Misty-K
komentáře u knih
Tajemství Heavenu: Země z popela
Michaela Vášová
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Kniha Tajemství Heavenu: Země z popela mě zaujala, jakmile jsem ji přes Instagram náhodou objevila. Zhltla jsem ji během několika večerů. A jaké byly mé dojmy?
Začněme pozitivem, které už jsem naznačila: autorčin styl je neuvěřitelně čtivý. Nesnaží se být zbytečně složitý, což je mu ku prospěchu. Kniha krásně odsýpá, čte se v podstatě sama.
Jenže! Není ta rychlost čtení také zapříčiněná něčím méně hezkým? Tempo knihy by rozhodně chtělo propracovat více. Konec přichází strašně náhle, bez pocitu gradace, velká část příběhu závisí jen na náhodách a řešení podzápletek s Angelem Marsem a s Oliviinou matkou mi přijde vyloženě odflinknuté. Nepopírám možnost, že mi prostě jen něco uniká, ovšem pravdou zůstává, že jsem byla maličko zklamaná. Protagonistům jsem přála něco víc dramatického.
Co se hlavních postav samotných týče, jsem trochu rozpačitá. Na jednu stranu jsem si je oblíbila jako jednotlivce, na druhou jsem příliš nevěřila jakémukoli kamarádství mezi nimi. Zkrátka pro mě nefungovali jako skupina. Chtělo by to více interakcí mezi celou čtveřicí, ne pouze mezi zamilovanými, což by podle mě i lépe podtrhlo myšlenku knihy, která je jinak vyloženě triviální.
S tím souvisí i samotný svět, kde se příběh odehrává: nezdá se mi dostatečně uvěřitelný. Heaven nedává smysl ani jako možná budoucnost či paralelní verze našeho světa, ani jako svůj vlastní. Zde je nejvíce nutné vypnout mozek a prostě věci brát, jak jsou. Naštěstí není těžké to provést. A trochu ten nedostatečný worldbuilding vyvažují střípky z pověstí a historie na začátcích kapitol. Na ty jsem se vždy těšila.
Na závěr ještě pochvala: z jednotlivých scén je vidět, jak autorku psaní bavilo. Měla krásně promyšlenou jejich vizuální stránku, takže se daly jednoduše představit. Některé obrazy budou mou hlavu jen těžko opouštět.
Komu bych Tajemství Heavenu doporučila? Především lidem, kteří si chtějí přečíst něco rychlého a zábavného s dávkou romantiky a jsou zároveň schopni prominout pár nedostatků. Nebo takovým, kteří rádi čtou současné české autory a autorky a chtějí se stát svědky počátku jedné dost nadějné.
Žít s tebou
Antonie Nováková
Já nějak nevím, co si o Žít s tebou od Antonie Novákové myslet. Ale vím, co o ní chci říct.
V tom nejpozitivnějším slova smyslu mi kniha připomněla dobu, kdy jsem jako třináctiletá brouzdala Wattpadem a četla tam všechno, co znělo aspoň trochu dobře. Styl je jednoduchý a čtivý, protagonisté nesložití, ale zajímaví, krátké kapitoly jsou často spíše atmosférickými útržky a sledují různé úhly pohledu, příběhy postav se odkrývají s pomocí flashbacků, a i když mě občas napadne, že by se něco dalo zlepšit, přimhouřím oči a nechám to s radostí být.
Asi do tří čtvrtin mě Žít s tebou neuvěřitelně bavila. Rozvíjí vztah dvou studentů pronásledovaných minulostí, Mii a Aidena. Sledovat vývoj příběhu byla zábava, přispěla k tomu i milá, chvílemi tajemná atmosféra. Mé oblíbené scény byly ty, kde Mia tančí - je z ní vyloženě cítit, jak si hudbu a pohyb užívá.
Jenže potom přišla poslední část. Nechci spoilovat, a tak jen řeknu, že mě konec naštval. V rozmezí pár stránek se Mia zachová naprosto nerozumně, jen aby mohla navnadit na pokračování. Nic se nevyřešilo, vše se naopak víc zkomplikovalo. A já, čtenář, si říkám, jestli ta předchozí stovka fajn stránek vůbec stála za to.
Teď z nich totiž o to výrazněji vystupují drobné nedostatky. To, že se někdy postavy vyjadřují jako básnické sbírky. To, že jediná psychicky nemocná postava je záporák a jediná postava, která není bílá, řekne sotva pár vět. To, že text není dokonale opravený.
Není to špatná knížka, ale jelikož mě konec tak rozladil, nemůžu o ní ani říct, že by byla dobrá. Nanejvýš ji můžu ohodnotit jako milou a doufat, že ji zachrání pokračování.
Gronnyho dobrodružství
Matyáš Tachecí
Musím hned na začatku dát bod za worldbuilding. Svět příběhu je detailně promyšlený, plný originálních konceptů a bytostí (a jejich skvělých ilustrací). Dokonce i pro fantasy typičtí elfové jsou zde ztvárnění odlišně.
Svět je nicméně nejen hlavním tahounem, ale také téměř jediným. Příběh, jenž se v něm odehrává, působí náhodně a zmateně, i když je přímočarý. A za to můžou z velké části postavy.
Vedlejší postavy jsou méně než archetypy, jsou statické, nudné, mohly by je zrovna tak nahradit kusy dřeva; když mají dvě vlastnosti, je to moc. Co se týče protagonisty, ten nějakou osobnost má - mohla se ale lépe projevit vzhledem k tomu, že je kniha vyprávěná retrospektivně z jeho pohledu.
Jenže jde i o to, jakým způsobem je vyprávěná - a to zkratkovitě. Spousta scén, kde se postavy sbližují, je jen shrnutá do pár vět, a pak se čtenář těžko stará o vztahy mezi nimi. A i když se autor někde více rozepíše, zdá se, jako by se vědomě snažil, aby byl jeho sloh co nejméně zajímavý.
Vraťme se ještě k ději. V jednom aspektu musím opět vyzdvihnout originalitu - a to ohledně faktu, že velká bitva ohrožující celý svět je vlastně jen záminkou k tomu, aby se ústřední skupina dala dohromady a vydala se na to opravdové dobrodružství. Podobné inovace je ovšem lepší zkoušet, když už je autor trochu vypsaný. Gronnymu by spíše prospělo dvě části příběhu více propracovat a vydat je samostatně.
Gronnyho dobrodružství je kniha plná promarněného potenciálu. Pokračování si přečtu s nadějí. Tento díl ale mohu doporučit jen ve dvou případech: pokud máte zálibu v "začátečnické fantasy" nebo pokud jste fanoušci postmodernismu a rádi hledáte v knihách reference na jiná díla.
Hellbound
Theresa Black
Co do formy je Hellbound asi nejlépe provedenou knihou Theresy Black. Proto je mi líto, že mě neoslovila tolik jako její ostatní díla.
Chápu, že zde se pro autorku typický zakázaný vztah stavá toxickým, a tak ho nemohu hodnotit stejně jako v předchozích knihách. Mám dokonce ráda, když je jednání postav podané záporně. Jenže tihle dva lidé mi připadali tak nesympatičtí, až to s nimi bylo málem k nevydržení. Rebeka/Maya byla příliš "jiná než ostatní holky" (a nemyslím tím, že svým traumatem) a na Jamesovi je okatě znát, jaký manipulátor je. Za "šokující" konec jsem pak byla vlastně ráda - čekala jsem ho a dle mého názoru by žádný jiný nedokázal předchozí stovky stránek ospravedlnit.
Možná to zní, jako bych při čtení trpěla. Tak to není. Theresa Black píše čtivě a poutavě, Hellbound není výjimkou. Navíc oceňuji temnější látku a atmosféru. A i když jsem konec vytušila, stejně mě nutil o knize ještě nějakou chvíli přemýšlet a analyzovat jednotlivé scény. Zde mi ovšem extrémně nesedly ústřední charaktery. Místo napětí a nejistoty, kdo manipuluje kým, pak přicházelo jen doufání, že už se odhalí, o co celou dobu šlo.
A ještě musím okomentovat jednu zvláštnost, která kazí jinak skvělou formu (jež spočívá například ve stejných začátcích kapitol, návratném motivu pekla nebo kontrastování protagonistčiných myšlenek s jejími slovy) - vykání mezi ústředním párem není konzistentní. Chvílemi sklouzávají do tykání i v rámci jediné promluvy. Snad jde o pozůstatek z nějaké předchozí verze, kde si začnou tykat, nicméně by si, pokud jsem to pochopila dobře, měli vykat až do poslední stránky. Jestli to takto chaoticky bylo napsáno schválně, nerozeznávám účel.
Tady se mi tedy jedna z mých oblíbených současných českých autorek do vkusu netrefila. Neznamená to, že na ni zanevřu. Je to prostě riziko, které přichází se skvělou vlastností žánrového chameleonství - ani stálým čtenářům se nemůže zalíbit vše. Její další dílo si přečtu rovněž. Nesdílím ovšem většinový názor; třebaže nejde ani zdaleka o špatnou knihu, Hellbound je na mém osobním žebříčku vydaných děl Theresy Black nejníže.
Hraběcí gentlemani
Lucie Beatrice J.
Hraběcí gentlemani jsou ta nejodpočinkovější četba, jakou si dovedete představit. Soubor tří novel vás zavede do doby kočárů, plesů a honů, do společnosti mužů, kteří respektují ženy a upřímně se svými milovanými komunikují. Cokoli si zamanete, dokážete, máte-li čisté úmysly. Idylka sebou nenechá otřást žádným konfliktem, proti lásce nemají nepřející podvodníci šanci.
Žádné intelektuální čtení jsem neočekávala, a tak se nebudu zlobit na prvoplánový styl jako takový. Jen by snesl méně opakujících se formulací. Všechny postavy mají úplně stejnou slovní zásobu a styl mluvy.
Též se konce jednotlivých novel zdají zbytečně natahované. Zápletka končí už okolo dvou třetin a zbytek je pak vyplněn něčím úplně novým. Jako dohra pro sympatické postavy by se to hodilo, nicméně aby něco takového fungovalo, měly by mít hlubší osobnosti a projít si většími těžkostmi.
Některým čtenářům také nemusí vyhovovat nejasné místní a časové zasazení děje. Já osobně jsem se přes něj přenést dokázala, ale trocha konkrétnosti by úroveň příběhů vyzdvihla.
Celkově jde o něco, co musíte číst v určité náladě. Kniha je skvělá, pokud chcete zažít pohádku, která by vám dala naději na velkolepou lásku s galantním mužem. Sotva v ní ovšem najdete něco jiného.
Tak akorát čas jít domů
Xerodoth Sigmius
Po dvou měsících, co jsem na Instagramu objevila tvorbu Xerodotha Sigmia, nastal tak akorát čas si ji pořídit v knižní podobě. Čekala jsem, že budu nadšená. Dostala jsem, co jsem čekala.
Melancholie, osamělost, zamýšlení se nad uměním a moderní dobou, divné obrazy, překvapivé pointy, Praha. Pokud vás cokoli z toho v poezii zajímá, tady nešlápnete vedle.
A jestli vás Tak akorát čas jít domů zklame, můžete ho aspoň zkritizovat tady na Databázi knih a trochu tak autora propagovat, aby se dostal k více divným lidem, jako jsem já.
"Tak pojď
přichází bod zlomu
Kolik je hodin?
Je čas
Tak akorát čas
jít domů"
Zpětný chod
Marie Jakoubková
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Zpětný chod je katastrofická sci-fi soustředící se na rodinu astronomky-amatérky Radky Koudelkové. Nejde o nic akčního, spíše se příběh točí kolem obyčejných situací, které předcházejí srážce Měsíce se Zemí. Kritizuje lidskou chamtivost a sobeckost a nabádá čtenáře, aby si více vážil toho, co mu život nabízí.
Myšlenku kniha ztvárnila pěknou, bohužel musím říct, že hlavně ke konci s ní čtenáře vyloženě mlátila po hlavě. Celkově všechno bylo otevřeně řečeno, nehrálo se moc na naznačování. Navíc se filosofii knihy zřetelně přizpůsobuje děj, psychologie postav je pak těžko uvěřitelná. Konec působí vyloženě naivně.
Chválu mám nicméně také. Prvním velkým plusem je styl, kniha se mi četla velmi dobře. Potom musím ocenit samotný námět příběhu, apokalypsa z pohledu rozvedené matky dvou malých dětí působí hodně originálně. Navíc byl motiv zpětného chodu maximálně využit. Kritika médií se mi zamlouvala též. A co se týče postav, i když nemají takovou hloubku, jako bych si přála, jsou zajímavé alespoň konceptem.
Zpětný chod není špatná kniha, mnohem lépe by však fungovala buď ve formě povídky, nebo jako román mnohem delší, soustředící se více na vykreslení jednotlivých postav a situací. Jsem nyní zvědavá na autorčinu dětskou a romantickou tvorbu, připadá mi totiž, že na ni se její styl hodí víc.
Bard z Rilanty
Filip Okáč
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Na téhle knížečce je pro mě nejnápadnější styl psaní. Svou jednoduchostí vyznívá jako milá pohádka. To má však i stinnou stránku - znamená to menší komplexnost postav a scén. Je pak trochu těžší udržet pozornost, když se čtenář nemůže do situace vžít.
Worldbuilding není velmi propracovaný, na druhou stranu má autor o to volnější ruku ve vymýšlení nových zápletek. Jednotlivé příhody, které se Eofledovi dějí, jsou originální a též navozují atmosféru pohádky. Dějová linka s Temnou paní mi připadala skvělá! Bohužel příběhy Eofledových přátel už tolik zajímavé nejsou. A v obou případech hraje náhoda příliš výrazně ve prospěch hrdinů, což jim ubírá uvěřitelnost i napětí. Dokonce i v případě samého finále.
V knize se to též hemží drobnými nelogičnostmi. Například Eofled jakožto bard nemá vlastní hudební nástroj, a když jeden král osloví druhého "blbečku", vyvolá to spíše protočení očima než smích.
Bard z Rilanty není epická fantasy, což ale automaticky neznamená fantasy špatnou. Stojí za přečtení, pokud rádi poznáváte tvorbu českých autorů a máte náladu na milé a nenáročné čtení.
Modré hlubiny
Jennifer Donnelly
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
"Ukaž, co je v tvém srdci, a všechna srdce se k tobě připojí."
Modré hlubiny jsou prvním dílem série Waterfire Saga od Jennifer Donnelly - a naneštěstí také jediným, který vyšel v češtině.
Vzhledem k tomu, že jde o první část série, dostávají výraznější prostor k projevení se zatím pouze dvě ze šesti ústředních hrdinek. To ale neznamená, že by ty ostatní byly nezajímavé, právě naopak. Každá vyvolená mořská panna je jedinečná a o všech jsem se chtěla dozvědět více.
Netajím se tím, že ve fantasy nemám ráda vyvolené hrdiny, když s nimi příběh neudělá něco opravdu nečekaného. Tohle nebyl takový případ, přinejmenším však mohu říct, že hlavním postavám jejich status nepřináší mnoho výhod, klade se důraz na jejich svobodnou vůli a rozvíjení jejich zvláštních schopností není procházka růžovým sadem.
Čtenářovu zážitku napomáhá i propracovanost podmořského světa. Je bohatý na zajímavé bytosti, lore i vtipné drobnůstky, například vodící piraně pro slepce. Je zde možné složité politikaření i kouzlení. Moc se mi také líbilo, že mořští lidé mají svou vlastní mytologii. A stejně tak fascinující byla jejich různorodost, kdy se podle končin, z nichž pocházeli, lišili nejen barvou kůže, ale i druhem vodního tvora, jehož připomínali.
Jedinou výtku - kromě toho, že pokračování nevyšla česky - mám k tónu knihy. Některé scény jsou drsné a krvavé, zatímco jiné vyznívají svou hravostí a lehkou absurdností jako z pohádkové knihy. Různorodost není na škodu, ale nemyslím si, že zrovna tady byla dobře zvládnutá.
Jako úvod do série Modré hlubiny rozhodně uspěly. Rozjely několik složitých podzápletek v propracovaném světě, navíc se zajímavými postavami. Snad se mi povede se dostat k originálním verzím pokračování, protože stojím o to, dozvědět se, kam se bude děj dál ubírat.
Stella z Kalvendie
Nikola Machová
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
"Úplným opakem lásky není nenávist. Opakem lásky je strach."
Stella z Kalvendie od Nikoly Machové mě zaujala dvěma věcmi: krásnými ilustracemi a netradičním pojetím typické fantasy zápletky s protagonistou, který objeví jiný svět, jejž je předurčen zachránit. A jak jsem zjistila, nabízí ještě mnoho jiných zajímavých prvků.
Moc se o téhle knize nedá říct bez spoilerů. Děj okomentuji pouze tak, že nebyl extra unikátní, nicméně měl dost překvapivých zvratů, které ho skvěle okořenily. Někdy však jako celek plynul až moc rychle a nedal se dobře sledovat. Začátku a konci by prospělo malé prodloužení.
Zaujala mě samotná planeta Kalvendie, jež možná nedává perfektní smysl, avšak skvěle odráží tematiku ekologie a alternativního způsobu života v souladu s přírodou. Někdy je pojetí této myšlenky až moc utopické a naivní, na druhou stranu vyznívá, že vychází z autorčina upřímného přesvědčení.
Některé postavy mohly mít hlubší charakterizaci, u většiny ale byly povahy jasně definované a vztahům mezi nimi jsem věřila. Můj názor je takový, že Stella je sympatická protagonistka, ne sice ideální člověk, ale o to zajímavější je ji sledovat.
Malý problém spočívá v korekturách, jež byly hodně odbyté. V textu zůstalo plno překlepů, pravopisných chyb a nesmyslných formulací, které působily rušivě.
Celkově je Stella z Kalvendie lehce netradiční fantasy, která není pouhou zábavnou četbou. Upřímně doufám v pokračování, které konec této knihy naznačoval!
Instagirl
Annette Mierswa
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Myšlenka tohoto příběhu není nic, co byste neslyšeli už tisíckrát - važte si toho, co máte, nehoňte se zbytečně za uznáním anonymního davu, a už vůbec nenahrazujte reálný život internetem. Zde je to ovšem čtivě ztvárněno na příběhu teenagerky Isi a jejích vztahů se spolužáky.
Kolektiv Isiiny třídy byl prvkem knihy, který jsem si užila zdaleka nejvíce. Jejich dynamiku vykreslila autorka perfektně. Jsou to ti správní lidé, kteří jsou pro každou srandu a vzájemně se podrží v těžkých chvílích. Z takové skupiny pak ovšem o to výrazněji vyčnívají vlci samotáři, konkrétně perfektně nalíčená, povýšeně se chovající Kim. Když se Isi začne hroutit život, jejž doposud znala - rodiče se rozvádějí, její králík utekl a zdá se, že se s ní její kluk dal dohromady jen kvůli sázce - zatouží být zrovna tak vyrovnaná jako tajemná spolužačka. Neví ale, co se pod dokonalou slupkou skrývá, a nechá se tak lapit do pavučiny snahy o uznání na sociálních sítích, extrémních diet a vztahů s pochybnými existencemi.
Vývoj Isi pod vlivem Kim je děsivé sledovat. Kim neváhá s lidmi kolem sebe manipulovat lhaním, dárky i vydíráním. Je podaná chvílemi snad až příliš jednoznačně záporně; v některých momentech je těžko uvěřitelné, že by jí na některé taktiky Isi skočila. Většinou z jejího chování ovšem až mrazí. A stejně tak z představy, jak by protagonistka mohla skončit, kdyby kolem sebe neměla tak skvělý kolektiv.
Občas se objeví pár nelogičností, například Isi dlouho nedojde, že jí Kim založila profil na Tinderu, i když jí z něj ukazuje zprávy. Nejde však ani zdaleka o plot holes, jen o maličkosti, které nemají velký dopad na celkový příběh.
Pokud chcete strávit jedno nebo dvě odpoledne s YA contemporary knihou, která se snadno čte, ale není zdaleka triviální, zabývá se moderními problémy, jako je sebepojetí, kyberšikana a nezdravý coping, a skvěle ztvárňuje vztahy mezi mladými lidmi, věnujte trochu času Instagirl.
Magie se probouzí
Jan Sokol
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Rozhodně jsem nedoufala v komplikovanou zápletku. Ovšem líbila by se mi alespoň nějaká. Jaký je účel dvou dějových linek, když se ani neprotnou, jedna působí, jako by byla useknutá v půlce, a v druhé se nestane téměř nic? Je jasné, že autor plánuje pokračování, ovšem praktičtější mohlo být napsat dvě knihy s ucelenějšími příběhy, z nichž by se každá soustředila na jednoho protagonistu.
Arvíel měla alespoň nějakou charakterizaci, ovšem Soky se mi zdál neslaný, nemastný. Téměř nic ho neodlišovalo od řady podobných fantasy hrdinů. Navíc ani jeden z ústřední dvojice nezažívá během svého výcviku velké těžkosti, jsou prostě talentovaní ve všem, na čem záleží, a ještě v pár věcech navíc. O nic se nemusejí doopravdy snažit.
To čtenáři postavy odcizuje, stejně jako styl, jímž je kniha napsaná: většina scén je více shrnutími a popisy než opravdovými scénami, plynou hrozně rychle a pocity postav jen povrchově vidíme, neprožíváme je s nimi.
Výjimky - a zároveň velmi výrazná pozitiva - jsou tři: Sokyho vztah s maminkou, pouto draků s bojovníky a Arvíelin pobyt u arcimága Artagana. Všechny měly za výsledek milé, zajímavé a originální interakce.
Dalším pozitivem byl worldbuilding, konkrétně magický systém. Smekám před autorem, že dovedl práci se dřevem podat jako něco neuvěřitelně cool! Též oceňuji, jak detailně měl nastudované používání různých zbraní. Souvisí s tím i jeden "zvrat" (spíše start jakéhokoli děje) ke konci knihy. Jen by asi neuškodilo některá vysvětlování zkrátit, obecně má kniha problém s přehnaně přesnými popisy. To je ale podle mě pro začínajícího autora pořád lepší varianta než opačný extrém, tedy nevysvětlovat dostatečně.
Vyjde-li pokračování, přečtu si jej minimálně ze zvědavosti. Svět, který Jan Sokol vytvořil, má potenciál - tak doufám, že jej jednou naplní.
Vlčí zátoka
Michaela Bulíčková
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Původně kniha vycházela na Wattpadu, což je na ní poznat. Kapitoly jsou kratičké, neplýtvají čas na popisech, skládají se převážně z dialogů (které bohužel nejsou rozdělené novými odstavci, takže se v nich občas těžko orientuje), akce i drama mezi postavami přicházejí a odcházejí jako na houpačce. Amber je typická "ne jako ostatní holky, ale přesně jako ostatní wattpadovské hrdinky" protagonistka. Vedlejší postavy se mi občas pletly kvůli nedostatečné charakterizaci a podobně znějícím jménům.
A stejně mě čtení neuvěřitelně bavilo. Možná šlo hlavně o směs nostalgie a obdivu k mladé autorce, jež si zvládla vydat knihu, kterou zřetelně napsala tak, jak se to líbilo jí. Také mě nicméně fascinovala fantasy složka příběhu, která nebyla rozhodně zanedbaná ve prospěch romantické linky. Vztah vlkodlaků a lovců autorka pojala dle mého názoru originálně a zajímavě, stejně jako historii Vlčí Zátoky.
A k té romantické lince - nevím dost dobře proč, ale chytla mě také. Mohla bych spočítat na prstech milostné trojúhelníky, kde bych již od začátku měla svého favorita, a tento se k nim řadí.
Z čeho jsem zmatená, je myšlenka knihy. Na jednu stranu se Amber snaží vzepřít okolí, které jí diktuje, co má dělat, na druhou příběhem prostupuje motiv předurčenosti - jako by osud protagonistky byl předem stanoven kvůli podstatě toho, co je zač.
Nejde o dílo, které by mě hluboce zasáhlo. Ale bylo to to pravé, když jsem se v poslední dny potřebovala na pár minut odreagovat nebo si zpříjemnit cestu hromadnou dopravou.
Doporučuji, pokud vás podobně jako mě baví objevovat méně známé české autory, máte chuť na zajímavé pojetí vlkodlaků a nepohorší vás občasný chybně použitý přechodník.
Kruh - Magičtí učni
Petr Víšek
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Styl psaní není extra vyšperkovaný. Často se opakují obraty i informace, některé popisy mají tak chudou slovní zásobu, že jsem netušila, co si pod nimi představit, a kvůli vševědoucímu vypravěči a jeho častému vysvětlování většina knihy postrádá napětí. Zní to, jako by si autor nevěřil dostatečně. Některé akční scény též působí "neplnohodnotně", spíš jako rychlá shrnutí. Občasné zajímavé metafory nicméně svědčí o Víškově kompetenci - například ta o obavách potopených ke dnu v moři důvěry. A hodně dobré mi připadaly některé hlubší dialogy mezi postavami - neprezentují vyloženě nové a neotřelé pohledy na svět, ale fungují v kontextu povah aktérů a motivačně působí i na čtenáře.
Postav bylo v knize hodně a ne každá měla dostatek prostoru, aby se projevila. Neorientuje se v nich tedy jednoduše. Na druhou stranu pár charakterů vyloženě září. Skvělý byl například mistr Tomer nebo Alfro. Též sám Gerhem, ač na první pohled obyčejný, skrývá více, než se zdá. A Aiu byl doslova úžasný.
Postavy neodmyslitelně patří ke světu, k němuž mám také směs chvály a výhrad. Oceňuji všechny drobné detaily, na nichž si autor dal opravdu záležet - například magický systém, fakt, že dračímu jazyku rozumí jen ti, kterým draci sami věří, pověsti a historické události zmíněné v ději, vzhled a chování originálních bytostí. Na druhou stranu si neumím představit, jak všechny tyto dílky zapadají do skládačky celého fungujícího světa. Ten pocit ještě umocňuje používání pojmů z reálného světa (turecký sed, labradorský retrívr). Worldbuilding je občas nekonsistentní či nejasný, čtenář nemá konkrétní představu o účelu jeho jednotlivých aspektů kromě toho, že se autorovi zdály cool či se zrovna hodily do zápletky.
A zápletka samotná... je vlastně dost dobře zvládnutá. Víšek se rozhodl ambiciózně a jeho debut je rovnou epická fantasy. Vzhledem k tomu, že jsou Magičtí učni první částí série, ještě nemohu s určitostí říct, že v budování složitého příběhu uspěl, avšak jak se zdá, ví, kam směřuje. A pokud tam dojde, nevadí občasné zakopnutí na cestě.
Kleopatřina pomsta
María Mañeru
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Čekala jsem větší podobnost se sériemi typu Klubu tygrů, název k tomu koneckonců svádí. Nesplnění tohoto očekávání nicméně dělá Kleopatřinu pomstu vlastně lepší.
Ústřední hrdinové jsou vážně malé děti, které se jako malé děti chovají. Jejich interakce jsou přirozené a vtipné, a i když většinu práce zastávají dospělí kolem, též každý ze sourozenců Callenderových umí být užitečný. Plus je tu samozřejmě bonus v podobě zvířecího "brášky" Thovtíka.
Styl psaní je jednoduchoučký tím správným způsobem, kdy je pochopitelný pro nejmladšího čtenáře a zároveň skutečně zní jako slova holčičky z rodiny archeologů. Autenticky působí i barevně zvýrazněná slovní spojení v textu - jako obtahování gelovkou či fixou.
Počítá se s tím, že se čtenář ve staroegyptských záležitostech trochu orientuje, například že ví, co jsou kanopy, a ostatní věci jako zajímavosti z historie se nenásilně dozvídá společně s postavami.
Jedná se tak o knihu roztomilou, poučnou, vtipnou, pro děti jistě napínavou a napsanou s velkou kompetencí. Malého čtenáře bere jako sobě rovného. Jedinou výtku mám k ilustracím, které, ač líbivé stylem, mohou působit implicitně rasisticky - záporáci jsou jediné postavy zobrazené s viditelně tmavší pletí. Může jít o náhodu, rozhodně nechci nikoho z ničeho obviňovat, ale přehlédnout se to nedalo, takže to nepřehlížím.
Kleopatřina pomsta je správná volba, pokud chcete udělat radost sourozenci či potomkovi zblázněnému do staroegyptské kultury. Nebo, jako v mém případě, je tím malým nerdem vaše vnitřní dítě.
Chuť prázdna
Barbora Adamcová
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Přeji si jediné, být spokojená sama se sebou, a to mi nikdo, kdo mě má rád, nemůže doopravdy upřít."
Kdo si někdy nepřipadal naprosto k ničemu? Je přirozené se občas cítit špatně. Problém nastává, když těmto myšlenkám uvěříme a snažíme se vybojovat si uznání druhých - přitom to, co potřebujeme, je náš vlastní nadhled. A právě o tom pojednává Chuť prázdna, debut Barbory Adamcové.
Styl psaní mi moc nesedl - opravdu je na něm znát, že jde o prvotinu. Věty jsou někdy krkolomně dlouhé, jindy příliš úsečné. Vypravěč je vševědoucí, často přeskakuje mezi hlavami postav a příliš vysvětluje jejich myšlení a povahy, i když to zrovna není nutné. Naopak některé části Annina pádu do anorexie mohly být rozebrány detailněji.
Opravdu dobrá je kniha však obsahově. Děsivě věrohodně autorka vystihla rozpoložení, kdy nemocný bere estetičnost postavy a jídelní návyky jako soutěž, v níž musí být "lepší" než jiní. Jinak si přece nezaslouží pomoc, snad ani status nemocného! Toto pojetí poruchy příjmu potravy dokreslují ukázky z Annina deníku, většinou psaného nadneseným stylem ukazujícím potřebu působit chytře za všech okolností a touhu po respektu.
Kniha naznačuje otázku, nakolik může za Annin stav její výchova. Selhání jejích rodičů samozřejmě nejsou účelná, to ale neznamená, že se nedějí. Oni a ostatní lidé v Annině okolí prostě říkají a dělají věci, které dovedou ublížit, jenže nikoho to nenapadne, dokud už není pozdě. Zde slouží neohrabané přeskakování mezi vnitřními světy postav vlastně k dobru příběhu; čtenář chápe Annin vývoj i "zvenčí" a dozvídá se, jaké všechny spouštěče mohou za poruchou příjmu potravy u různých lidí stát. Ze všech knih s touto tématikou, které znám, se zrovna zde nejvíce ukazuje, že nemusí jít jen o hubnutí samotné, ale o coping s problémy jiného rázu.
Ještě pár připomínek ve svých poznámkách mám, ztrácejí ale relevanci po dočtení poslední kapitoly a epilogu. Bez spoilerů prozradím, že pomohou svázat pár volných nitek, jichž jsem si nejdříve ani nevšimla, a díky tomu příběh ještě trochu ziská na úrovni. Jsem ráda, že jsem si ho mohla přečíst, i když se mi nečetl nejlépe.
Den falešné kočky
Pasi Ilmari Jääskeläinen
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Den falešné kočky od P. I. Jääskeläinena jsem sehnala v Levných knihách za cenu čokoládové tyčinky. Připadám si, jako bych někoho okradla.
"Příběhy přece nevyprávějí o skutcích, ale skutky vyprávějí o příbězích."
Kaarna se ocitl uprostřed detektivky, kde je vyšetřovatelem i pachatelem zároveň. Oběť zatím neexistuje, ale mohla by se jí stát jeho demencí trpící matka. Během pokusů odvrátit děsivou budoucnost vyplouvají na povrch neméně děsivé záležitosti minulé, realita se mísí se sny, potlačené vzpomínky s výmysly. Kdyby se to vše alespoň nedělo v den tradičního festivalu, který měli Kaarna a jeho manželka detailně naplánovaný! A kdyby se všechny kočky ve městě nechovaly tak zvláštně...
Tahle kniha má úžasnou atmosféru. Vypravěč je zcela jasně nespolehlivý, ale co za jeho zvláštním vnímáním a jednáním vlastně stojí? Psychické onemocnění, pouhá nízká hladina krevního cukru? Nebo zůstal jako jediný ve městě příčetný a všichni ostatní lžou jemu? Na každém kroku ho pronásledují hororové vize stejně jako pocity viny týkající se skutků, které přece spáchat nemohl. Jenže místo tázání se, co se děje, jsem se spíš nechala unášet myšlenkovým obsahem díla: do jaké míry je možné poznat sebe sama a jakými způsoby se v našem chování může odrážet minulost - i ta dávno zapomenutá.
Děj Dne falešné kočky dlouho moc nedává smysl, přesto do sebe vše na konci zapadne poměrně zajímavým a nečekaným způsobem. Nabízí se nicméně též možnost řídit se filosofií Kaarny samotného, který knihy nikdy nedočítá, protože na smysluplná rozuzlení nevěří. Koneckonců v tomto příběhu nejde o odhalování skrytých identit a vysvětlování motivací tolik jako o nahlédnutí do zvláštního a komplikovaného Kaarnova nitra, o objevování jeho vztahů rodinných, přátelských i romantických, o zamýšlení se nad manipulací a účelem světícím prostředky. A v knize je přímo označeno místo, kde bude nejlepší přestat číst - jak jinak než obrázkem kočky.
Doporučuji, pokud chcete zažít snový, bizarní a lehce znepokojivý příběh, na nějž budete ještě pár dní myslet.
16-03-20
Veronika Pekárková
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Eddie Caston, protagonistka a vypravěčka většiny knihy, jednoduše přetéká osobností. Její humor nemusí sedět každému, nicméně mě bavil. Jen na některých místech jsem se pozastavovala - chvílemi jdou totiž její průpovídky až příliš na sílu a v zájmu vtipnosti říká věci, které by člověka z 23. století nenapadly. Podobný styl humoru měl zůstat Sushimu, který je podobně střelený, ale navíc se zajímá o naši dobu.
Když už jsem nakousla Sushiho (hehe), musím též pochválit scény s Eddiinými přáteli. Jako parta mají úžasnou chemii! Jen je škoda, že se spousta jejich vývoje odehrává "off-screen" a je jen dodatečně shrnutá. Neškodilo by přidat více konverzací mezi Eddie a Raphaelem či názorněji ukázat Emminy psychické problémy.
Vůbec na mě kniha působí dojmem, že by jí neublížila ještě jedna oprava. Nejde jen o občasný překlep či opakování slov, ale jak už jsem zmínila, vypadá to, jako by některé scény chyběly. Když se pak objeví nějaký zvrat, často působí, jako by si ho autorka vymyslela zrovna v tu chvilku, aby příběh ozvláštnila. A jakékoli vysvětlování, které by jinak svět obohatilo, působí jako zalepování trhlin v zápletce.
Musím ale vyzdvihnout jednu věc, a to tajení záporákovy identity. Až do poslední chvíle jsem byla na pochybách, což dodalo spoustu napětí!
A závěr toho všeho mě rozbrečel málem i při druhém čtení.
Celkově jde poznat, že se jedná o prvotinu; kniha se snaží být o příliš mnoho věcech najednou a někdy to vychází, jindy ne. Například témata ekologie a rasismu dopadla všelijak, zatímco význam víry a motiv ovládání osudů druhých zvládla autorka dle mého názoru skvěle.
16-03-20 doporučuji, pokud si chcete přečíst humornou YA sci-fi s tunou reprezentace, s milým začátkem a srdceryvným koncem, okořeněnou trochou tajemství a trochou akce, nevadí vám občasná nelogičnost a zasmějete se rádi nad schválně absurdními přirovnáními.