mira.l komentáře u knih

Už vím proč a Už vím proč II byly knihy, které svého času působily jako zjevení. V tehdejší době moc encyklopedií nevycházelo a většina mladých čtenářů na ně a především na názorné obrázky B. Kubašty koukala zřejmě asi stejně jako já, čili jako na zjevení:). Mám ty knížky obě dodnes doma.

8 12.09.2014

Tady se snad dá směrem k autorovi jen zvolat: "BRAVO, pane profesore Vernere!!

Skvělá knížka o dvou stoletích historie světové egyptologie, která je vlastně tak trochu i kronikou starověkého Egypta samotného. Není to ale žádná nudná učebnice, ani tu nejsou předloženy nudné pasáže na několik stran o tom, co znamená který výjev z Knihy mrtvých ve které hrobce, jak zemřelý faraon putuje temnou částí dne ke svému znovuzrození s dalším východem slunce, jako to v některých knihách podobného zamměření bývá.
Toto je nesmírně poutavě a čtivě podaná historie výzkumů země na Nilu od jeho samých prvopočátků, které by se daly přibližně datovat zájmem Napoleona, objevem Rosettské desky na samém konci 18. století, prvními průkopníky archeologie v osobách Belzoniho či Champolliona, který rozluštěním hieroglyfů dá se říct odstartoval moderní egyptologii.

Pak už následuje doslova smršť událostí, objevů v nejrůznějších lokalitách Egypta, ale i nejasností, záhad a současně přehlídka těch nejslavnějších jmen egyptologické historie. Vedle těch již zmíněných třeba K. Lepsius, A. Mariette, G. Maspero, F. Petrie, A. Erman, F. Griffith, J. H. Breasted, A. Gardiner, V. Loret, L. Borchardt, G. Reisner, pochopitelně H. Carter, ale i mnozí další, včetně takových jmen jako F. Lexa, J. Černý či Zbyněk Žába mají v knize své zasloužené místo. Spolu se jmény těchto slavných egyptologů se začíná odvíjet příběh rozplétání egyptské historie a mapování a záchrany nejrůznějších památek. Jak autor v textu mnohokrát zmiňuje (a dnes to není nic neznámého), řada raných badatelů si při práci počínala poměrně svérázně či nešetrně, tam, kde to nešlo, tak šlo třeba i za použití dynamitu, mnohé památky byly nenávratně zničeny, a naprostá většina badatelů si dlouhé desítky let počínala poněkud "přivlastňovacím" způsobem, díky čemuž jsou dodnes egyptské památky rozesety po muzeích celého světa. Nepočítáme-li to, co se nacházelo či dodnes nachází v různých soukromých sbírkách.
Vedle obecně známých lokalit navštívíme i některé, která tak známá nejsou.
Tohle byla kniha, která mě velmi bavila a zcela jistě si zaslouží plný počet hvězdiček.

7 28.03.2023

Kniha, na kterou jsem se hodně těšil. První dojem poté, co mi někdy těsně před vánocemi dorazila: nádherná obálka, žádný papír, ale plátno. Nebo to aspoň tak vypadá. První prohlédnutí napovědělo, že to bude pěkné čtení, kniha je celkově krásně zpracovaná, tohle Jota umí.
Ovšem přesto nemůžu nadšeně dát plné hodnocení. Já jsem asi čekal něco ve stylu, že kniha bude od první do poslední stránky nabitá informacemi o Tutanchamonovi, Carterovi, popisu objevu hrobky, její dokumentaci, záhadách spojených s Tutanchamonem a jeho hrobkou - a že jich není málo, snad i o kletbě a možná i o ledasčem, o čem jsem třeba ještě nečetl, nejnovější poznatky a výsledky posledních výzkumů.
Jelikož jsem o starověkém Egyptě už nějakou tu literaturu přečetl, tak musím konstatovat, že "úvod" knihy, který zabírá prakticky její polovinu a z něhož jsem už většinu informací někde četl, mě ... asi se nedá říct přímo zklamal, ono je to celé zpracováno čtivě, pečlivě a s Tutanchamonem, jeho dobou a následně hrobkou to do jisté míry souvisí všechno, něco víc, něco méně, ale prostě jsem čekal, že ta úvodní omáčka nebude tak dlouhá a do tajů jednoho z největších objevů v historii archeologie mě zatáhne hned zkraje, což se bohužel tak úplně nestalo. Světlou výjimkou této části knihy tak zůstává asi 20 stran, které popisují životní příběh Howarda Cartera.
Někde zhruba od poloviny, od kapitoly "Vykradači královských hrobek" to začíná být přece jenom zajímavější a tak nějak víc "k věci". Pak už následují kapitoly věnující se architektuře hrobky, samotnému objevení, popisu jednotlivých místností, detailnímu popisu schrán nad sarkofágem a rakví (tady jednoznačně palec nahoru, to už mě bavilo naplno), výzdobě pohřební komory. Následuje stručné představení hlavních skupin pohřební výbavy - sochy, vešebty, zbraně, nábytek, lodě, čluny, hudební nástroje, oděvy, šperky, potraviny.
Závěr se věnuje mumifikaci, okolnostem faraonovy smrti, zkoumání jeho mumie moderními metodami a zmíněny jsou i některé záhady kolem tohoto objevu.
Krásné grafické zpracování knihy jsem zmiňoval už na začátku, potěšila i absence pravopisných chyb a překlepů, snad až dva ojedinělé případy, ovšem kvůli tomu poněkud volnému a docela dlouho trvajícímu rozjezdu jednu hvězdičku ubírám, i tak ale s krásnými čtyřmi knihu rozhodně ponechám ve své knihovně.

7 06.03.2023

Už když se objevila tahle kniha o životní pouti "Košičana s českou krví" v nabídce nových knih, věděl jsem, že mé pozornosti neunikne. Waldemara Matušku jsem měl vždycky docela rád ( a ani s přibývajícím věkem se na tom nic nemění, možná spíš naopak), už několik knih jsem od něho či o něm četl, tak jsem si zase rád rozšířil obzory.

Autor tu mapuje jeho život jak profesní, tak osobní, od samého jeho počátku přes léta učňovská, jeho první hudební pokusy, přes které se dostal k začátkům profesionálním. Tedy začátky v Semaforu, Rokoku, za zmínku jistě stojí i to, že se poměrně často objevoval v rolích divadelních či televizních. Oběma těmto částem je věnována také poměrně velká pozornost, prolínající se vlastně celou knihou. Následovala spolupráce s kapelou Mefisto, orchestrem V. Hybše a posléze s KTO a v posledních dvou kapitolách následná emigrace a objasnění toho, co k ní Matušku vedlo a stručný popis zpěvákova začátku za oceánem.
To vše a o mnoho více je v knize rozebíráno poměrně dopodrobna, já osobně jsem si rád připomněl některé jeho méně známé skladby či písničky zcela neznámé, prakticky zapomenuté, stejně jako jeho role filmové.
Četl jsem na knihu několik názorů. Ty se různí... koneckonců i se zde uvedenou recenzí A. Palána v něčem souhlasím, v něčem ne. Je pravdou, že místy se autor projevuje docela nekritickým obdivem (hned první věta knihy - "pocta jednomu z nejlepších zpěváků všech dob" - je možná trochu přehnané tvrzení), něco mohlo být zpracováno podrobněji, něco jinak či lépe, na druhou stranu je pravda, že si s knihou autor dal jistě hodně práce, dozvěděl jsem se zase několik nových věcí. Dále je třeba si uvědomit, že Walda byl člověk vždycky trochu svérázný, který za minulého režimu byl asi mnohým trnem v oku a v těchto souvislostech je asi dost možné to, že některá svá tajemství si prostě vzal s sebou tam nahoru.
Osobně jsem s hodnocením trochu váhal mezi 4 a 5 *. Nakonec ale dávám hodnocení plné. A sice proto, že se mi ta knížka tak na poctivé 4* líbila jak svým obsahem, a ta pátá, tak ta je za grafickou úpravu, množství fotodokumentace, a v neposlední řadě zde musím pochválit i absenci pravopisných chyb a překlepů, to dneska zdaleka není samozřejmé, jak zjišťuji docela často.
Za mě knížka, ke které se někdy rád vrátím, a zcela nepochybně do ní občas nahlédnu, když budu chtít najít něco konkrétního.

7 06.12.2022

(SPOILER) No tak tohle byla jízda!! Jak to ta Petra Klabouchová dělá, že dokáže sepsat naprosto fiktivní příběh, který obsahuje tolik reálií (jména, místa, události), že při jeho čtení si člověk říká: "Sakra, co když je na tom něco pravdy? Co když byl Carter opravdu mazaným zlodějem?" Anebo jinak, že on tím zlodějem více či méně byl, to už je asi dneska jisté, tady je spíš na místě otázka, zda Howard Carter nebyl jedním z největších zlodějů všech dob. V jednom místě knihy jsem objevil tuto Carterovu charakteristiku: "Gaston Maspero udělal již v jeho pětadvaceti letech z Howarda vrchního inspektora pro Horní Egypt. Proti mínění všech. Potřeboval ho. Více než kohokoli jiného. Masperovi by žádný z místních klanů hledačů nesvěřil ani to nejmenší tajemství. Mezi ním a lidem Nilu vyrostla zeď, kterou mohl překlenout pouze Carter. Howard byl jeho zlatou spojkou, vyslancem, který přináší ty nejcennější informace. Jak moc byl tvrdohlavý a vznětlivý, tak dobře nakonec uměl uspokojit všechny strany. Rasúly a rodiny vykradačů zaslouženým podílem, památkovou správu připsáním dalších vzácných objevů na seznam jejich úspěchů, muzea po celém světě skvělými nabídkami stále nových nálezů a soukromé, velmi movité sběratele jedinečnými kousky do jejich majestátních salónů. To byl skutečný Carter. Zloděj džentlmen, vědec vesničan." Já bych řekl, že je to velmi výstižné.
Posledních cca 100 stran jsem i já absolvoval víceméně s prsty na klávesnici. O starověkém Egyptě už něco načteno a nakoukáno mám, ale i tak mě některé nedávno objevené "náhody", o kterých jsem nevěděl, překvapily a zase o trochu víc nahlodaly ten obraz poctivého archeologa, který by pro blaho vědy položil život. Ostatně když si člověk přečte pár knih a shlédne pár dokumentů, tak to, že práce archeologů v Egyptě v závěru 18. a po většinu 19. století asi spíš připomínala zlatou horečku někde na Klondiku, to není nic zase až tak nového.
Autorka si velmi zdařile pohrála s mnoha fakty, které se dneska dají ověřit během několika desítek vteřin (a světe div se, naprostá většina z toho je více či méně přesně pravda), naroubovala na ně něco ze své fantazie a dala vzniknout krásným jazykem napsanému, nesmírně čtivému příběhu, jehož výsledkem je to, že asi nejeden čtenář si po zavření knihy za poslední stránkou řekne: "Co když to ve skutečnosti opravdu bylo trochu jinak, než je světu už po celé století předkládáno?" Je pravda, že celý příběh objevu Tutanchamonovy hrobky (ovšem nejen ten Carterův, ale i některé objevy učiněné později) vykazuje ve světle postupem doby odhalených faktů jisté nesrovnalosti, pochyby, náhody až příliš náhodné a milovníkům různých teorií tak nechává docela dost prostoru k uvolnění fantazie.

7 14.05.2022

Na originálního Robinsona jsem měl zálusk už delší dobu, minimálně od roku 2017, kdy jsem po letech opět sáhl po verzi, převyprávěné J. V. Plevou, kterou zná už několik generací především dětských čtenářů. A když letos vyšel v novém překladu v Odeonu, tak jsem si ho pořídil.
Zpočátku jsem si myslel, že původní Defoeův Robinson je v něčem lepší, v něčem horší nebo přinejmenším jiný. Každopádně asi nejen pro mě bylo trošku překvapením, čím byl Robinson před ztroskotáním, byl mnohým, naposledy - dalo by se říct - prachobyčejným otrokářem. No, nic moc chvályhodného, ale dejme tomu, taková byla doba. Není tedy asi divu, že generacím především dětí byla předkládána poněkud jiná verze. Ale upřímně řečeno, i mně osobně přišla Plevova verze poměrně záhy o něco sympatičtější a čtivější.
Tento Robinson (pominu-li neustále se opakující "Boží úvahy", v nichž stále tak nějak neměl jasno) byl podán takovým způsobem, kdy mi přišlo, že občas se chová dost podivně, občas dělá věci, nad kterými jsem se trochu podivoval či naopak nedělá věci, o kterých bych si myslel, že by jako trosečník měl řešit mnohem dříve, než je řešit začal - a jak to dělal v Plevově verzi, tam se jevil mnohem systematičtější.
Docela mi vadila absence členění knihy do jakýchkoliv kapitol. Celý ten příběh po ztroskotání má nějaký řekněme úvod, kde cosi popisuje, pak najednou skočí do deníku, kde nám opět zopakuje část z toho, co už uvedl v úvodu, aby se pak deníkové členění knihy vytratilo jak pára nad hrncem.
Z přibližně druhé poloviny knihy jsem byl už docela rozčarovaný a čím víc jsem se blížil k závěru, tím mi Robinson byl dalo by se říct protivnější. Dokud se popisuje to, jak se na ostrově postupně zařizoval, tak dobré, to by šlo (i když jeho obavy z napadení byly snad až paranoidní), ovšem zhruba od zachránění Pátka to začíná upadat, se záchranou jeho otce to jde prudce dolů a po objevení lodě se vzbouřenci už je to jenom fraška, v níž za prvé na ostrově pod Robinsonovým vedením probíhá operace, ze které jsem moc moudrý nebyl a za druhé v níž si sebestředný magor Robinson hraje prakticky na každé straně knihy na panovníka, krále, majitele či guvernéra ostrova, či snad až na jakéhosi poloboha, který má své poddané (a jejich řady se neustále rozšiřují, je jedno, jestli jsou to divoši nebo jeho krajané či jiní Evropané), kteří mu budou cele a bezvýhradně sloužit, a má potřebu se o tom neustále přesvědčovat. Dokonce by od nich chtěl třeba písemné prohlášení, že mu budou věrně sloužit a nijak ho neohrozí, psacích potřeb nemaje... Posledních zhruba 50 - 70 stran už mi začal být až odporný. No a popis toho, kterak zaopatřoval svůj znovunabytý majetek po návratu z ostrova, to už byla jenom taková třešinka na dortu k tomu, dát tuhle knihu na bazar. Děkuji pěkně, jednou stačilo. Pokud někdy opět dostanu chuť si přečíst Robinsona, určitě to bude verze od J. V. Plevy. Z počátečních úvah o plném hodnocení jsem postupně dost výrazně slevil a jsem rád, že jsem se dobral konce.

7 01.05.2022

Musím konstatovat, že tenhle duševně poněkud nevyrovnaný vašnosta s minulostí, která zrovna není k chlubení, mě nějak moc nezaujal prakticky od samého začátku. Nějak mi nesedl jak způsob jeho vyjadřování, tak i  způsob jeho cestování, ne tak tím, že šel pěšky, jako tím, jak se při tom prakticky celou dobu choval, porušování zákazů, v tom si dost libuje, prakticky celou dobu se chová jako totální pitomec, opakuje pořád ty stejné chyby, pravidelně prochází městy skrze slumy a podobné pochybné čtvrti a čeká, jde jakou chytí, vypadá jak bezdomovec, kde může, tam se ožere, několikrát se dozvíme i kde a jak "odložil" svoje exkrementy....
Ne, tohle byl trochu krok vedle.
Případným dalším literárním počinům tohoto autora se raději obloukem vyhnu. A to bez ohledu na to, že ač je jeho cesta původně avizovaná skrz celou Jižní Ameriku, tak končí vzhledem ke čtenáři dost neurvalým způsobem při úprku v městě Desaquadero na hranici Peru a Bolívie, kde tehdy panovaly nějaké nepokoje, vystoupením z loďky po přejezdu řeky, která město rozděluje mezi uvedené státy. Ne, fakt nějak nechci vědět, do jakého dalšího průseru se tenhle trotl řítil.
Za mě poměrně vachrlaté tři hvězdičky, po předchozích dvou cestopisných knížkách od D. Gawliczkové a V. Lavického docela zklamání. A radši nad tím přestanu uvažovat, nebo půjdu ještě o jednu níž. I ten název je vlastně docela zavádějící, kniha určitě nepopisuje 10000 ušlých kilometrů, když krátce před koncem autor popisuje nadšení z toho, že zdolal 5000.

7 04.06.2021

Když před časem vyšel první díl Zmizelé Šumavy, zhltnul jsem ji myslím za dva večery. S touhle jsem se "mazlil" o něco delší dobu. Opět to byly dvě desítky výletů na krásná místa, z nichž na některých jsem už někdy byl, další mám už nějakou dobu v hledáčku pro některou z příštích návštěv (když to vyjde, v současné době a situaci se teda nic moc dlouhodobě dopředu plánovat nedá) a o některých jsem vůbec nevěděl. Ze zvědavosti jsem se podíval i na pár dílů seriálové podoby na TV Stream a musím konstatovat, že mi tahle knižní podoba přijde skoro hodnotnější, alespoň co do množství informací. V závěru knihy jsou QR kódy, s jejichž pomocí se dá místo dané kapitoly přesně najít, vedle přehledná mapka, tak to má být. S potěšením jdu do plného hodnocení a určitě pořídím i třetí knihu.

7 08.12.2020

Útlá malá knížečka, taková jednohubka na dva, maximálně tři večery, když si to člověk šetří. Asi osloví každého, kdo se alespoň jednou postavil zády k bývalé hájence, dnes informačnímu centru na Březníku a podíval se údolím směrem k Luznému; je to totiž jeden z nejkrásnějších výhledů na Šumavě vůbec.
Kniha několika autorů se v úvodu zabývá historií tohoto sice krásného, ale poměrně nehostinného místa v trochu širším záběru, v regionu zhruba vymezitelném oblastí Březník - Modrava - Prášily od pravěkého osídlení přes období středověku, kdy se toho tady kromě vzniku nějaké té stezky zase tak moc nedělo, až po období, kdy řekněme v druhé polovině 18. století zde začaly vznikat lepší cesty, začala se rozmáhat těžba dřeva ruku v ruce se vznikajícím sklářstvím, následně po zakoupení oblasti Schwarzenbergy vznikl plavební kanál a dřevo se začalo těžit ve velkém. A někde tam se dostáváme do období, kdy se Březník stal vlastně takovou okrajovou jižní výspou této části Šumavy, dál na tři světové strany - k jihu, západu i východu byly jen nekonečné lesy, slatě a hranice s Bavorskem. Vznikly tu asi tři domy. Život tu rozhodně nebyl jednoduchý.

Následuje přepis vlastně celé knížky manželky posledního hajného na Březníku před vznikem hraničního pásma Emilie Vrabcové "Z mého života na Březníku". Ne zcela chronologicky podané, leč velmi pěkně a zajímavě sepsané vzpomínky ženy, která zde strávila šest let a podala tak svědectví o tom, jak se tu žilo od konce druhé sv. války do začátku 50. let.
Závěrečná část se věnuje tomu, jak to vypadalo po vzniku hraničního pásma, a to nejen zde na Březníku, ale obecně na celé západní československé hranici v době, kdy se území kolem státní hranice na 40 let stala územím nikoho.

Knížku jsem si přečetl velmi rád, a až se zase někdy k té hájovně postavím zády (což se doufám podaří, protože to za to opravdu stojí) a rozhlédnu se na to nádherné panorama Luzenského údolí, budu se snažit představit si, jak to tady vypadalo třeba v dobách dávných či Klostermannových, ale i těch poměrně nedávných, ještě třeba před 30 či 35 lety.

7 04.12.2020

Já už jsem něco podobného použil u komentáře ke knize o Kateřině Aragonské, a tady to asi udělám dost podobně. Opět bych mohl pět dlouhosáhlé chvály na autorku a to, že zkrátka UMÍ vytvořit román s maximem historických reálií, do něhož velmi zručně přimíchá svoji část fikce nebo tady napsat dlouhý komentář, ve kterém bych popsal děj knihy, ale ani tentokrát to neudělám.
Opět se jenom omezím na to, že to zase bylo, jako bych byl u toho a sledoval prakticky celé dětství pozdější poslední tudorovské královny. Od počátečního poznávání toho, kdo vlastně byla její matka, přes vztah k otci - králi Jindřichovi VIII. a svým sourozencům Marii a Eduardovi, nevlastním matkám, i když především se to týkalo té poslední - Kateřiny Parrové, až po zásadní neshody v otázce náboženství se sestrou Marií po jejím nástupu na trůn a nástup Alžběty na trůn poté, co oba sourozence přežila. Všechny ty lepší časy, ale především intriky, mocenské boje, ctižádostivost, mocenské vzestupy i pády některých postav, ale i to, jak Alžběta doslova s "odřenýma ušima" přestála dva velké skandály svého mládí, kdy nechybělo zase tak moc, aby skončila jako mnozí pod katovou sekyrou, to vše je tu tak živé, jako by čtenář opravdu byl u toho. Hlavně v druhé polovině knihy graduje líčení vztahu obou sester, kdy se Marie dostala z fáze, ve které Alžbětu v jejím dětském věku milovala do fáze, kdy ji jako potenciální sokyni v boji o trůn začala nenávidět. Autorka to v jedné z posledních kapitol velmi trefně vyjádřila větou "A naposledy se objaly - sestry i soupeřky, proti nimž se od prvopočátku spikly samy hvězdy."

Autorce zbývá literárně zpracovat dvě poslední manželky Jindřicha VIII., a věřím, že pokud se k tomu dostane, i tyto zhltnu jako malinu.

7 06.07.2020

Podobně jako životní příběh Anny Boleynové je i tento román o životě "devítidenní královny" Jany Greyové strhujícím, ale přesto srozumitelným vyprávěním, ve kterém se čtenář neztrácí, čehož jsem se zpočátku trochu obával. Kniha je napsána velice čtivě, zajímavý je i způsob vyprávění z pohledu několika osob.
Jak už tady v komentářích taky padlo, o Janině životní cestě bylo v hrubých rysech jasno vpodstatě ještě před jejím narozením, a po počátečním zklamání rodičů, že to není následník rodu, začali usilovně pracovat na tom, aby se z toho, že je to "jen holka", vytěžilo co nejvíc. Mimochodem, s takovými rodiči, se tak trochu dalo čekat, že to Jana nebude mít jednoduché. Ovšem Janini rodiče rozehráli za spolupráce ctižádostivého Johna Dudleyho velmi nebezpečnou sňatkovou hru, která ve víru ostatních událostí asi nemohla dopadnout jinak než špatně.
I když Jana nebyla zrovna vzorem ctižádostivé a na druhou stranu v názorech poddajné a poslušné mladé dámy a snažila se prosazovat si vlastní názory, v politických a mocenských hrátkách se stala pouze ubohou loutkou s neblahým koncem. Čest její památce!
A taky: Skvělá kniha!

7 07.11.2018

Ač autoři uvádí, že se nejedná o turistického průvodce v pravém smyslu slova, mě tahle kniha inspirovala k nejednomu výletu po Šumavě.
Velmi čtivým způsobem tady od západu k východu, od Nýrska po Vyšší Brod, představují Šumavu prakticky ze všech jejích stran. Historie, zeměpis, fauna, flóra, ale hlavně tipy na zajímavé lokality, do textu zapracované nenásilným způsobem, jak ty známé, tak i tipy na spoustu dávno zaniklých sídel, vesnic, samot, ale tu a tam i nějaká ta pověst, pověra z tajemných šumavských hvozdů, rašelinišť či plání.
Na konci knihy je pak skvěle zpracovaný přehled turistických tras všech 4 barev, procházejících Šumavou i s kilometráží, seznam naučných stezek a tipy na ty nej- výlety.
Snad jen fotky jsou takové trochu zvláštní. Trochu to vypadá, jakoby někdo ve snaze udělat pěkné fotky u některých přehnal jejich barevnost, saturaci. Občas mi přijde, že ta zelená je zelená až moc a že ta červená barva střech je poněkud divně červená. To, co mě trochu zarazilo na první prohlédnutí po koupi knihy, se stalo poměrně bezvýznamným detailem ve skvělé knize, i když ty fotky působí někdy tak nějak divně.

7 09.04.2018

Tuhle knížku jsem objevil nedávno, roky jsem o její existenci neměl tušení, ač vyšla poprvé už v r. 1972. A i když Eliška Junková nebyla rozená spisovatelka a vypravěčka, což je z textu tu a tam patrné, jsem rád, že text vydání z r. 2016 byl ponechán víceméně tak, jak jej napsala, má totiž svoje kouzlo.
Jedná se o neobyčejný příběh jedné neobyčejné ženy, o které se sice asi nedá říct, že by byla úplně zapomenuta, ale přece jenom od dob její slávy už uplynulo téměř sto let a mnohé detaily z jejího života nejsou obecně známé...
Eliška Junková ve svých memoárech popisuje svůj život od jeho počátků s humorem a nadhledem, který jí byl asi vlastní.
Dozvíme se třeba, že dívka, která se narodila jako Alžběta Pospíšilová, ve svém mládí k automobilům nikterak netíhla, o tom jsem třeba já nevěděl. Vůbec nebyla nějaké zázračně technicky nadané dítě, k závodním autům a automobilismu vůbec ji přivedl až její manžel Čeněk Junek, pro kterého se auta stala vášní doslova osudovou a jemuž se Eliška chtěla vyrovnat v době, kdy ještě nebyla jeho manželkou. Stejně jako jsem nevěděl třeba to, že další velkou zálibou jejího života byla botanika. O tom všem, o spoustě informací z rodiny Bugattiů a mnohém jiném vypráví její poutavý životní příběh. Velmi zajímavá je pasáž popisující její přípravu na závod Targa Florio 1928, ve kterém dosáhla svého největšího úspěchu. Vše je podáno velmi podrobně formou citací z dopisů, které psala denně manželovi.
Zajímavá je i závěrečná část původního rukopisu E. Junkové, ve které stručně, ale přehledně popisuje, jakými cestami se ubíral její osud po skončení závodní kariéry.
Závěrečnou část knihy sepsal syn Eliščina bratra, a pojednává o jejím dalším životě po dokončení původního rukopisu knihy. O tom, jaká byla, jak žila, o jejích zvycích, přátelích, a tak dále.
To, čeho dosáhla ve světě automobilových závodů, je o to výjimečnější, když si uvědomíme, jak dlouho její kariéra trvala, v jaké době a za jakých podmínek závodila, ať už po stránce náročnosti ovládání tehdejších závodních aut nebo po stránce společenské, tehdy všeobecně uznávané a očekávané postavení ženy bylo rozhodně někde jinde než za volantem závodního auta.
Jsem moc rád, že jsem si o životním příběhu této Dámy, kterou zůstala se vší elegancí a grácií až do konce svého života, mohl přečíst víc.

7 20.02.2018

Mayáš Sandorf je zajímavým příběhem. Já Monte Christa nikdy nečet, tak nějak dodneška nevím, jaká je vlastně podobnost obou děl. Verne tady vytvořil to, co uměl, spletitý příběh, kdy jednotlivé dílky skládačky do sebe zpočátku moc nezapadají, takže to čtenáře (ať už malého nebo i dospělého) nutí číst stále dál. Ale postupně se to samozřejmě složí dohromady.
Příběh je zajímavý, nepostrádá napětí, ač je jeho základní myšlenka jakési připravované vzpoury Maďarů zcela smyšlená. Má to silnější momenty, ale taky několik pasáží s neuvěřitelnými náhodami nebo činy hodnými agenta 007 nebo samotného Chucka Norrise, ale to už k Vernovým knihám patří.
Každopádně se i dneska čte docela dobře.

I když od roku 1988 (vydání, které mám doma) už přece jenom uplynulo dost času, paleontologická věda udělala mnohé pokroky, zobrazovací metody udělaly mnohé pokroky, mnohé nové bylo objeveno, mnohá tehdy známá fakta byla buď vyvrácena nebo upřesněna a vyšly další výborné knihy o pravěku, tak tohle je jedna z knih, na kterou (a hlavně na její obrazovou část) se prostě nezapomíná!!

7 22.09.2014

Jednoznačně pětihvězdičková dvouvečerová jednohubka o legendárním Šumavákovi. Díky za ni, zase jsem si o "Emílovi" doplnil pár informací.
Jestli vše vyjde a letos se opět do těch končin dostanu, zajedu do Sušice zapálit svíčku.

6 24.03.2024

Jak je avizováno už v názvu, jedná se o stručné shrnutí toho, co se u nás dělo v době zhruba od bitvy na Bílé hoře po konec třicetileté války a lehce po ní. Něco znám, něco jsem si připomněl, něco se dozvěděl a v něčem se tak nějak neorientuju pořád.
Není to od paní Čornejové rozhodně špatná knížka, ale stručná historie husitství z pera jejího manžela mě bavila (nebo tady bych měl asi spíš napsat zaujala) přece jenom o něco víc.

6 22.08.2023

Daným tématem prakticky nezasažen, pořídil jsem si biografii dalo by se říct jedné z ikonických světových osobností 20. století, kterou královna Alžběta II. bezesporu byla. V komentářích se objevil i názor, že je to vlastně blábol, že autor si to víceméně vylhal, já autora neznám, takže já mu to věřím, a jestli mě tahá za fusekli, tak 1:0 pro něj.
Kniha mapuje celý život Alžběty II., ale nejen ten, je to vlastně i taková kronika Británie skoro celého jednoho posledního století. Autor dává nahlédnout do chodu královské rodiny, a aby si někdo nemyslel, že království = pohádka, tak také do mnohých jejích problémů a skandálů, a že jich za vlády, resp. života Alžběty v královské rodině nebylo málo. A neukazuje královnu jako nějaký vzor dokonalosti a moudrých rozhodnutí, i ona měla svoje "mouchy", stejně jako úplně bez chyb nebyli i další členové královské rodiny, vyjmenovávat asi nemá cenu, nějaká negativa a chyby se najdou vlastně na všech.
Mě kniha určitě bavila, trochu lépe jsem se v královské rodině zorientoval, dozvěděl se mnohé věci, o kterých jsem nevěděl. Nějaké ty překlepy a tiskové chyby ... nepotěší to , ale to už je dneska takový kolorit, co se dá dělat...

6 13.08.2023

Tak já nevím.... byl to podobný boj jako s prvním dílem téhle knihy. Takže asi nemá příliš smysl se o tom moc rozepisovat. Tak snad pro zajímavost uvedu příklad, který docela pěkně vystihuje "použitelnost" této knihy coby turistického průvodce. Já jsem velkým příznivcem památných stromů, tady je o celé řadě z nich také zmínka. Ale nějak mě ani nelákalo hledat jejich přesné polohy v mapě, protože s tím, jak jsem knihou postupoval dál, mi bylo docela jasné, že budou v místech, kam třeba v rámci dovolené nemá vůbec cenu jezdit, protože je to nějaká zcela neznámá, zastrčená lokalita, kam bych z místa ubytování musel ujet třeba 50 nebo i víc km kvůli jednomu stromu, a to se mi prostě jet nechce...
Tady bylo mírným plusem snad to, že v téhle knize je těch výletů méně, ale zase na druhou stranu to jde o to víc do detailů, což si nemyslím, že by vždycky byl klad. Ze všech těch kapliček, kostelíků, zámečků, božích muk a já nevím čeho všeho ještě se mi občas točila hlava.
Zkraje knihy je několik výletů v Bavorsku v okolí Železné Rudy, ze kterých bych možná nějaké pasáže použít mohl, pak se ale dostáváme až někam do blízkosti Horažďovic, Vodňan, do Č. Krumlova, a to už já za Šumavu moc nepovažuji.
Nepotěšilo ani několik hrubek ve shodě podmětu s přísudkem, no a korunu tomu nasadila v kapitole 25 věta začínající slovy "Podle Kosmovi kroniky...".
Popravdě řečeno jsem rád, že to mám za sebou. Tohle mi jako průvodce po výletech moc nesedlo.

6 29.05.2023

(SPOILER) Vlastně cokoliv, co je nějak spojené se "značkou" H+Z mě tak nějak automaticky zaujme a neváhám to prozkoumat. Bohužel ne vždy je to úplně dobrá volba. O autorovi, jeho předchozí cestě Asií po stopách druhé cesty legendární dvojice, stejně jako o této cestě, jsem nevěděl zhola nic, ani ze sociálních sítí ani z jiného zdroje.
Tak jsem se do toho pustil. Kniha mapuje cestu Afrikou, tak jak si autor usmyslel cestovat po stopách H+Z a pořizovat dnes srovnávací fotky na pokud možno stejných místech jako H+Z před téměř tři čtvrtě stoletím. Když pominu to, že z celé Afriky tato kniha zahrnuje vlastně tři státy - Tunisko, Egypt a Súdán, a převážnou většinu textu knihy zabírá boj s byrokracií v Egyptě a potom jeho několikaměsíční uvíznutí v súdánském Chartúmu v době, kdy tam probíhala revoluce spojená s mnohými nepokoji, tak jestli to dobře chápu, hlavním smylem té cesty mělo být pořizování oněch srovnávacích fotek. Tu a tam jsou tam popisovány i okolnosti, za jakých tyto srovnávací fotky vznikly. Má to ovšem drobný háček. Já bych čekal, že tam ty srovnávací snímky budou. Ani prd. V celé knize není ani jeden snímek, který by ukazoval původní fotku H+Z a autorovu fotku současnou. V tom případě trochu nechápu smysl vzniku celé knihy (a vlastně nejen knihy). Podobné je to i u jiných fotek, kde autor popisuje, jak je získal, ovšem příslušná fotka nikde. Fotky samotné jsou pěkné, ale jejich výběr je občas poněkud divný. Takže převážnou část knihy se řeší byrokratické problémy v Egyptě a to, jak se nenechat zastřelit v Chartúmu a jak se odtud dostat. Je to sice svým způsobem zajímavé, ukazuje to, kam Afrika od doby H+Z dospěla, ale po nějaké době to začne být trochu otravné. Prakticky neřešitelnou situaci řeší autor odskočením si na několik ostrovů v Indickém oceánu, což už s tématem H+Z nemá společného vlastně vůbec nic, tohle bylo už spíš jen o potápění a fotkách přírody.
Text knihy se sám o sobě číst dá, místy jsou tam docela zajímavé postřehy o dnešní Africe, ovšem že by to celé mělo nějakou přímou návaznost na Hanzelku a Zikmunda, to se zrovna moc tvrdit nedá. Přečetl jsem to, ale za nějaký klenot knihovny to jistě nepovažuji, a i když autor v této knize rozhodně neprocestoval celou Afriku a byl nucen nakonec expediční auto nechat dočasně v Súdánu, tak mě popravdě řečeno ani moc nezajímá, jak to bylo/bude dál.

6 05.05.2023