Lu_books komentáře u knih

Myšlenka skvělá a ten didaktický potenciál tam určitě přítomný je, v některých povídkách víc, v jiných trochu míň. Zároveň je to téma nadčasové a je třeba o něm hovořit, v tomto ohledu kniha svůj účel plní. Literárně mi to ale moc nesedlo, žádná z povídek mi příliš neutkvěla. Samozřejmě jsou tu výjimky, třeba Únava materiálu může čtenáře nalákat na přečtení celé Šindelkovy knihy, která je naprosto skvělá. Nebo povídky Harum a Já, Safun vytvářejí zajímavý kontrast, navíc jsou v knize umístěny těsně za sebou. Celkově kladně hodnotím právě to, jak antologie vytváří mozaiku různých perspektiv. Jen jsem se zkrátka od povídek naučila čekat něco víc, což je dáno spíš mým čtenářským vkusem.

1 09.10.2022

Bible všech knihomolů-introvertů s romantickou duší, kteří mají slabost pro pana Darcyho. Ale uspěchaný konec mě trochu zklamal.

3 24.05.2022

Já vlastně ani nevím, jak bych měla tuhle knihu hodnotit. S emocemi čtenáře si teda pohrává bravurně. A ještě jsem asi nikdy nečetla nic, co by mělo tak moc výstižný název... Celou dobu se ve mně svářely různé pocity, nevěděla jsem, co mám čekat, a neustále jsem se snažila činy postav škatulkovat na ty dobré a špatné, i když mi hned došlo, že tady to prostě není možné. Protože spousta je toho právě někde MEZI. Ale tak už to v životě bývá, že?

6 24.05.2022

Hodně je tu kritizována podobnost všech autorových příběhů, opakování stejného námětu apod. Nemyslím si ale, že je to dáno nedostatkem kreativity, ale samotným stylem psaní, jinymi slovy jde o autorský záměr. Nejsem znalec přes japonskou literaturu, ale přesně takhle si ji představuju. Klidné tempo, pomalé plynutí příběhu, neustále opakování událostí, které se již staly, a připomínání již vystupujících postav... Podívejte se jen na tu kavárnu, je pořád stejná, lidé se v ní obměňují, ale jejich problémy zůstávají podobné, stejně jako ve skutečném životě. Z toho pak plyne i ta podobnost všech příběhů. Autorovi totiž (podle mého skromného názoru) nejde o jednotlivé příběhy jako takové, ale o myšlenku, jež je všechny spojuje. Jde o myšlenku, kterou mají čtenáři v závěru dokonce shrnutou několika slovy Jukari Tokity.
Na druhou stranu ani mně se knihy z této série nečetly úplně nejlépe a přemýšlela jsem, jestli je to dáno tím, že my v naší kultuře zkrátka nejsme zvyklí na takový styl vyprávění. Ale v posledním příběhu mi došlo, co mi styl vyprávění neustále připomíná - vzpomněla jsem si na Platónovy (respektive Sokratovy) dialogy, na maieutiku. Možná tedy nejde o rozdílnost kultur, možná jde jen o to, že jako „moderní čtenáři” se už prostě neumíme jen tak zastavit, číst knihy takhle pomalým tempem a zároveň nad nimi filosofovat (nejlépe nad šálkem horké kávy s dalšími přáteli-mysliteli). Naše škoda...

5 08.05.2022

Souhlasím s komentářem níže, že bych Neviňátka co se obsahu týče přirovnala spíš ke kříženci Modré laguny s Betonovou zahradou, ale to rozhodně není vše. Ta jazyková vynalézavost zmiňovaná na obálce má určitě své opodstatnění (můj vděk patří samozřejmě i překladateli). V kombinaci s hlubokou introspekcí do lidského nitra, tělesnosti, intimity, ale i složitosti vzájemných citů (nejen) mezi sourozenci nabízí náročnému čtenáři hodně silný zážitek. Neříkám, že ten zážitek bude vždycky příjemný, spíš naopak. Občas budete mít chuť knihu radši odložit a už se k ní nikdy nevracet. Ale i o to přece literatuře jde, ne? Vyvolat silný zážitek. Po přečtení vám zůstane v hlavě spousta otázek týkajících se lidskosti jako takové. Kde leží tenká hranice mezi člověkem a zvířetem? V jakých situacích se stírá a v jakých chvílích si ji nejvíc uvědomujeme. A jaké pocity to v nás pak zanechává...
PS: Plusové body za jména hlavních postav! Trvalo mi, než mi to došlo.

4 20.04.2022

Kdo by to byl řekl, že se s růžovým vibrátorem ve tvaru delfína dá dělat revoluce...
Za mě má tahle knížka všechno to, co jsem ani netušila, že bych po ní chtěla (že by v tom měl prsty John of Us, Starouš nebo nějaký chytrý algoritmus?). Humor je něco, co pro mě nebývá hlavním kritériem pro výběr čtiva, ale tady jsem se u některých pasáží opravdu bavila. Zároveň se ale román dotýká i hodně vážných témat, která si však - stejně jako většina obyvatel QualityLandu - ne vždycky uvědomujeme. Kapitalismus, utilitarismus, řízení společnosti, internet a sociální sítě, UI, člověk (a jeho osobní data) ne už jako zákazník, ale spíš produkt... A mnoho dalšího. Vlastně bych neřekla, že se jedná o sci-fi, řekla bych, že jde spíš o odraz dnešního světa, který je jen přibarvený trochou nadsázky. Satira je to správné slovo. Zároveň se mi ale líbí i příběhy všech postav, které se v závěru propojí přesně tím způsobem, aby byl čtenář uspokojen, ale zároveň tak úplně uspokojen nebyl (totiž že od začátku někdo ve skrytu tahal za nitky a manipuloval všemi postavami, ale kdo to byl, kdo?!).
Celkově bych pocit z QualityLandu vyjádřila citátem Perryho z knihy: „Nejsem si jistý, jestli je to k smíchu, nebo k pláči.” Protože nebýt těch humorných pasáží, tak mám z četby této knihy dost slušnou depku (tu vlastně stejně mám, ale aspoň jsem se jí místy mohla vysmát).

A ještě jeden citát: „Zkrátka mě strašně štve, jak nikdo nechce převzít odpovědnost. Vždycky za všechno může systém. Ale vždyť za ním stojí konkrétní lidi, kteří způsobují, že ten systém funguje tak, jak funguje!”

4 13.04.2022

Mé druhé setkání s Hoffmannem a určitě ne poslední. Mrzí mě jen to, že nemám líp načteného Shakespeara a možná i některé další autory, jelikož ta kniha je intertextualitou přímo nabitá, žel ne všechnu jsem úplně pobrala.
Nejlépe hodnotím asi pokus o experiment (v roce 1821!), střídání dvou dějových linií, které mě jako čtenáře vlastně strašně štvalo, ale ve stejnou chvíli mě udržovalo ve střehu a napětí. Zároveň se toto střídání občas mění v zrcadlení některých postav, příběhů a myšlenek (že by zase ten Shakespeare?), přesto je naznačováno tak jemně, že ve čtenáři vzbuzuje pocit něčeho známého, něčeho, co už před chvílí četl, zároveň si ale přesně nevybavuje, v čem ta podobnost spočívá, takže tu zůstává i jakýsi tajemný opar, který se nad celým příběhem vznáší až do konce (i dál). Zkrátka jsou oba příběhy nesmírně propletené, jenomže stále ne a ne přijít nějaké finální spojení a celou skládačku si můžeme dávat dohromady jen z nekompletních útržků, což je tak otravné, až je to vlastně skvělé.

4 05.02.2022

Skvělá příručka pro někoho, kdo s tvůrčím psaním začíná (a to jak v roli učitele/lektora, tak případně i v roli subjektu, který se o tvůrčí psaní sám pokouší). Pro literární výchovu (a vůbec pro školní praxi obecně) nabízí velice cenné tipy na cvičení rozvíjející kreativitu, tvořivost, schopnost interpretace, kritického myšlení, ale i poznání sebe sama a světa kolem nás. Oceňuji především příklady uváděné k téměř každé metodě.

16.01.2022

V průběhu čtení jsem si říkala, že tahle knížka, to je něco mezi Fuksem, Ajvazem, Kunderou a nakonec i Janem Němcem. Ale ne. Je to prostě Kratochvil. A jako vždy - nezklamal.

25.07.2021

Hledání vlastní identity a bilance života okořeněné tajemem a detektivní zápletkou. Ale asi nejvíc mě z celé knížky hitla otázka, nakolik jsme ovlivňovaní genetikou a prostředím, ve kterém vyrůstáme a nakolik se můžeme změnit vlastními volbami. A taky, že nejde jen o to, jak známe své nejbližší, ale taky o to, jak dobře známe sami sebe.

1 07.04.2021

Tak takhle si představuju Literaturu s velkým L. Když jsem před pár lety přečetla Ajvazovo Druhé město, myslela jsem si, že ho v „jeho” stylu už nikdy nikdo a nic nepřekoná. A vlastně ani nechci říkat, že ho Erin se svými Sladkoboly překonala, možná že ani to srovnání není na místě, Bezhvězdné moře je zkrátka geniální zase svým osobitým způsobem. Představivostí, velkolepostí, napětím, ale i medovým klidem. A ty metafory člověka zkrátka pohladí po duši (smekám samozřejmě i za překlad).
Pure fantasy.

5 25.03.2021

Nemůžu jinak než se k celé trilogii vyjádřit trochu obsáhleji. Obsáhleji proto, že budu místy sklouzávat nejen k hodnocení Zlomené země, ale i k celému žánru fantasy. Proč? Protože čím víc čtu fantasy literaturu, tím víc jsem přesvědčená, že mnohem víc vypovídá o nás, lidech, než o nějakých vymyšlených světech / společenstvích / realitách.
Začněme trochu z jiného konce. Ať už se autor pokusí vymyslet sebefantastičtější svět, stejně může použít jen nám známé jevy. Nikdo nemůže vymyslet další barvu, další materiál, další vjem. Může pracovat jen s tím, co známe. Jistě – lze vzít nám známé jevy a namíchat je do neznámých formací. Ale vždycky budeme ve výsledku hledat to, co je nám alespoň zdánlivě blízké, něco, co naše mysl dokáže uchopit a pracovat s tím.
Jemisinová se ale tomu skutečně „neznámému“ přiblížila snad nejvíc, jak mohla. Nevzpomenu si totiž na jinou knihu (knihy), kde by byl fikční svět tolik vzdálený tomu našemu – a to i přes podobnosti, které tu stále jsou. Za svět Tišiny jí zkrátka patří můj obrovský obdiv, a to i přes to, že „neznámého“ dosahuje i obraty typu „stejně by sis to nedokázala představit, tak si prostě představ něco krásného“. (Navíc: jak sakra dokáže pojídání člověka kamenožravcem proměnit v něco až… něžného? erotického?!) Velký dík a obdiv samozřejmě i překladateli – protože správný překlad je někdy polovinou úspěchu celého díla.
K fikčnímu světu se sluší udělat ještě jednu odbočku, protože toto téma mě hlodá už delší dobu. Spousta lidí tady (myšleno jak u této trilogie, tak i u mnoha dalších fantasy knih a na jiných platformách) si stěžuje na to, že autoři – potažmo vypravěči – své světy dostatečně nevysvětlují, a pokud ano, tak třeba až dalece za polovinou knihy/série. Ale no tak, lidi. Vždyť o tom přece fantasy světy jsou, ne? Je to přesně to tajemno, naše touha dozvědět se víc a odhalit pravdu, co nás v četbě pohání dál. Nebo si alespoň myslím, že by to tak být mělo. Dle mého názoru dokáže jen opravdu dobrý autor odhalovat tajemství světa pomalu, zlehka, zkrátka tak, aby čtenář sice alespoň trochu chápal, co se děje, ale nedokázal ještě rozklíčovat, proč se to děje… A Jemisinová to dokázala bravurně.
Neodpustím si ještě další odbočku (ale na konci zjistíte, že se Zlomenou zemí souvisí, nebojte). V poslední době se setkávám s názorem, který zastává mnoho literárních teoretiků (vědců, historiků, znalců, říkejte jim, jak chcete). Je to názor, že fantasy (spolu se spoustou dalších populárních žánrů jako je sci-fi, postapokalyptické romány, ale třeba i červená knihovna, erotické romány apod.) je jakýmsi podřadným žánrem, nebo dokonce, že je fantasy synonymem pro brak. Ne, ne a ještě jednou ne. Ne každá fantasy je dobrá, to přiznávám. Taky jsem ochotná připustit, že u některých žánrů je těch braků zkrátka mnohem víc, než u jiných (ale to bychom mohli začít debatovat o účelu oddechové literatury jako takové, a to sem nepatří). Ale co je důležité, braky přece najdeme napříč všemi žánry. Myslím, že Autor s velkým A dokáže i „podřadný“ žánr (jakkoli s tímto označením nesouhlasím, tak tady ho použiju) proměnit v geniální umělecké dílo. Jakýkoliv. Žánr. A Zlomená země je toho nezvratným důkazem.
Podívejme se na to ještě jinak. Čím víc čtu fantasy, tím víc mám pocit, že bychom tento žánr klidně mohli nazývat sociologickou literaturou. A platí to i o většině sci-fi, postapo, dystopií a jim podobných žánrech. Pokud takové dílo (a autor) za něco stojí – a omlouvám se za ten výraz – vždycky nakonec dožene hrdinu/hrdiny k zásadnímu dilematu: jaký zaujme postoj ke světu. Světem je myšleno lidstvo, nebo ještě lépe společnost – protože hrdiny nejsou vždycky jen lidé, že? A oklikou se vracíme na začátek. Fantasy totiž nejsou jen smyšlené příběhy odehrávající se ve fantaskních fikčních světech, nenechte se zmást. Mnohem víc toho vypovídají o nás, lidech. O dnešním světě, ve kterém žijeme. A co je hlavní, donutí nás nad ním přemýšlet – a že jsou to někdy dost choulostivá témata snad ani nemusím zdůrazňovat. Bohužel mnoho lidí o vážných problémech nepřemýšlí rádo, proto to nevidí.
A když už nebudete souhlasit s tím sociologickým hlediskem, tak vezměte v potaz alespoň to psychologické. Podívejte se podrobněji na postavy Zlomené země. Ani jedna z nich není čistě kladná nebo čistě záporná (to nejsme nikdo, že?). Pokusit se o takové vymezení tady úplně postrádá smysl. Autorka totiž staví na bolesti. Smutku. Žalu. Zármutku. Ano, jsou to synonyma, ale všechna tuhle trilogii dokonale vystihují. A opět: je to něco, co je lidské, nám dobře známé. Přesto nemůžeme (oprava: můžeme, ale měli bychom? A troufneme si vůbec?) postavy soudit, ale co můžeme udělat je, že budeme trpět spolu s nimi. Můžeme je pochopit. Ruku na srdce, jak bychom se asi změnili my po osmapadesátém nebo kolikátém konci světa? Když už je i kanibalismus na denním pořádku a sám Země trpí zklamáním, žalem a nenávistí, jak bychom si vůbec mohli dovolit někoho odsuzovat za to, že chce takový svět zničit? Na druhou stranu – neexistuje vždycky alespoň nepatrná naděje na záchranu? Důvod k záchraně? A jsme zase u toho přemýšlení…
Zkrátka a dobře. Zlomená země je jedna z těch knih (sérií), po jejichž přečtení mám pocit, že se svět změnil a už nikdy nebude jako dřív. Není to tak, svět je stále stejný. To jen můj pohled na něj se trochu poupravil, dotvořil. Ale výsledek je stejný. Pro mě už možná svět nikdy nebude jako dřív (pardon za tak melodramatická slova). Ale to je v pořádku. Půjčme si Hoova slova: „nemám kam jít, jedině kupředu.“

3 05.02.2021

Z téhle knížky mám rozporuplné pocity. Byly chvíle, kdy mě neskutečně bavila, ale taky chvíle, kdy jsem si říkala, co je to za slátaninu. Hodně mi vadily dialogy, měly být vážně takhle podivně zmatené? Plusem zase je, že jsem až do poslední stránky netušila, jak se věci vyvrbí, upřímně jsem pořád čekala nějakou katastrofu (možný SPOILER: nějakou pořádnou katastrofu mezi hlavními hrdiny, ne tu podivnou shodu náhod, ve kterou děj vyústil a všechno bylo najednou růžové...).
Každopádně otázka, která mě straší už od dob, kdy jsem chodila na hodiny logiky - a Veblen mi ji připomněla - zní: obcházíme veverku na stromě, nebo ne? :)

1 30.12.2020

Geniální! Četla jsem autorovy knihy Uprostřed nocí zpěv a Herec a obě byly výborné, ale Truchlivý Bůh je ještě o level jinde. Posledních několik kapitol nabízí tolik námětů k zamyšlení, že nejspíš několik dní nebudu přemýšlet o ničem jiném (možná u toho budu sedět u maringotky a krmit mlhu borovicovými šiškami :)). Zatím se mi hlavou honí jen změť pocitů a myšlenek a dohromady tvoří jedno velké WOW. A tak to má být :)

2 16.12.2020

Tahle sbírka má v sobě snad úplně všechno z Holubovy tvorby. Místy ještě každodennost a hravý optimismus raných sbírek, ale víc zklamání a deziluze. Vědecké termíny a experimentování (nejen) s jazykem jsou samozřejmostí. Nápisy na zdech mohou být předzvěstí sbírky Ne patrně ne. Místy se objevují i náznaky pozdějšího principu theatrum mundi. Několikrát narazí i na antiku, především poslední Ariadna a Minotaurus jsou pro Holuba typickými. A prostředí může odkazovat na cestopisné prózy.
Přiznávám, četbu Betonu jsem odkládala, netěšila jsem se na něj. Už jen název zní dost nezajímavě. Opak je ale pravdou. Opět geniální dílo geniálního básníka.

01.12.2020

Není to tak úplně obyčejná young adult fantasy... Je to něco víc. Dosaďte si místo pojmů aetling a Ódinovo dítě třeba černoch a běloch, křesťan a muslim nebo jakékoliv jiné kulturní odlišnosti a zjistíte, že ten příběh je mnohem víc o nás, lidech.

"Nezákonnost je podmíněna existencí zákona a zákon pochází od můžu a žen, jako jsme ty a já. Myslíš si, že žiješ bez pravidel? Copak nemáš žádná pravidla, kterými se řídíš?"

"Rime měl pravdu. Svět je na změnu příliš veliký."

PS: V žádné jiné knize mě asi ještě tak moc nedostalo věnování, jako v knihách od Siri.

2 13.11.2020

Uff. Když porovnám Narození Sisyfovo s autorovými prvními sbírkami, je z toho hodně cítit, že tady už je básník někde trochu jinde. Vytrácí se optimismus, z veršů někdy čiší jen hnus a beznaděj. Mnohem víc se tu zajímá o metafyzično. A přesto je to pořád Holub. Básně jsou prošpikované vědeckými termíny, jsou tu i typické odkazy k historii a antice. A je to stále stejně skvělé.

25.09.2020

Pojednání vážné i humorné především o vědě, ale také o etice, filosofii... O nás. I po třiceti letech od vydání jsou některé velice aktuální.

13.08.2020

Tohle je možná trochu klišé, ale musím to říct. Jediné, čeho u Posla lituju, je to, že jsem si ho nepřečetla už dřív. Jako vážně. Wow.
Myslím, že je to dílo, které mě po dlouhé době zase vážně zasáhlo. Obsahově geniální, jazykově dokonalé. Není co vytknout.
PS: Konec opravdu stojí za to.
PPS: Sakra, já prostě miluju autora za ten konec!

7 07.06.2020

Asi zatím nejgeniálnější Máchovo dílo, co jsem četla, a to ve všech ohledech. Myslím si, že vůbec nejde o ten "jednoduchý" tragický příběh o lásce. Upřímně jsem si mnohem víc vychutnávala lyrické části, někdy mám pocit, že Mácha do prózy dokázal dát víc geniálních jazykových prostředků a myšlenek, než do poezie. Nicméně nemůžu říct, že bych tuhle prózu chápala. Večer na Bezdězu možná poskytuje jistá vodítka, ale ve finále mi po přečtení zůstalo víc otázek než odpovědí. Ale tak to má být. :)

3 11.05.2020