Černý beran

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Příběh muže ve středních letech zasazený do rámce osudů jeho bližních. František Josef, čtyřicátník, je sice hlavní postavou, řeší své problémy s partnerkou, alkoholem a celkově se smyslem žití, ale největší důraz je položen na jeho strýci Bogomilovi, který z Čech utíká do Kanady, kde si zakládá nové živobytí. I když ve staré vlasti zanechává svou ženu, bláznivou malířku, kvůli které vlastně emigruje, autor ho líčí jako dobrého člověka a jeho lidským příběhem naznačuje i své chápání světa a smysl člověka býti v něm. Hlavní text zasazený jen koloritně do současného i minulého Ostravska a také do Kanady, je propleten ještě dvěma nezávislými texty. Futurologickou vizí o lidech, kteří, aby pomohli lidstvu osidlovat vesmír, se sami obětují ve jménu vyšší ideje. Druhým textem je nádherná indiánská pohádka o lovci Animukovi, jenž v hladové zimě odchází od svého rodu do hor, aby s sebou odnesl hlad, který sužuje jeho vesnici. Tyto dvě alegorie o obětování jedince na oltář druhých osvětlují smysl celého, neveselého příběhu: spása člověka vrženého do komplikovaného světa spočívá v proexistenci pro druhého....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/14_/14456/cerny-beran-14456.jpg 3.621
Žánr
Romány, Literatura česká
Vydáno, Host
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (3)

Kniha Černý beran

Přidat komentář
mirektrubak
07. července

„Teď už neví, co si tehdy myslel, že bude. Teď už to je. Je dostižen. Všechno skryté bude jednou zjevné. Tuhle větu si opakoval často. Když chodil tajně za Patricií postranními cestami, aby ho nikdo nepotkal, věděl, že ho neminou pomluvy, pranýř, rozvod, soudy, řeči; že budou vydáni bestiím a s nimi i ti, kteří za nic nemohou.
Totéž musel vědět, když mu to začalo stoupat do hlavy několikrát denně. Když ukrýval bezradnost do kradmých zastávek tu a onde, panáka u pultu, pivo a pryč. S mentolovou žvýkačkou v hubě se tvářit jakoby nic. S flaškou v aktovce předstírat, že je to tak vlastně přirozené. Nejistýma očima přemlouvat lidi, aby to neviděli. A oni se přemluvit dají, jsou hodní. Přistoupí na takovou hru rádi. Můžeš si dělat, co chceš, jsi svobodný, dokud neotravuješ, dokud neubližuješ. Dokud lžeš, je to tvá věc. Lhát se může, ale dva životy žít nelze.“

Mám pocit, že ve tvorbě Jana Balabána je Černý beran první knihou, kde se naplno zhodnotil jeho obrovský literární talent.
Je to vidět už ve způsobu vystavení příběhu: zůstává sice použit obvyklý Balabánův postup, kdy – jako takovou literární mozaiku – skládá z jednotlivých fragmentů celkový obraz; ale ten je mnohem sevřenější než u předcházejících Balabánových knih. Přestože se některé postavy mihnou v jedné nebo dvou kapitolách a střídají se také časové roviny, tak vše slouží k celistvému dojmu, vše dohromady velmi dobře funguje.
Byl jsem při čtení nadšen z použití jazyka, Balabán dokáže skvěle využít svoji úžasnou schopnost trefit podstatu věci ve zkratce, jeho obrazy jsou tak výstižné, že mi opravdu stačila jedna věta k tomu, abych měl pocit, že přesně chápu, co právě postavy žijí. Navozovalo to pocit blízkosti mezi mnou-čtenářem a postavami z románu a já už po pár stranách začal přemýšlet o Františkovi, Patricii a dalších jako o živých lidech.

Téma vykořeněnosti člověka a jeho úporného boje se sebou samotným je zde mimo jiné symbolizováno emigrantskou příběhovou linkou. Ale o místo děje tolik nejde. Jde o boj člověka se sebou samým, neustávající boj proti nutkání rezignovat. Protože vědomí vlastních selhání je nutí zdráhat se v upřímnosti se předložit lidem i Bohu. (Konkrétně: „Asi se stydíme na Hospodina tu svou bídu valit. Spíš jen tak čekáme, jak to dopadne, odhodláni zachovat se alespoň slušně. Stud je náš život. Studna, do níž zalézáme jako nahý Adam do křoví. Když už se jednou člověk stydí před Bohem, tak už se může stát cokoli.“)

Plamínek naděje v Černém beranovi dost silně rozdmýchává Patricie, skvěle napsaná postava, první taková v Balabánově tvorbě. I to je důkaz autorského zrání – už nepíše jen autobiografické postavy, ale dokáže své utrápené muže reflektovat zvnějšku, z pohledu ženských očí. A ten pohled je pro celkové vyznění románu nenahraditelný.
Patricia a její vztah s Františkem je také tím nejoptimističtějším v celé knize. Ne, na čistý happyend to nebude, nemůže být, na to jsou oba až příliš životem semletí a jejich minulost s nimi stále putuje. Ale světélko na konci tunelu jejich vztah je – ten nemotorně chráněný plamínek vzájemné lásky je sice neustále v ohrožení, ale k naději to stačí. Musí stačit.
Tohle se píše v předposlední kapitole: „Tu se Patricie zarazila a kolem úst jí zahrál úsměv, který nikdo neviděl, ani ona ne. Seděla zalita nevýslovnou něhou a hleděla na lesknoucí se střechy továrních hal. Dobře jí bylo v těle.“

cawlo
27.05.2015

Černého Berana doporučuji těm, kterým by se z povídek Balabánových zachtělo překlenout k románu Zeptej se táty. Skládání příběhu z „mentálních střepů“ postav rozdělených do jednotlivých kapitol balancuje právě někde na pomezí mikropovídek a rozprášeného románu- jen nějaké to náměsíčné potkávání postav knihu pojí. Některé obrazy, zřejmě autobiografického charakteru, známe již z předchozích prací, zde se míhají podobně, totiž podobně v tom smyslu jako by byli konstitutivní pro Balabánův kosmos, jakési archetypy, zatuhlé artefakty vzpomínek. To se mi pak neustále při pročítání dalších jeho knih vracela Demlova „Velká kniha“. Už snad proto stojí za to přečíst si Černého berana. Čtenář bude do Táty vstupovat už poučen o základní barvy Balabánova výrazu, je-li to nutný.

Mairiel
06.01.2013

Kniha - příběh, kniha - pocit. Skládání knihy z malých kousků příběhů a pocitů, kniha nijak zvlášť příjemná (mimo jiné proto, že má ty nejbolestnější kapitoly umístěny ve svém závěru), ale svým způsobem útěšná.
Kniha - nesdělitelná, ale přesto sdílená bolest člověka.