Matty komentáře u knih

„Kriticky uvažovat je vždy obtížné, ale máte-li strach, je to téměř nemožné. Máte-li mysl zamořenou strachem, nezůstane v ní prostor pro fakta.“

Úvod do kritického myšlení. Čtivě napsaný, ale příhodami z autorovy praxe přesto poněkud zbytečně natažený na skoro tři sta stran (skutečně bylo třeba, aby nás Rosling seznamoval se všemi slavnými lidmi, které za život potkal?). Pozdvižení okolo knihy, která v zásadě nepřináší nic nového, chápu hlavně jako doklad zvýšené poptávky po literatuře, která lidem připomene, jak důležité je nepropadat panice, nenechat se řídit strachem a respektovat fakta.

Změnit něčí myšlenkové schéma je ale mnohem složitější, než jak to Rosling předkládá, což si zřejmě uvědomuje každý, kdo četl třeba Myšlení. Rychlé a pomalé. Shrnout na konci každé kapitoly do pár bodů, čeho bychom se měli držet, je sice pěkné, ale trvalá změna vyžaduje dlouhodobý trénink a každodenní úsilí. Nemluvě o tom, že u lidí, kteří si knihu sami koupí a přečtou, lze jistý stupeň kritické práce s informacemi a povědomí o kognitivním zkreslování skutečnosti předpokládat.

Rosling má jistě pravdu v tom, že většina světové populace chce dosáhnout čtvrté úrovně (ačkoliv se dle jeho výkladu skoro zdá, že materiální zázemí vyspělé části světa je elementární podmínkou štěstí), opomíjí ovšem, jak neblaze na životní prostředí dopadne, když bude mít celý svět stejně vysokou spotřebu a životní nároky, jaké mají dnes Spojené státy nebo Evropa. V tomto případě jsou myslím obavy na místě a elity by měly být ve střehu, ne se uklidňovat tím, že vše v zásadě směřuje správným směrem a jedenáct miliard lidí planeta hravě ustojí. Jinými slovy, „lepší“ může být z jiného úhlu pohledu (k čemuž Rosling také vyzývá) stále dost hrozné.

Díky přístupné formě každopádně neuděláte špatně, když knihu darujete příbuznému nebo kamarádovi, který se například bojí létat kvůli častým leteckým neštěstím a za největší hrozbu dneška považuje terorismus.

11 03.01.2019

„Chlap, který byl zavřený, byl hrdina, ale ženská to musela nést v každodenním životě.“

Nesmírně cenný počin na poli orální „herstorie“. Normalizace pohledem odvážných žen, které navzdory všem komplikacím, jež jim to v osobním i pracovním životě způsobilo, odmítly hrát dvojí hru a podřídit se režimu. Otevřené výpovědi respondentek rozkrývají, za jakou cenu dokázaly uhájit svou morální integritu, zůstat upřímné samy vůči sobě, neztratit svou osobní hodnotu. Vzhledem k opakujícím se otázkám se logicky opakují také některé odpovědi, ale výsledná mozaika nabízí velmi vrstevnatý obrázek života nekomfortních osob v nesvobodné zemi. Života v permanentním strachu o sebe i vaše blízké, protože jste nevěděli, kdy k vám do bytu vtrhnou estébáci a odvedou vás na několikahodinový výslech. Života v existenční nejistotě, protože jste se nemohli spolehnout na systém, který vás vnímal jako nepřítele a protože jste nemohli dokončit školu nebo vykonávat práci odpovídající vašemu oboru a vzdělání. Zároveň života pro něco smysluplného, naplněného něčím jiným než šedí, bezčasím a pasivním čekáním, jestli se něco změní, života v intelektuálně stimulující společnosti lidí, kteří nebyli lhostejní a nepřestávali usilovat o svět, ve kterém nebudou pronásledováni za své názory. Chvílemi, zejména, když dojde na děti, velmi bolestivé čtení, které vám toho o oněch dvaceti letech sdělí mnohem víc než učebnice dějepisu, zohledňující jen několik klíčových momentů, ale nikoliv to každodenní překonávání pocitu beznaděje a bezvýchodnosti, pocitu, že zakoušené omezování těch nejzákladnějších podmínek spokojené existence nikdy nepomine.

2 24.12.2018

Provokativní. To je podle mne hlavní kvalita, pro kterou byla kniha oceněna Goncourtovou cenou.

Provokuje svým klamavým názvem, krutosti je v ní víc než něhy. Provokuje hned prvním odstavcem, který stanovuje, jakým způsobem budeme číst zbytek knihy, čemu budeme věnovat pozornost, po čem se budeme pídit. Provokuje svým odtažitým, nezaujatým stylem, který „nenadržuje“ žádné z postav - vůči všem je autorka stejně nekompromisní, všechna hlediska jsou si rovna a je na nás, ke komu přimkneme víc, komu budeme spíš věřit. Provokuje svou nejednoznačností. Máme ji číst jako thriller, držící nás na dvou stech stránkách v napětí, proč došlo k děsivým událostem z úvodu? Jako kritiku třídního systému a národnostních stereotypů (přistěhovalkyní je v příběhu Myriam, ženou francouzského původu Louise)? Nebo jako podobenství o touze lidí, kteří nikam nepatří a jsou většinou společnosti jen trpně tolerováni, po zviditelnění (sama autorka příběh připodobňuje k pohádce o zlém vlkovi)?

Nejsem si jist. S určitostí ale vím, že si mne kniha svou strukturou, svým zároveň laskavým i drsným stylem podmanila a že mne zejména tematizací toho, co nám dává a bere rodičovství, zasáhla na velmi citlivém místě, protože o něčem podobném teď sám hodně přemýšlím.

„Něco v něm zemřelo a nebylo to jen mládí a bezstarostnost. Už nebyl postradatelný. Kdosi ho teď potřeboval a on se s tím musel vypořádat. S otcovstvím si přisvojil zásady a jistoty, to, o čem přísahal, že nikdy mít nebude.“

3 07.12.2018

Jsme takovým člověkem, jaký příběh si o sobě neseme v hlavě. Celá Reputace je vyprávěna z perspektivy protagonisty. Jde výlučně o jeho verzi událostí, o jeho vlastní obraz sebe sama. V jeho vyprávění se ovšem od začátku objevují trhliny, zvětšující se poté, co do karikaturistova života vstoupí dívka z jeho minulosti a s ní pochyby. Jeho o sobě samém i naše o něm. Zvykl si, že spoluurčuje, jak budou druzí posuzováni, založil na tom svou reputaci. Byl přesvědčen, že o vlastní důležitost nemůže přijít. Ve skutečnosti za ni vděčí druhým. Ti jeho interpretaci skutečnosti věří víc ne pro to, že by měl blíž pravdě, ale kvůli mužově věhlasu.

Vásquez ve svém stylisticky brilantním románu nastoluje nadčasové otázky týkající se paměti, schopnosti nejen hodnotit minulost, ale také předvídat budoucnost (což je možná to hlavní, co se Mallarino naučí), individuální zodpovědnosti nebo mediálního zkreslování reality. Nemoralizuje a nedoříkává, zajímá ho víc nálada a atmosféra než děj, ale díky fascinující proměně hlavního hrdiny, který se před námi (mimoděk) pomalu obnažuje, jde o nesmírně vtahující čtenářský zážitek.

03.12.2018

„Mám pocit, že jsem tomu projektu nedala zdaleka tolik, kolik jsem mohla. Zároveň mám pocit, že jsem strašně ošidila svou rodinu. Že jsem na všech frontách selhala. Asi ani nemá smysl, abych něco dál psala.“

Po dokumentu Apoleny Rychlíkové a reportážích na A2larm třetí a zřejmě nejhodnotnější výstup z jednoho z mála opravdu smysluplných českých žurnalistických projektů posledních let. Kniha je pojata velmi prostě, ale o to větší má údernost.

Autorčiny necenzurované deníkové zápisky ze šesti špatně placených zaměstnání (méně než 83 korun na hodinu) jsou prokládané mezikapitolami pohlížejícími na problematiku práce a zaměstnaneckých práv v širších souvislostech a vysvětlujících, proč řešení situace není tak snadné, jak se lidem zvenčí může zdát.

Díky tomu, že s Uhlovou trávíme den za dnem a poznáváme i její soukromí, obavy a pochybnosti (viz citované vyjádření totální deziluze ze závěru knihy), jde o velmi intimní a vtahující čtení, umožňující vám z první ruky prožít, co na denní bázi zažívá pokladní za kasou nebo člověk skládající osm hodin kuřecí stehna do plastových misek. Styl není věcně reportážní, ani nijak ornamentální, nýbrž sympaticky přímý a svou přímostí (doplněnou o dost hořký humor) odrážející rostoucí únavu a zhoršující se psychické rozpoložení pisatelky.

Uhlové se díky její vysoké emoční inteligenci, otevřenosti a lidskému přístupu daří probudit empatii (hodně prostoru také věnuje příběhům svých kolegyň a kolegů, kteří za mizerné peníze dřou třeba deset let). Soucit může být první, neměl by ovšem být jedinou reakcí, kterou tento také graficky pozoruhodný počin (byť mě zprvu trochu mátla jiná velikost písma některých odstavců, připomínajících citace používané v časopisech a novinách) vyvolá.

Můžete pokračovat tím, že se začnete víc zajímat o tristní mzdovou realitu v Česku a na nedostatky upozorňovat také lidi ve svém okolí. Nedostatečná informovanost je bezpochyby jedním z důvodů přispívajících k neměnnosti psychicky stresujících, fyzicky zničujících podmínek na bezpočtu pracovišť. Uhlová s Rychlíkovou svůj díl práce odvedly, když na některá systémová (i lidská) selhání poukázaly (aniž by problematiku jakkoli politizovaly, což je jim třeba připsat k dobru). Teď by se do akce měli pustit jiní.

8 24.11.2018

Líbí se mi, že autor čtenáře nepřesvědčuje, aby např. přestal jíst maso, ale pouze jej vyzývá, aby nad tím, co konzumuje, víc přemýšlel. Nejíme vlastně jen samou modifikovanou kukuřici? Nebylo utrpení zvířete neadekvátní (existuje něco jako adekvátní utrpení)? Jaký je původ našeho jídla? Jaká byla jeho cesta na náš stůl? Nevyžádalo si zpracování a doprava víc energie, než kolik jí získáme z hotového pokrmu? Jak Pollan sám píše, znovu odkrývá „základní biologické skutečnosti, které komplikovaný systém moderního industrializovaného stravování našim zrakům zakrývá“. Činí tak přitom velmi záživnou formou, byť mu kvůli mnoha osobním vsuvkám (skutečně potřebujeme vědět, co přesně a jak ze získaných surovin připravil?) někdy déle trvá, než se dobere k podstatě věci. Pokud se každopádně chcete vrátit od průmyslově zpracovaných produktů ke skutečnému jídlu a udělat tím něco pro životní prostředí, přečtení téhle knihy, jejíž obsah je stále aktuálnější, představuje dobrý výchozí krok.

3 20.11.2018

Novela nadčasová a současně hodně poznamenaná dobou svého vzniku (a proto poněkud vyhrocená, psaná bez odstupu), kdy svět svíral strach z jaderné katastrofy, v USA probíhal McCarthyho hon na čarodějnice a (západní) intelektuálové se obávali úpadku vzdělanosti pod náporem televize a dalších masmédií. Monta(i)g(ne)ovo prozření nastává symptomaticky díky setkání s dívkou reprezentující nonkoformní, antisystémově smýšlející mladou generaci. Z hlediska naplňování žánrových konvencí může být kniha pro současného čtenáře příliš přímočará a předvídatelná. Nemluvě o tom, že řada pasáží má charakter krátkých úvah o moderní civilizaci a tempu vyprávění dělají medvědí službu. Jako vyznání lásky k psanému slovu, v jejíž vrcholné fázi se s knihou přímo sžíváte, jde ovšem o knihu, které je těžké nepodlehnout. Obzvlášť, pokud v sobě máte alespoň kousek bibliofila.

11 05.11.2018

Užitečná, čtivě napsaná příručka přežití v postpravdivé době a fajn kompilační úvod do kriticky důležité problematiky kritického myšlení a mediální gramotnosti, který čtenáře seznámí se základními pojmy, častými myšlenkovými zkresleními v individuální i kolektivní rovině a vysvětlí, proč je třeba být při pohybu členitým mediálním terénem velmi obezřetný (a jak lze větší obezřetnosti dosáhnout).
Pro člověka trochu zběhlého v mediálních studiích nepůjde o nic nového (byť se autor knihu záslužně snaží uzpůsobit tuzemskému kontextu, což zahraniční učebnice mediální teorie logicky nedělají). Může jít ovšem o smysluplný vánoční dárek pro voliče ANO nebo SPD a pravidelné čtenáře Parlamentních (h)listů (pakliže někoho takového máte v rodině) nebo obecně pro lidi, kteří žádnou formou mediální výchovy neprošli, což z nich dělá snazší oběti populistů, PR agentur a dezinformačních webů.
Celkový dojem by zlepšilo méně překlepů a opakujících se myšlenek, svědčící o ne zcela důsledné editorské práci.

2 28.09.2018

Fowlesův román o překonávání tradic a odvaze vykročit za hranice vlastní třídy či genderu, se příznačně sám vypořádává s tradicí klasických milostných románů. Autor na jednu stranu přejímá dějové peripetie a vyprávěcí konvence děl svých slavných předchůdců jako Henry James či Thomas Hardy, ale paralelně provádí jejich kritický rozbor z pozice levicového intelektuála, poučeného dílem Marxe, Freuda i Barthese. Výsledkem je formálně neotřelé a myšlenkově smělé dílo, otevřené různým typům čtením (byť nápadněji než třeba Ecovy knihy, které na to, jak jsou „udělané“, neupozorňují tak explicitně) a bezesporu patřící k vrcholům moderní britské literatury.

7 12.08.2018

„Chci si vzít zpátky ten kousek sebe, který v tobě zůstává, abych viděl, jestli mi opravdu chybí.“

Od aberace k zenitu. Fragmenty milostného diskurzu v méně intelektuálním podání. Ta nejobehranější fabule oživená nápaditým syžetem (viz také Významné artefakty a osobní předměty ze sbírky Lenore Doolanové a Harolda Morrise). Průběh jednoho vztahu skrze asociace spojené s určitými slovy. Namísto lineárního vyprávění jen útržky (nikoliv nahodilé, jak napovídá např. postupné doplňování jednoho stěžejního dialogu). Puzzle se spoustou chybějících dílků (včetně několika docela podstatných), které ale můžeme a dokážeme snadno doplnit na základě vlastní vztahové historie. Trochu beletrie, trochu zamyšlení nad tím, jak naší realitu utvářejí především slova. Snadné se v tom najít a ztratit.

Díky kratičkým „kapitolám“ knihu přečtete za jeden večer a navíc si obohatíte svou zásobu anglických slovíček, neboť z v mnoha případech nejde o výrazy s nimiž byste se v jiných textech běžně setkávali. Anglická verze, pokud jsem správně pochopil ze zahraničních recenzí, má ovšem tu výhodu, že může ponechat otevřenou otázku, zda je partnerem hlavního hrdiny muž, či žena (genderově neutrální „you“), čímž ještě rozšiřuje spektrum možných výkladů.

6 05.08.2018

Nostalgické vzpomínání stárnoucího komika, kterému se víceméně daří udržet si nadhled (jen by při každé možné příležitosti nemusel dávat k dobu, jak mu leží v žaludku politická korektnost a vulgarita dnešních komedií). Jeho veselé příhody, z nichž je kniha poskládána (takže nebudí dojem kdovíjak uceleného díla), se přitom týkají téměř výhradně dění před odvysíláním prvního dílu Létajícího cirkusu, což je vzhledem k faktu, že o Pythonech již bylo vše možné i nemožné řečeno (např. v šestihodinovém dokumentu Monty Python - málem pravda), velmi chvályhodné. Přestože na poslední stránce naznačuje opak, často jsem měl dojem, že Cleese psaní a vzpomínání vlastně ani moc nebaví, že jen plní zakázku, a proto si často usnadňuje práci popisy a přepisy svých oblíbených scének nebo se příliš nestará o plynulost a rytmus textu, který chvílemi zabíhá do detailů a jindy je naopak velmi stručný. Přes dílčí výhrady (mnoho dalších bych měl k řadě překlepů v českém překladu, za něž ovšem Cleese nemůže) jde o solidně napsanou, čtivou a docela (nikoliv třeskutě) vtipnou autobiografii, kterou možná ještě víc než fanoušci Pythonů docení milovníci britské televizní komedie jako takové (neboť zjistí, na jakých základech stojí).

1 01.08.2018

Biomrkví za lepší svět!

Provokativní, nesmírně vtipná a čtivá, oči a mysl otevírající kniha, která přesvědčivě argumentuje, proč kontrakultura za několik desetiletí své existence nedosáhla žádných výraznějších úspěchů (byť dala vzniknout mnoha výborným filmům). Konzumerismu se neoddáváme z pohodlnosti, ale abychom byli cool a udrželi si určitý sociální status. Čili ve snaze nebýt jako ostatní, nesplynout s mainstreamem, chovat se nonkonformně, což je paradoxně modus operandi kontrakultury. Věříme, že nákupem určitých produktů rebelujeme proti jakémusi všeovládajícímu „systému“. Ve skutečnosti jej takto utváříme a žádných reálných sociálních či ekonomických změn proto nikdy nedosáhneme. Účinné řešení některých systémových problémů přitom mnohdy spočívá naopak v podřízení se, v tom, že se částečně vzdáme tolik proklamovaného individualismu a jednáme jako ostatní, nikoliv v domnělé subverzi (příklad školních uniforem). Historie nás naučila, že život zlepšují smysluplná pravidla, nikoliv jejich plošné odmítání (přesto bývá deviantní chování oslavováno jako podvracení systému). Smysl mají institucionální změny.

Jistě, autoři svá stanoviska hodně opakují, spoustu věcí zjednodušují, z některých myšlenkových škol si účelově vybírají jen to, co se jim hodí (totéž na druhou stranu činí kritici knihy, kteří ji nesmyslně interpretují jako konzervativní útok na levici a obhajobu kapitalismu), svou ústřední myšlenkou je ale natolik inspirativní (a přitom se to všechno zdá být zpětně tak zjevné), že by si ji měl přečíst opravdu každý, komu není lhostejný svět, ve kterém žije.

5 27.07.2018

Pokud se filmové zpracování Bratrů Sesterových bude držet předlohy, mohlo by jít o nejvtipnější film Jacquese Audiarda a současně další krásně divný pomalý western (Mrtvý muž, Slow West, z literatury tvorba Cormaca McCarthyho).

DeWitt pracuje s klasickým motivem existenciálního putování, které by mělo završit setkání se smrtí, ale víc než drama ho zajímají záměrně natahované pauzy, během nichž bratři řeší dentální hygienu, zdravou výživu nebo samotný smysl svého konání. Surreálná setkání s různými zvířaty a westernovými archetypy dovedenými do krajnosti jsou ovšem uzemňována náhlými vpády násilí a naturalistickými popisy ustřelených hlav, mokvajících ran a rozšlapávaných lebek, které svou groteskní přehnaností vyvolávají podobně jako ve filmech bratrů Coenových pobavení i znechucení zároveň.

Nebude snadné převést poetiku téhle pikareskní westernové variace do filmové podoby (hodně se na ní totiž podílí atypicky kultivovaný způsob vyjadřování jednoho z bratrů, který je zároveň vypravěčem), každopádně jsem teď na film ještě zvědavější a zároveň mám chuť si od deWitta přečíst něco dalšího.

3 17.07.2018

Pocit, že se váš život zastavil, sami nemůžete nic změnit a nezbývá vám, než čekat. S jistotou se přitom dočkáte akorát smrti. Zama tráví čas čekáním, vzpomínáním na to, kým byl a sněním o tom, kým by být mohl, kdyby neuvízl v zapadlé vísce mezi Brazílií a Paraguayí a dokázal se vrátit do civilizace. Jeho sociální izolace sílí, vůle k životu slábne. Ideál představovaný nedosažitelnou manželkou se snaží marně hledat v různých mladých ženách, které se míhají jeho životem a díky nimž má alespoň na chvíli pocit určité zakotvenosti a smyslu. Postupně mu ale dochází, že jde o pouhé náhražky a iluze. Kontakt s realitou ztrácí a také pro nás je vzhledem k výrazně subjektivnímu vyprávění stále obtížnější odlišit představy a sny od skutečnosti. Úsečným stylem (trochu připomínajícím deníkové zápisky) a prohlubovanou absurditou hrdinovy situace, potažmo tím, že se mu nedaří ničeho dosáhnout, připomíná Zama dílo Franze Kafky, rozvíjenými myšlenkami zase tvorbu francouzských existencialistů (především Cizince). Díky exotickému prostředí a kritice kolonialismu (namísto toho, aby si Zama coby bílý muž podmanil cizí zemi, podmaňuje si ona jeho) jde ovšem zároveň o dílo bytostně spjaté s Latinskou Amerikou a jejími dějinami. Zamu není lehké číst ze stejného důvodu, proč jde o tak naléhavé vyjádření existenciální tísně a frustrace z běhu dějin a přírodního řádu, nad nimiž nemáme moc - mnoho se toho v něm nestane a pokud už k něčemu dojde, hrdina s tím příliš nezmůže. Na nevyhnutelný, přesto zdrcující konec se ale vyplatí „počkat“.

5 29.06.2018

„Je lepší promluvit, nebo zemřít?“ Hledání výrazů náležitě postihujících city k milované osobě je určujícím tématem většiny coming outových narativů s queer hrdiny, kteří zápasí s přijetím a vyjádřením vlastní sexuality. Málokterý z nich ale osvojování milostného diskurzu postihuje tak přesně, přesvědčivě a nenuceně jako Call Me By Your Name. Jak odhadnout správný moment, kdy je vhodné dát druhému najevo, že si jej vážíte, že jej máte rádi, že jej milujete? Kniha zlehka a pomalu směřuje ke zrušení pomyslné bariéry mezi intelektem a tělesnou rozkoší, při které jdou přemýšlení a intelektuální odstup stranou a nahrazuje je bezprostřední prožívání přítomnosti. Najít sám sebe v tom druhém je možná, jak naznačuje název, nejúčinnější způsob, jak překonat nedostatečnost jazyka. Následně ovšem společně s milovanou osobou můžete ztratit i sami sebe, jak Elia v bravurně napsaném monologu varuje jeho otec. Call Me By Your Name je jedním z nejpodmanivějších vyjádření stavu, v jakém se člověk nachází, je-li přesvědčen, že potkal jedinou bytost, která jeho životu dává smysl. Společně s Barthesovými Fragmenty milostného diskurzu stěžejní literatura k tématu lásky (homosexuální, heterosexuální i jiné). (Přečteno v originále. Dvakrát. Pokaždé jsem na konci brečel.)

11 26.06.2018

Stručně: s nadhledem napsaná kniha, díky které lépe pochopíte člověka a svět.

Podrobněji: Deprese a obezita zabíjí víc lidí než války a terorismus. Po překonání hladomoru a epidemií a zajištění štěstí pro každého (s pomocí biochemie) je na řadě vítězství nad smrtí. Homo sapiens se proměňuje v homo deus. Skutečně je ovšem individuální spokojenost, které málokdo dosáhne (protože když získáme jedno, chceme už něco dalšího), nejvyšší společenskou metou, skutečně je odvracení se od přírody (mj. kvůli pochybné víře, že zvířata nemají vlastní vědomí a tudíž musí být člověku podřízena - dokázat ostatně nelze ani existenci lidské duše) a nadvláda humanismu cestou k sebezáchově civilizace?

Neměli bychom si z historie odnést především poznání, že k dominantnímu společenskému modelu existují alternativy? Jak píše Harari, před vznikem teismu byl člověk jen jedním hercem v komparzu tisíců, nikoliv ústředním hrdinou. Bible člověka přesvědčila o jeho morální nadřazenosti nad ostatními živými tvory. Díky vědecké revoluci pak lidé pochopili, že mohou zastoupit také Boha.

Přestože humanismus oslavuje jedince, výlučnost homo sapiens spočívá především v jeho organizačních schopnostech. Bez svých druhů by člověk takového (evolučního) pokroku nedosáhl, jenom duše a vědomí mu dominanci nezajistí (proto jsou podle Harariho sporné výzkumy pracující s jednotlivci nebo malými skupinkami - nezohledňují mnohdy určující celospolečenskou dynamiku).

Moderní společnost přitom paradoxně funguje nikoliv na základě objektivních, vědecky změřitelných jevů (alespoň dokud nebude „fikce přetavená do genetického a elektronického kódu“), nýbrž zejména díky sdílenému subjektivnímu (!) přesvědčení, víře v příběhy, které si vyprávíme a které nemusí mít mnoho společného s realitou. Věříme v hodnotu peněz, společenské rituály a zákony, ale protože víra nestačí, lidské jednání je stále více usměrňováno písemnými nařízeními, čímž dochází k ještě většímu odtržení pravidel, podle kterých žijeme, od žité skutečnosti, ve které žijeme. Administrativa vytváří alternativní univerzum.

Výsledkem vyjednávání dohody o spolupráci mezi vědou a náboženstvím je podle autora současný kult humanismu. Pravdu má dneska člověk (čehož kromě obchodníků rádi zneužívají také populističtí politici), ne příroda či Bůh, který by psal příběh našeho života. „A protože chybí scénář a lidé ztratili svou roli ve velkém dramatu, nikdo nás před katastrofou nezachrání a nedá smysl našemu utrpení. Nečeká nás ani dobrý, ani špatný konec, vlastně žádný konec. Události se jen tak nějak odehrávají jedna za druhou. Tento svět nevěří v účel, jen v příčinu, a kdybychom hledali motto modernity, znělo by nejspíš: občas se to posere."

Univerzálním řešením problémů přinejmenším od kolapsu státního socialismu ve velké části Evropy není víra, ale navyšování produkce a spotřeby. Nepřetržitý ekonomický růst je nadřazen náboženství, rodině i morálce. Zastavit jej může leda vyčerpání všech zdrojů nebo ekologická katastrofa. Jedna z komodit, která hraje stále významnější úloha, se ovšem zdá být nevyčerpatelná - (osobní) data. S pomocí nich za nás počítače mohou dělat rozhodnutí i vykonávat práci. Lépe, než bychom to dokázali sami.

Je zřejmě otázkou času, kdy si bezchybné stroje svou moc nad nedokonalým člověkem uvědomí a převezmou kontrolu. Do té doby můžeme žít v iluzi, že jsme svobodnými pány světa, a na Facebooku, který nás pravděpodobně zná lépe než náš partner/partnerka, dál lajkovat videa s roztomilými koťátky a spokojeně konzumovat vše, co nám volný trh nabízí.

9 06.06.2018

V něčem překonané a řadu závěrů zbytečně opakující, ale v souhrnu velmi užitečné a zejména historií poučené uvedení do některých stěžejních tematických okruhů gender studies. Mimo jiné díky němu pochopíte, proč se tak často říká „buď muž“, zato jen málokdy „buď žena", proč tolika lidem někdy od sedmdesátých let leží v žaludku feminismus nebo z jakého důvodu se muži po staletí považují za nadřazené bytosti. Jak argumentuje Badinterová, muži jsou na ženách závislí minimálně v tom smyslu, že svou identitu zčásti vymezují v opozici vůči nim (ženy jsou tudíž „prvními měřítky lidství"). Nelze pochopit muže, aniž byste chápali ženy, a opačně. Proto autorka věnuje maskulinitě srovnatelnou pozornost jako feminitě a vlastně tím poskytuje servis mužům, kteří mívají vzhledem k preferovanému způsobu výchovy a vlivům společnosti silnější potřebu (a větší problém) ujasnit si, kým vlastně jsou. Na rozdíl od ženy, jejíž identitu zakládá menstruace, musí být podle Badinterové muž vytvořen, což je stále obtížnější kvůli zanikání iniciačních rituálů. Nejde sice o zlomovou publikaci, která by nabízela zcela nové myšlenky a úhly pohledu, ale zájemcům o téma krize maskulinity, kteří nejsou alergičtí na „francouzský“ způsob psaní a teoretizování, ji určitě doporučuji k přečtení.

2 24.05.2018

Přinejmenším stejně čtivé jako memoáry Miloše Formana (Co já vím?), které jsem v tomto ohledu dosud považoval za nepřekonatelné. Herz měl podobně fascinující životní příběh, byl výborným vypravěčem a zřejmě opravdu vynikal sloní pamětí, jak v knize píše.

Ke konci, se zmenšujícím se časovým odstupem, se text sice mění v uspěchaný výčet úspěchů na zahraničních festivalech (zejména hororových), ale až po emigraci do Západního Německa jde o velmi pronikavé, nesmlouvavé a povětšinou velmi věcné ohlédnutí za poměry v zestátněné kinematografii (přičemž Herz sám sebe líčí jako člověka, který nedělal ústupky a nemusel točit nic, co by mu bylo úplně proti srsti, což je sebestylizace, již přijmout můžete i nemusíte).

Většina „příhod z natáčení“ se týká konkrétních komplikací, které bylo třeba pro úspěšné dokončení filmu překonat. Nejde o samoúčelné odbočky k obveselení čtenáře. Do osobního života Herz vyjma dětství, kdy se filmařině ještě nevěnoval, moc nezabíhá (zpravidla opět jen tehdy, když se v něm objevil problém, jehož vyřešení bylo nezbytné, aby mohl dál točit). Poslední kapitola, nazvaná Katarze (po Expozici, Kolizi, Krizi a Peripetii), končí bez zbytečných slov zároveň s uvedením posledního filmu (resp. filmové povídky).

Oportunistům, kteří jej v minulosti podrazili, Herz ani po letech neodpustil, obšírně popisuje, čím mu ukřivdili, a uvádí jejich celá jména (případně dostatek indicií, aby se dalo dohledat, o koho šlo). Nemá potřebu a důvod se přetvařovat a malovat realitu na růžovo, což je přístup charakteristický i pro jeho tvorbu. Upřímnost především.

Díky množství detailů, které si zapamatoval (byť nemožno říct, zda správně), velmi živě líčí pekelnou cestu do koncentráku, podmínky v koncentračním táboře, kde strávil část dětství, i vysilující návrat domů (škoda, že už nemohl realizovat komedii o holocaustu, natočenou z pohledu malého kluka, nenapadá mne pro podobný námět vhodnější režisér).

Pro cinefily jsou přínosné zejména zevrubná shrnutí produkčních historií téměř všech Herzových filmů, někdy s cenným popisem toho, jak s kameramanem a dalšími členy štábu řešil konkrétní scény (montáž Spalovače mrtvol s extrémně podrobným technickým scénářem, nezvykle dlouhé a složité záběry ve Strace v hrsti).

Nejvíce podnětných, k dalšímu studiu vybízejících informací, se vztahuje k doposud pořádně nezpracované normalizační filmové výrobě (vč. vtipného a zároveň hrůzyplného vyprávění o koprodukčním natáčení Morgiany v Bulharsku nebo guerillovém pořizování záběrů pro Buldoky a třešně v Itálii).

Přidanou hodnotou pro hororové fanoušky je pak režisérova záliba v morbiditě: „V Plzni, těsně předtím, než jsme šli do krematoria točit, byla stěna ohozená zbytky utopence, který doslova explodoval při spalování.“ Výborný text v neposlední řadě doplňuje bohatý fotografický doprovod (zpravidla jde o hůře dohledatelné fotky z natáčení, nikoliv ze samotných filmů) a stylové grafické řešení s „krvavými“ předěly jednotlivých kapitol.

Z knih o českých filmových režisérech určených širší veřejnosti rozhodně jedna z nejlepších (z ranku těch odbornějších jsou velmi zdařilé také publikace o Gustavu Machatém od Jiřího Horníčka, Ivanu Passerovi od Jiřího Voráče nebo nebo Ladislavu Helgem od Petra Bilíka).

4 08.05.2018

Vrcholné dílo ruské literatury, vyznačující se neobyčejnou tematickou vrstevnatostí. Většina filmových adaptací (z roku 1927, 1935, 1948 a 2012), posunujících důraz na vztahovou rovinu vyprávění, jej bohužel zploštila na tragický příběh jedné ženy, která se svým jednáním vzepřela společenským normám (nejvěrnější knize je střízlivě pojatá ruská verze z roku 1967). Tolstého román přitom půdorysu mateřského melodramatu využívá ke kritické výpovědi o stavu jeho domoviny, nacházející se v mravní a společenské krizi. Společenské rozpory v návaznosti na metafyzickou filozofii konfrontuje s nadčasovými mravními příkazy, kterým se lidská přirozenost mnohdy vzpírá. Ego vítězí nad altruismem, rodina se rozpadá. Zatímco velké vášně mají destruktivní charakter (Anna), pravá láska (Levin) člověka navrací k lidem a činnosti vedoucí k nápravě společnosti. Můžete přelouskat všechny příručky snažící se vás naučit, jak správně žit, ale nenajdete v nich tolik životní moudrosti jako v Anně Karenině.

Pronikavá, myšlenkově hutná, čtivě napsaná, byť některé závěry zbytečně opakující analýza logiky, kterou je na mnoha svých úrovních řízená současná „hyperkonzumní“ a „hyperindividualistická“ společnost (rodina, zaměstnání, vzdělávací systém, profesionální sport). Mimo jiné si díky ní uvědomíte, do jaké míry je narůst depresí zapříčiněn socioekonomickými faktory, destruktivním důrazem na výkonnost, požadavkem plné a nepolevující spokojenosti, povýšením osobního štěstí na normu. Jsme nešťastní a cítíme se provinile, protože nedokážeme být šťastní, jak od nás společnost očekává.

Kupování si životního stylu, luxus pro všechny, touha po rozmanitosti, novinkách, bezprostřednosti a zážitcích (užívat si teď a tady, kdykoliv a odkudkoliv), upřednostnění individuálních přání zákazníka před výrobkem, ale zároveň stavění image značky nad image nás samých, komercionalizace zážitků, ekologicky a společensky uvědomělé utrácení, vnitřní blaho namísto materiálního blahobytu…

Chceme stále víc, potřebujeme neustále uspokojovat své potřeby. Fáze zvýšené potřeby se bulimicky střídají s obdobími šetření (abychom mohli zase utrácet). Nakupování nejenže nahrazuje nedostatek lásky, ale samo nás emocionálně obohacuje. Není důležité, co si koupíme. Důležitý je samotný akt nakupování, účast ve hře, která s sebou nenese žádná rizika. Nakupování pro nakupování samé nás však vzdaluje realitě.

Pod tlakem na to, abychom ze sebe dostali maximum, naplnili svůj individuální potenciál, vynikli a překonali ostatní, stále častěji zažíváme neklid, strach a frustraci. V důsledku postmoderního splývání vysokého a nízkého, kvality a braku, je to jedinec, kdo bez dřívějších opor v podobě různých zvyklostí a řádů rozhoduje (kdo je odsouzený ke svobodné volbě, jak by řekli existencialisté) o tom, čemu náleží hodnota, což může být vzhledem k šíři nabídky velmi stresující.

Mnozí se raději odevzdávají do rukou trhu a značek, nabízejících domnělou záruku kvality. Současně jsme neustále konfrontováni s tím, co si nebudeme moci dovolit, co nestihneme prožít. Pod tlakem reklamy a sociálních sítí (a médií obecně) máme dojem, že druzí vydělávají více, konzumují lépe a žijí plněji. Přitom nám uniká, že skutečný život je jinde a nezávisí na tom, kolik věcí a zážitků si koupíme (naopak spíše na schopnosti něco si odříct).

Abychom své deprimující duševní stavy odvrátili, je také potřeba konzumovat. Pomocí léků regulujeme svou náladu, potlačujeme nepříjemné stavy a zvyšujeme svou efektivitu. Zříkáme se autentických prožitků, plného prožití přítomnosti (se vším dobrým i špatným), neboť kontrolu nad naší únavou, úzkostí nebo bolestí přejímají chemické výrobky. Vyhýbáme se nepříjemnostem a zklamání, chceme pohodlí, které nikdy neskončí, nikoliv pohodlí, ke kterému se je třeba protrpět (o to větší potěšení z něj ovšem následně máte).

Konec konzumní společnosti je v nedohlednu a Lipovetsky po něm svou sérií dialekticky vystavěných (argument, protiargument, co z toho vyplývá), nemoralizujících esejí ani nevolá (resp. nenachází žádnou alternativu, s čímž by se jistě dalo polemizovat). Nejspíš nás čeká budoucnost blízká knize a filmu Ready Player One – kult mládí se stane závaznou společenskou normou (kdo se neorientuje v popkultuře, je odsouzen k selhání) a všichni konzumenti budou zároveň hráči, které úspěch ve virtuální hře bez reálných konsekvencí zajímá víc než skutečný svět, nacházející se v rozkladu.

Vývoj podobným směrem lze přitom pro začátek zpomalit prostým zkvalitněním našich mezilidských vztahů. Nebuďte lhostejní k okolí a zjistíte, že druzí jsou stejně nešťastní jako vy. Společně můžeme začít pracovat na změně a nacházet radost v něčem jiném než v neustálém zvyšování spotřeby. Lipovetsky píše, že „štěstí musíme objevovat stále znovu“. Osobně mám takovou zkušenost, že se zpravidla dostaví až tehdy, když jej hledat přestanete. Sice netrvá dlouho, ale oproti eskapistickým konzumentským rozptýlením je opravdové.

Ve snaze porozumět současné podobě kapitalismu (a cestě, která k němu vedla), můžu kritickým spotřebitelům na základě vlastní četby doporučit ještě Bez loga, V pasti úspěchu, Rovnováha: proč je rovnost výhodná pro každého, Zrod kontrakultury nebo Kup si svou revoltu!

„V epoše, kdy bolest ztratila význam překážky, již nutno překonat, se ujímá obecný požadavek odstranit s pomocí chemie a co nejrychleji obtíže, které nás trápí a jeví se jako pouhá dysfunkce, jako anomálie tím nesnesitelnější, čím zřetelněji se blahobyt a spokojenost prosazují jako hlavní životní ideál.“

5 27.04.2018