Už nikdy spánek
Willem Frederik Hermans
Nizozemský student Alfred se s třemi norskými kolegy vydává na geologickou výpravu do odlehlé severní provincie Finnmark. Chce najít meteority, fascinují ho už od dětství. Současně by se tím potvrdila smělá teorie jeho profesora Sibbeleeho o původu tzv. ledovcových ok. Bez leteckých snímků oblasti by ovšem výzkum na dálném severu prakticky neměl smysl. Naštěstí se Sibbelee zná s norskou kapacitou v oboru, profesorem Nummedalem z Osla. Alfredova výprava nečekaně začne anabází po vědeckých pracovištích s jediným cílem: získat letecké snímky… Alfreda pohání touha za každou cenu obstát, aby tak naplnil očekávání matky a dosáhl toho, co se nepodařilo jeho otci — botanikovi, který tragicky zahynul v terénu, než dokázal rozvinout své vědecké vlohy naplno. Chce také obstát jako poněkud neohrabaný obyvatel hustě osídlené roviny ve společnosti zkušených norských „zálesáků“. Nepřekonává jen útrapy drsné tundry s mračny komárů, ale i velmi lidskou nejistotu: jak se zapojit do sehrané party? Jak mě vůbec okolí vnímá? Jak už to bývá, najde Alfred během výpravy hlavně sám sebe. Nebo ne tak docela? Hermans šťastný konec neuznává, ale přesto jeho knihy působí jaksi útěšně, protože všechny ty důvěrně známé životní nezdary a zklamané naděje nás především přesvědčují o tom, že v tom — lapidárně řečeno — nelítáme sami. Ke čtenářskému požitku významně přispívá i autorův suchý humor.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , HostOriginální název:
Nooit meer slapen, 1966
více info...
Přidat komentář
Knížku mi trvalo přečíst velice dlouho (2 měsíce). To nemění nic na mém obdivuju jednoduše, ale pravdivě vykresleného vnitřního boje nizozemského vědce, jež putuje mezi cizinci (Nory) v drsné severské krajině na cestě za velkým zeměpisným objevem. To zda nakonec hypotézu svého učitele Sibbeleea potvrdí či nikoliv není pramálo podstatné.
Doporučuji pro krásný literarní jazyk, popis krajiny a vyjádření vnitřních pochodů hlavní postavy. Kniha vás nevystřelí z pohovky nebo sedačky či na čem běžně při čtení sedíte, ale bude vás jemně nadnášet po celou dobu, kterou se jí budete věnovat.
Já nemám, co dodat - všechno naprosto trefně ve svém komentáři sepsal uživatel puml. Z knihy jsem nadšená. Natolik, že předpokládám, že se k ní jistě vrátím (vlastně bych jí nejradši hned začala číst znovu). A už sháním další tituly od autora (proč jsou do češtiny/slovenštiny přeloženy jen tři ?)
Velmi hezky zpracovaný román, kde popis nádherné, ale liduprázdné a mnohdy nehostinné krajiny severního Norska je propojen s dobrodružnou výpravou mladých studentů. Všichni musí překonávat útrapy drsné tunrdry s mračny komárů, ale hlavní hrdina Alfréd musí překonat i sám sebe ,svoji nejistotu a připustit si , že sice nesplnil očekávání matky a profesora, ale přesto nezklamal.
O výpravě do norské polární pustiny, kde slunce v létě nezapadá a kde jsou mračna komárů. O výpravě, která se tak docela nepovedla, a o jejímž smyslu nakonec marně přemýšlíme. Vlastně možná tak trochu i o smyslu jakéhokoliv lidského snažení… A občas docela vtipné postřehy, kdy vypravěč ironizuje i věci, ze kterých se obvykle legrace nedělá…
„A co viděl Scott? Norskou vlajku na lyžařské hůlce zapíchnuté do sněhu. To je všechno, co Scott na jižním pólu viděl. S lístkem: Zdraví Amundsen and good luck to you, sir.
A Scott se obrátil a jel zase domů. Jeho druhové jeden po druhém umírali. On pomalu zmrzl ve stanu, v jégrovkách, co už měsíce neuschly. Neměl haleny ze zvířecích kožek srstí dovnitř, jako Amundsen. Do posledního dechu si psal deník. Ten pak našli a otiskli ve zvláštním vydání časopisu ´Země a její národy´, které jsem četl, když mi bylo čtrnáct.
´Kéž je našim ubohým ženám a dětem Bůh milostiv.´
To Scott napsal s duší na jazyku. Říkám si, jestli počítal s tím, že se to jednou dostane do ´Země a jejích národů´. Nejspíš jo. Nebo možná ne, třeba tak psal vždycky. Většina lidí nikdy nepíše přesně to, co si myslí. Žádné: moje napůl zmrzlé jégrovky smrdí až hrůza. Nebo: v padesátistupňovém mrazu zůstává naše moč trčet ve sněhu jako stvol rákosí ze žlutého skla.
Tak nepíšou. Drží vlajku vztyčenou, i když ji nezapíchli na jižním pólu jako první.“
Skvělý román, který se čte jedním dechem. Hermans je skvělý spisovatel s vybroušeným stylem. Na tak dokonale prokomponovaný román se narazí jen málokdy. Spojení čtivého, a tak trochu dobrodružného příběhu, s takzvaně vysokou literaturou s četnými odbočkami do geologie, a zároveň jízlivý políček všemu tomu nabubřelému, co si pyšně říká věda a vědeckost. Honba za tituly a profesurou se v Hermansově podání podobá noční můře, nebo spíš vyhublému komárovi sajícímu krev z již opuchlého očního víčka. Suchý humor - rozhodně sušší než sirky hlavního hrdiny - a napětí, které nestaví na zbytečné okázalosti a akčnosti, ale na dějové rafinovanosti. Z každé kapitoly a z každé věty zaznívá tichý úšklebek autora nad nekonečným lidským pachtěním, bláznovstvím, cílevědomostí a pofidérní snahou dosáhnout úspěchu a uznání. Na první pohled se to nezdá, po prvním přečtení jsem knihu odložil, s tím, že to byla celkem zábava, ale vlastně nic zásadního... ale někde vespod, v tom dešti, mezi promočenými ponožkami a spacákem, mezi mračny komárů a rozbitým kompasem, zjeví se náhle temný a prorocký román. Pro mě osobně jeden z nejlepších románů 20. století. Doporučuji.
Čtení:
1. červen - červenec 2011
2. červenec 2013
3. květen 2017
Já se také často bojím", jestli druhým " nepřekážím", zda-li se mnou ostatní nemají "jen" potíže a jestli jsem "dost" dobrá...
A pak zjistím, že na ostatní působím " odvážně ", " sebevědomě ", " kurážně" a " neohroženě".
Ale možná nás tyto "domnělé" pochybnosti o nás samotných činí "příjemnými" společníky....
Možná nás tento pokorný postoj k nám samým a k výzvám, kterým musíme čelit, činí lidskými a sympaticky zranitelnými.
Zajímavá knížka. Žádné extra dramatické zápletky, spíš popis putování drsnou severskou přírodou, kde se teprve pozná, co v člověku je a co udělá, když je v ohrožení života. A taky možná úvahy na tím, co je vlastně v životě důležité a co můžeme klidně hodit za hlavu. Překrásně vystižená atmosféra severu, málem jsem při čtení chtěla zahánět komáry a brodit se ledovou vodou.
Parafrázoval bych záložku: Tundra, mraky komárů, existencionalismus, jemný surrealismus, humor spočívající v jeho nepřítomnosti, mokré ponožky, kompas se rozbil, smrtelná nehoda/vraždička...
Jeden z nejlepších románů jaký jsem v poslední době četl. Hermans přistupuje k literatuře tak jak se sluší a patří: nikoliv jako ke kratochvíli do tramvaje; on skrze ni povyšuje to věčné lidské pachtění na rovinu všeobecně platné existencionální zkušenosti a zvládá u toho být ještě elegantně vtipný. Klobouk dolů!
Hermansův román má trochu z románu vývojového a trochu z iniciačního, ale ohnisko míří jinam: Alfred se sice vydává na cestu do neznáma, během níž se má vnitřně proměnit, dojít poznání, ovšem už brzo na jejím počátku pochopí, že ji koná úplně zbytečně, protože na ni není dostatečně připraven (vybavením, znalostmi ani zkušenostmi); přesto ji dokončí - úspěšně?
myslím, že ano, i když závěrečný obraz vyznívá zklamáním - snad se nad "manžetovými knoflíčky s kamínky z meteoritu" rozhodl, že už je opravdu dospělý a že nebude dělat, co nechce nebo ho nebaví, jen proto, aby se zavděčil kolegům nebo naplnil očekávání rodičů
Hermansův styl je strohý, kusý, útržkovitý, samomluvu hlavní postavy prostupují sny, představy, denní snění, do realizovaných promluv se mísí monolog probíhající pouze v duchu
Alfred během tělesných strádání v tiché severské pustině (zima, mokro, vítr, hlad, tíha batohu, zraněná noha a miliardy zk**vených komárů) promyslí spoustu témat: studium, přátelství, víra v boha, samota v cizí zemi, neschopnost porozumět lidem (nejen kvůli cizímu jazyku), utlačování malého národa v globálním světě (Holanďan v Norsku, amerikanizace), nemožnost napravit svou špatnou volbu a rozhodnout se znova...
prostě to nejdůležitější se odehrává uvnitř a záleží na čtenáři, jestli se naladí na stejnou frekvenci