Beton
Miroslav Holub
Prožitky nervních stahů a křečovitého pulsu moderní městské civilizace transformuje básník do obrazů nijak krotkých a navíc vyjádřených v úsečném rytmu, který odpovídá tempu oněch podnětů. Místy dosahuje až fantasmagorických vizí (nejvíce snad v básních Planeta a Nokturno), jindy opět dovádí zpravidla zřetelně pointované verše k bezprostřednímu toku reality, když nachází zdroj své poezie v novinových zprávách nebo nechává promlouvat lapidární nápisy na newyorských zdech.... celý text
Přidat komentář
Tahle sbírka má v sobě snad úplně všechno z Holubovy tvorby. Místy ještě každodennost a hravý optimismus raných sbírek, ale víc zklamání a deziluze. Vědecké termíny a experimentování (nejen) s jazykem jsou samozřejmostí. Nápisy na zdech mohou být předzvěstí sbírky Ne patrně ne. Místy se objevují i náznaky pozdějšího principu theatrum mundi. Několikrát narazí i na antiku, především poslední Ariadna a Minotaurus jsou pro Holuba typickými. A prostředí může odkazovat na cestopisné prózy.
Přiznávám, četbu Betonu jsem odkládala, netěšila jsem se na něj. Už jen název zní dost nezajímavě. Opak je ale pravdou. Opět geniální dílo geniálního básníka.
Sbírka odráží uvolněné, svobodné poměry 60. let. Autor tehdy absolvoval stáž v USA.
Už úvodní báseň Plavba přes Atlantik dokládá vnímání doby, světa, života…
„Je to trapné,
ale je ještě příliš mnoho vody,
příliš mnoho vzduchu
a příliš mnoho nekonečna
hned za klandrem.
V prosolené dálce
vyplněné vlnami vlnami vlnami
(a vlnami a vlnami)
se zjevuje za soumraku
starozákonní oráč a pluh
a táhne brázdu za brázdou.
A jediná satba daleko široko
v neklidné štěrbině mezi nebem a mořem
je tato loď a naše
zvolna přežvykované srdce
a nezbývá tedy než trvat
od začátku času
do konce času,
ačkoli to je
dokonce velmi trapné.“
Zajímalo by mě, jak Miroslav Holub vnímal beatniky. Některé básně (Stanice podzemní dráhy) působí, jako by vznikly pod vlivem beatniků.
„V té chvíli turniketem z ohmataných/ dveří špalků procházela žena,/ unavená a zasmušilá,/ neznámého místa pobytu s kabelkou/ a v hnědém/ klobouku a její obličej byl obličejem/ všech mužů a též tedy Howarda/ T. Lewise a/ kroky
z dálky a nervózně přidušené kroky/ zblízka, kroky postav nahrbených/ příšeřím/ a pobledlých stěn byly kroky/ Howarda T. Lewise, kroky
z neznámého/ místa pobytu…“
Autor zaujme i jazykovou hravostí:
"Nebe
Sten tane
v tenatech antén.
Víc nic. Ani to ne.
Sten klenby
v tenatech antén
tone.
V tenatech antén
se klene
nic
ani netušené."
Nápadité je poskládání nápisů na zdech v New Yorku z let 1966 – 1966.
"ZÍTŘEK SE PŘEKLÁDÁ NA JINDY. Bůh"
"ZASTAVTE SVĚT, JÁ CHCI VYSTOUPIT."
Autorovy další knížky
| 1962 |  Achilles a želva |
| 1963 | Anděl na kolečkách |
| 1990 | Čím drží svět pohromadě |
| 1961 | Slabikář |
| 1958 | Denní služba |
Kniha Beton je v
| Přečtených | 14x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 6x |
| Chystám se číst | 4x |
| Chci si koupit | 1x |
Obraz Ameriky zasmušilý a unavený, stejně jako pan Howard T. Lewis, oděný v šedivý svrchník a hnědý klobouk ve stanici podzemní dráhy. Hodně silná je báseň Býčí zápasy.
"Někdo pobíhá,
někdo jen větří,
někdo hrabe do země, ale je tvrdá.
Červené hadry lítají kolem
a pikador na vypolštářované herce
zasazuje první ránu
slabomyslným kopím.
Černá krev kypí mezi lopatkami.
Hrudník k prasknutí,
jazyk vyplazený k hlubinám.
Kopyta hrabou o vlastní újmě.
Tři páry banderillos v zádech.
A matador už táhne meč
přes brlení.
A tu se někdo (zbrocený, vyčerpaný)
zastaví a volá:
Pojďte, nechme toho,
pojďte, nechme toho,
pojďte za řeku a mezi stromy,
pojďte za řeku a mezi stromy,
nechme těch červených hadrů,
pojďme jinam,
tak volá,
anebo sípá,
anebo šeptá,
a bariéry řvou a
nikdo nerozumí, protože
všichni jsou na tom stejně,
černý a rudý býk padne
a bude odtažen
a bude odtažen
a bude odtažen,
aniž by pochopil běh světa."