Životní názory kocoura Moura

Jako spousta chvil je velice vtipných, je to magické a úsměvné a přitom chvílemi silně poutavé. Příbeh kocoura se dá, ale příliš básnický jazyk a obsah o ničem při povídání pana kapelníka, to už je nad mé síly. Člověk zabíhá myšlenkami jinam, opakovaně. Škoda, po 100. strance se rozhoduji, že otevřu jinou knihu.

19.03.2024

Mour je bezpochyby kočka, která pobaví, ale není to zadarmo, příběh je vystavěn s četnými změnami perspektivy a proto nemusí každému připadat jako zcela nekomplikovaný. Čtenáři pak připadne nelehký úkol, poskládat si jednotlivé fragmenty příběhu jako mozaiku a podaří-li se, nabídne kniha úsměvnou satiru na politicko-společenské dění té doby a potěší nejen milovníky koček.

O tom, že román svou dobu dalece předběhl není pochyb a tak nám tedy nezbyde, než jeho kvality plně docenit až dnes, 19. století na tak odvážnou strukturu prostě nebylo připraveno.

Nádherné vydání knihy, která předběhla svou dobu. Kocour intelektuál, který asi nebude bavit čtenáře, co mají rádi rychlé plynutí textu, ale pro toho, kdo si četbu rád vychutnává a nežene se za akcí a jednoznačným závěrem je to to pravé ořechové.

Mourovy promluvy nesou stopu autorova velkého citu a lásky ke kočkám, bezděčně ukazuje, že je jejich bedlivým pozorovatelem. Zároveň si ani o kočičím světě nedělá iluze a používá jej jako projekční plátno k parodování lidských nectností a slabostí. Určitým satirickým vrcholem je Plkoňova pohřební řeč nad mrtvým kocourem Muciem. Doporučovala bych ji přečíst těm, kdo se domnívají, že máme v naší přetechnizované moderní době pokřivený vztah ke smrti a umírání.

Mistr Abrahám a kapelník Kreisler, princezna Hedvika a rozkošná Julie, kníže Bledomysl a radová Benzonová, to vše jsou postavičky vskutku svérázné a osobité. Mourův svět je pak zaplněn postavami stejně tak propracovanými (matka Mína, přelétavá Mici, která po Mourovi vezme zavděk nejen Muciem, ale později i Plkoněm, málem incestní milenka, ve skutečnosti dcera rovněž Mína a především pudl Pinda).

Úchvatné ilustrace Michajla Gavričkova jsou korunou této krásné knihy. Mour s perem v tlapce a ověnčený vavřínem, tajemná bludiště a architekrtura, do níž se tu a tam vloudí faun či zelený muž, všudypřátomné kočičí motivy a v závěru i Mourův náhrobeček, to vše tvoří s textem vskutku nádherný celek.

I já byl jsem v Arkádii.

14.01.2024

Před čtyřiceti lety jsem četl dvojknihu Dva muži na druhou. Mistr Blecha mne upoutal, i když dodnes jsem mu zcela neporozuměl. Ale zajímavý jazyk, zvraty v ději mne zaujaly. A když nakladatelství Rybka Publishers vydalo tuto knihu navíc s krásnými ilustracemi, neodolal jsem. No, nebylo to čtení na týden, ani a dva. Pral jsem se s knihou, zatínal zuby, těšil se a odkládal. A dočetl. A pořád nevím, jestli autor dává najevo svou sečtělost, své zapojení do kulturního světa své doby, nebo si z nás, čtenářů, dělá srandu. Možná, a nejpravděpodobněji, oboje. Je to radost i bolest číst, je to povznášející. Možná pohled na odcházející svět před 200 lety. Hroutící se doba šlechticů, doba středověké mystiky, nadcházející doba psychologie.
A vlastně se zcela a úplně shodují s oběma komentáři, co mne předcházejí. A smekam klobouk, jak se vzájemně doplňujeme. Takže všem, co si přečtou komentář, doporučuji knihu, i když je to bude stát hodně sil a času.

05.02.2022

Mé druhé setkání s Hoffmannem a určitě ne poslední. Mrzí mě jen to, že nemám líp načteného Shakespeara a možná i některé další autory, jelikož ta kniha je intertextualitou přímo nabitá, žel ne všechnu jsem úplně pobrala.
Nejlépe hodnotím asi pokus o experiment (v roce 1821!), střídání dvou dějových linií, které mě jako čtenáře vlastně strašně štvalo, ale ve stejnou chvíli mě udržovalo ve střehu a napětí. Zároveň se toto střídání občas mění v zrcadlení některých postav, příběhů a myšlenek (že by zase ten Shakespeare?), přesto je naznačováno tak jemně, že ve čtenáři vzbuzuje pocit něčeho známého, něčeho, co už před chvílí četl, zároveň si ale přesně nevybavuje, v čem ta podobnost spočívá, takže tu zůstává i jakýsi tajemný opar, který se nad celým příběhem vznáší až do konce (i dál). Zkrátka jsou oba příběhy nesmírně propletené, jenomže stále ne a ne přijít nějaké finální spojení a celou skládačku si můžeme dávat dohromady jen z nekompletních útržků, což je tak otravné, až je to vlastně skvělé.