Morgause komentáře u knih

Autor si ve třech krátkých novelách klade velmi zajímavé otázky především ohledně podstaty lidství a smyslu lidského života, na které se snaží také odpovědět. Dílo se mi četlo až na některé rozvleklé pasáže poměrně dobře, jen mi chvíli trvalo přivyknout stylu autorova vyprávění.

Nepřirozená zvířata mě velice zaujala, ať už z hlediska lidských práv (a taky těch zvířecích, o kterých se ale v padesátých letech ještě neuvažovalo), nebo pro základní otázku, kterou autor v díle klade - jak je možné odlišit člověka od zvířete?

Druhá novela, Buřiči, se mnou ze všech tří děl rezonovala nejméně, přišla mi místy příliš vleklá a hlavně neuvěřitelně fragmentovaná. Autor se v ní věnuje otázce, kdo nebo co řídí naše tělo, proč vlastně stárneme, proč cítíme bolest. Protagonista se ve snaze o nalezení odpovědí do svého těla doslova ponoří a je pak extrémně obtížné pomoci mu zpátky "ven". Druhá rovina příběhu se točí kolem bídy dělníků a jejich stávky, ale k úspěšnému propojení s hlavním motivem příběhu, který bezesporu skýtá velmi zajímavý nápad, bohužel podle mého názoru nedošlo.

Zato poslední novela, Sylva, mě vyloženě nadchla, navíc byla úžasně čtivá. Na jedné straně se ze zvířátka - lišky - stává lidský tvor, musí si projít celou evolucí myšlení člověka pouze za několik měsíců. Autor nádherně popisuje liščiny reakce na pochopení vlastní existence, smyslu předmětů, ale také smrtelnosti. Na straně druhé se zdánlivě ctnostná a dobře vychovaná dívka pod vlivem návykových látek noří zpět do své zvířecí podoby a už ji není možné zachránit. "Hodnota duše nespočívá v tom, čím je, ale čím se stává" - to je podle mě nejzajímavější myšlenkou této novely.

Všechny tři novely tvoří vzájemně se doplňující celek a je dle mého názoru velmi dobře, že byly zahrnuty do jediné publikace. Čtenáři dávají možnost se zamyslet nad postavením člověka, vědy a náboženství ve všeobsahující přírodě.

4 24.06.2015

Další z Pratchettovek, která mě dokázala zároveň pobavit i přimět k zamyšlení. Co je vlastně život? Opravdu končí tím, co lidé nazývají "smrt"? A co všechno je živé? Lidé, zvířata a rostliny, nebo i jiné věci, jako jsou například města nebo sprostá slova, které si zdánlivě (nebo opravdu?) žijí svým vlastním životem? A lze na životě parazitovat? Na těchto myšlenkách je postaven úžasný příběh praštěných mágů, vlkodlaků, vidláků, policajtů, zdánlivě obyčejných lidiček a hlavně metaforického Smrtě, který si na vlastní kůži (no dobře, tak na vlastní kosti) zkusí, co znamená "žít".

4 18.08.2014

Ve tmě a špíně postapokalyptického metra se lidé z posledních sil snaží udržet se při životě, některým se daří lépe, ale jinde se rozvíjejí všechny patogeny společnosti: sektářství, rasismus, fanatický komunismus, návrat k primitivnosti. Do toho jsou podzemní trosky lidského světa ohrožovány novými, lépe přizpůsobenými druhy z povrchu, kterým je potřeba čelit. Samotný děj, který je poměrně zdařilý, provede čtenáře prakticky celým metrem - avšak protagonistův příběh byl dle mého názoru z velké části nástrojem pro popis celkové situace v metru, což mi ale nijak nevadilo. Nejsilnějším momentem byl pro mě jednoznačně závěr, který ukázal, že všechno snažení a všechny zmařené životy nejen protagonistových přátel mohly být zbytečné. Ale kdo ví, třeba nebyly - komu může člověk ve zničeném světě ještě věřit...
Kromě poutavého příběhu autor přináší i poměrně zajímavé filosofické názory ohledně osudu lidstva i jednotlivce a důvodu jeho existence. Tyto pasáže by některým čtenářům mohly přijít nudné, protože v některých případech rozmělňují děj, avšak já osobně je oceňuji. Velmi zdařilá je také autorova práce se strachem, který prosakuje celým příběhem. Několikrát jsem se přistihla, že s mrazením v zádech očekávám, jaká hrůza se skrývá za další zatáčkou tunelu metra.

4 29.06.2014

Tohle je určitě jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Ukazuje, že spíš než pár pohlavků platí na děti kreativnější výchovné metody či léčba typu "hoď ho do vody, on se plavat naučí" (ovšem samozřejmě s pomocným křídlem přisprostlé, ale naprosto úžasné papoušice Penelopy). Když mám slabou chvilku, otevřu si tu knížku klidně i teď, vrátím se do dětství a zasměju se Budíčkovu "Gloglobombomámá" nebo představě Jardova bince, který zoufale připomíná ten můj. Taky těm nočním sůvičkám a tomu, jak jsem pak celý den unavená, když jdu spát ve čtyři ráno. Škoda, že není nějaká taková Paní Láryfáry, která by kompletně vyléčila i mě :)

4 29.01.2014

Nekonečná tma Rossova šelfového ledovce se zrcadlí v nekonečé tmě oblohy, kterou jen občas protnou záblesky polární záře či nesmělý náznak svítání kdesi daleko na severu. Někde v té pustině zahalené často i padesátistupňovými mrazy je ztracená malá chatka s primitivním vybavením, která je však na několik měsíců jediným útočištěm proslulého badatele admirála Byrda. Ten musí neustále volit mezi třeskutým mrazem, který postupně zevnitř obaluje celou základnu, a otravou plyny z jediného zdroje tepla a světla... A Byrd zjišťuje, že si člověk často uvědomí až na pokraji smrti, co je pro něj vlastně opravdu důležité.

3 21.07.2017

Jaká škoda, že toto Zolovo dílo není známější, že ani nevyšlo v češtině. Radost žít, podobně jako ostatní příběhy z cyklu Rougon-Macquartů, představuje dokonale charakterizované postavy - slabošského a roztěkaného Lazara, naivní Luisu nebo vypočítavou paní Chanteuovou, i skvěle popsané prostředí bídy přímořské rybářské vesnice, v níž se i u dětí rozmáhá neřest a alkoholismus. Na rozdíl od hlavních hrdinů ostatních příběhů je ale Pavlínka jiná. Je sice pravá horkokrevná Rougonová milující peníze a komfort, ale dokáže se svými vrozenými vlastnostmi bojovat až daleko za hranice sebeobětování. Co by na to asi řekla její maminka, velmi pragmatická dáma, krásná Lisa z pařížského uzenářství, zejména, když by viděla, že Pavlínčiny finanční i emoční oběti nevedou ke kýženému výsledku, tudíž ke štěstí všech.

3 25.06.2017

Zola mě svým Dílem přesvědčil, že je nejen mistrem popisu prostředí a psychologie postav, ale že také dokáže dokonale vylíčit postupný úpadek lidské mysli spojený s černými stíny bídy, které oběti semknou a už nepustí. Claudův zápal pro práci, který se může zpočátku zdát čtenáři téměř chvályhodným, se píď po pídi mění v naprostou posedlost, nevnímání čehokoliv reálného a živého ve svém okolí, ať už je to vlastní dítě nebo trpící žena. Všichni se v Claudově mysli stali jen subjekty jeho neutuchajícího žáru, který jej má jednoho dne zaživa rozhlodat a donutit ke strašným činům. Claude byl sice inspirován Zolovým přítelem Paulem Cézannem (a na Paulově místě bych Zolovi vrazila pár facek a už s ním v životě nepromluvila jediné slovo), Cézanne však naštěstí nebyl Claude a Claude nebyl Cézanne. Cézanne se na rozdíl od Clauda nikdy nevzdal, nikdy neutekl od svých iluzí do věčného objetí smrti, ale vždycky bojoval a nakonec pro sebe vybojoval uznání a nesmrtelnost, za což si tohoto malíře neuvěřitelně vážím a obdivuji ho. Autor nechává výjimečně čtenáře nahlédnout i do vlastního soukromí, objasňuje i tok myšlenek stojících v pozadí jeho impozantního díla. Pane Zolo, nepřidal jste si ovšem trošku, když jste zmínil, že Vaší jedinou slabou stránkou je mlsný jazyk?

3 05.03.2017

Čtenář se znovu nachází ve zhýralé a zkorumpované Paříži za druhého císařství, kde zbohatlíci už nevědí, jak ještě přizdobit svůj palác a ukázat všem, že oni na to mají. Autor znovu nabízí perfektní popis prostředí, takže mi připadalo, že jsem opravdu navštívila Saccardovy opulentní večírky nebo Renatinu ložnici, že jsem skutečně mluvila s urputným Aristidem nebo se zženštilým a zhýralým Maximem. Skoro jsem se ho toužila zeptat, zda by nechtěl podstoupit jistou terapii, ale to by se musel narodit o sto dvacet let později (achjo, ale on se vlastně narodil jen v Zolově fantazii). Úžasná byla i královsky znuděná, rozhýčkaná a labilní Renata. Když se člověk nudí, má všeho dostatek a nemá nic, co by naplnilo jeho prázdnotu, začne se podle toho chovat - nehledě na to, jaká je zrovna doba. Věřím, že podobné příběhy se mohly odehrávat klidně už třeba ve starém Egyptě.

3 31.01.2017

Dobytí Plassansu je příběhem člověka, který se sice rozhodl sloužit bohu, ale který má rád jen sám sebe a miluje moc ponižovat ostatní. Abbé Faujas neprozrazuje sebemenší záchvěv lidských citů, možná s výjimkou strachu o své postavení. Tím samozřejmě trpí celé okolí, aniž by si to však alespoň ze začátku uvědomovalo - mluvka Mouret, kterému Faujas rozvrátí rodinu, paní Mouretová, které se konečně zdá, že by mohla uniknout svému nudnému životu a být něčím užitečná, ale i všichni ostatní, kteří se nechají sevřít Faujasovými drápy. Na začátku se šlo bestie v sutaně ještě poměrně jednoduše zbavit, ale pro její beránčí roucho si nikdo neuvědomoval nebezpečí - a pak bylo příliš pozdě. I když byl rozjezd příběhu i na Zolovy poměry poněkud pomalejší, zase se zde autorovi povedlo nádherně vybudovat napětí a dotáhnout charakteristiku postav i prostředí do nejmenších detailů. Kolize různých neslučitelných povah nakonec nutně musí vyústit v několik absurdních a hrůzu nahánějících situací, které by rozhodně nemusely skončit dobře.

3 27.12.2015

Klasický příběh, on se zamiluje do ní, ona do něj, on je bohatý, ona chudá, takže společenské konvence reprezentované rodiči sňatek nepřipouštějí. Prostě styl Romeo a Julie, ale po Zolovsku. Takže čtenář až téměř slyší zoufalé tlučení křehkého srdíčka dospívající slečny, v němž vře vášnivá krev Rougonů a svádí boj s klášterní výchovou světice, s poslušností vnucenou prostředím. Cítí myšlenky frustrovaného otce, jemuž samotnému zemřela životní láska, ale který se nezmůže na víc než na prskání svého "Nikdy!". A možná i chápe ustrašenou matku, která se jakýmikoliv prostředky snaží zabránit své dceři a jejímu milému, aby se vídali. Bouře emocí je rámována prostředím staré vyšívačské dílny, v níž se vznášejí obrazy svatých z dob, kdy zázrak byl na denním pořádku, a kterou každý den otřásá zvuk zvonů přilehlé respekt budící katedrály. I když byl děj poměrně jednoduchý, kouzlo nádherně a do detailu popsaného prostředí a skvěle vykreslených postav mě zase získalo. Děkuji, pane Zolo.

3 15.11.2015

Čtvrtá Duna mě po té první bavila, musím se přiznat, asi úplně nejvíc. Fascinovala mě postava božského imperátora, snažící se vtisknout svou pravdu celému kontrolovatelnému vesmíru, ale i rozčarovaný a zklamaný ghola Duncan Idaho, Hwi rozpolcená láskou těla a láskou duše, věčně pochybující rebelka Siona a božským kultem zhypnotizovaná Nayla. Psychologie postav byla jako vždy perfektní (i když třeba Duncan se oproti předchozím dílům hodně změnil, ale v kontextu jeho ztráty iluzí o rodu Atreidů je změna pochopitelná), opět se mi líbilo, že se Herbert vystříhal dělení na "ty dobré" a "ty zlé" a bylo jen na čtenáři, s kým se rozhodne sympatizovat. Vnitřní monology Leta II, jež byly zaznamenávány do jeho tajných deníků, mi vůbec nevadily, musím říct, že spíš naopak pomohly k pochopení složité psychologie božského vládce.

3 09.11.2015

Nedivím se, že po přečtení románu hnali někteří pana Zolu až k soudu, myslím si, že se mu povedlo doslova seknout do živého. V několika obrazech situovaných do zdánlivě počestného domu představil měšťácké pokrytectví v mnoha jeho formách, od nenápadných ženušek toužících po romantickém dobrodružství, donchuánů užívajících si s paničkami či se služkami, dam snažících se žít nad poměry a prodávajících své dcery jako zboží na trhu, až po rodinu ničenou milenkou nebo "soužití" nemocné ženy, jejího muže a metresy a nenávist a pohrdání služebnictva. Zajímavostí byla i vlastní rodina, kterou Zola umístil do druhého patra onoho domu a která se od vší špíny důkladně distancuje, jako by přece jen nebyli úplně všichni prohnilí. I když v románu měšťáckou třídu důkladně propral, bohužel si autor dle mého názoru tentokrát ukousl trošku velké sousto, protože každý z obrazů by vydal na samostatný román, kdyby byl okořeněn živějším dějem. Takto vyznívají některé postavy až příliš stereotypicky, ale přesto věřím, že v nich mnozí museli najít aspoň část sebe samotných, jinak by román zdaleka nevyvolal tolik pobouření.

3 10.08.2015

Germinal je další úžasné Zolovo dílo, které jsem měla tu čest číst. Kromě (ano, jako vždy) úžasně vystižených charakterů postav a nádherně vykresleného prostředí se zde přidává i věčné mrazení v zádech, když jde všechno od desíti k pěti a ne a ne to rupnout, protože kolos kapitalistické Společnosti se přiživuje na mršinách svých padlých, menších bratrů. Občasné světlé chvilky první části knihy postupně mizí a jsou nahrazeny zimou, prázdnými žaludky a utrpením. Pak se nelze divit zuřivému davu, který ve vší zvířeckosti hladu a zoufalství páchá strašlivé činy, ostře kontrastující s naivitou a hloupostí některých měšťáků, kteří se chovají podobně jako dnešní "povodňoví turisté". Pro hlavního hrdinu je neskutečně těžké nevyužít revolučních ideálů k osobnímu prospěchu, k získání popularity a možnosti opíjet se mocí nad davem méně vzdělaných, kteří visí na každémjeho slůvku - pak hrozí, že se něco zvrtne a nakonec bude ještě hůř. Všichni musejí pochopit, že není možné dosáhnout všeho hned, nelze jeden den usínat v pekle a druhý den se probouzet v ráji.

3 29.04.2015

V Paříži 19. století kapitalismus právě vyrůstá z dětských šatiček, staletími potvrzené tradice a zvyky přestávají platit, nové se vzmáhá, mnoho starého se hroutí. Toho využívá poněkud arogantní obchodní génius, který přesně ví, jak zaútočit na marnivá srdíčka (a zejména peněženky) dam. Čtenář má možnost pozorovat stavbu a rozmach nového chrámu konzumu, stejně jako úpadek drobných obchodníků, kteří s posledními zbytky hrdosti v urputném zoufalství bojují o přežití. Do tohoto světa přichází naivní a citlivá, přesto však statečná dívka - ale vypadá to, že v konkurenčním boji se zkušenými a protřelými rivalkami, stejně tak jako s vlastními city, nemá šanci obstát. Zola opět bravurně zvládl přiblížit čtenáři nejen prostředí, ale i povahu a myšlení postav a jejich postupné změny.

3 12.03.2015

Detektivky vůbec nemusím. Ale všichni mi říkali, že tohle je dobré, hodně dobré, že tomu mám dát šanci. Když mi to řekl už i můj školitel, podvolila jsem se nátlaku a Sněhuláka přečetla. Uznávám, měli pravdu, rozhodně nelituju. Nebyla to "nějaká obyčejná detektivka", ale mrazivý osobní příběh se spoustou slepých uliček, do kterého byli zapojeni i detektivovi nejbližší. Výborně zpracovaný děj byl ještě umocněn zajímavým motivem vražd, dokonale propracovanými postavami a okořeněn trochou více či méně perverzního sexu. Čtenář se může připravit na skvěle zpracovanou temnou detektivku, kde sice není mnoho hlubokých myšlenek, ale jejíž napínavý příběh rozhodně stojí za přečtení.

3 02.02.2015

Tento zajímavý výběr povídek a pojednání nastaví čtenáři mnoho tváří E. A. Poea - nejen tu až téměř notoricky známou havranovitou a jámo-a-kyvadlovitou ponurost. Ta se v některých povídkách do jisté míry objevuje, avšak některá zamyšlení představují Poea mimo jiné jako znamenitého rýpala. Jak nadčasově vnímal senzacechtivé bulvární plátky, které na podobném principu fungují asi i dnes. Mnoho vybraných povídek přímo překypuje satyrou, zato jinde je patrný Poeův zájem o metafyziku či o vkus a krásu. Celkově mohu říci, že jde o velmi zdařilý a skvěle přeložený výběr méně známé Poeovy tvorby, který mohu jen doporučit. Avšak pro ty, kteří se s Poem zatím nesetkali, nepovažuji tuto knihu za dobrý začátek.

3 03.03.2014

Další z Pratchettovek, kterou jsem přečetla jedním dechem. Pobavila jsem se, zhlédla se v některých postavách, ale taky jsem se zamyslela. V člověku se totiž může skrývat odvaha, i když o ní sám neví, nebo ji, stejně jako Mrakoplaš, přímo popírá. A dokonce i Dvoukvítek dokáže v klíčovém momentu zareagovat tak, jak by to od něj nikdo nečekal; i když, samozřejmě, ve většině příběhu oplývá aureolou turistické naivity. To mu ale prochází, protože má z pekla štěstí (rozuměj Zavazadlo). Velmi mě zaujala i postava Trémona - ne, že bych ho snad nechtěla nakopnout, ale vždyť kolik takových ambiciózních "vševědoucích" mladíků (no, mezi mágy jej za mladíka klidně můžeme považovat) chodí mezi námi a páchá víc škody než užitku. Podtrženo, sečteno, pan Pratchett ode mě za ty dva dny plné zábavy a zamyšlení, které jsem u knihy strávila, opět dostává všech pět hvězd.

Ale protože jsem trošičku hnidopich, dovolím si poznámku k panu překladateli Kantůrkovi. Nejdřív musím říci, že Kantůrkovy překlady rozhodně považuji za jedny z nejlepších, které jsou v česky psané literatuře k dispozici. Ale ač například jména postav jsou přeložena zdařile, co ten název knihy? 'Lehké fantastično' bezpochyby zní dobře, ale vždyť 'light fantastic' mělo být 'světlo fantastické', vyzařující z Oktáva? Byl to snad nějaký překladatelův umělecký pokus? Rozhodně jsem to ne úplně pochopila... Každopádně je název knihy do všech ostatních jazyků, kterým rozumím, přeložen v zásadě jako 'Světlo fantastické' (s výjimkou francouzštiny, kde je použit vlastní název 'Osmé kouzlo'). Kantůrek je překladatelem opravdu odvážným, což je někdy dobře, jindy ne. Přesto si příště raději přečtu přímo Pratchettův originál.

3 14.02.2014

Kniha mě na první pohled zaujala svým grafickým provedením, jinak bych si ji, přiznám se, asi nepořídila. Než jsem se přesvědčila, že to za těch přibližně 250 Kč stojí, v knihkupectví jsem asi půl hodiny listovala, prohlížela ilustrace a pročítala náhodné odstavce... Musím uznat, že ilustrace jsou většinou dobře provedené, působivé a zapamatovatelné, což je pro toto vydání opravdovou výhrou, zejména marketingovou.
Ohledně povídky samotné, nápad je nádherný. Jen mě zamrzelo, že neproběhl žádný konflikt mezi postavami; celou dobu jsem čekala, kdy se do protagonistčina nového "prodlouženého" života vloží její poněkud pedantský manžel, ale ono nic. Co však hodnotím velmi pozitivně, je styl vyprávění. S protagonistkou je možné cítit, prožívat tajné noční chvilky, její podivný životní zvrat. Skutečně jako by to čtenáři sama vyprávěla.
Tomuto vydání však dle mého názoru mírně ubral překlad. Jurkovič není špatný překladatel, spíš naopak, ale některé věci mě praštily do očí. Nebylo toho mnoho, ale trošku to zkazilo dojem z Murakamiho vyprávění, které jsem v předchozím odstavci tak chválila. Třeba věta "V té době jsem byla ještě studující." ... Řekli byste to tak někdo? Možná. Já ale rozhodně ne, nezní mi to česky... Co takhle radši "V té době jsem ještě studovala / ještě byla studentkou," nebo něco podobného? Naneštěstí neovládám japonštinu, ale přemýšlím, že si povídku pořídím třeba v anglickém překladu. Možná mi tak vyzní ještě lépe.

3 20.01.2014

Při čtení této knihy mi nebylo vůbec dobře. I když myslím, že každý z nás zná minimálně z vyprávění nějaké hrůzyplné nemocniční historky, na tohle byl potřeba hodně silný žaludek. Bezbranní lidé necháváni na pospas špatným lékařům a příbuzným, kteří se jen třesou na dědictví. Ztráta posledních kapiček důstojnosti.
Ve světle toho hrůzyplného prostředí se mi vůbec nechce hodnotit způsob, jakým byla novela napsána, snad můžu jen říct, že se to i přes nějaké drobné gramatické chybky četlo prakticky samo. Část příběhu z nemocnice mě ale zaujala hodně víc než noční klub ovládaný mafií nebo vztah Romana a Šárky. A bohužel musím z vlastní zkušenosti podotknout, že podmínky v některých nemocnicích se od začátku devadesátých let moc nezměnily...

2 21.06.2018

Po přečtení prvního dílu jsem prostě musela pokračovat a zjistit, jak to všechno dopadne! Samozřejmě, je to oddechová literatura, nad kterou čtenář nemusí moc přemýšlet, stačí se ponořit do děje, prožívat s postavami jejich naděje, zklamání, drobné radosti a obrovský strach, utíkat před bombami i jinými nástrahami válkou zmítané Evropy a jednoduše si tu jízdu užít. Jen mi chybělo postupné odkrývání detailů záhadného světa, byla to až na pár momentů vlastně jen taková hezká akční honička ve světě vytvořeném v prvním díle a čtenářům tedy již dobře známém. Oceňuji však, že autor propracoval postavy podivných dětí do větších detailů, dokonce i představil několik nových. Propojení s fotografiemi mi opět přišlo místy dost křečovité, ale obdivuji tento originální způsob vyprávění a rozumím, že najít vhodný obrázek nebylo v některých případech vůbec možné. Přesto myslím, že méně by někdy bylo více.

2 11.06.2018