mrkvivit komentáře u knih

Jméno růže je takové celoživotní dobrodružství. Před lety jsem ztroskotal na "první stovce (stránek)", teď se mi konečně podařilo aspoň částečně do díla proniknout. Věřím, že až si román přečtu příště, zase budu o něco chytřejší.
Tahle arcikniha má tolik vrstev a je napěchovaná takovým množstvím mikrodetailů (jejichž shromažďováním a tříděním Eco strávil neskutečné množství času), až se sama stává labyrintem a od čtenáře vyžaduje skutečné soustředění a oddání se. Pro průměrného čtenáře, jako jsem já je pochopitelně nemožné všechno vstřebat naráz. I přesto se dá kniha přečít s požitkem a napětím.
Rozhodně doporučuju přečíst rozsáhlý autorův komentář, kde zevrubně popisuje genezi románu, aniž by ale podával (bohužel nebo bohudík?) návod jak knihu číst. Určitě ale pomůže leccos pochopit.
Film mám hodně rád (pro mě Vilém = Connery), ale je jasné, že už ze své podstaty nemůže v žádném případě knihu vystihnout jako celek. Je to prostě "jen" dobře natočená středověká detektivka.

10 14.03.2017

Proroci byli pro mě neuvěřitelným čtenářským zážitkem. Autor vytvořil na poměrně jednoduchém příběhovém půdorysu velmi efektní a rafinovanou stavbu. Aby román zafungoval, je třeba být při čtení stále ve střehu, protože nepostupuje chronologicky. Navíc se v postupně mění i styl vyprávění. Většinou sledujeme příběh Mortena, ale v několika částech je nositelem příběhu Bertel, některé části představují deníkové zápisy. Někdy není hned zcela patrné, o kom se zrovna píše, čehož je originálně využito v závěru. Čtenářův komfort je navíc narušen absencí úvozovek, je tedy nutné pozorně sledovat i tuto skutečnost. Ve druhém plánu absence přímé řeči navozuje zajímavý zcizující efekt, který udržuje čtenáře v určitém odstupu od postav a děje.
Děj samotný je "klasickým" příběhem o sebeidentifikaci hlavního hrdiny a hledání "jeho místa na světě" zasazeným do kontextu a reálií kolonizace divokého Grónska. Základním konfliktem je pak kromě střetu odlišných kultur i vnitřní boj Mortena Falcka mezi (jeho vrozeným) liberalismem a (vnuceným) náboženským dogmatismem.
Je poměrně obtížné (alespoň zpočátku) najít k hrdinovi sympatie, protože jeho charakter není jednoznačný a prochází bouřlivými proměnami. Nicméně s přibývajícími stránkami se s ním čtenář sžije dokonale a dokáže už pochopit i předvídat jeho motivace a jednání.
Proroci jsou mnohovrstevným románem, na který je třeba se soustředit, aby vynikly jeho kvality naplno. Tuhle knihu nelze číst "jen tak". Pak vám bude odměnou hluboký zážitek.

7 27.11.2016

Nesmrtelná klasika! Pamatuju si, jak nám Poklad na ostrově čítával táta před spaním na pokračování a už se těším, jak budu našim dětem, až trochu povyrostou číst to samé. Snad se nebudou bát hned zkraje knihy - úvod je pěkně strašidelný a dodnes mám v hlavě obrázky, jak silně na mě už tenkrát tahle pasáž zapůsobila.
Napínavá knížka, která má určitě šanci oslovit i dnešní omladinu - už jen proto, že piráti jsou pořád v kurzu. R.L.Stevenson prostě dobrodružné romány uměl.

6 28.11.2016

To že je Josef Formánek je alkoholik jsem zjistil až ze seriálu Parta maraton a když jsem zjistil, že na to téma napsal i knihu, umínil jsem si ji přečíst. Trochu to trvalo, ale jak jsem se do ní konečně pustil, bylo hotovo na dva zátahy. Opět je to velmi čtivě napsáno, jak to autor dovede. Formálně se krátké kapitoly ze života pacientů (včetně autora) střídají s úryvky z terapeutického deníčku, což působí celkem osvěžujícím dojmem. Těch úsměvů pochopitelně ve vypravění moc není a když, tak je to onen pověstný smích přes slzy. Mnohem spíš než komické je vyprávění tragické a opět jen potvrzuje, jak je "černý drak" podceňovaný a boj proti němu těžký. Věci které člověk v osidlech démona alkoholu udělá jsou příšerné a následné výčitky snad ještě příšernější.
Nezbývá než Josefovi popřát hodně zdaru k doživotní abstinenci ve společnosti, kde na alkohol narazíte doslova na každém kroku.

6 07.11.2016

Snad moje nejoblíbenější kniha vůbec. Ještě se mi nepodařilo najít univerzálnější knihu. Je to až dojemné, jak moc je mi ta útlá sbírka blízká. Dá se v ní číst, když má člověk splín i když se veselí. Těžko vůbec něco dodávat - o poezii se píše nesnadno, ta se musí prostě číst. A zrovna tak nesnadno se poezie překládá, obzvláště z exotické japonštiny, pročež Mathesius verše nepřeložil, ale přebásnil a podařilo se mu to způsobem, který překonává čas i prostor.

6 05.11.2016

Velmi silný čtenářský zážitek! Milostný příběh rozvíjející se v prostředí nacistického zajateckého tábora daleko na severu - horší výchozí pozici pro romantický vztah si lze představit jen těžko. Zcela na místě je tu známé klišé, že "láska je slepá". Je snadné nepřipouštět si okolní hrůzy v milostném poblouznění.
Autorka vynalézavě kombinuje koncept románu v dopisech (kontrastuje zde věcný, popisný styl Johanesův s vášnivým, naturalistickým jazykem Víločky) s narušenou časovou osou vyprávění. Od čtenáře se vyžaduje plné soustředění, jinak se může ztratit.
Příběh samotný je dobře promyšlený a poutavý, pomocí výše uvedených prostředků se postupně skládá do výsledné mozaiky, která zanechá silný dojem.

5 18.01.2017

Jelikož jsem bývalým studentem UP, potažmo přímo posluchačem přednášek a seminářů páně Sýkory, zvědavost mi nedala a knihu jsem si zakoupil už pro připomenutí důvěrně známého prostředí olomoucka. Musím říct, že se detektivka panu učiteli povedla, přečetl jsem ji jedním dechem (možná dvěma dechy) a dobře se bavil. Docela mě bavilo hledat charakteristické autorovy vtípky a odbočky. Je to řemeslně velmi dobře odvedená práce a vcelku se nelze divit, že záhy došlo i televiznímu zpracování, protože i téma je neobvyklé, dalo by se říci šokantní.

4 21.11.2016

Zde už není mnoho co dodávat. Snad jen otřepané klišé: toto je nadčasová klasika. I přes značný počet stran jsem knihu přelouskal za život už několikrát a je nadmíru zajímavé sledovat sám na sobě, jak se vnímání stejné knihy mění. Jako kluk jsem si užíval Švejka jako humoristické dílo (ovlivněn znalostí filmu), později už člověk vidí, že ta řachanda je jen zástěrka. Ve skutečnosti jde o vrcholně antimilitaristické, v mnohém anarchistické dílo (viz výklady Haškova alter ega jednoročního dobrovolníka Marka). Hrůzy války Hašek popisuje velmi naturalisticky a přitom jen tak jakoby mimochodem. Znepokojující je taky brilantní analýza lidské (nikoli jen "typicky české" jak bývá někdy interpretováno) malosti. O Josefa Švejka vlastně nakonec ani tak moc nejde.

4 16.11.2016

Velice silný čtenářský zážitek. Ke knize jsem se dostal náhodou, aniž bych měl ponětí o tom kdo je Michel Houllebecq. Teď si na něj musím dát pozor. Přestože je autor velice naturalistický a nihilistický, nejde o samoúčelné pokusy o šokování čtenáře - vše si dovede obhájit. Navzdory tomu, že mi tento styl není příliš blízký a navzdory autorově očividnému levicovému postoji si mě román Elementární částice určitým bizarním způsobem podmanil a hodnotím jej vysoko.

4 13.11.2016

Knihu (první vydání) jsem dostal jako vánoční dárek a tak se mi líbila, že jsem ji bral všude s sebou a četl z ní kamarádům. I dnes na mě fórky Š+G fungují skvěle. Spousta hlášek se u nás doma stala běžnou součástí konverzace (taková "Nevím jak vy, ale já se počůrám" z Jak jsem jel tramvají zabere vždycky).
Je to sbírka vytvořená vzdělanými, inteligentními kavárenskými povaleči, tudíž nejde jen o bezduchou řachandu a povídky mají tu více, tu méně patrný společenský přesah.

4 09.11.2016

Podlehl jsem "reklamnímu běsnění" kolem této knihy (upoutávka na mě vyskočila i z hlavní zpravodajské relace na ČT1, v metru, v knihkupectví...) a pořídil si ji taky. Od Fabera jsem dosud nic nepřečetl, tudíž šlo o krok do neznáma.
Nemůžu říct že bych byl zklamaný, ale nadšený taky nejsem. Kniha je napsaná velice čtivě, spořádal jsem ji rychle. Příběh je originální a velmi dobře promyšlený. Struktura vyprávění je taky docela zajímavě "nabouraná" pomocí dopisů a občasných flashbacků. Řemeslně, myslím, není autorovi co vytknout. Nicméně přestože mi kniha nechala v hlavě celkem barvitý otisk, jakoby mi tu něco chybělo. Hezky to níže vystihuje čtenářka "antuka". Na to jak nosné téma kniha obsahuje, je vytěžené docela povrchně.
Možná že taky hraje roli, že jsem bezprostředně před touto knihou dočetl Proroky z fjordu věčnosti, kde je hlavním hrdinou také misionář (byť čas, místo i okolnosti jsou pochopitelně různé), který také zažívá pochybnosti o své víře, ale jemu "to" víc věřím.

3 15.12.2016

Stejnojmenný film je jedním z mých nejoblíbenějších a tak jsem pochopitelně sáhnul i po knize. Jelikož je autorem románu i filmového scénáře Ladislav Pecháček, adaptace je téměř absolutně věrná knize. Podle mě jde o jeden z nejtrefnějších a nejvtipnějších přípěhů o krizi středního věku.
Oproti filmu, je už z podstaty věci (co je v knize jasně černé na bílém, může být ve filmu redukováno) v knize mnohem výraznější společensko-kritická linie. Ostatně leccos napoví i podtitul: administrativní román. Právě v knize tedy plně vynikne absurdita systému, kdy nebohý Boba proti své vůli stoupá v hierarchii podniku výš a výš.
Zároveň musí hlavní hrdina řešit problémy nastupující krize středního věku - pochybnosti o smysluplnosti vlastní existence, o výchově dospívajících dvojčat, o rodičích odložených do domova důchodců... a když už konečně objeví východisko, ke kterému se může upnout, je mu odepšeno i toto.
Ladislavu Pecháčkovi se podařilo autenticky a s hořkosladkým humorem vystihnout etapu života, která dřív nebo později "postihne" asi každého. Knížka je krásným příkladem, že v tom člověk není sám.

3 01.12.2016

Nedávno jsem u našich objevil tenhle sešit v bedně svých starých krámů... Pamatuju si, že jako kluka mě bavil především napínavý děj, obrázky jsem nijak zvlášť nevnímal. Teď jen žasnu nad genialitou Káji Saudka. Ty kresby jsou famózní. Saudek opět zručně balancuje na hranici kýče a ryzího umění a jeho ilustrace ladí k brakovitému šestákovému příběhu. Kdybych tak ještě našel i sešit "3x Kája Saudek", který jsem jistojistě měl ve sbírce taky...

3 22.11.2016

Tak jsem se neudržel a taky si první Millenium přečetl. Musím hned přiznat, že jsem ke knize přistupoval s podezíravostí až despektem, ale nakonec jsem byl velmi spokojen (a i přes celkem sestupnou kvalitu přelouskal i další díly). Stieg Larsson napsal poutavý, napínavý příběh velice čtivým stylem. I přes značný počet stránek se čte kniha sama, tempo vyprávění je leckdy přímo vražedné. Zápletku se autorovi podařilo dobře vypointovat a samotný děj taky není úplná fantasmagorie. Zároveň se Larssonovi podařilo do díla šikovně zakomponovat dost švédských reálií a historických faktů. Rozhodně taky nezpaře svou dlouholetou novinářskou praxi. Co mi vadilo je značná schematičnost postav. Zejména mě irituje Lisbeth Salanderová - psychotická fenomenální hackerka s fotografickou pamětí, anorektická přebornice v kickboxu a špičková čmuchalka, která na co sáhne, to se jí daří (asi jsem muž, který nenávidí superženy).

2 29.11.2016

Poutavá a poučná publikace sepsaná mně velmi sympatickým člověkem. Schválně nepíšu lékařem (psychiatrem), protože Karel Nešpor si přez všechnu odbornost a celoživotní pitvání se v temných stránkách lidské psýchy uchovává hlubokou lidskost, která se promítá i do jeho (populárně naučných) knih.
Knížka sebeovládání je čtivá, plná příkladů "ze života" a praktických rad pro krizové situace. Myslím, že časté opakování není mínusem publikace, ale naopak jejím kladem. Opakování je totiž jedním z hlavních principů úspěšné terapie - člověk si pak prostě určité procesy a mechanizmy zautomatizuje a o to jde. Určitě se k Sebeovládání budu vracet.

2 29.11.2016

Kniha o marnosti či spíše promarněných příležitostech. Krásný důkaz toho, jak nic v životě není zadarmo. Na jedné straně bujaré večírky a okázalé užívání si "tady a teď", na druhé straně mince deprese, zoufání a (morální) kocovina. Hemingway tohle zachytil naprosto autenticky. Určitá bezdějovost a rozvláčnost je tu klíčová, právě proto, aby bylo vidět to bezvýchodné potácení v kruhu. To vše je postaveno do kontrastu k fiestě - oslavě života. Dokonalé! Myslím, že knihu nejlépe docení ten, kdo něco podobného sám prožil (třeba jako věčný student, který má na všechno času dost, hlavně že je večírek, a najednou kouká, že po něm někdo něco chce...).

2 28.11.2016

K Preacherovi jsem se dostal ještě před jeho přeložením do češtiny, když si právě tenhle kousek přivezl kamarád z Británie. I se svou chatrnou angličtinou jsem se ale do příběhu ponořil a nechal okouzlit. Jako komiksový analfabet nemám srovnání, ale dovedu si představit, proč je tohle dílo považováno za jeden z milníků žánru. Je to rouhačské, je to ultra-násilné, je to sprosté a je to velmi zábavné. Hrdinové jsou banda okouzlujících špinavců, antihrdinové jsou skuteční "zlouni". Krása!
Jak jsem byl rád, když konečně začal Preacher vycházet i v ČR, to se ani nedá popsat...

2 21.11.2016

Můj úplně první Čtyřlístek. Jak já tu knížku hltal! Dodnes doma používáme některé hlášky. Nejvíc asi: "Co mám dělat, když mi chutná?" (Boj o zlato, když se řeší Bobíkova žravost). Příběhy jsou vtipné, vypointované a baví mě i po těch letech i coby dospělce. Když teď občas Čtyřlístek koupím dětem, připadají mi ty příběhy už poněkud slabé (ono taky vymyslet přes 600 příběhů, aby měly hlavu a patu ani nejde). Tohle je prostě klasika.

2 15.11.2016

Výborná a zábavná knížka! Příznivci kapely by si ji neměli nechat ujít. Je dobře, že je psaná s odstupem mnoha let, protože čas obrousil hrany sporů a výsledkem je objektivní vyprávění nezatížené někdejšími averzemi mezi jednotlivými účastníky. Nick Mason píše věcně, ale hlavně s příslovečným anglickým smyslem pro humor. Mě osobně nejvíc zaujaly pasáže z rané historie skupiny, kdy pánové ještě studovali a teprve se rozkoukávali co a jak.
V kontrastu s oslnivou kariérou kapely působí Masonovo líčení skromně, jako by skoro o nic nešlo...
(Krom vázaného vydání od BB artu s bohatou fotogalerií vyšla i lacinější paperbacková verze v Levných knihách, kde je obrazová část podstatně skromnější)

2 10.11.2016

Nebýt toho, že jsem fanoušek Rollins Bandu, asi bych se ke knížce nikdy nedostal a to by byla škoda. Není to sice typ literatury, který bych vyloženě vyhledával, ale k rozzlobenému muži Henrymu by ani nic jiného nesedělo. Kniha je souborem krátkých a přesných úderů a výkřiků. Přesně takových, jaké od zuřivého hardcore/rockera očekáváte. Příběhy jsou plné zmaru, cynismu a deprese. Někdy docela beznadějné, někdy ale určité východisko přeci jenom nabídnou. Nakonec i poslední (bohužel) deska Rollins Bandu se jmenuje Nice. Část věnovaná Henryho "snáři" je opravdu strašidelná, jestli se mu po nocích zdají takové věci... brr. To se pak ani člověk nemůže divit, že tu agresi je třeba z hlavy a těla vypustit. Kdo někdy viděl vystoupení Henryho kapely musí potvrdit. P.S. Knihu jsem si koupil dvakrát a dvakrát mi ji ti komu jsem ji půjčil už nikdy nevrátili.

2 07.11.2016