Mairiel komentáře u knih

Poezii je těžko hodnotit nějakými hvězdičkami, jisté je, že Skácel je básník mého srdce. Kdybych se narodila básníkem, napsala bych to všechno znovu. Máme s Jenem hodně společného, třeba jsme oba naháněli bažanty a moc jsme nevěděli, jak jsme se tam vlastně ocitli, a schovali jsme si pírko na památku. Imprese, imaginace, hrubé popisy a jemné pocity.

Mně to přišlo jako děsivě dlouhá noční můra, ve které se nikdo nechová normálně a nic nedává smysl, ale ani snící/hrdina to přirozeně není schopný prohlédnout, protože je součástí toho snu. Veškeré aktivní jednání hrdiny je jen zdánlivé, snová realita dává možná smysl snícímu, ale ne vnějšímu pozorovateli. Dalo by se to dobře číst i jako parodie, kdyby to nebylo tak smrtelně vážné, jak už tak noční můry bývají.

4 05.06.2014

Jenom potvrdím to, co zde napsali už jiní čtenáři: Tahle knížka je z 90 % omílání toho samého na příkladech pořád dokola. Ty příklady jsou často velice extrémní, takže je těžké se s nimi nějak ztotožnit. Na druhou stranu! Ta zbývající desetina nových myšlenek mi opravdu hodně pomohla. Knížka se mi dostala do ruky zrovna v době, kdy jsem už strašně dlouho řešila, co dělám v určité oblasti života špatně a proč se mi jinde zase daří. Rozebírala jsem to shora zdola, a pak přišlo Nastavení mysli a řeklo: máš fixní a růstové myšlení. Žádné zázračné vyřešení problémů samozřejmě nepřichází, zbavovat se fixního uvažování je běh na dlouhou trať, ale pomohlo mi se to ve svém životě zas trochu víc vyznat. A pak ještě znovu zdůrazním, co už tu psali jiní: Tahle knížka by měla být povinnou četbou pro všechny rodiče, vychovatele, učitele, trenéry.

3 21.01.2018

To se snad ani nedá komentovat, něco tak intimního, osobního. To není jako hodnotit knihu, ale spíš celého člověka, jeho život a jaký byl. Ze čtení jsem si odnesla pocit lidskosti, nezaviněné bolesti, kterou si každý občas prožíváme a Jiřímu Cieslarovi se jí dostalo víc.
Nebyla jsem schopná deník přečíst celý od začátku do konce, příliš mnoho věcí se opakuje, řeší a omílá pořád dokolečka... tohle znám, když si po sobě čtu své staré deníky psané s nějakým terapeutickým záměrem, jejich zpětné čtení je dost ubíjející. Vydávat takové věci ale má smysl, právě pro ten pocit lidskosti, vhledu do druhého, kterého by se nám jinak nedostalo. Jistě, jsou i literárně hodnotnější deníky (P. Juráčka třeba), ale tohle není literatura, tohle je terapie.

3 19.11.2017

Jak už to u takhle tlustých knih bývá, k Muzeu nevinnosti mě pojí zvláštně nenávistně-láskyplný vztah. Četla jsem to půl roku, během kterého jsem tak neměla čas na jiné knihy. Především ze začátku jsem se vnitřně hádala s autorem a byla vzteklá na hlavního hrdinu, jak si to vlastně představuje, chovat se jako idiot. Odložila jsem knihu na dlouhé týdny, než jsem se trochu zklidnila a mohla zase začít číst. Snažila jsem se proniknout do tak velké lásky, která ohromuje svou nekonečnosti a nekonečnou sobeckostí, a tedy lásky, kterou nikdy nepoznám, protože nejsem sobecká a na nekonečno nevěřím. Nechávala jsem se překvapovat vývojem děje a okouzlovat strukturou knihy/muzejního katalogu/sociologicko-historické studie. Konečně po dočtení jsem se s tím mohla srovnat jako s příběhem člověka, kterého nikdy nepochopím, protože je úplně úplně jiný, ale který reflektuje univerzální touhu po štěstí. Tohle mají dlouhé knihy podobné s dlouhými filmy, taky je občas nenávidíte, musíte se k nim nějak postavit, protože jinak vás převálcuje už ta náročnost fyzického prožitku. Ale nakonec to většinou stojí za to.
(Čteno v anglickém překladu.)

3 22.05.2014

- poslechnuto na jeden zátah jako rozhlasová hra - Při poslechu jsem přemýšlela, nakolik mohl mít autor o špionáži během studené války přehled a nebo zda je to jeho čirá fabulace. Zanechalo to ve mně nepříjemný pocit beznaděje ze vztahů bez důvěry a z bezmocnosti těch několika lidí, kterým věřit můžeme.

3 28.03.2014

Ke knize se váže moje osobní veselá historka o záměně titulu prodavačkou, která rozhodně na prodejně žádného Skácela nemá a tohle je jediná Hodina mezi psem a vlkem, kterou mi může nabídnout. Jinak kniha sestává z neotřelých popisů situací a pocitů, které nevytváří žádný ucelený děj a vlastně ani význam a anotaci tak podle mě psal člověk s docela velkou představivostí a potřebou konkretizace. Pro mě byly vztahy a prožitky hlavní hrdinky nepochopitelné a kvůli zdlouhavým prolínajícím se popisům i jaksi odosobněné. Oceňuji ale obálku, která vystihuje náladu knížky a opakující se motivy plavek, oken a ptáků. (Teď když nad tím přemýšlím, tak v knize může být spousta subtilní symboliky, ale při čtení jsem neměla moc čas tyhle věci odhalovat, protože už jsem se fakt těšila, až začnu číst toho Skácela.)

3 29.12.2013

Má první kniha autorky. Přečteno jedním dechem, od prvotních rozpaků jsem zapadla do té alternativní reality socialistického budovatelského ráje, ze kterého mě vytrhl až (opět poněkud rozpačitě) absurdní závěr. Při čtení jsem zkoumala své vlastní vztahy k postavám, zejména k vypravěčce-hrdince jsem cítila občas až nemístné porozumění. Pěkný náznak satiry na současnou společnost, sice ne plně využitý, ale rozhodně s potenciálem. (Když jsem nad knihou a zejména jejím závěrem s odstupem času přemýšlela, přišlo mi, že to psaní už Hůlovou nějak přestalo bavit a tak to potřebovala rychle a pokud možno vtipně utnout.)

3 18.07.2012

Taky se přidám do řad těch, kteří nebyli schopní knížku dočíst. S orientací v textu jsem problém neměla, spíš takový celkový pocit: No a co...

2 06.09.2017

Mám zatím rozečteno, ale fascinuje mě, jak je ta kniha ve své podstatě současná. Jakékoliv "přesazení" do neznámého prostředí s sebou nese trochu nepochopení, pobavené sledování svého okolí, a jsem ráda, že někteří lidé mají dar, aby tato pozorování humorně sepsali. Oblíbené pasáže o jídle, místní farmáři jakoby svým nedostatkem rozhledu a vkusu z oka vypadli nechvalně proslulým uživatelkám Mimibazaru. Kontrast muže, který "plul s napjatými plachtami naprosto nedotčený jakýmikoli potížemi". A vůbec, zatím dobrý.

2 15.10.2013

Kniha - příběh, kniha - pocit. Skládání knihy z malých kousků příběhů a pocitů, kniha nijak zvlášť příjemná (mimo jiné proto, že má ty nejbolestnější kapitoly umístěny ve svém závěru), ale svým způsobem útěšná.
Kniha - nesdělitelná, ale přesto sdílená bolest člověka.

2 06.01.2013

Po dlouhé době kniha, která mi sedla do nálady, snad dokonce navázala na určité mé životního období. Zejména čtení první sbírky (Středověk) jsem prožívala velmi intenzivně, protože podpořila můj už beztak rostoucí zájem o sny*. Další sbírky už mě takovým způsobem nezaujaly, oceňovaná Možná že odcházíme už šla takřka mimo mne, ale řekla bych, že na takovou dávku suchého realismu prostě jen nejsem dost stará (lépe řečeno nemám dost životních zkušeností).

Mám ráda, když text jen tak neplyne, ale jeho styl sám o sobě poutá pozornost (Obdivuji se Balabánovu preciznímu psaní!); když opravdový význam knihy nečtete, ale jen občas jej zahlédnete koutkem oka mezi řádky; když na mě autor nelije kýbly emocí, spíš zanechává neurčitý, ale intenzivní pocit života zachyceného tak, jak jej prožívá on nebo já nebo někdo úplně jiný a vlastně úplně každý.

* Povídky ze Středověku mají intenzivní snovou atmosféru a některé i tematiku. Ač jsem se s ničím takovým zatím nesetkala, je mi jasné, že nemůže jít o něco úplně ojedinělého a tak si ráda nechám od ctěných spolučtenářů doporučit další snovou literaturu; nemám teď na mysli výkladové snáře, ale deníky snů, beletrii i odbornou psychologickou literaturu o snech.

2 22.01.2012

Kniha je dobře napsaná a čtivá, ale příběh je poněkud naivní a náročnějšího čtenáře zklame. Psychologie postav byla nepropracovaná (ano, víme, že A miluje B, ale proč?), některé pasáže si z tohoto hlediska přímo říkaly o větší rozepsání. Nuyen je nadaná autorka, ale stejně si myslím, že by měla s psaním počkat, až získá větší životní rozhled - pak snad dokáže napsat něco lepšího než lehké fantasy na pár odpolední.

2 10.07.2011

- V půlce jsem musela knihu vrátit do knihovny, ale nedá se říct, že by mě to nějak obzvlášť mrzelo. Cítila jsem, že pro plné docenění a procítění Nevolnosti bych se sama musela nacházet v poněkud úzkostnější fázi svého života. A že takové byly - to hrabání se v detailech, neschopnost cokoliv prožít a k někomu se přiblížit, hledět na sebe sama jako z dálky, hnus a totální marnost. Jako by Sartre psal o někom, koho jsem dobře znala, ale s kým jsem si přestala rozumět. Tady a teď mi Nevolnost už nic neříká. -

- poslechnuto jako audiokniha - Nevím, nakolik to bylo editací audioknihy, ale příběh mi připadal dost rozsekaný, společenské události jsou prokládány nesouvisejícími románky, které nic zvláštního nereprezentují. Jazykové mě zaujal takový aspergerovský způsob psaní - používání zajímavých obratů, které vás praští do očí (v mém případě do uší) a jejich následné až bezmyšlenkovité opakování. Navzdory kritickému úvodu ale knihu doporučuji, nemám přehled, kolik knih na téma přistěhovalých Čechů po odsunu vzniklo, ale již ten samotný námět má sílu.

1 28.03.2014

- Poznámka pro mě: slyšeno jako audiokniha. -

1 29.10.2013

- Poslechnuto jako rozhlasová hra. Strhující příběh, oceňuji i vykreslení nepřátelských charakterů. Všeprostupující pocit osudovosti, místy až poněkud přehnaný, na vyvolené národy nevěřím. -

1 14.09.2013

Kniha, do které nelze nic očekávat a tak vás vlastně nemůže zklamat. Záznamy snů, patrně ještě dotvořených (nebo úplně vytvořených?) autorovou fantazií. Lehké, avšak navýsost zábavné čtení, které potěší zejména lidi s bujnou vizuální fantazií.

1 27.01.2012

Další z mých oblíbených dětských knih, které jsem na prvním stupni základní školy zbožňovala a mohla číst pořád dokola. Autor přepsal klasické pohádky tak, aby byly humornější a zároveň víc ze života - jelen chrání Smolíčka Pacholíčka nikoliv svými parohy, ale kulometem, princezny se rozvádí a ježibaby jezdí na motorkách.

Jedna z mých nejoblíbenějších dětských knih, jež byla poprvé vydána roku 1993. Pamatuji si na zvířata s divnými jmény, na kapitolu napsanou celou jednou větou, na ilustrace vytvořené nástrojem tužka v MS Malování (nejlepší! snad jsou i v tom novém vydání). Zpětně oceňuji svou dětskou intuici, která sáhla zrovna po této knize, protože se můžu chlubit, že jsem Patrika Ouředníka četla už když mi bylo osm =) (a vydrželo mi to dodnes)

1 12.01.2012