Koupit Koupit eknihu Antikvariát

Etty Hillesum (1914 – 1943) byla mladá holandská Židovka, která zahynula na podzim roku 1943 v Osvětimi. Její deníky a dopisy, jež po válce vyšly knižně, patří mezi nevýznačnější duchovní svědectví 20. století. Uprostřed svého intelektuálního bloudění a v kontextu válečných hrůz objevila Boží přítomnost, tajemný zdroj hluboké lásky a radosti, začala nově vnímat krásu a důstojnost lidského života. Její duchovní cesta je dost atypická. Při svém hledání čerpá jak z judaismu, tak z křesťanství, ani jedno vyznání však a nepřijme bezvýhradně a plně nepraktikuje. Ve svém nitru však postupně objevuje osobního Boha, kterého bez obtíží poznávají židé i křesťané, a objeví i sílu sebedarující lásky, která je silnější než jakékoli zlo, silnější než smrt. Autor napsal svou životopisnou črtu o Etty s jediným přáním – umožnit nám lépe poznat tuto oslovující osobnost, která svou autentičností přitahuje stále nové a nové čtenáře.... celý text

Literatura světová Literatura faktu Biografie a memoáry

Vydáno: 2016 , Karmelitánské nakladatelství
Originální název: Etty Hillesum, témoin de Dieu dans l’abîme du mal
více info...

Můj komentář

Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Boží svědek v propasti zla - Život Etty Hillesum. Přidejte ho na této stránce. Přihlašte se a napište ho.

Nový komentář

10.08.2021

Matematicka

Život a duchovní cesta Etty Hillesum, mladé holandské Židovky, která zemřela v roce 1943 v Osvětimi, mě zaujaly už před mnoha lety, když jsem četla knihu jejích deníkových záznamů "Přervaný život". I když už to může být patnáct let, co jsem knihu četla, stále si pamatuji, že jsem jí byla hluboce oslovena. Letos jsem v knihovně Prostějov při hledání jiné knihy náhodou narazila na další knihu o Etty, "Boží svědek v propasti zla", kterou napsal kanadský kněz Yves Bériault.

V knize jsem se dozvěděla, že i kanadského kněze Yvese Bériaulta nadchly deníky Etty Hillesum. A to dokonce tolik, že se jednak vypravil po jejích stopách na místa, kde Etty pobývala, a jednak se rozhodl napsat jakýsi její krátký životopis, ve kterém by ji stručně představil. Taková kniha může sloužit jako stručné představení života Etty a pozvání k četbě jejích vlastních textů, z kterých Bériault v knize často cituje, takže už si o nich můžete udělat představu.

Kromě toho se ale v této knize můžete dozvědět i něco, co v knihách napsaných přímo Etty nenajdete. Já jsem třeba netušila, že Etty sama chtěla svůj deník, pokud by někdy došlo k jeho publikování, pojmenovat „O děvčeti, které nedovedlo klečet“:
"O děvčeti, které nedovedlo klečet – takto chtěla Etty pojmenovat svůj deník, kdyby někdy došlo k jeho publikování, aby vyjádřila stav svého života před pokleknutím a po něm. Předtím to nedovedla, nyní už to umí! Pokleknutí jako symbol jejího odevzdání se, souhlasu, který se v ní zrodil. Náhlost a naléhavost tohoto nápadu ji zpočátku trochu leká, ale s důvěrou se tomuto pocitu, který připomíná zamilovanost, poddá. Etty se cítí být milována:
„Včera večer, než jsem šla spát, jsem najednou klečela ve svém velkém pokoji na světlém běhounu mezi kovovými židlemi. Bylo to úplně spontánní. Něco mě přinutilo, a bylo to silnější než já. Před nějakým časem jsem si slíbila: „Budu se učit klečet.“ Stále jsem se za toto gesto styděla, protože je stejně intimní jako gesta lásky, o kterých nelze hovořit, není-li člověk básníkem.“