Proklaté dny
Ivan Alexejevič Bunin
Deníkové zápisky z let 1917 až 1918, v nichž autor vášnivě protestuje proti brutalitě bolševické revoluce a zároveň lehce nostalgicky obhajuje patriarchální základy navždy odcházejícího Ruska.
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2006 , ArgoOriginální název:
Окаянные дни (Okajannyje dni) , 1918
více info...
Přidat komentář
Tak určitě je to historicky cenná knížka, ale mě se to prostě četlo blbě.
Přišlo mi to děsně chaotické a neucelené.
Deníkovou formou psaná kniha z Ruské občanské války,kdy začínali mít navrch bolševici.
V poslední době se cení autentické chutě a v neposlední řadě lokální suroviny. O gastronomii se bavíme! Nebo ne?
V Proklatých dnech je přítomno obojí. Autor nám přibližuje události, jichž byl osobně svědkem. Častokrát k tomu využívá autentickou mluvu různých vrstev společnosti, abychom slyšeli, co si o novém "lepším" světě myslí vesnický obchodník, i Buninův kolega spisovatel, jenž kdysi slul rázným kritikem carského zřízení. Jak se chovají námořníci, jež obohatili mořské dno o svoje důstojníky a co předvádí nová intelektuální elita národa (donutilo mě to vyhledat si podrobnější informace o Vladimíru Majakovském a musím konstatovat, že tohle vás ve škole, stejně jako mě, zřejmě neučili).
Sledujeme naprostou anarchii, ztrátu základních lidských morálních hodnot a všudypřítomný strach ze všeobecné beztrestnosti a násilí panující v ulicích kdysi kulturních měst. Je děsivé, jak snadno se z lidí stane krvežíznivá tlupa zvířat. Z lidí, kteří se denně potkávali, spolupracovali a vzájemně tvořili to, čemu se říká civilizovaná společnost.
Doporučuji k seznámení. Třeba to poněkud uklidní rozbouřené hormony některých teoretiků hledajících cestu k pozitivní změně skrze podobné mechanismy. Ne každá revoluce je "sametová".
Ve státě jako Česká republika nikdy neuškodí připomenout si pravou podstatu bolševismu: tedy nikoli jako ideologii vedoucí k osvobození utlačovaných a světlým zítřkům, nýbrž jako ze své podstaty nemilosrdný teror vůči všem a to za jediným účelem: udržení moci. Jedinečnost zápisků podtrhuje jejich bezprostřednost; nezachovalo se příliš dokladů o tom jak to v Rusku v letech 1917 - 1920 skutečně vypadalo a už vůbec ne z 'kontrarevoluční' strany. Deníky byly psány 'právě když se to dělo' a netrpí tak autocenzurou ani vrtkavostí paměti a hlavně jsou psány autorem, jenž se nenávistí vůči 'těm barbarům, té lůze' nikdy netajil, protože neměl důvod.
Zajímavá je také Buninova charakteristika tolik oslavovaného prostého ruského lidu: ve skutečnosti tupá, zaostalá, brutální a líná hovada, nikoli revoluční, pokroková síla, a postoj drtivé většiny společnosti k bolševikům: čirá a přetrvávající nenávist již od úplných začátků revoluce.
Není divu, že Proklaté dny patřily v Sovětském svazu ke knihám z nejzapovězenějších.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1962 |  Temné aleje |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 1975 | Antonovská jablka |
| 1970 | Pán ze San Franciska |
| 1958 | Míťova láska |
Naprosto sdílím komentáře "peleus" a "Montezuma", které skvěle vystihují knihu.