru? Co jim dává jistotu, že myšlení je činnost, která rozděluje všechny věci na nadřazené a podřadné?
Aha, myšlení.
Já jsem naopak nikdy nezapomněla, že jsem nejdřív byla, a až potom jsem se naučila − s velkou námahou − myslet. A to je moje každodenní realita. Nejdřív jsem, a tedy − pouze někdy a s obtížemi, a jen když je to nezbytně nutné − myslím.
A to je rozdíl mezi mnou a lidmi.“

Není to kniha pro toho, kdo hledá akci a napětí. Je to spíš klidné čtení k zamyšlení pro toho, kdo se chce podívat na svět „jinýma očima“.
A ještě douška na závěr − nejsilnější postavou pro mě v této knize nebyla hlavní hrdinka, ale její teta. Moc chci věřit, že takoví lidé nejsou jen výplodem spisovatelské fantazie, ale že skutečně existují.

21 15.04.2019

„Už v Bibli stojí psáno: Miluj svého bližního jako sebe samého! Bohužel se na druhou část věty často zapomíná.“

...a o tom to všechno je. Nezapomenout na sebe samého. Víc skutečně netřeba. :-)

17 12.04.2019

Každý je někdy naštvaný, ukřivděný nebo má prostě jen špatnou náladu a otravuje život sám sobě i ostatním. Ale vždycky se s tím dá něco dělat, pokud tedy dotyčný sám chce. A tahle knížka mu v tom může celkem pomoct. Není třeba ji číst celou od začátku do konce. Stačí si z ní vybrat jen to svoje. Vedle jednoduchého vysvětlení příčiny toho, proč se člověk cítí, jak se cítí, poskytuje i praktické návody a cvičení, pokud se do nějakého takového stavu dostanete, jak ho zvládnout a zůstat v pohodě. Teorii a odborné rozbory plné cizích slov jako v jiných psychologických publikacích tu nenajdete. Je to vlastně spíš taková cvičebnice. :o)

„Soustřeďte se na to, abyste své problémy řešili, místo abyste si vytvářeli pocity viny.“

„Čím silnější je náš pocit vlastní hodnoty, tím tolerantnější dokážeme být také vůči druhým, a o to méně se cítíme zranění, když se druzí nechovají podle našich představ.“

20 11.04.2019

Knihu jsem půjčila pro svou dceru, která má psát ročníkovou práci na téma fobie. A byl to moc dobrý výběr. Tohle nejsou jen odborné pindy o ničem. Tohle je srozumitelně napsané vysvětlení nepochopitelných stavů, které člověk občas zažívá, velmi pochopitelným způsobem. A co víc, ten, kdo má nějaké psychické problémy, se tu nejen dozví jejich příčinu, ale také tu najde podrobný návod, jak si sám pomoct. A pro toho, kdo by to přece jenom sám nezvládal, je na konci přehledný seznam užitečných odkazů a adres, kam se může obrátit, upravený pro české čtenáře. Za mě je to velmi užitečná publikace.

20 04.04.2019

Intelektuální zábavička jako vystřižená z pera nějakého cimrmanologa. Pro milovníky medvídka Pú, inteligentních parodií všeho druhu a humoru montypythonovského ražení vřele doporučuji. Prostě taková chytrá ptákovina. :-)

18 28.03.2019

Tahle kniha mi bohužel vůbec nesedla. Má být pro děti, ale podle mého názoru není ani pro děti, ani pro dospělé. Takový hybrid. Jazykově mi lezla dost na nervy a vymyšlené příběhy, které měly ilustrovat různé krizové situace a jejich řešení, nebyly vůbec uvěřitelné. Aby se člověk dozvěděl staré známé pravdy, jako „usměj se, poskoč si, zazpívej si“, nepotřebuje ztrácet čas čtením něčeho takového. Věřím, že autorka měla dobré úmysly, ale v mém případě se minuly účinkem.

16 22.03.2019

„...kdyby byl lidský mozek tak jednoduchý, že bychom mu rozuměli, byli bychom tak hloupí, že bychom mu stejně nerozuměli.“

Mrzí mě, že jsem něco podobného neměla k dispozici za časů studií. Musím přiznat, že výklad dějin filosofie prostřednictvím příběhu je skutečně chytré řešení toho, jak získat pozornost a přiblížit tuto oblast i těm, pro které je spousta z toho španělskou vesnicí (bez mučení přiznávám, že mezi ně patřím i já). Myslím, že pro většinu lidí je filosofie něčím vzdáleným, co s běžným životem nemá nic společného. Ve spojení s příběhem však najednou dokáže být zábavnou, snáze pochopitelnou, přibližuje se skutečnému životu, stává se jeho součástí. A tenhle příběh je navíc chytře napsaný tak, že i v případě, že náhodou narazíte na pasáž, která vám připadá nezáživná a těžko pochopitelná, stejně knihu neodložíte, ale raději si dané místo přečtete několikrát, abyste mohli pokračovat dál a přišli na kloub té záhadě, která je vám v náznacích postupně odkrývána. Škoda, že tahle kniha není součástí povinné četby na středních školách. O mnohém z toho, o čem se v ní píše, se děti stejně učí, ale rozhodně ne tak zábavnou a hlavně pochopitelnou formou.

„Život je smutný i slavnostní. Jsme vpuštěni do úžasného světa, potkáváme se tu navzájem, seznamujeme se − a chvíli jdeme společně. Pak se jeden druhému ztratíme a zmizíme stejně rychle a nepochopitelně, jako jsme se jednou objevili.“

36 18.03.2019

Zvláštní kniha. Nemůžu říct, že by mě nějak uchvátil samotný příběh. Nepoháněla mě kupředu touha dozvědět se, jak to dopadne, kde je pravda, jak to vlastně bylo. Ale dostavila se u mě absolutní fascinace jazykem, stylem, jakým je napsaná. Není to ten typ knihy, kterou „žijete s hrdiny“, fandíte jim a přejete si, aby všechno dobře dopadlo, nebo naopak. Emocionálně mě nechala zcela chladnou. Nezáleželo mi na tom, zda je Grace vinna či nikoli, zda se mezi ní a doktorem Jordanem rozvine nějaký bližší vztah nebo ne. Bylo mi vlastně úplně jedno, jak to skončí. Jen jsem se nechala unášet vyprávěním a nemohla se odtrhnout, dokud jsem to nedočetla. Jak říkám, zvláštní kniha. Rozhodně nelituji, že jsem do toho šla.

„Když jsem se dnes probudila, venku byl nádherný růžový východ slunce s mlžným oparem pokrývajícím pole jako bílý měkký háv z mušelínu a slunce svítilo skrz jeho vrstvy neostré a narůžovělé jako slabě žhnoucí broskev.
Ve skutečnosti nemám ponětí, jaký byl venku východ slunce. Ve vězení jsou okna vysoko nahoře, nejspíš abyste skrz ně nemohli vylézt ven, ale taky abyste za nimi nemohli nic vidět, nebo alespoň nic ze světa venku. Nechtějí, abyste se dívali ven, nechtějí, abyste na slovo ven třeba jen mysleli, nechtějí, abyste se dívali na obzor a říkali si, že se za něj třeba někdy taky přehoupnete jako plachta odplouvající lodi nebo kůň s jezdcem mizící v dáli po stráni.“

34 03.03.2019