Lískaran komentáře u knih

Velice vtipná a snad až příliš lehce napsaná kniha. Jako by autor marnotratně nadhodil příběh, který by si zasloužil víc… A že je toho dost. Máme tu nejstarší a převratné autentické svědectví o Ježíšovi – které se při prezentaci samozřejmě musí podřídit pravidlům šoubyznysu a knižního trhu. A jaké by asi byly „recenze“ čtenářů/zákazníků? Právě tohle autorovo napodobení různých výlevů je úžasně trefné a vtipné – je vidět, že už pěkných pár takových četl. Ale Evangelium ohně je i zamyšlení nad tím, jak slova a knihy mohou změnit náš život – ať už jsme jejich autorem nebo čtenářem. A se slovy si hraje i autor – hlavní hrdina objeví a vydá text, který hrozí otřást vírou, a přece se jmenuje Theo (tedy jménem odvozeným od Boha). A zatímco v kapitole Genesis se svitky zrodí z břicha sochy bohyně poničené výbuchem, jako Exodus je nazvána kapitola, kde Theo dostává kopačky od své přítelkyně…

1 10.01.2023

Fajnové spojení. Suchánkův styl připomíná kreslíře Steva Dillona, a vynikající Neffovy povídky tak dostaly kabát, za který by se nemusel stydět ani Marvel nebo DC. Ale proč ta prostřední povídka? "Nápad za všechny prachy" má nápad vážně dobrý, ale ne na komiksovou adaptaci. Většinu krátkého příběhu tvoří docela statické dialogy v jedné místnosti, což mezi zbylými příběhy působí vizuálně trochu chudě. Navíc do knihy moc nezapadá ani tematicky - "Jitro pro strašnou radost" i "Konec dobrý, všechno dobré" se vyznačují různou podobou perverzí a společenských korektností a napětím mezi nimi, kdežto v "Nápadu za všechny prachy" ty „děsivé radosti“ moc nejsou. Bonusem jsou Neffovy komentáře ke vzniku uvedených povídek – o tom bych klidně četl celou knihu.

2 04.01.2023

Největší potěchou z tohohle komiksu je to, jak v obou příbězích Joann Sfar svou tužkou a fantazií oživuje rozličná pitoreskní stvoření. Ale přestože některá jsou až hororově laděná, zlé věci tu dělají hlavně lidé (samozřejmě ne všichni lidé). Malý upírek je sympaťák. A taky jsem zjistil, že pojem meniskus znamená i něco o dost jiného, než jsem si doposud myslel.

31.12.2022

Stejně jako se mezi herci říká, že není malých rolí, autor Výprav vzbuzuje dojem, že není nezajímavých míst. A taky jakousi lehkostí vzbuzuje dojem, že je docela jednoduché o navštívených městech svoje postřehy psát. A to už je docela umění… Jiří Peňás si sbalil na cesty poučený, ale nepoučující pohled, zvídavost a trochu poťouchlý smysl pro humor.

3 30.10.2022

„Nevěřil, že je blázen, to vůbec ne, ale začínal cítit, že jestli tohle nevyřeší, tak se zbláznit může. Připadalo mu, jako by objevil uprostřed hlavy díru tak hlubokou, že když do ní něco hodíte, neuslyšíte žádný dopad, žádné šplouchnutí, bez ohledu na to, jak velkou věc jste tam hodili a jak dlouho jste na ten zvuk s nastraženýma ušima čekali.“

Neodehrává se v Kingově oblíbeném Maine (potažmo v Nové Anglii), ale v Iowě. A vypadalo to, že další změna bude v tom, že půjde o cosi odlehčeného, alespoň podle anotace: „Kdysi si v místní knihovně vypůjčil knihy, které ztratil, a teď musí včas objevit pravdu, aby unikl jak zlé knihovnici, tak policajtovi z knihovny, který nemilosrdně trestá,“ četl jsem na obalu. To zní skoro jako kniha pro děti, přičemž samozřejmě opak je pravdou a jde o obvyklé děsivé svinstvo (to myslím jako pochvalu). Ale přece jenom se mi zdá, že autor tady něco neuhlídal – béčkové vyvrcholení jede trochu pohodlně na vlně klišé a zároveň není jasné, jak „to“ tedy vlastně funguje (víc nechci spoilerovat). A výroky postav o víře a poctivosti šustí papírem.
Ale přesto, že si King vybral slabší chvilku, pořád je to napínavé, děsivé, nabité výstižnými přirovnáními a Daveovo vyprávění o Ardelii je vynikající a hypnotické.

Co se týká Slunečního psa, ten má opravdu nebývalou zápletku, které by ale slušel spíš formát povídky. Antireklama na Polaroid.

1 16.09.2022

Foltýnovy básně psané volným veršem jsou skeptické k moderní civilizaci a upozorňují na její dopady – ničení přírody, ztrátu hodnot, chladnou racionalitu snažící se vyhubit tajemství, konzumerismus a vůbec vyprázdnění lidské duše. A také se zabývají tím, jak žít. Srozumitelnost někdy přechází v doslovnost, ale autor většinou dokáže vystihnout podstatu věci.

Obraz F. K. Foltýna (nejen jako výtvarníka či jako osobnost s mnoha zájmy, ale hlavně jako člověka) pak dokreslují vzpomínky jeho přátel.

„Nelze přeci sloučit plamenomet se sonetem / jenže obé je plodem téže civilizace“

20.07.2022

Když na začátku knihy člověk předčítá svému dítěti Birlibánovy obvyklé prohřešky, alespoň jednou nejspíš řekne „To je jak ty!“ A pohádkové místo, kam se Birlibán dostává, je očistec špatně se chovajících dětí, ale maskovaný jako ráj. I když „očistec“ samozřejmě úměrný dětským nectnostem. A tak se dostáváme do Bonbónovic či Neposluch, případně do paralyzující utopie zvané Lenošinda. Je to svět následků zpočátku neuvědomovaných či ignorovaných, které ale náhle před člověkem vyvstanou jako třeba housková hora. Hrdina má při svém putování i pozoruhodné společníky – maňáska Janečka, píchlou mičudu a panenku bez ruky. A aby nedošlo k omylu, Birlibán je nejen kniha docela výchovná, ale v první řadě zábavná a dobře napsaná.

8 04.07.2022

Piranesi mi – nejspíš zasazením do gigantického prostoru neznámého účelu a plného soch - jaksi evokoval poetiku Doctora Who, čímž ale nechci říct, že by to byla nějaká odvozenina. Vize Domu je svébytná a úžasná a je požitek nechat se jím Piranesim provádět a takhle podivné místo si představovat. A i když se důvod přítomnosti hlavní postavy v Domě objasní, tápání zůstává. Nejde nakonec o platónskou říši idejí, kde se v podobě soch nacházejí dokonalé předobrazy všech věcí, nesrovnatelné s jejich pouhými stíny, mezi kterými žijeme?

7 24.06.2022

Miluju vůni Zatracení po ránu. Vážně, ty stránky úžasně voní. A kresba je taky pěkná, jenže ten obsah… Ze Zatracení přímo čiší snaha, aby si čtenář řekl „Sakra, to je temný jak Batmanovy trenky v jeskyni!“ Takže tu máme rádoby hluboký filosofický voiceover libující si v paradoxech a k tomu další pitvání se v Batmanově dětství, konkrétně v jeho klíčovém zážitku a traumatu. A některé psychologické postřehy jsou tak hluboké, až nedávají smysl:

„To se snad chceš zabít?“ „Je smutné ptát se na něco takového dítěte, opravdu smutné. Taková otázka by do něj mohla vetknout bohabojnost… Vyděsit ho… Zmrzačit… Nebo ještě něco horšího.“

Tradiční disciplínou je pak patetický doslov jednoho z autorů.

2 14.05.2022

„Lidi zlatý, já už měl v životě co dělat s ekologama, který by vám urvali uši za zašlápnutou pampelišku. Mohamedánský fundamentalisti mě skoro donutili vzývat Alláha. Když vypuklo to hygienický šílenství po epidemii S-A, tak člověka nutili, aby si nejdřív umyl mejdlo a pak se teprve myl sám, a běda tomu, kdo neběžel s kejchnutím k doktorovi.“

Půvabná vize kolonizace Měsíce, ve které Neff boduje jak vtipnými nápady a prognózami („Na Měsíci se makalo, to především. Makalo se tam ostošest už hezkých pár let, od té doby, kdy OSN schválila Zelený balík a zakázala jakýkoli průmyslový provoz“), tak věrohodným slangem havířů a později občanů Arkádie. Všechny ty psychiny, sněhuláci, ploštice, orákly a šutráci působí přirozeně a dodnes živě.
A je to setsakra zábava, ať už jde o natáčení spacernu, nelehkou domluvu s polským muslimem Jerzym Zasadou nebo rozhovor v náborové kanceláři Českopolské (což je mimochodem jediná pasáž, kde je Kuba oslovován „soudruhu“ – na Měsíci evidentně soudruzi nejsou). Anebo pasáže vyloženě dramatické. Ale taky se příběhem line nevyřčené poznání, že ať je pro někoho Měsíc „tam nahoře“, nebo „tam dole“, lidé se nezmění a pořád mezi nimi budou fanatici, bezohlední šmejdi i lidé jimi zmanipulovaní.

7 25.04.2022

Vtahující i iritující kniha, nabízející tápání po smyslu i intenzivní prožitek prožívání. Jestli to zní divně, tak s tím souhlasím. Potulky po pařížských mostech a kavárnách osamotě i s osudovou láskou Bosorkou, neustálé pití maté a argentinské noční vedro, glygličtina a opilé unášení se v otáčkách jazzových desek (na youtube můžete najít soundtrack posládaný přesně podle pořadí písní z oněch jazzových kapitol: (1202) Jazzuela. Julio Cortázar y el Jazz - YouTube).

"Přemýšlím o všech suchých listech, které neuvidím já, jejich sběratel, o všech věcech, které tu určitě visí ve vzduchu a moje oči, ti ubozí netopýři románů, kin a vysušených květin, je nespatří. Všude je jistě plno lamp a suchých listů, které neuvidím."

"Naproti v okně však nebyl nikdo. Traveler se vyklonil do té horké jámy a podíval se na ulici, kde se bezbranně povalovaly rozevřené noviny a četla si je obloha, plná hvězd a jakoby nadosah."

23.04.2022

Z politických dějin Fanfárie mě zaujala pozdější instituce „tajného krále“: „Kdyby se ve Fanfárii začaly dít nějaké nepravosti, tak by se ujal kralování. Ale protože je tam všechno v pořádku, tak o něm nikdo neví! Proč by měl sedět někde na hradě? Chce si žít stejně jako ostatní skřítkové ve Fanfárii. Těm se žije báječně a nic jim nechybí. Proč by si král neměl žít taky tak?“ Nemluvě o prevenci lobbingu a korupce…

Je lepší znát před přečtením Kouzelnou školku, i když asi ne bezpodmínečně nutně. Občas se mi zdálo, že tam chybí návaznost, ale jinak je to celkem fajn. Krátké kapitoly, hravé nápady a bohatě a půvabně ilustrováno Lucií Dvořákovou.

1 11.01.2022

Trochu mě zarazilo, že sedmnáctiletá holka, která se chlubí jedničkou z biologie, neví, že včela poté, co dá žihadlo, umírá. Chápu, že ve Skotsku možná nedávají Včelku Máju, ale stejně… I bez toho mi ovšem tahle „odvážná školačka“ k srdci moc nepřirostla. Druhá linie s vypravěčem, který zapomněl, kým je, a je tak sám sobě cizincem (téma důležitosti paměti a její ztráty se vlastně neobjevuje jen u hlavní postavy, ale i jinde v příběhu - a svoji identitu vlastně nehledá jen muž vyplavený na pobřeží, ale i dívka Karen), je zajímavější. Až na finále, které je trochu nuceně akční a „samozřejmě“ za zuřící bouře.

Jinak autorovo upozorňování na závažný civilizační/ekologický problém skrz napínavý příběh je záslužné. Mayova Skála je sice lepší a soudržnější, ale rozhodně to není špatné.

5 09.01.2022

Námětově pestrá sbírka - je tu báseň o chyceném pardálovi i o automatu na sodovku, zbásněný vlastní rodokmen nebo revize výsledku soubojů Lermontova a Puškina, případně skladba o dešti, který následuje hrdinku všude jako pejsek. Víc než celé básně na mě zapůsobily některé pasáže a obrazy:

"Tak svezte – nasedám – a jeďme,
pusťte mě ale za volant! -
Usmál se – umíte? i ve tmě? –
A zmáčkl plyn a do tmy vpad

Povídala jsem šoférovi
- luna je dneska veliká…
a pod hladinou asi loví
karasy v bahně rybíka"
(Sloky z panenské půdy)

"A zas jak od martinských pecí
nad temnem blesky lížou krov.
Kdo vlastně vyhrál souboj v kleči,
Martynov, nebo Lermontov?"
(Souboje)

2 23.12.2021

Spousta kratičkých povídek a u většiny nebudu zakrátko vědět, o čem byly. Autorka si taky mohla odpustit zálibu v žertovných jménech (pan Nenovák, paní Hroznýšová nebo horal Juraj Kečup), ale jinak píše sympaticky stručně a vtipně. A taky svět novinářů, sekretářek, manželů a milenek zpestřuje mimozemšťany, Xantipou, biblickou Evou nebo smlouvou s ďáblem. Od doby vzniku jsou některé povídky trochu vyčpělé, ale zase nabízejí sociologický vhled:
„Tak k sakru, proč nejste šťastnej? Pivo vám chutná, konvertor na druhý televizní program jste sehnal, tužkové baterie do tranzistoráku taky; toaletní papír vám posílá strejda ze Švédska, Slavie zůstala v I. lize, auto máte, chatu, krásně zařízený byt, krucinál, co vám ještě chybí?“ čertil se ďábel…

1 13.12.2021

Ellison se s tím nemaže. Nevysvětluje, ale rovnou chrlí lávu příběhu. Některé povídky jsem asi úplně nepochopil, ale o důvod víc, proč se k nim jednou vrátit. Originální, až výstřední nápady a schopnost vcucnout čtenáře do způsobu prožívání cizích entit a zprostředkovat (mimo)smyslové vjemy a zkušenosti, které jsme nikdy nemohli prožít. A taky zkušenost člověka vězněného strojem či vlastní myslí, nebo naopak duše ztrácející se v čase i prostoru.
Řízný i poetický jazyk a občas absence rozcestníků a jiných orientačních bodů.
I ve Vrcholu vulkánu je pro mě nejlepší povídka, která mě vtáhla a ohromila někdy před dvaceti lety v Ikarii – Mefisto z onyxu.

3 14.11.2021

Kriminálníci si nadávají slovy ze Shakespearových dramat a Prospero si obléká plášť ušitý z plyšáků… Atwoodové pocta bardově Bouři je svižná, odvážná i vtipná, a i když se občas něco jeví příliš přitažené za vlasy, je to nejspíš důsledné zrcadlení toho, že Bouře je vlastně svým způsobem pohádka – nebo sen. Právě to zrcadlení či paralely Felixova příběhu s Bouří, které se postupně odkrývají, posouvají Kus temnoty výš. A Atwoodové husarský kousek je to, že čteme zábavnou knihu o tom, čím vším je zajímavé jedno drama ze 17. století a čím vším může být aktuální – a hlavně jak se o něm dá přemýšlet. A zároveň knihu o vykupitelské schopnosti divadla a rolí, o ztrátách a o „zasutinách času“…

„Věděl vůbec vždy, co dělá, nebo jsou jeho verše výplodem náměsíčníka? Tryskaly z něj proudem? Psal je ve vytržení? Dával průchod kouzlu, v jehož moci se sám nacházel?“

„Jsme ze stejné látky, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem“.

6 23.09.2021

Divoké sny notorického vláčkového modeláře, který ne a ne dočíst Bílou velrybu a do toho hraje Fallout a taky má rád Šíleného Maxe. Miéville se ale úzkostlivě nedrží inspirace „cool postapo světy“ a klidně při své odyseji nasadí kolejmořskou verzi Skylly a Charybdy nebo postavu nápadně připomínající jednu figuru z Mašinky Tomáše – což trochu připomíná i právě falloutovskou ironii.

V Kolejmoří jsem na druhou stranu nenašel nějaké prokreslení postav či psychologickou hloubku, je to prostě dobrodružný příběh, kterému jsou poplatná i určitá zjednodušení. Ale je to příběh založený na smělé a zábavné představě a plný nápadů (rekuperáty, vlakařská mytologie), svět, který autor ovládá svým jazykem (např. „rachotjména“) tak suverénně jako zmíněný modelář svůj panel s tunely, semafory a výhybčičkami.

P. S. Zajímalo by mě, jestli Miéville zná sci-fi ságu Ledová společnost (když začala vycházet, bylo mu osm), která sice není uvedena mezi inspiračními zdroji (viz obálka), ale přitom se odehrává po jakémsi kolapsu civilizace, kde klíčovou roli hrají vlaky - včetně těch pirátských - ve světě protkaném hustou sítí kolejí…

2 19.07.2021

Čtyřlístek v nejlepší formě. Žasnu, jaké jsou v Pokladu kapitána Kida perspektivy, kompozice a vypiplané atmosférické celky (za všechny večer na moři nebo bouře). Tentokrát temnější tón vnášejí do příběhu dvě poměrně pochmurná retrospektivní pirátská vyprávění, opět skvěle obrazově vyprávěná. No a na konci (trochu mi to teď připomnělo závěr filmu Rošťáci) jsem i po pětadvaceti letech od dětského čtení musel předstírat, že mi něco spadlo do oka.

4 08.05.2021

Nejen vodnický kluk Okounek zvědavý na svět nad hladinou, ale i ztracený Doubravníček, kterého si lidé pletou s hříbkem, nebo mlsná koza na útěku od paní ježibaby jsou někteří z pestrých hrdinů knihy Hastrmánci. Celkem milé příběhy jsou i o Kubíkovi ze mlýna setkávajícím se s hvězdou nebo bludičkami, jen Metík a Routička mě nějak nudili.

08.05.2021