Nemilosrdný, syrový, příběh lidí, kteří ani v pekle ve kterém se ocitli, neztratili nic ze své odvahy a lidství. Příběh, který se jako rozžhavený cejch vpálí přímo do vašeho srdce. Příběh, ač krutý, stojí za to být vypravěn a čten. Jsem ráda, že jsem si ho mohla přečíst.
Tak jsem se ke knize po letech vratila a to díky ČV v tématu: Kniha, kterou jsme v minulosti nedočetli. A jsem tomu ráda. Asi bylo potřeba, abych k této četbě svým způsobem dozrála. Nyní na podruhé se mi to moc líbilo, čtení jsem si neskutečně užívala. Dannyho úvahy a mudrování nad životem, o ženách a jazzu mi nejednou vykouzlilo úsměv na tváři. Danny je prostě třída. Oceňuji autorovo vyprávění udalostí konce druhé světové valky v Náchodě bez jakýchkoli příkras a ideloggií. Zvyšuji tedy počet hvězd na pět. A přidavám v duchu ještě jednu za ta nádherná dlouhatánská souvětí.
Lenko276, jsem na tom stejně. Teprve v půli knihy jsem zjistila, že nemá kapitoly. Ale byla jsem tak zaujata dramatickým dějem, že mi to vůbec nevadilo. Naopak jsem získala dojem, že autorka udělala dobře, jakékoliv členění by v tomto případě jen rušilo.
Přečetla jsem jedním dechem. Zajímavá byla i forma vyprávění, kterou autorka zvolila. Dotkla se mě po všech stránkách. Jen se ptám, proč se o tomto neučí ve školách? O tom by měli učitelé vyprávět, skutečnosti, které v učebnicích nejsou k mání, děsivé skutečnosti o tom, co všechno je schopen udělat člověk člověku.
Souhlasím s ostatními komentáři, byla to velmi silná a emotivní kniha. Několikrát jsem ji musela nedobrovolně odložit, protože prostě jsem přes slzy nemohla číst dál. Jen se ptám, jak mohli lidé tak brzy po válce dělat něco takového? Vždyť tou válkou prošli a zažili ji na vlastní kůži. Jak pak mohli být téměř stejně krutí jako nacisti? Je dobře, že jsou takovéto knihy a je dobře, že je lidé čtou, protože by se nemělo zapomenout a to proto, aby se už nic podobného nemohlo opakovat. Já na knihu paní Klabouchove nezapomenu určitě. Děkuji, že jsem si ji mohla přečíst a dozvědět se víc o této temné době naší minulosti.
kniha
Kniha se mi moc líbila, užila jsem si ji stejně jako Povídky smíchovské. Je až s podivem, jak krasně a lehce dokáže autorka psát o době, kterou na vlastní kůži zažít nemohla. Při čtení jsem měla pocit, jako bych sama pocházela z Plzně na přelomu 19. a 20. století, jako bych se s postavami potkávala denně. Zároveň musím podotknout, že si nepamatuji knihu, kde bych od prvních stránek tak moc nesnášela hlavní hrdinku. Naštěstí se to v určité části knihy zlomilo a mohla jsem mít s Julií jakés takés sympatie (doknce mi ji bylo i líto). Určitě doporučuji přečíst.
Kniha se mi moc líbila. Přesto, že závěr knihy je pozitivní, ve mně se rozhostilo zvláštní smutno. Knihu jsem dočetla, položila na noční stolek, pod peřinou se stočila do klubíčka a o všem, co jsem právě přečetla jsem přemýšlela. Pro mě to je hluboký příběh ze života, týkající se věcí, se kterými se setkal nejeden z nás. Je to až děsivé, jak pomluva ze závisti krmená vlastním zoufalstvím může zničit několik životů. Asi jsem divná, bylo mi líto Anny, ale i Soňu jsem svým způsobem litovala.
Nevím, čím to je, ale Život k nevíře se mi líbil o malinký kousek víc než Půlnoční knihovna. Jsem ráda, že vznikají takovéto knihy a že si je mohu přečíst. Dočetla jsem předevčírem a když jsem šla druhý den ráno do práce a přechazela jsem po mostě, tak na řeku pod sebou, veřte mi to nebo ne, jsem se dívala úplně jínýma očima, stejně tak na rozkvetlé kaštany rostoucí na břehu. Škoda, že jde dát jen pět hvězd, tato kniha si zaslouží víc. Dávám i pět hvězd nádherné barevné ořízce.
Přečetla jsem hodně válečných knih, ale takovou ještě nikdy. Paní Segovia dokázala na 560 stranách úplně převálcovat, rozcupovat na tisíce kousíčků moji duši i srdce. Neuvěřitelné. Tolik bolesti, zoufalství, smrti, hladu, ztrát a zmaru. Včera jsem knihu dočetla, ale musím na ni pořád myslet. Vím, že na ni nikdy nezapomenu, ponesu si tento příběh s sebou dál a dál. Doporučiji si ji přečíst.
Bylo to krásně poetické. Četla jsem to do Čtenářské výzvy a nelituji. Líbilo se mi to úplně stejně jako film. Při čtení jsem žasla, jak se tvůrcům filmu podařilo zachytit atmosféru knihy. Je to jeden z klenotů české literatury. Vřele doporučuji přečíst.
P.S. Miluji strýce Pepina :-)
(SPOILER) Zajímavý příběh zasazený do kontextu konce třicetileté války. Ovšem pasáž následující po bitvě u Jankova mě dostala a rozdýchávala jsem to několik dní, přesto že vím, že i takové věci se v té době stávaly, v době hladu a nedostatku. Kniha se mi líbila a doporučuju ji těm, co mají rádi historické romány. Nicméně jsem musela ubrat půl hvězdy, protože kniha je plná překlepů (neustále slovesa v infinitivu, popletené předložky a spojky , místo s a a obráceně) a co mě rozčilovalo uplně nejvíc, byla špatně uvozená přímá řeč, často jsem se ztrácela a nevěděla, kdo to vlastně říká.
(SPOILER) Velké zklamání. Četla jsem od autorky Tatéra z Osvětimi a Cilčinu cestu. Oba romány se mi líbily, tak jsem se těšila i na tento. Baječný příběh, ale podání, no, to se prostě nepovedlo. Utrpení sester a dalších žen, mužů a dětí v těchto táborech muselo být strašlivé. Autorka mě však v tomto neutvrdila. Děj románu prakticky žádný, ženy pořád jen uklízely a zpívaly nebo byly přesunovány do jiných táborů a to přes půl knihy. Zajímavý byl pouze začátek, než ženy upadly do zajetí a konec po osvobození spojenci. Pobyt žen v táboře byl značně neucelený a nedotažený. Proto i závěrečná(celkem dojemná) pasáž a Nořina vzpoura v táboře vyšly celkem na prázdno. Kdyby nebylo toho, že jsem si dala knihu do čtenářské výzvy, ani bych nedočetla. Myslím, že lidé, jejichž příběh měl být tímto připomenut, by si zasloužili lepší a důstojnější zpracování.
To bylo tak překrásné čtení. Já, bohužel, neznám taková slova, která by dokonale vystihla, jak se mi tato kniha líbila. Bylo to jako zblízka hledět na okno pokryté ledovými květy a bát se zhluboka vydechnout, aby ta krása nezmizela. Neuchopitelna a nepopsatelna krása, kterou jsem nalezla ve všech Doerrovych knihách. Je to výjimečná kniha. A mě zbývá jen poděkovat, že jsem si něco takového mohla přečíst.
