Montezuma komentáře u knih

Nevím, co to do těch Teutonů pokaždé vjelo, ale Der Zauberberg je přesně takový, jako skoro všechny německé romány před rokem cca 1960: nesnesitelně mudrlantský, absurdně patetický a sebestředný; každá dobrá věc je tu pohřbena pod tunami profesorských figur a směšného předvádění vlastního intelektu a důstojnosti (připomíná to trochu Milánka Kunderovic) - je to takové ztělesnění němectví a jeho náhledu na svět optikou before Áda: Německo coby kulturní kolos, vůdce civilizace a humanismu. To vše psáno dnes již těžko snesitelným tónem a jazykem, je to román-artefakt zaniklého světa a myšlení.

5 08.05.2014

Ach, ty fotografie! Kdo by to byl řekl, že za tím zdánlivým klidem se lenošivě převaluje zlo a ty milé tváře mají ruce od krve.

2 05.01.2014

Škoda, že zde není více komentářů jak k Výhercům, tak celkově k tvorbě tohoto svrchovaně originálního autora. Výherci mně přijdou jako taková Rayuela basic, ovšem v žádném případě ne na úkor autorské vyzrálosti nebo závažnosti sdělení, i když sám autor v předmluvě poněkud nepřesvědčivě poukázal na výhradně odlehčený charakter knihy.
Komu se nechce do Cortázarových povídek má ve Výhercích jedinečnou možnost nenásilně proniknout do autorova tvůrčího světa. Objevují se tu už klíčová témata existenciální úzkosti a povahy reality a jestliže Cortázar tvrdil, že nejtěžším úkolem spisovatele je napsat postavy obyčejných lidí tak, aby to bylo zajímavé, ve Výhercích se mu to povedlo na výbornou. Výsledek oplývá neuvěřitelnou lehkostí a to aniž by autor obětoval cokoliv ze závažnějších rovin textu.

3 25.12.2013

Ve státě jako Česká republika nikdy neuškodí připomenout si pravou podstatu bolševismu: tedy nikoli jako ideologii vedoucí k osvobození utlačovaných a světlým zítřkům, nýbrž jako ze své podstaty nemilosrdný teror vůči všem a to za jediným účelem: udržení moci. Jedinečnost zápisků podtrhuje jejich bezprostřednost; nezachovalo se příliš dokladů o tom jak to v Rusku v letech 1917 - 1920 skutečně vypadalo a už vůbec ne z 'kontrarevoluční' strany. Deníky byly psány 'právě když se to dělo' a netrpí tak autocenzurou ani vrtkavostí paměti a hlavně jsou psány autorem, jenž se nenávistí vůči 'těm barbarům, té lůze' nikdy netajil, protože neměl důvod.
Zajímavá je také Buninova charakteristika tolik oslavovaného prostého ruského lidu: ve skutečnosti tupá, zaostalá, brutální a líná hovada, nikoli revoluční, pokroková síla, a postoj drtivé většiny společnosti k bolševikům: čirá a přetrvávající nenávist již od úplných začátků revoluce.
Není divu, že Proklaté dny patřily v Sovětském svazu ke knihám z nejzapovězenějších.

10 28.12.2012

- Kampak máš dovopravdy namíříno?
- Nikam, odvětil Holme.
- Nikam.
- Jo.
- Možná tam nakonec dojdeš, pravil muž.

6 21.11.2012

Hermansův nenápadný surrealismus a hrátky s identitou člověka jsou skvělé; román se valí vpřed s obdivuhodnou dravostí podpořenou vynikajícími dialogy, zcela vyšinutými zápletkami a mně nesmírně sympatickým Osewoudtem, který je hrdinou se vším všudy - anebo parádním kolaborantem. Vyberte si!

3 18.11.2012

Občas je Kundera dokonce sympaťák:

'Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám...
Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli: Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott, protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.
Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.'

8 12.08.2012

Ve svém třetím románu Kundera odsuzuje tzv. 'lyrické vidění světa', což je prý součást každé ještě nezralé osobnosti a jde pouze o to smysluplně je překonat. Člověk vyrůstá v prostředí plném lásky a rodina, která o něj pečuje je důvěrně známým přátelským územím; problém nastává v okamžiku, kdy má mladý člověk vykročit do reálného světa: udělá téměř vše, aby tento svět proměnil v ono ideální prostředí svého dětství. Všechny revoluce a vzpoury jsou tak produktem tohoto 'lyrického chtění', jež musí tváří v tvář netečnému světu nevyhnutelně ztroskotat. Nejde tu však jen o revoluce a velké činy: jedinec, jenž nepřekoná tuto fázi je odsouzen k životu ve svých představách, jenž nikdy nemůže být životem zralým a plnohodnotným. Kundera tento problém demonstruje na básnících a na jistém údobí českých dějin, kdy takovéto popírání reality mohlo mít - a také mělo - tragické následky.

8 26.07.2012

Jednoznačně jeden z nejlepších českých románů, ne-li ten úplně nej. Naprosté zjevení i v kontextu české poetiky vůbec: syrové, cynické, ponuré a neobyčejně psychologicky propracované. Nečekejte žádné Švejkování nebo nějakou tu Hrabalovinu; jen sestup jedné černé, zkažené duše rovnou do pekel. Zajímalo by mě, jak je vůbec možné dostat se na takovou úroveň; jestli von ten Havlíček taky nepaktoval s ďáblem!

4 04.07.2012

Jste-li literární freak a platonicky milujete "années folles" v Paříži, budete nad touto knihou slintat blahem jako hladový vlčák nad játrovou paštičkou.

7 04.07.2012

A Farewell to Arms se vzpírá překladu a moc by mě zajímalo proč je tomu tak u většiny Hemingwayových knih, když jeho styl je zdánlivě velice jednoduchý, strohý. Možná, že ledová kra se při převodu do jiného jazyka chtě nechtě potopí více než by bylo zdrávo? Tak jako tak, jste-li jazykově vybaveni, vřele doporučuji sáhnout po originále - čtenářský zážitek se okamžitě povznese na jinou úroveň a opravdu to není nic proti Pellarovým (ti jsou vždycky skvělí) nebo kdo to zrovna přeložil; s překlady je holt vždycky potíž.

2 04.07.2012

Surrealisty milovaná klasika a není se co divit, obsahuje totiž vše, co jim bylo tak drahé: šílenou lásku, výživné plivance do tváří pokojného měšťanstva a nakonec sebezničení podané tak surově a magicky až z toho běhá mráz po zádech. Emily lážo plážo předběhla dobu o 100 let, načež umírá na tuberkulózu zapříčiněnou, mimo jiné, vodou kontaminovanou průsakem z místního hřbitova. Jednoduše legenda.
P.S.: nikdy jsem nepochopil, proč takový překlad názvu...Na Větrné hůrce, co to jako je?...nějaká staročeština asi...Bouřlivé výšiny, to má jinačí grády!

5 26.06.2012

Parafrázoval bych záložku: Tundra, mraky komárů, existencionalismus, jemný surrealismus, humor spočívající v jeho nepřítomnosti, mokré ponožky, kompas se rozbil, smrtelná nehoda/vraždička...
Jeden z nejlepších románů jaký jsem v poslední době četl. Hermans přistupuje k literatuře tak jak se sluší a patří: nikoliv jako ke kratochvíli do tramvaje; on skrze ni povyšuje to věčné lidské pachtění na rovinu všeobecně platné existencionální zkušenosti a zvládá u toho být ještě elegantně vtipný. Klobouk dolů!

6 26.06.2012