makemake komentáře u knih

Ušel jsem tu cestu třikrát a předpokládám, že ji ve společnostní Eddieho, Susannah, Jakea, Ochu a blonďáka s pronikavě modrýma očima, ještě párkrát v životě projdu...Děkuji, sai, dlouhé dny a příjemné noci!

5 19.03.2013

Kingovi jsem občas musel odpouštět, ale protože je to láska na celý život, občas jsem přihmouřil oko - Holčička, která milovana Toma Gordona, jest jmenovitou ukázkou toho, co mě od něj opravdu nebavilo, ale říkal jsem si: Klid, von se zase rozepíše, kluk jeden brejlatá. Po Temné věži jsem si myslel, že už nic lepšího nepřijde a hle! Dallas 63 je krásná klasická práce mistra pera - netřeba hektolitrů krve, netřeba příšeru z kanálu, a přesto jsem se vylekal, vyvztekal, vyplakal, vysmál, slupnul knížku jako Merci s marcipánem! Děkuju vám, pane Kingu - snad se ještě dožiju nějaké další pecky, kterou napíšete!

12 19.03.2013

může mi někdo dát jedinej typ, co je na týhle knížce jedinečnýho? Co z ní udělalo hit? Normálně by si snad nikdo z nás takovouhle slátaninou ani nepodložil houpající noční stole, dokonce by do vytržený stránky nesebral ani kočičinec, stupidita, slovní zásoba na nule, dva kolíčky na bradavku a párkrát pěstí do huby? Přečetl jsem, a jako Koniáš knížku upálím uprostřed rozmoklýho pole. To zase padlo zbytečně stromů....grrrr - dovede mě to rozčílit!

RECENZE Karly Ladwigové:


Jiří Holub: Zádušní mše za hraběnku
Foto: Knižní klub
Jiří Holub: Zádušní mše za hraběnku
Celkem nenápadnou prózou z Knižního klubu se v letošním roce představil žatecký rodák J. Holub (nar. 1975). Ačkoli vystudoval hotelovou školu a školu cestovního ruchu, dal se na dráhu literární a získal magisterium na Literární akademii J. Škvoreckého. Na seminářích D. Fišerové, Arnošta Goldflama a dalších získal cenné zkušenosti a začal publikovat. Nejdřív ve sbírkách Tisíc jizev, Zuby Nehty či Ruce vzhůru a brzy debutoval dětskou knihou Kolik váží Matylda. Kromě toho se v České televizi angažoval jako scenárista.
Jeho kniha Zádušní mše za Hraběnku je docela překvapením jak námětem, uceleným zpracováním, tak jazykem, jehož hovorový styl je naprosto přirozený a neuráží. Tematicky autor ve zkratce obsáhne zdejší pětačtyřicetiletou minulost s veškerou kuriozitou, utrpením a pocity, které se do ní vešly. Zachovává klasický literární vzorec až po katarzi roku 1990. Příběh se odehrává na zámku v jižních Čechách, kam nepřijede oslavit narozeniny bývalá hraběcí majitelka
(vzpomeneme-li čistě náhodnou podobu televizní inscenace Zámek v Čechách),
ale dojde dopis s jejím posledním přáním. Okruh bývalých sloužících, některých dosud na zámku zaměstnaných, se rozhodne to přání splnit, což zásadně otřese životem každého z nich. Důmyslně připravená zádušní mše za hraběnku Sofii má pro ně nedozírné následky.
Příběh sestává z výpovědí Johanky, dcery správcové zámku, které ve skromnější míře střídá vypravěč neboli autor. Neosobuje si kritiku i přes sem tam jemný povzdech a umí neokázale a ve stručnosti posunovat děj. Časové úseky od roku 1945 až po jaro 1990 jsou řešeny většinou náznakem, ale nikoli na úkor děje. Zdánlivá jednoduchost maskuje drama s hluboce lidským podtextem, nesklouzávající k laciné sentimentalitě, i když slza sklouznout může a místy příběh tohle zdání vzbuzuje. Jasnou zábranou je tu ale realita, kterou ocení zvláště ti čtenáři, kteří nelehkou dobu, do níž je zápletka zasazena, ještě pamatují.
Pro tohle všechno si s chutí přečteme příběh, který se stal či nestal, o lidech, kteří žili nebo nežili, který inspiruje k otázkám a nabízí tolik možných odpovědí… Na začátku bylo řečeno, že Holubova kniha je překvapením, a závěrem si zbývá přát, abychom si tak pozoruhodného čtení v budoucnu užili víc

24.09.2011

Trávím víkendy na srubu u lesa, kde je sice zaveden elektrický proud, ale není povolena (mým mužem) televize. Je tedy spousta času na čtení. Díky tomu si mohu číst celé víkendy. Tuto sobotu mi padl zrak na knížku, kterou vydal Knižní klub. Je od Jiřího Holuba a jmenuje se Zádušní mše za hraběnku. Mám texty tohoto mladého autora ráda, tak jsem se hned pustila do čtení.

Hned na začátku překvapení pro čtenáře

Překvapivé je to, že autor dvou knížek pro děti (Kolik váží Matylda /2009/ a Vzpoura strašidel /2010/) se vrhl do vln literatury pro „velké čtenáře“. Trošku jsem se obávala, zda vyložený humorista, autor, který dokáže vidět svět dětskýma očima a skvělým dětským jazykem jej popsat, dokáže vstoupit do nových vod. A aby si to ani trošku neusnadnil, hned se pustil do historického tématu.

Nezklamal! Ač vážné a ne vždy veselé téma je zpracováno s humorným nadhledem, posunuje nás vpřed vtipnými dialogy a všichni aktéři dramatického příběhu s roky nestárnou. Jaké pohlazení. V útlé knížce plné napětí poznáme Johanku Doubkovou, dceru správce zámku. Ona je vypravěčkou všech událostí, které se semlely v rozpětí pětačtyřiceti let. Poprvé se s ní setkáme na konci války, kdy za dramatických okolností opouští zámecká rodina Lhotu. Němci, kteří musí opustit domov a míří do Rakouska. Nikoho nezajímá, že byli dobrými pány a za války mnoha lidem pomohli. Pro osmiletou Johanku jde o noc plnou pláče, loučení a hlavně o noc, kdy vidí naposledy svého tatínka. Zastřelí ho udavač Krause, jenž vede skupinu vyvlastňovatelů. Johanka nechápe, proč nikdo není potrestán, táta přece hájil zámek před drancováním.

Po zestátnění Lhoty Johanka bydlí stále s maminkou, jež se stala kastelánkou, na zámku. Často pomáhá provádět návštěvníky a jejím snem je studium historie. Ani ne tak kvůli tomu, kde žije, jako spíš kvůli spolužáku Honzovi, kterého tajně miluje. Na studia se dostane, ale s Honzou, který si také vybral dějiny, se nepotkává – on je v Praze, ona v Brně.

Jednoho dne přijde mamince dopis z Rakouska. Kněžna Sofie zemřela a její poslední přání bylo, aby její popel byl uložen v zámecké kapli na Červené Lhotě. Maminka k údivu už dospělé Johanky neodmítá a začne organizovat přes veškeré nebezpečí velikou akci. Svolává bývalé služebnictvo a před zraky zákeřného Krauseho (bydlí přímo u zámku) začíná vše pečlivě chystat…

I vážné věci lze nazírat s humorem

Víc prozrazovat nebudu. Strhující příběh plný lidského porozumění a vzájemné tolerance si přečtěte sami, opravdu stojí za to. Navíc, autorův humor, který tak dobře známe z jeho textů pro děti, hladí i tady – trošku dospěle, ale pořád rošťácky.

Pojďme tedy navštívit Červenou Lhotu, vraťme se do doby ne až tak daleké. Zamysleme se nad spravedlností, zkusme přivolat historii. Ostatně, to umí Jiří Holub opravdu skvěle, protože historie je (jak vidíme v jeho knihách) jeho velkou inspirací, zálibou i zaměstnáním.

Jak už jsem psala na začátku, zprvu jsem se obávala, zda Jiří Holub dokáže vstoupit do literatury pro dospělé, teď už se nebojím. Umí a jde mu to skvěle!

recenze PhDr. Jana Semelková pro http://www.kulutra21.cz

26.04.2011

Jedna cesta do Maconda - a člověk se už nikdy na svět nepodívá stejnýma očima. Řadím mezi svých deset nejoblíbenějších knih, počet hvězdiček fitkitvně navyšuji minimálně na osm!

10 12.12.2010

Milujete absurdní situace? Milujete zombie, co nejdřív vycucnou mozek a potom zamíří do obchodního domu Ikea? Milujte skvělé konce a neskutečně tragicky sympatické postavy? Jděte do toho. Hned. A zaručuji, že se vám Moore stane drogou. Srk. Je načase vyrazit do Ikea :)

5 06.12.2010

Neskutečná knížka, skvělé čtivo pro cyniky a milovníky černého humoru. Děj a skvělý překlad vás nenechají vydechnout...na Vladěnino "Jáko medvěd" a na formuli "koťátko" nikdy, nikdy nezapomente! :D

4 06.12.2010

První díl volné trilogie. Prvních sto stránek jsem nevěděl, co si myslet, pak se to zlomilo a knihu, ze které vážnost tématu, cynismus a humor černý jako asfalt přímo odkapávali, odkládal s tím, že okamžitě potřebuju pokračování. Už dvakrát jsem se k trilogii vrátil, Berniersův magický realismus je úplně jiný, než ten "pravý" latinoamerický (ač z něj a pobytu v centrální americe vychází), ale baví, chytne, chvíli bolí a chvíli trhá bránici. Už pro tu jinakost baví. A to moc.

11 06.12.2010

Harper Lee se podařilo vyřešit zapeklitý problém spisovatele, jak zaonačit, aby někdo nemohl říct, že další knížka je lepší nebo horší, než ta první. :)
Strhující, i po letech stále čerstvé, dojemné a plné dílo, které bere a bude brát dech dalším a dalším čtenářům.

5 06.12.2010

Celou cestu, kterou jsem s Rolandem, Susannah, Jakeem, Ediem a Ochu absolvoval, mi vrtalo v hlavě, jak lze tak úžasnou ságu uzvařít. Co je temná věž a co je v komnatě na jejím vrcholu mě povzbuzovalo ve čtení od samého začátku. Pravda, po čtyřce to přestalo být to nejdůležitější, konečně jsem pochopil Pistolníka, jeho počínání a jednání, zamiloval jsem se do příběhů, než se "Svět hnul", okouzleně s ostatními seděl u ohně a hltal příběh, stejně jako s nadšením objevoval postavy z jiných "kingovek" (moje oblíbená činnost od doby, kdy se mi poprvé propojila Geraldova hra s Dolores Clainbornovou), trpěl cestou z Discordie a dojatě fňukal, když se ka rozpadlo. Teprve někde za Dandelem mě začalo znovu zajímat, jak King ságu ukončí, co bude tím velikým finále. Děkuji pane Kingu, nezklamal jste - větu, kterou celá série začíná, považujete za jednu z nejlepších, které jste napsal. Kruh se uzavírá. Muž v černém prchal přes poušť a pistolík mu byl v patách. Dlouhé dny a příjemné noci ty, který se na tuhle tahle strhující cestu právě vydáváš!
Mimochodem, filmová podoba je na spadnutí!

8 06.12.2010