Lucienka220 komentáře u knih

Velice smutná kniha. Celou dobu jsem si říkala, co ta matka... ta je tam zřejmě zmiňovaná jen proto, že existuje, přitom v příběhu figuruje jenom jako jakýsi hrozivý stín. Vůbec jsem nechápala, že nemá nejmenší zájem o život svého mladšího syna. A možná to tak bylo i lepší. Připadala mi jako hysterická a protivná osobnost, jenom z útržků, které jsem se o ní dověděla (neodsuzuji, že se zhroutila, to nevíme, jak bychom v její situaci reagovali ani jí nezazlívám, že opustila otce, se kterým se podle všeho nedalo normálně žít).

Otec je sice asociál, ale aspoň své děti miluje. O tom jsem při čtení knihy vůbec nepochybovala. A je vidět, jak je otec na lásce a pozornosti Briana závislý (viz poslední průšvih, kdy má strach, že o syna přijde, žárlí na Emila, že se s Brianem hezky a přátelsky baví.

A třináctiletý Brian? Přátelský, bezelstný...Cokoliv s dobrým úmyslem začne, se mu vymstí. Prostě každý jeho dobrý skutek a snaha byly po zásluze potrestané :-(

15.12.2021

(SPOILER) Odkaz - psychologický román o tom, co rodiče předávají svým dětem. Nejen geneticky, ale i svým chováním. Pentti a Siri Toimiovi měli celkem čtrnáct dětí, z nichž dvanáct ještě žije. Od nejstaršího Eska, kterému je kolem třicítky, po pětiletého Onniho. Každé dítě (a to i ty, které zemřely) má svůj osud, svou odlišnou povahu, často i velice výjimečné schopnosti, v každém z nich je kousek drsného otce a unavené, ale i laskavé matky. Nakonec mi všechny děti přišly, když už ne sympatické, tak svými pohnutkami pochopitelné.
Kniha začíná v okamžiku, kdy se celá rodina schází na Vánoce. Děti se snaží přesvědčit matku, aby opustila otce, který je nepříjemný a násilnický.
Člověk přemýšlí, co bylo tím zlomem, že vcelku sympatický Pentti se stane vzteklým a protivným zvrhlíkem. Kde se z odbojné Siri stala životem usmýkaná žena.
V knize je také několik zajímavých zmínek o relativně nedávné historii Finska.
A teď proč dávám jenom tři hvězdičky. Mne opravdu rozčiluje, že editor či korektor nečte knihu pozorně. Že autor si nedá pozor a neprovede úpravy sám. Možná je to něco, co se ztratilo v překladu. Nevím... Tady jsou příklady, které jsem odhalila. Annie jede na Vánoce domů, je těhotná - má porodit kolem Slunovratu. Nicméně nakonec její těhotenství trvá téměř rok - porodí na konci léta. Tarmo ve svém silném monologu v Helsinkách zmiňuje, že naučil číst svou starší sestru, mělo by podle příběhu jít o Lahju, ta je ale v dalším příběhu o rok mladší..

5 06.12.2021

(SPOILER) Horory většinou nečtu. Mexická gotika mě zaujala obálkou s krásnou dívkou ve společenských šatech.
Při četbě se mi vybavoval hlavně Miloš Urban s knihou Boletus arcanus. Celou dobu až do rozuzlení jsem si říkala, zda hřiby Paquinové rostou i v Mexiku
Tentokrát mi přišlo, že podhoubí prorůstá Větrnou Hůrkou (není náhoda, že sídlo Doylových se jmenuje High Place), i charaktery byly podobné.
Celkově to nebylo špatné, moc jsem se u knihy nebála, spíš mi to přišlo jako společenský román s fantastickými prvky.

4 21.11.2021

My, co jsme měli zřejmě doma lože od mrože, tak hodnotíme velice kladně :-)

2 16.11.2021

Kniha mne zaujala, bylo to přesně inteligentní ženské čtivo, jaké mám ráda. Příběh o nepříliš známé poválečné kapitole australských a britských dějin byl dojemný, ale bez zbytečného sentimentu.
Hodnotím 3 a 1/2 hvězdičkami, nelíbila se mi, a dokonce na mne působila rušivě aboriginská linka příběhu.

1 15.11.2021

Milá kniha o důležitých a smutných věcech v životě a o tom, že je důležité nepřestat tančit. Naštěstí je psaná s nadsázkou a humorem. Několikrát jsem se při čtení zasmála nahlas :-).

2 05.11.2021

Zajímavé... od vraždění neviňátek v Palestině až po orbitální stanici u Jupitera prochází osamělý Poutník dějinami, které ho ovlivňují méně než jeho rodinné a přátelské konstelace. Jednotlivé motivy se opakují, prolínají, lehce se mění. Jak říká hlavní hrdina: Hněv zůstává, láska zůstává...

Celkově se mi kniha líbila. Trochu mi připomněla Mitchellovy Hybatele.

A teď se dostávám k tomu, proč knize dávám jenom tři hvězdičky. Nejsem příliš vzdělaná, ale některé autorovo svévolné nakládání s fakty na mne působilo, jako by mi dal facku. Vadilo mi, že v například použil, že v Peru v 7. století přijeli bratři na koních. Na Srí Lance jedl hrdina v 6. století karí s brambory...o kalení oceli v Mexiku v 8. století rovněž dosti pochybuji. Nevím, zda tam tyto nesrovnalosti byly záměrně, či zda je Boyne použil kvůli plynulosti vyprávění, ale mně osobně vadí...

3 29.10.2021

Pokud hledáte knihu, ve které se vlastně nic dramatického nestane, která nenabízí psychologicky drásající vhled do duševních pochodů hrdinů, potom Rusovláska u cesty je tou pravou knihou pro vás. Knihou laskavou, plnou drobných vtipných postřehů (například královsky jsem se bavila při popisu domácnosti sestry hlavního hrdiny. Přemýšlela jsem, zda Ann Tylerová nebyla u nás doma. Také mám k nepořádku více než tolerantní přístup. Roztomilé jsou i rozmluvy s Bohem dopravy a také kdo, či co je rusovláska u cesty).

Čtyřicátník Micah je tak trochu puntičkář a má rád svůj rutinní život. Jenže jednou se stane něco, co Micaha donutí bilancovat a pak i vystoupit ze své konformní zóny.

Při hodnocení váhám mezi čtyřmi či pěti hvězdičkami. Uvidím...možná časem i tu jednu hvězdičku přidám.

5 14.10.2021

Achernar je přesně ten typ knihy, který normálně nečtu. Achernar je kniha, která si mě našla:-) - zaujala mne obálka, přečetla jsem anotaci a rozhodla se knihu přečíst.
Spíš než horor (hororová mně přišla hlavně první část knihy) mi kniha přišla jako thriller. Příběh rychle plyne, sledujeme duševní pochody hlavní hrdinky. Kniha se četla dobře, poučila jsem se o existenci souhvězdí Eridanus, jednoho z největších souhvězdí oblohy, které bylo popsáno už Ptolemaiem. A také proč si nemám sedat na neobsazené sedačky v nacpaném metru či tramvaji.

2 08.10.2021

Velmi zajímavý příběh. Jímavé osudy hrdinů z pro mne docela exotického koutu republiky. Kromě dobře napsaného příběhu je zde velmi dobře popsána pro mne například neznámá historie Těšínska.

Vzestup a pád města, které jako v legendách nenávratně zmizelo. Tentokrát se ale jedná o skutečnost - výstavné město nezmizelo kvůli přírodní katastrofě, ale za přičinění lidí, jejich pýše ohledně ovládnutí přírody, snaze o co nejvyšší zisky.
Hledala jsem si zmizelé stavby staré Karvinné - zámek, radnici a monumentální kostel sv. Jindřicha.

Objevná je také informace o občanské válce po vzniku republiky. Tato kapitola dějin mi byla zcela neznámá.

37 30.09.2021

(SPOILER) Zajímavá kniha o vztahu dvou tak trochu zvláštních jedinců. Musím spisovatele, pana Giordana, velice pochválit, jak na pouhých 250 stranách rozehrál příběh rozervané dívky a velmi zvláštního chlapce, kteří se kdysi, řečeno slovy knihy, rozhodli k něčemu, a následky tohoto rozhodnutí si nesou do budoucnosti.

Asi více mi bylo líto Mattii, jehož rozhodnutí nevzít postiženou sestru na oslavu spolužákových narozenin mělo fatálnější následky. Přemýšlela jsem o tom, zda Mattia měl poruchu autistického spektra už předtím, nebo na něj zapůsobilo zmizení sestry (u té jsem si poruchou PAS téměř jistá), že začal trpět přinejmenším obsedantně kompulsivní poruchou se sebepoškozováním.

Mattiovi rodiče se k němu vůbec nechovali pěkně. Otec z toho vychází lépe, ale stejně mu jako malému chlapci dával žertem za vinu, že Michela je postižená. Matka na Michele lpěla, nicméně starost o ni vesele přehrávala na Mattiu. Navíc po Michelině zmizení cítila k Mattiovi nenávist a pěkně mu ji dávala najevo. Ani jednoho z rodičů Basolinových nezajímalo, jak se Mattia cítí, když chodí s Michelou do stejné třídy.

Alice na mne působila poněkud sobecky a rozmazleně, s lidmi ráda manipulovala (jak v okamžiku rozchodu správně odhalil Fabio). Její anorexie měla podle mého názoru důvod v tom, že Alice měla nějakou potravinovou alergii/intoleranci mléka a mléčných výrobků a bála se najíst, aby jí nebylo špatně (vzpomeňte zažívací problémy před její nehodou na lyžích), a pak také v onkologickém onemocnění matky (anorexii mají dost často dívky vážně nemocných matek, protože nechtějí dospět). I když Alice působí společensky přijatelněji než Mattia, cítila jsem, že se se vším mnohem hůř vyrovnává.

Závěr knihy na mne zapůsobil kupodivu optimisticky: Mattia se podle mého rozhodl zůstat na univerzitě v cizině a možná i pokračovat ve vztahu s Nadiou, Alice padla na úplné dno, od kterého se může odrazit. Oba jsou přeci jenom docela mladí a mohou začít znovu.

7 22.09.2021

Pro mne to byla velmi zajímavá kniha. Bohužel jsem ji dala, nadšená, přečíst několika lidem, a těm připadala velmi nudná. Naštěstí každému z nás se líbí něco jiného.

Rodinný příběh, který se prolínal s příběhem domu. Vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, která na první pohled vypadá (až na jednu černou ovci) velmi spořádaně, přitom pod tímto povrchem se odehrávají dramata. Bavilo mě rozklíčovat, jak si kdo v rodině stojí.

Předěl a zdánlivě nelogický skok k Redovým rodičům byl zajímavý k objasnění toho, proč Red na domě tolik lpěl.

5 21.09.2021

Výborně napsaná kniha o komplikovaném vztahu sester. Jsem moc ráda, že jsem se opět setkala s "Navrátilkou" a Adrianou a že jsem se dověděla, jak žily v dospělosti. Docela by mě zajímalo, jak knihu vnímali lidé, kteří předtím nečetli Navrátilku.

Předchozí kniha vypráví o jejich vztahu v dětství: z knihy Návrat do Borga Sud jako by vyplývalo, že Adriana je tak trochu závislá na své sestře, ovšem v dětství to bylo jinak, díky Adrianě a její lásce a obdivu se "Navrátilka" dokáže přizpůsobit novému životu.

Také si kladu otázku, jak dětství "Navrátilky" ovlivnilo volbu jejího manžela Piera. Možná si, jak byla šťastná, že o ni někdo stojí, nevšimla varovných znaků (ona byla vidět jeho nevyváženost už v té situaci, kdy hodlal vzdát studium).

A ani v této knize jsme se nedověděli, jak se vypravěčka, "Navrátilka" jmenuje křestním jménem.

4 17.09.2021

Tohle byla jedna z nejkrásnějších knížek s lidovými básničkami a říkadly z celé Evropy. Všechny jsou doprovázené krásnými, barevnými ilustracemi Josefa Palečka. Říkadla jsou citlivě přebásněny. Takže se můžeme rozpočítávat s bubušelmou a usínat s islandskými strašidýlky a tuleňátky.

2 16.09.2021

Milý závěr trilogie, ve které projdeme jedním stoletím v historii Německa (a potažmo Hamburku). Nakonec mě příběh čtyř přítelkyň nezarmoutil. Velmi jsem oceňovala, že při sobě stály v dobách dobrých i těžkých a zlých.
A taky nakonec musím ocenit idylické vztahy a smířlivá řešení i velmi ožehavých a smutných situací v rodinách a mezi přáteli. Po četbě mnoha psychologicky rozervaných próz to byl hotový pohádkový balzám na duši, protože tak nějak by měly vztahy mezi blízkými lidmi vypadat.
Celkově trilogii hodnotím jako pěkné, inteligentní čtivo pro ženy.

10.09.2021

Krásná knížka. Četla jsem v angličtině. Oba příběhy, jak slepé francouzské dívky Marie-Laure, tak německého chlapce Wernera, nutí k zamyšlení.

21 14.08.2021

Tahle kniha byla velmi příjemným překvapením. Příběh je zasazený do tudorovské Anglie, i když všechny reálie jsou podané překrouceně a jako by zrcadlově (Englie, eucharistiáni, královna Maris, královna Bethany) a kniha není odrazem skutečné historie.

Děj knihy je jednoduchý, ne však prostoduchý. Čtrnáctiletá May, sirotek, se dostane do vězení kvůli krádeži chleba. Je odsouzena k tomu, aby se stala pojídačkou hříchů, osobou, která podle provinění umírajícího sestaví menu, a konzumací těchto jídel očistí jeho duši. Pojídačky jsou osoby zcela na okraji společnosti, nesmí komunikovat, ani mezi sebou, jsou neviditelné, nikdo na ně nesmí promluvit. A tak May při takovéto zádušní hostině zjistí, že někdo vraždí dvorní dámy královny Bethany, a vzhledem k tomu, že je umučena její kolegyně pojídačka, rozhodne se přijít na to, kdo má vraždy na svědomí.

Kniha začíná výčtem provinění a příslušného pokrmu, který se k očištění konzumuje. Je pěkné, že názvem pokrmu nesou i názvy jednotlivých kapitol, takže díky slovníčku jsem si vždy našla, o čem kapitola bude.

Velmi se mi líbilo, jak si May dokáže všímat lidí, dávat jim přiléhavé přezdívky a také, že navzdory tomu, že byla uvržena do postavení pojídačky hříchů si našla osobní prostor, svobodu. V závěru knihy uvažuje: Možná svoboda spočívá v tom, že si můžete vybrat. I když vaše možnosti stojí za starou bačkoru.

Byla jsem překvapená, že pojídači hříchu opravdu existovali. Našla jsem si o nich pár informací. Na rozdíl od knihy mohli to být muži i ženy. Poslední pojídač hříchu působil v Anglii ještě počátkem 20. století. Rozhodně nehodovali takové množství pokrmů, jak je popisováno v knize - pojedli nad rakví kousek chleba. Pojídači hříchu byli církví pronásledováni, pravděpodobně se jednalo o starý keltský zvyk.

**************
A tady odkaz na článek, jak to prý bylo s pojídači hříchu: https://www.stoplusjednicka.cz/pojidaci-hrichu-bizarni-tradice-davala-neboztikum-moznost-posledniho-ocisteni?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=763030&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

2 03.07.2021

Příběh sám byl napínavý. Vše se odehrávalo v rychlém sledu událostí během jednoho dne. Bohužel v druhé půlce to přestávalo fungovat a závěr byl opravdu přitažený za vlasy. Některé zápletky byly napínavé, ale tak nějak naroubované, člověk úplně nechápal, proč tam byly a jak třeba ten člověk souvisel s dějem.
Škoda, že autor se zřejmě svezl na vlně aktuální situace a předal k vydání rukopis bez následných úprav.
Ovšem popis tíživého lockdownu byl uvěřitelný. Člověk si říkal, že by v naší situaci mohlo být i hůř.

16 29.06.2021

V knize je skvěle vysvětlené, co je to to H (hemaglutinin, to, co se přilepí na buňku) a N (neurominidáza, to, co buňku navrtá) v označení chřipek.
Jinak příběh je klasický thriller, spousta zvratů, takový lepší průměr.

4 23.06.2021

Knihu jsem přečetla s velkým zájmem, jako třetí v řadě po Historii včel a Modré. Kůň převalského je přeci symbolem ZOO Praha (není náhoda, že jedna z klisen se jmenuje Praha), koně se zde chovají od roku 1921 (ano, ještě předtím, než byla pražská zahrada otevřená návštěvníkům), která vede plemennou knihu a navíc se její koně vrací zpět do Mongolska.
Opět se příběh rozehrává ve třech linkách - v druhé polovině 19. století v Petrohradě, kdy se Michail, muž s vlastními démony, rozhodne nově objevený druh divokého koně dovézt z Mongolska do místní zoologické zahrady.
Druhá linka vypráví příběh Němky Karin, která se na konci 20. století snaží koně chované v ZOO vypustit zpátky do mongolských stepí.
A v třetí lince se rozehrává příběh Louise, Evy a její dcery Isy v norském Heiane v blízké a neutěšené, klimatickou katastrofou poznamenané budoucnosti. Evina rodina totiž vlastnila ZOO, která koně převalského chová. Eva se zdráhá z Heiane odejít a koně, na rozdíl od ostatních zvířat, vypustit do přírody. Ví totiž, že by se zkřížili se zdivočelými koňmi, a jako samostatný druh zanikli.

V knize mě zaujalo, že v postavě uprchlice Louise se setkáváme s dospělou holčičkou Lou z knihy Modrá. A dovíme se, jak dopadli David a Marguarette. Jsem zvědavá na závěrečný díl série, zda se setkáme s dalšími postavami z předchozích knih, a zda se jejich osudy propojí.

Podle mého názoru Maja Lunde velice dobře popisuje plíživost změny životního prostředí. To, jak my lidé se na tyto zhoršující podmínky zpočátku lehce přivykneme. Hezky je to popsané v příběhu Evy. Fascinovalo mne, jak se z sice vzácného druhu, ale přesto se stabilní populací, stane během 80 let druh na pokraji vymření s pouhými 13 jedinci.

Kniha přináší i otázky týkající se úskalí návratu divokých zvířat do volné přírody.

Zajímavý byl v knize motiv zavření či otevření ohrady s koňmi, vždy předznamenal zvrat v osudech hrdinů knihy.

Jediné, co bych vytkla - jedná se o chybu korektora. Není to důležité pro příběh, přesto si myslím, že dobrý korektor a redaktor by autorku měl na tuto nesrovnalost upozornit. Sáře má být v roce 2019 dvacet šest let. Musela se tedy narodit v roce 1993. Ovšem její otec Mathias odjíždí do Mongolska v roce 1992, o Sáře se zmiňuje.

4 23.06.2021