makemake komentáře u knih

Pro mě strašně příjemný překvapení! Bernierse miluju od první knížky, kterou jsem přečetl a vždycky mě může trefit, když si například u Mandolíny Kapitána Correliho přečtu: Proč bych to četla, když jsem viděla film - hej! Připravit se o tak skvěle barvitý svět jen proto, že si myslím, že když Cage hekal do ksichtu Penelopy, ajlavjůanikdytěneopustim a do toho hrála mandolína, ...nechápu.
Berniersův svět si většinou i přes krutý témata, o kterých píše, najde prostor pro humor - ač černej jak ušní lalůček doktora z Ugandy - stejně tak jako pro nostalgii a přátelství. V tomhle se právě jeho nový román od těch předchozích liší. Je realističtější, oproštěný od magického realismu, ale nese se nádherně v duchu dob dávno minulých, malých postav, která roztáčejí kola aristokratického života, bez kterých by žádný šlechtic nepřežil ani týden, služebnictva, které řeší svoje malé bezvýznamné životy ve stínu těch, které dostali na starost. Krásný - a může za to nejen Berniers, ale i jeho dvorní překladatel Janiš, který autorovi neskutečně rozumí. Děkuju za zážitek!

9 23.11.2019

Úžasný - ať si kdo chce co chce říká, Atwoodová je prostě mistr slova a má ještě jeden dar - převyprávět příběh, který by vás asi jinak ani nezaujal tak, že čtete a čtete a nechcete přestat. Příběh služebné, která prostě nejspíš jen pro svou nevzdělanost a obyčejnost nedokázala říct ne, když se jí naskytla možnost, žít o trochu líp...

12 23.11.2019

Stejně úžasná, jako předcházející Historie včel. Melancholie končícího světa jak ho známe (a jak kurva pořád děláme, že je všechno v pohodě, hlavně že máme telku, každej den plnou vanu horký vody s pěnou a v pupku jako v pokojíčku) a lidí, kteří žijí stejně jako my, v bezpečí svý představy, že se to nestane dneska a snad ani zejtra a pak už je to jedno. Oba příběhy o vodě - o tom nejcennějším, co máme a bez čeho nevydržíme ani tři dny - budiž nám varováním před tím, až to mít nebudeme. Smutný, jen s maličkou chvilkovou nadějí, ... a to je na tom naprosto v pořádku, protože někdo pravdu (ač formou beletrie) říkat musí.

3 23.11.2019

Chvíli mi to trvalo, to tedy jo. Knížce dám většinou tři dny až týden, ale tady jsem se prokousával od léta. Udělal jsem tu chybu, že jsem očekával to, co mě tolik zasáhlo u předchozí autorčiny knížky Život za životem. To vyprávění jsem miloval od úplného začátku, kdežto tady jsem měl problém přijmout fakt, že někdo jako Tod může mít tak nesympatickou dceru. Pasáže o ní jsem četl opravdu po stránce, protože mě mladá Viola strašně vytáčela a přiznám, že jsem knížku i přes svoje vysoký hodnocení na dva měsíce úplně opustil s tím, že na ní musí asi dozrát čas. Dozrál. Naštěstí, protože zpětně by mi bylo strašně líto nedočíst tenhle dokonalý opus stárnoucího a umírajícího Toda a znovu s ním prožít Světovou válku z pohledu pilota Královského letectva, který měl prostě jen trochu víc štěstí, než ostatní. Bylo mi přijemné vrátit se i zpátky do míst tak známých, jako Liščí zátiší a Domu u Kavek a potkat znovu lidi, co jsem miloval z každého předchozího Ursulina života. Za mě krásná knížka o zmaru lidskýho konání a o tom, že ač jsi pro svět důležitý a děláš všechno pro to, abys zajistil budoucnost dalším, stejně skončíš jako ti, kteří neudělali pro svět nic - sám, starý, nemohoucí ve vlastních výkalech....

4 23.11.2019

Bylo mi tě líto, Doro Idesová. Toho osamělýho života, plnýho žumpy lidskýho chování, kterýms probublala jen proto, abys skončila tak, jak jsi skončila. Něco mi brání říct skvělý, ale určitě bych hodnotil jako sakra dobrý čtení, který mi občas trochu kazily na mě až zbytečně dlouhý archivní opisy (ale chápu, že bez nich by nebyly Bohyně právě touhle knížkou)...

17 23.11.2019

Miluju od první stránky! Ta atmosféra! Ta nejistota lidí, co se na svůj starý svět nemůžou podívat, protože by je to okamžitě stálo život, ta bezvýchodnost situace a to napětí, při každý cestě ven! Klobouk dolů - autor je pro mě mistr napětí. Vůbec jsem nečekal, že mě to tak chytne, vždyť jsem znal film ( a ten se mi líbil), tak co novýho mi tohle mohlo přinést?
Nadšeně jsem s Malory nasedl do plechový veslice a absolvoval svou nejstrašidelnější cestu za "novou budoucností" po vodě! (Hů, na scénu z baru, od studny a ze zastavené lodi plný mrtvých ptáků, kdy "něco" sundavá Malory pásku, doufám, dlouho nezapomenu!!!)

2 23.11.2019

Předesílám, že mám rád Postapo. Čtu ho, protože si pak vážím toho, že žiju v klidu a že si můžu zajet na pumpu, když mě v noci přepadne mlsná a přes internet objednat pizzu, když na mě přijde chuť. Čtu ho proto, že rád cvaknu vypínačem, otočím ventilem u topení a spláchnu, stejně tak, jako si dám rád horkou sprchu.
Otevřít tuhle knížku byla ztráta času. Nemá to hlavu ani patu, podivný postavy, který běhaj kolem hotelu a říkají "bysme" buď v dětství upadly na hlavu, nebo je ta radioaktivita (kterou si s radostí chytají, když náhodou zaprší, do nádrží na střeše hotelu, podotýkám, už na začátku poloprázdných - nepočítám li mrtvou nezajímavou holčičku - ale přesto se dál vesele všichni koupou a sprchují, takže vody je asi dost) změnila v totální debily, potácející se příběhem jako třínohej pes, vesměs nic nedělají, tedy krom toho, že jim sice nejdou telefony, ale mrazáky jo (takže proč si na chvilku nedobít telefon ze zásuvky, když ho potřebuješ vyzkoušet, ááááá!!!) občas se sejdou, řeknou si, že je něco v nepořádku, ale za dva měsíce se vydají pro jídlo jen jednou a dál to neřeší, neboť zima za dveřmi, tak proč se zajistit jídlo, proč si zjistit, jak je to se světem, jak jsou na tom služby, nebo zkusit vytěžit, co se dá, když je lepší spát, nechat si vařit od kuchařky, co nikam neodešla, ani jí nepomáhat, ale jen se tak plácat, občas si postěžovat, že je jídla málo, ale zase se na to vysrat a když nejni co dělat, starat se vo mrtvou holčičku, která je i čtenáři totálně u prdele, protože hergot, skončil svět, jak ho známe, - takže se zase projdem hotelem, dvě sekundy po té, co ostatní odjedou sehnat jídlo (vlastně hovno, najít signál na wifinu) sejít se v hale a říct si, fajn, asi se už nevrátěj, už jsou venku 16 vteřin, tak převezmeme velení a odejdem z hotelu někam, kde bude bezpečně, protože tady máme ty funkční mrazáky a tekoucí vodu a vole jídlo, tak pojedeme dvouma autama někam do prdele, kde to neznáme, protože tam přežijeme líp - a cestou třeba najdem salám....omlouvám se, ale jsem děsně nasranej - protože tenhle žánr má využití a k tomu tady fakt nedošlo. Knížka blbá jak její postavy, bolavá jak zub hlavního hrdniny (bolí ho vod prvního dne, to byli ještě v hotelu dva zubaři, ale bylo by to moc jednoduchý, tak je necháme raději umřít) a tupá jak všichni přeživší v hotelu. Nakonec měl asi největší koule ten Holanďan, co se aspoň pokusil někoho znásilnit :))). Ta jedna hvězdička za obálku, která sice neodpovídá realitě - ukazuje romantickej hotel v lese, ač ten náš knižná má asi 8000 pater a 60 000000000 pokojů a věnuju jí tý holčičce co měla to štěstí, že jí někdo škrábnul do nádrže s vodou a s těmahle pablbama nemusela v hotelu žít. Nashledanou.

12 23.11.2019

Hana mě rozebrala, a když se mi podařilo trochu se vzpamatovat a poskládat, nějak to už nešlo, aby to bylo jako předtím. Před Hanou. Propracovaný, krásně propojený, syrový a smutný příběh o tom, co máme, co jsme měli a co jsme mohli mít, kdyby válka a pár špatných rozhodnutí nevzaly všechno a nepřetavily ho na nic, okořeněný pocitem viny, že za všechno může jen jeden nejnešťastnější tvor na Zemi - Hana. Bolelo to a doznívá to dlouho po přečtení. Jak mohlo bejt všechno jinak, kdyby tehdy dopis odešel včas, kdyby zůstalo u zvyku na narozeniny nic nedávat - uf, ještě dlouho mi poběží hlavou tvůj příběh Hano, i tvůj, Miro a ještě chvíli se nebudu stydět za to, že i chlap si občas prostě pobrečet musí! Smekám, paní Mornštajnová!

29 26.12.2018

Bezkonkurenčně nejděsivější knížka, protože to, co se nám snaží říct, je vlastně už tady, ale my, blbý lidstvo, děláme dál jakože nic a hýříme a plýtváme a ničíme a zamořujeme. Kdyby vymřely včely, lidstvo nemá šanci.Kdyby vymřelo lidstvo, včely by si ani nevšimly a jelo by se dál. Miloval jsem všechny tři dějový linie, už pro tu čistotu, pro tu lásku, která mezi řádky protéká jako voňavej med z pláství a pro tu jiskřičku naděje, kterou v sobě člověk má, i když ví, že je na úplným konci. PS: Scénu z nemocnice, plné "zapomenutých" nepotřebných - brrr, tu z hlavy jen tak nedostanu!

16 18.12.2018

Čím dýl jsem četl, tím víc jsem si uvědomoval, že můj odpor k běhu holt potřebuje konec světa, abych se nastartoval :). Za mě bezva postapo, který nepotřebuje milióny zombíků, protože člověku stačí jen přijít o svoje jistoty a chová se hůř, než nějakej mozkocuc. Přál bych ti Danny trochu víc, než jsi na konci dostal, ale ona někdy i ta možnost rozloučit se, může bejt víc, než nic.

5 18.12.2018

Holčička našla voko. Tím bych to asi shrnul. Nebylo lidský, ale prasečí, a vlastně moc nemělo co dělat s vyprávěním, ve kterým jde do sraček celá divná poddolovaná vesnice, kde umře tolik lidí, že už vás to vlastně ani nešokuje, ani nepřekvapuje, nevim, asi mi nakonec bylo víc líto koně, co umrznul, než všech těch, za různých okolností zemřelých lidí. Konec dobrej, všechno dobrý, ještě, že ten hostinec shořel, neb jediný, co mi z tý knížky trochu bylo, tak zima, která se táhla celým příběhem - vlastně stejně studeně a bezbarvě jako ten příběh. Někdo prostě detektivky umí, jinej...to aspoň zkusí.

1 14.09.2018

Adamův děda byl hrdina. Aspoň tak to majitel úspěšný firmy vypráví na potkání. O tom, že to nakonec asi nebude tak černobílý je celá knížka, která se nebojí velkých témat - holocaustu, židovství, homosexuality, odvahy i toho, co uděláme proto, abychom přežili - a přesto jsem si z toho nějak na zadek nesednul. Ale, abych nebyl nevděčnej čtenář - konec a dovyprávění části z koncentráku mě velmi mile překvapila, protože nebyla p ř e d v í d a t e l n á! Takže jo, dejte si to. :)

3 14.09.2018

Chvíli jsem si zvykal, pořád jsem se nemohl rozhodnout, jestli to šokovat má, nebo nemá, pár mrtvejch harantů už v týhle době nikoho úplně nedojme, ale asi mě to nakonec začalo bavit. Možná ta nesnesitelná tíha života, nejen hlavní hrdinky, ale taky všech okolo ní - pěstounská rodina, která nezvládá svoje dítě, ale zachraňuje cizí, vztek, smutek a postupná manipulace, jo, nakonec to šlo.
Jo, to sezení na schodišti jsem už od začátku považoval za něco, z čeho se vyklube ... to, co se vyklubalo.

3 14.09.2018

Na týhle knížce je asi nejgeniálnější ta jednoduchost - vyprávění někoho, kdo vlastně v životě nic nezažil a ani nezažije, protože jeho úloha je předurčena od samýho dětství - a přesto vás to něčím baví. Po chvíli zjistíte, že jste tam, s nimi, prožíváte tu vlezlou vlhkost a užíváte si ty maličkosti jako třeba... jako třeba loďku zaseklou mezi větvovím v mokřinách. Krásný, dokonalý, jednoduchý opus Cathy, Ruth a Tommyho, kteří kdysi kdesi byli, vyrostli, dospěli a stali se.
PS: Ani nevíš Ruth, jak moc jsem ti tu prosklenou kancelář přál....

9 14.09.2018

čebuju sejr...
...jak moc pořebuješ sýr?
...jako medvěd :D
Myslím, že to vystihuje celou knížku. Pokračování mý milovaný Špinavý práce mi přineslo přesně to, co jsem očekával, naprosto nesmyslně debilní úchylnou knížku, která mě bavila, jako už dlouho nic! Doufám, že mi u ucha zakvílí Bánší, že mi pekelní psi sežerou moje psy a že malá Velká Smrt spolu s Veverčím lidem budou dál čekat, jestli slovo "Koťátko" zabere. :)

6 20.06.2018

Stačilo přečíst první stránku a už jsem byl zase tam...v neskutečný hloubce pod zemí, jediným světě, kterej zná bůhvíkolik generací sila. Tma, špína, pach nemytých lidí, ozvěny kroků na kovových schodech, lidi ze spoda i shora, z farem i dolů, kteří žijí, pracují a umírají, aniž by tušili, že stačí jeden jedinej povel ze sila 1, a jejich životům je okamžitě konec. Opět krásně realistický, plný zvratů a postav, co vás nijak neokouzlí (aby jo, když generace žijí v betonový pasti), ale stejně vám jejich osud není ani trochu lhostejnej. Děkuju za tu cestu, stála za to a jsem rád, že nevoněla jen hlínou a plísní, ale taky nadějí, a čerstvou vůní trávy a lesa!

10 06.09.2017

Tohle není četba pro tuctovýho čtenáře! Je to těžký, vlhký a nepodajný, jako zima na Dedžimě, místě, kam směla vstoupit bílá noha, ale dál už ani krok. Naše země, naše Japonsko, naše víra. Jakob a Orito od začátku neměli šanci a jsem moc rád, že se Mitchell nenechal unést tímhle od začátku k zániku odsouzeným vzplanutím dvou lidí z naprosto odlišných světů. Krásná práce s dialekty, skvělej překlad a vypořádání se s nástrahami všech jazyků, včetně těch, který by se tak rádi propletly v ústech toho druhýho, ale nejde to, prostě nejde. Užijte si reálie, mentalitu a cestu o několik století zpátky a uvidíte, že to za to stálo! Osudy kněžek z Enemotovy svatyně a osudy prvních Evropanů na japonský půdě vás nenechají chladnými!

12 06.09.2017

Byl jsem doma, prožíval znovu tu dobu, kdy mi bylo jako jemu, kdy jsem hledal sebe, partu, bál se bejt trapnej, tajně miloval, dělal unáhlený rozhodnutí a prostě tak nějak užíval dětství plný nástrah a nepochopitelnýho světa dospělých! Paráda, Mitchela můžu ve všech polohách! (i 69 zvládnu, když budu muset) :)

9 06.09.2017

Dočteno. Ještě teď je mi z toho všeho tak nějak hořkosladce, tolik postav, tolik příběhů a jeden lepší, než druhej. Zezačátku jsem tomu moc šancí nedával, ale s každou novou částí týhle úžasnosti jsem se poddával, až jsem úplně podlehl. Myslím, že mě udolala stará číňanka provozující čajovnu, a pak už se z toho nedalo vymanit. Parazit a jeho cesta, wow! Příběh z Petrohradu, excelentní...a pak přišlo moje nesilnější, ... příběh Mo, kterej mě tou jednoduchou pospolitostí ostrovanů dojal víc, než cokoliv jinýho. Musím to číst ještě několikrát, abych dohledal všechny spojitosti a pochopil to, co mi v tý kráse a rozlehlosti Asie, Evropy i Ameriky uniklo!

8 01.06.2017

Faber je prostě hroznej střelec - kde by se jinej vyžíval v popisech a vylíčení planety alá Avatar, samý chmejří, vzdychající stromy a samej nasvalenej modrej krasavec a těch dalších barev, ... si on vystačí s houbovitě porézní fádní krajinou s několika "potratovýma" trpaslíkama v rukavicích, bez emocí, stejných, jako celá jejich planeta. A právě v tom je neskutečná síla příběhu. Znepokojivý opus Petera, který přijíždí šířit "slovo boží" do jiné galaxie, kde krom melounový vůně můžete čuchat jinakost a neskutečný odcizení od problému rodný matičky Země, která se v průběhu příběhu řítí do čím dál větších sraček (o kterých nás informuje Peterova manželka, která tu hrůzu kolem reflektuje formou dopisů) a která je v týhle dálce něčím tak neskutečním, jako jazyk místních obyvatel...uf - pokud očekáváte scífko, raději šáhněte po něčem jiným a tohle si nechte až vás světýlkující obludy v lítajícím talíři omrzí, ... na tuhle knížku musíte dospět, abyste si z ní odnesli, co vám má sdělit! Klobouk dolů překladateli Janišovi, musel to být boj, už proto, že kniha obsahuje pozemšťanovi naprosto nesrozumitelnej jazyk.... je to skvělý, jako vždycky. Palec nahoru a fiktivní šestou (a půl sedmý) hvězdičku! Milovník Ježíše a Fabera a Janiše číslo 254.
PS: první setkání s MJČ 1 a jeho otázku - přinášíte knihu zvláštních nových věcí? Hů, ten pupenec, co mi nakočil na kůži a had, co sjel po páteři....to si budu dlóóóuho pamatovat!

13 13.03.2017