Štvanice

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Druhý román z cyklu Rougon-Macquartové. Jeden ze základních románů cyklu z doby tzv. Druhého císařství zavádí do burzovních a politických kruhů kolem císařského dvora, kořistících z moderní přestavby Paříže. Rozvíjí milostné drama ženy, jež se stala obětí chladné vypočítavosti manžela a lehkomyslnosti nevlastního syna.

https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/51826/big_stvanice-nap-51826.jpg 4.177
Série:

Rougon-Macquartové 2.


Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Josef R. Vilímek
Originální název:

La Curée, 1872


více info...
Nahrávám...

Komentáře (12)

Kniha Štvanice

Katyla
12.04.2021

Skvostná kniha s barevnými slovními obraty a svým celkovým osobitým pojednáním...
Někomu by se mohla zdát zdlouhavá a příliš do podrobna popisná, avšak právě v tom tkví její jedno z mnoha kouzel.
Za mě mohu doporučit ;)

TipsyChipsy
12.06.2019

Román velice pěkně, v pestrých barvách líčí Paříž v době jejího bourání a nové výstavby. Odhaluje odporné finanční machinace, komplikované intriky, podvody, dluhy, přepych na úvěr. Výstřední život v dekadentní prostopášnosti, falešné pozlátko luxusu, vydržované milenky, tolerance nevěry i incest, to vše skvěle popsáno. Hrdinové věří, že žijí uprostřed společnosti nadřazené nad běžnou morálku, kde se smysly zjemňují a rozvíjejí a kde je dovoleno pěstovat zlo, které je dovoleným přepychem. Zola je opravdu mistr popisu a žene děj k efektnímu závěru.


oneironaut
07.05.2019

Občas trošku moc popisné, autor nevynechá žádný detail místnosti od kliky u dveří až po posledního pavouka za skříní, ale jinak dobré, klasický Zola.

Haloon
04.01.2019

Zola v tomto díle velmi realistickým způsobem vypráví příběhy hlavních hrdinů. Jejich charakterové vady, by se dali zcela bez výčitek přenést i do dnešní doby.
Figuruje zde hamižný skrblík a jeho rodina, která je tak zhýčkána penězi, že se vlastně nudí. Co také dělat, když není za co bojovat...,když máte všechno?
Styl tehdejší doby byl holt velmi popisný a proto je dílo rozvleklé a čte se pomalu. Obsahem však jen dokazuje Zolovi kvality.

voytech
02.10.2018

Můj první Zola. Moc mě bavilo podání "neřestí" 19. století. A ani se to moc od té doby nezměnilo. Snad mám i pocit, že pár postav znám osobně.

Jedna hvězda dolů je za délku. Knížka mohla být o polovinu kratší a mít větší spád, kdyby byly vynechány nekonečné popisné pasáže interiéru a krajin spolu s nekonečnými seznamy hostů večírků.

denib
17.03.2017

Peníze a sex patří mezi největší motivace lidského chování a Zola to věděl. Opět mistrně vykreslil lidské povahy, kterým tentokrát kromě chamtivosti a bezohlednosti dominuje také znuděnost, marnivost a absence jakékoli věrnosti. A čtenáři opět nezbude nic jiného než si smutně povzdechnout, že lidé jsou stále stejní. Finanční podvody, pomluvy a nevěry známe přece i dnes. I když Štěstí Rougonů se mi líbilo o něco víc, i tato kniha mě zasáhla a považuji jí za výbornou. Rozhodně zkusím i třetí díl.

Morgause
31.01.2017

Čtenář se znovu nachází ve zhýralé a zkorumpované Paříži za druhého císařství, kde zbohatlíci už nevědí, jak ještě přizdobit svůj palác a ukázat všem, že oni na to mají. Autor znovu nabízí perfektní popis prostředí, takže mi připadalo, že jsem opravdu navštívila Saccardovy opulentní večírky nebo Renatinu ložnici, že jsem skutečně mluvila s urputným Aristidem nebo se zženštilým a zhýralým Maximem. Skoro jsem se ho toužila zeptat, zda by nechtěl podstoupit jistou terapii, ale to by se musel narodit o sto dvacet let později (achjo, ale on se vlastně narodil jen v Zolově fantazii). Úžasná byla i královsky znuděná, rozhýčkaná a labilní Renata. Když se člověk nudí, má všeho dostatek a nemá nic, co by naplnilo jeho prázdnotu, začne se podle toho chovat - nehledě na to, jaká je zrovna doba. Věřím, že podobné příběhy se mohly odehrávat klidně už třeba ve starém Egyptě.

Lukyn96
28.08.2016

Po předchozím díle jsem byl trochu namlsaný dynamickým dějem, čehož se zde nedočkáme. Štvanice převážně popisuje milostné pletky Maxima s Renatou, při nichž jsme byli svědky podivné nevěry. Aristid mezi tím za pomoci svého bratra Evžena zbohatl na státních zakázkách při přestavbě Paříže. Malý postřeh na závěr: Maxim Saccard a Dorian Gray jsou si v lecčems hodně podobní!

1