Matematicka komentáře u knih

100 zajímavých nápadů na hry, které mohou hrát rodiče se svými dětmi (doporučený věk 5–11 let), aby v nich podpořili matematické dovednosti. Každého osloví něco jiného a určitě nejde s dětmi zkoušet vše "od desky k desce". Některé hry jsou také ponechány v anglosaských reáliích a u nás by bylo potřeba je více přizpůsobit. Ale našla jsem tu i zajímavé a inspirativní nápady... Co se mi nejvíc líbilo je snaha o propojení matematiky s problémy reálného života. Prostě, dívejme se na svět kolem sebe (i) očima matematika a učme své děti stále objevovat něco nového a přemýšlet o tom!

2 31.07.2018

Velice stručný, ale věcný a zajímavý rozhovor se zajímavým mužem, knězem a biskupem. Zajímavé a inspirativní životní zkušenosti i pohledy na problémy současné církve i světa.

2 30.12.2017

"Pokud komín, pumpa, strom vstoupí do příběhu, jako by náhle už nebyly tak odkázány na svá dosavadní stanoviště, byť je tam většinou lze i potom spatřit. Nosím je s sebou, i kdyby mi je zbourali. Tak příběh zachraňuje, vykupuje ze stínu zmaru, ba vrací život zaniklému. Lpění na věcech, pocit, že bych nemohl žít bez střechy protějšího domu, a nejspíš i leccos z toho, co nazýváme „láskou k vlasti“, je vpravdě špatné svědomí, že kdyby se „to všechno“ dnes propadlo do země, zmizí to nerozpoznáno; nebudu schopen o tom nic kloudného vyprávět; neobjevil jsem to, jen jsem si na to zvykl, jen si bez toho „nedovedu život představit“. Kdybych ty věci znal z příběhu, osvojil si je vyprávěním, úzkost o ně by polevila, smířil bych se s jejich koncem, jako jsem díky jinému příběhu smířen se svým."
Přemysl Rut, Děj a dějiště (1996)
Přesně v duchu těchto svých slov odjinud zde Přemysl Rut v 7x7 krátkých básních a povídkách oživuje Prahu množstvím příběhů plných fantazie a hravosti, ale také podnětů k zamyšlení nad naším vezdejším životem v Praze i jinde. Ráda jsem si přečetla, děkuji příteli za doporučení a doporučuji dál.

2 09.08.2017

Česká autorská kniha pro začínající čtenáře, která pro mě byla tak trochu zjevením. A to jak obsahem, tak stylem. Běžné příhody ze života malé Aničky. Anička např. přemýšlí, co dát babičce k narozeninám... Ale pátrá ne v obchodním centru, ale v přírodě. A podaří se jí připravit dárek, ze kterého má babička upřímnou radost. I styl psaní je výborný. Krásně se nám s dětmi četla a ani se nedivím, že tato kniha už je dávno všude vyprodaná :-(

2 08.04.2017

Na knize je znát, že je připravena opravdu kvalitně, s láskou a péčí. Výborný výběr poezie o hospodářských zvířatech, vzešlý zřejmě z celoživotního zájmu o toto téma v poezii. Výborné fotografie i jejich propojení s poezií. Krásná kniha.

2 27.06.2016

Krásná kniha moudrého kněze. Krátké texty, z kterých lze čerpat hodně do hloubky. Za vše uvádím předmluvu P. Jana Rybáře:
"Tato knížka byla napsána na žádost matky pěti synů. Redakcí některých kapitol se tato paní stala spoluautorkou. Je to pro mne další důkaz dozrálosti duchovní úrovně našich „laiků“. Kdysi nedospělí žáčci se stávají partnery kléru a nastupují k záchraně církve. Už to nejsou nedospělé děti, kterým se poroučí. Jsou to dospělí, hledající odpovědi na SVÉ otázky. O nich napsal apoštol Petr: „Rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu.“ (1. Petrův 2,9)"

2 07.11.2015

Kniha až dětsky prostá - ano, až naivní. Ale v této prostotě je krása, láska i pravda. Ty nejdůležitější věci jsou opravdu často velice prosté.
Jsem zvědavá, jak by na knihu reagovaly děti, kterým je určená (mladší školní věk).
Dospělým doporučuji na dně různých životních kotrmelců, kdy už není ani možné číst něco složitého. Pak si u této knihy můžete "oddechnout" a zároveň získat novou naději a chuť do života.
Jako katoličku mě příliš nepotěšilo určité "černo-bílé" vylíčení rozdílu mezi katolíky a evangelíky (skutky x víra). Tak to už dnes skutečně není. Na druhou stranu katolický farář tu není čistě zápornou postavou a autorka směřuje kritiku i do řad evangelíků. Některé její podněty ale stojí za zamyšlení, takže díky za ně (naši kritici nám často prokazují opravdu velkou službu!). Je skutečně dobré se stále ptát: Co mě k Ježíši přibližuje a co mě od něj naopak vzdaluje?
Zbytek už nechám na vás, já si tuto knihu přečetla ráda.
Na závěr malá ukázka:

"Já si myslím," praví chlapec s úctou, "když mi on, Syn Boží, Pán Ježíš, slíbil, že se mnou bude bydlet, že se mu zavděčím, když budu mít kolem sebe pěkně."
"Pavlíku, skutečně věříš, že on je všude a vždy s tebou?"
Neptal se pan farář tak jako strýček Lesina nebo dědeček, byla to jakási jiná otázka, protože chlapci bylo tak snadno odpovědět:
"Ano, pane faráři, já vím, že on je vždycky se mnou, i v této chvíli."
"Sancta simplicitas!" (Svatá prostoto!) povzdechl kněz. Sedl si na kamennou lavici, lokty opřel o stůl a chvíli tak setrval s hlavou skloněnou do dlaní, jako by se modlil.
Pavlík si myslel, že se modlí, a nechtěl ho vyrušovat. Napadlo ho, že nedaleko v houští má nachystané pěkné maliny pro dědečka. Vždyť dědeček bude rád, když mu řekne, koho jimi pohostil. Měl s sebou i dřevěnou lžíci, kterou někdy přesypal maliny z menšího do většího džbánu, aby se nerozsypaly. Misku neměl, ale nedaleko byly takové krásné velké listy, ty budou jako talíř.

2 04.10.2014

Pokud chodíte do kostela a museli jste si někdy položit - a čas od času si stále pokládáte - otázku, PROČ tam vlastně chodíte, pak doporučuji tuto krátkou, ale podnětnou knihu. Příp. mohu doporučit, pokud vás skutečně zajímá, PROČ asi do kostela chodí někdo vám skutečně blízký...

"Otázka, s níž jsme začali, vypadá jednoduše, odpověď je přirozeně složitější. Chodit do kostela totiž není účelové jednání, které vždycky vidí a sleduje své "proč". Nechodíme tam zřejmě kvůli Bohu, který to pro sebe určitě nepotřebuje. Podle proroka Jeremiáše by mu to dokonce nemuselo být ani příjemné, jak si to představovali naši dávní pohanští předkové. Chodíme tam tedy nejspíš kvůli sobě samým: buď že jsme na to zvyklí, že se nám tam líbí, anebo že tam něco očekáváme. Nic z toho bychom neměli přehlédnout a zanedbat." (s. 53)

2 20.01.2014

Pětatřicet kapitol o ženách, které významně ovlivnily vývoj exaktních věd, především fyziky, matematiky a chemie. Setkáme se tu s vědkyněmi, vládkyněmi, které podporovaly vědu i s manželkami slavných vědců, dozvíme se ale např. také které ženy získaly Nobelovu cenu a které učinily některé důležité vynálezy apod. Mě zaujal nejvíc asi příběh Milevy Maričové-Einsteinové. Tato první manželka Alberta Einsteina měla asi podíl na jeho prvních pracích a je otázka, kam by se její život dál ubíral, kdyby se nestala manželkou génia a matkou... Dozvíme se tu mj. i to, jak se Einsteinovým (ne)líbilo v Praze, kde Einstein také působil.

2 22.09.2013

Mám to štěstí, že Josef Forbelský, významný český hispanista, je strýcem mého manžela. Máme tedy společné příjmení a patříme do jedné velké rodiny - četba jeho pamětí pro mě tedy byla "povinnou četbou".
Přečetla jsem je poměrně snadno a rychle. Vzhledem k tomu, že nemám moc znalostí ani o Španělsku a jeho literatuře ani o české historii 20. století, občas jsem se trochu "ztrácela", ale zase jsem si trochu obohatila obzory. Paměti jsou to dost obšírné a správně "humanisticky rozbíhavé", což je občas dost obtížné sledovat. Ale především z nich vystupují vzácná setkání se vzácnými lidmi.
Z lidí mě zaujali např. Josef Hiršal, s kterým Josefa Forbelského pojí celoživotní přátelství, a rodina Němcova - vůbec jsem nevěděla, že se do ní J. Forbelský přiženil. Z událostí pak návštěva koncentračního tábora Flossenbürg, kde zemřel mj. Dietrich Bonhoeffer. Popis atmosféry tohoto "výletu" byl naprosto brilantní.
Jsem hrdá na své příbuzenství s tímto člověkem a těším se na některý z jeho překladů ze španělštiny...

2 12.07.2013

Rohovor s inspirativní a inspirující osobností kněze, salesiána, myče oken, organizátora legendárních "chaloupek" - a nakonec i světícího pražského biskupa Karla Herbsta. Má zvláštní dar - mluví prostě, přesto to nepostrádá hloubku a dokáže člověka nadchnout pro dobro. Rozhovor s ním určitě stojí za přečtení.

2 13.05.2013

Krásné ilustrace Josefa Lady, které nestárnou. Věra Provazníková je vzala, uspořádala a napsala k nim verše týkající se různých dětských her. Dobrý nápad, ale její verše mají dost kolísavou úroveň. Mě moc neoslovily a připadá mi, že dětské čtenáře či posluchače (kniha je určena pro děti od 3 let) spíš podceňují. Posuďte sami:
Na mydlenou
Dva maňásci - mydli mydli -
paličkama se tu mydlí.
Mylda řeže Mydlu -
Mydla mydlí Myldu.
Navzájem si sebe pletou,
kdo je který - nerozpletou.

Pořád se tu takhle perou
oba stejní čerti berou.
Mydla řeže Myldu,
Mylda mydlí Mydlu.
Proč se mydlí - nevědí.
Nespí ani nejedí.

Už jim musí v bříšku škvrdlat.
Nadávaj si do pimprlat.

2 23.01.2013

Pro mě byla tato kniha bez nadsázky "objevem roku". Na začátku byl úryvek z jednoho z Hančových dopisů, na který jsem náhodou narazila na internetu, i s citací. Následovalo vypůjčení této knihy z knihovny, pak pořízení kompletního Hančova díla domů. Asi rok jsem četla tuto knihu Hančových dopisů. Dopisů, které psal v mnoha obměnách, ve kterých vážil každé slovo. V knize nejsou dopisy, které odeslal, ale právě ty, které neodeslal a zůstaly v jeho pozůstalosti. Jak v jednom dopise píše sám Hanč: „Takové mrhání slovy, myšlénkami, city i časem může si dovolit jedině praštěný literát, u normálního člověka bylo by to úplně nepochopitelné.“
Jan Hanč byl nejen výborný literát (básník a autor deníku) a člen Skupiny 42, ale také výborný sportovec - sprinter - a trenér. To vše se do dopisů promítá, včetně opravdu bravurně popsaného hledání víry v jeho 25 letech.
Jeho neodeslané dopisy se mi líbily opravdu snad ve všem.
"Víra učí také jedné překrásné věci: Není v moci nebo zásluze lidské, narodí-li se silný nebo slabý, bystrého rozumu nebo mdlého, kypící zdravím nebo hrbatý, krásný nebo ošklivý, a není proto možné, aby se člověk cítil hrdým na to, že mu to dobře myslí. Byl by proto stejně směšný, jako žena, pyšná na to, že je krásná. Z toho důvodu stojí v Bibli psáno: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské! Kde jinde se setkáš s podobným lidstvím? Já vím, nazveš to slabostí, ale co kdyby ses byl náhodou narodil hrbáčem nebo kdyby Ti to tolik nemyslelo nebo kdybys bez své vlastní viny trpěl něčím, zač nemůžeš, a druzí lidé za to Tebou opovrhovali? A lidská společnost není schopna takové lásky k bližnímu, aby si to dost uvědomila. Všechno druhé vládne mezi lidem víc než opravdové milosrdenství. Každý se slepě žene za svým a na tohle zapomíná. Víra káže opak: Zavrhnout svoje a všechno dát milosrdenství. To není jediný důkaz pravosti víry, těch důkazů jsou tisíce a jsou v ní body, o kterých kdyby jedinci uvažovali, byl by svět lepší. Tady je ale jeden důležitý bod. Člověk musí přitom věřit, a zase ne proto věřit, aby za to získal odplaty, nýbrž proto, aby v Bohu získal mír srdce, po kterém prahne jako pes po kusu masa a který nikde jinde nenalézá. Zákony evangelia nelze ničím jiným nahradit, žádnými zákony lidskými, protože i když Tě třeba světské zákony civilizovaných národů vybízejí k útrpnosti s tělesně postiženými, o čemž jsem mluvil, ženou Tě k nenávisti k lidem, a to partaj proti partaji, národ proti národu etc. Kdybys o tom, Oldro, uvažoval, jistě bys uznal strašně moc z toho, nač jsem přišel sám."

1 06.01.2024

Kniha o hebrejské abecedě a o symbolickém významu jednotlivých písmen. Neboť v hebrejštině souvisí mnohé s mnohým. Ráda jsem přijala pozvání na tuto objevitelskou cestu s autorem, který se narodil už v roce 1910.
"Nos vyjadřuje dýchání, vlastně vdechování života, který na člověka dýchá Bůh. Genesis vypráví, jak Bůh člověku nosem vdýchl nešámu. Nos je hebrejsky אף (af). Toto slovo znamená rovněž hněv, především hněv Boží. O Bohu se praví, že je shovívavý. Hebrejský výraz pro to je ארך אףים (erech appajim), což by v přesném překladu vlastně znamenalo "dlouhonosý", či ještě přesněji "dlouhodvounosý", "mající dlouhý dvojnos". Hněvivý se řekne חרון אפים (charon af), vlastně "s pálením v nose". Písmeno pé se tedy vztahuje k nosu, znamená ovšem ústa."

1 25.07.2023

Výbor z poezie Miloše Doležala je dobrým průřezem jeho básnickou tvorbou. Obsahuje 6x12 básní, uspořádaných tematicky.
Mně osobně zdaleka nejvíc oslovují básně ze sbírky Jana bude brzy sbírat lipový květ, ale bylo pro mě zajímavé sledovat, jak Miloš Doležal na své básnické cestě k této sbírce dozrával.

Paměť
Znovu se protrhla obloha
a já stál na cestě
hrouda, keř a výmola
nástrahy, provazy deště
svázaly nebe se zemí
a hlavou, mým podkrovím
stoupal dým -
mrtvých přátel
zvířat z dětství
neporušených krajin
táty a mámy
neznámých tváří
hlasů a vlastních skutků -
a já překvapen, že nic se z toho neztratilo
a že pouze zprůsvitnělo
poznal jsem se v dítěti
které ucho k mušli přiložilo
k hnízdu paměti.

1 21.07.2023

Kniha je dobrá v tom, že obsahuje všechna liturgická čtení adventní doby podle katolického lekcionáře. A to všech svátků, všech adventních nedělí i všedních dnů. Doprovodný komentář autorky mě ale nezaujal a působil na mě spíš rušivě.

1 07.01.2023

Život a duchovní cesta Etty Hillesum, mladé holandské Židovky, která zemřela v roce 1943 v Osvětimi, mě zaujaly už před mnoha lety, když jsem četla knihu jejích deníkových záznamů "Přervaný život". I když už to může být patnáct let, co jsem knihu četla, stále si pamatuji, že jsem jí byla hluboce oslovena. Letos jsem v knihovně Prostějov při hledání jiné knihy náhodou narazila na další knihu o Etty, "Boží svědek v propasti zla", kterou napsal kanadský kněz Yves Bériault.

V knize jsem se dozvěděla, že i kanadského kněze Yvese Bériaulta nadchly deníky Etty Hillesum. A to dokonce tolik, že se jednak vypravil po jejích stopách na místa, kde Etty pobývala, a jednak se rozhodl napsat jakýsi její krátký životopis, ve kterém by ji stručně představil. Taková kniha může sloužit jako stručné představení života Etty a pozvání k četbě jejích vlastních textů, z kterých Bériault v knize často cituje, takže už si o nich můžete udělat představu.

Kromě toho se ale v této knize můžete dozvědět i něco, co v knihách napsaných přímo Etty nenajdete. Já jsem třeba netušila, že Etty sama chtěla svůj deník, pokud by někdy došlo k jeho publikování, pojmenovat „O děvčeti, které nedovedlo klečet“:
"O děvčeti, které nedovedlo klečet – takto chtěla Etty pojmenovat svůj deník, kdyby někdy došlo k jeho publikování, aby vyjádřila stav svého života před pokleknutím a po něm. Předtím to nedovedla, nyní už to umí! Pokleknutí jako symbol jejího odevzdání se, souhlasu, který se v ní zrodil. Náhlost a naléhavost tohoto nápadu ji zpočátku trochu leká, ale s důvěrou se tomuto pocitu, který připomíná zamilovanost, poddá. Etty se cítí být milována:
„Včera večer, než jsem šla spát, jsem najednou klečela ve svém velkém pokoji na světlém běhounu mezi kovovými židlemi. Bylo to úplně spontánní. Něco mě přinutilo, a bylo to silnější než já. Před nějakým časem jsem si slíbila: „Budu se učit klečet.“ Stále jsem se za toto gesto styděla, protože je stejně intimní jako gesta lásky, o kterých nelze hovořit, není-li člověk básníkem.“

1 10.08.2021

Už podle názvu je tato kniha určena především kněžím. Má pro ně být radou a návodem, jak slavit liturgii. Sám autor ale není kněz, jen laik. Liturgie reformované po 2. vatikánském koncilu by se měli aktivně účastnit všichni věřící a všichni máme v rámci křestního pomazání účast na kněžském poslání, proto tato kniha může být užitečná a inspirativní pro všechny věřící, nejen pro kněze.

Liturgie by měla být v centru našeho prožívání života s Bohem, a to jak u kněží, tak u laiků. Právě ona má být tím pramenem, z kterého čerpáme sílu jak pro svůj život z víry, tak pro vydávání svědectví:

"Jde tedy o to, abychom liturgickému dění přiznali jeho centrální význam: pokud tento význam není v životě kněze doceněn, odráží se to na celé jeho službě a postupně se vyprazdňuje. Pouze tehdy, když se liturgie slaví s věrohodnou a obnovenou vírou, může proměňovat životy, oslavovat život a dávat mu formu, utvářet samotný život kněze, jenž právě v eucharistickém předsednictví nachází základ své služby předsedání společenství. Kněz vychází z eucharistie a směřuje k ní: v ní Duch Svatý posvěcuje církev, ale posvěcuje také kněze. Ať tedy kněží nezapomenou, že i když slaví ty nejskromnější eucharistie, třeba někde v zapomenutých vesničkách „na konci světa“ anebo v anonymních městských aglomeracích s několika lidmi, často starými, dělají-li to s náležitou pozorností, vážností a přesvědčením, pak při lámání chleba Slova a účasti na jediném eucharistickém chlebu budují církev a mají účast na konání „Pastýře pastýřů“, Ježíše Krista!"

Jediné, co mi v knize trochu vadilo, bylo zdůrazňování toho, že jen a pouze kněží jsou "správci Božích tajemství", která Bůh nikomu jinému neodkrývá. Jako ženě by mi přišlo smutné, kdyby to tak bylo - a tedy ženám by bylo něco takového jednou provždy zapovězeno. V pohledu na tuto otázku se s autorem neshoduji.

1 19.04.2021

Alois Dubec prožil pestrý a dobrodružný život. Přestože nebyl nikdy zcela v první linii (do RAF se dostal až v roce 1945 a do „ostrých bojů“ už se příliš zapojit nestihl), vždy se choval čestně a podle svého přesvědčení a někdy ho to i dost stálo. Narodil se v roce 1923 a v průběhu svého téměř stoletého života prošel velkou částí Evropy a dopadaly tak na něj evropské dějinné události 20. a 21. století. Nejcennější mi v knize přišly jeho vzpomínky na různé přátele, kterých měl opravdu požehnaně. A zajímavé pro mě byly i osudy tzv. vládního vojska o kterých, - jak se studem přiznávám - jsem toho před přečtením této knihy moc nevěděla.
Vyprávění je místy zmatečné (např. co se týče počtu Aloisových sourozenců), místy přeskakuje příliš rychle z jedné události na druhou, aniž bychom tušili kontext. Starému pánovi, který měl v době, kdy kniha vyšla, 95 let, to lze snadno odpustit – tohle měla být práce Tomáše Menschika. Škoda, že to zajímavé vyprávění „neučesal“ ještě o trochu více.

"Hodně mi přirostl k srdci Josef Macek. V roce 1968 velel stíhacímu leteckému pluku v Žatci. Každý voják by se měl chovat jako on. V den invaze dostal rozkaz uvolnit startovací plochy. Volal zpátky na generální štáb, ale nepodařilo se mu navázat spojení. Vůbec se mu to nelíbilo, tak nechal ranveje zablokovat. Všechna sovětská letadla musela do Prahy.
„Lojzíku, já nejsem žádný hrdina. Já jsem postupoval přesně podle předpisů,“ vyprávěl mi. Rozkazy směl přijímat pouze od předem určených lidí v armádě a na ministerstvu obrany. Nikdo z nich se neozval. Volal mu nějaký plukovník, kterého ani neznal. „Rozhodování jsem neměl těžké,“ vzpomínal Jožka. Jeho letiště obsadili Rusové pozemními jednotkami. Jožku vyhodili ze strany a později z armády. Prý měl v srpnu 1968 jako velitel pochopit, že se jedná o mimořádnou dobu. Jinými slovy měl zapomenou na to, že je voják, který ctí rozkazy. Úžasný, čestný a přímý člověk. Takové lidi potkávám moc rád."

1 19.04.2021

Po dlouhé době kniha, kterou jsem nedočetla. Proč? Záplava jmen, fakt z historie a různých podrobností, které si buď můžete přečíst v turistických průvodcích, nebo nejsou ničím zajímavé. Ani způsob cestování Tomislava a Mary mi nijak neseděl: jezdili autem, navštěvovali restaurace, spali v hotelech. Sice procestovali velkou část Itálie a viděli určitě mnoho zajímavého, ale mě se to ničím nedotklo.
Ale třeba to osloví nikoho jiného. Nejsem taky žádný znalec cestopisů, ale už jsem četla dost takových, které mě oslovily podstatně víc. Jeden příklad za všechny:
"Orientovali jsme se v mapách Rieti, Carta della Provincia 1: 10 000 a L'Aquila 1:100 000. Byly vydány v roce 1960 a 1959 a dnes už v mnoha ohledech neodpovídaly skutečnosti. Některé vyznačené cesty a silnice neexistovaly, místo nich byly jinde jiné, na mapách nezakreslené. Nebylo divu, že mapy byly odtajněné, vojska by tu teď podle nich asi hodně bloudila, natož aby vítězila." (O tom, že šlo o utajované vojenské mapy nebyla v předchozím textu ani zmínka.)