Legens komentáře u knih

Obě povídky s kocourem Websterem pokládám za asi to nejlepší z humoristické literatury co jsem četl.

03.05.2023

Nevzpomínám si, že bych četl jinou knihu, kde hlavní protagonista je taková s...ě, jako v této knize. Přičemž nelze plně říci, že by byl tím, čím v naprosté většině knihy je, zcela od začátku. Prostě přijal určité názory, nějak se zapletl a začal se vézt na něčem, co se stále rozjíždělo a jen obtížně se to dalo zastavit. Problém byl ten, že se to zpočátku zastavit dalo, ale on zjistil, že mu to tak vyhovuje, že se z toho dá hmotně těžit, a tak je z něho postupně čím dál tím větší bestie. Je zde náznak, že nějaké svědomí tam přece jen bylo a je otázkou, zda jeho osud (který si z posledních dvou až tří stránek musí čtenář domyslet sám) byl či nebyl více či méně vědomý.
Měl jsem při čtení dva smíšené spolu související pocity, které bohužel ve svém důsledku nebyly vůbec veselé. Na jedné straně mi kniha potvrdila některé názory, ke kterým jsem v průběhu života dospěl, a sice, že se musím stavět s maximální možnou obezřetností ke všem konspiracím, radikalismům, jednoduchým řešením složitých problémů, poukazování na viníky (To jsou ti, kteří za všechno můžou!!!) a podobně. Na druhé straně bohužel vidím, kolik prostých lidí je těmito způsoby individui podobnými hlavní postavě této knihy manipulováno, jak rádi a ochotně přijímají nabízená rádoby jednoduchá řešení, a jak to vede k osobním a následně přispívá i k celospolečenským tragédiím. Za všechny si dovolím upozornit v této knize na postavy Bronteho a Diany a jejich osudy. Přičemž právě s pomocí podobných jednodušších lidí (a je jich opravdu hodně), kteří jsou zmanipulovaní šiřitelé i oběti uvedených demagogií, dochází k děsivým důsledkům, jako byl např. holocaust.
Hlavní postava je sice smyšlená, ale autor ji vytvořil jako jakýsi jednotící prvek mezi událostmi které se opravdu staly lidem, kteří skutečně žili. (Viz doslov knihy Jiřího Pelána)
Citace (hovoří o francouzském císaři Napoleonovi III.) ze strany 176:
"Rozumíte? Uskutečnit despotismus díky všeobecnému hlasovacímu právu! Ten ubožák provedl autoritářský státní převrat s podporou blbého lidu! Dává nám na vědomí, jak bude vypadat zítřejší demokracie." (Konec citace.)
Smutné, smutné...

11 30.04.2023

Doplňuji můj předchozí komentář o jeden dílčí poznatek:
Kniha pochází z doby, kdy výprask byl běžným výchovným prostředkem. A poskytuje zde autentický návod, jak se má dítě, které ho dostává, chovat. (Nepochybně se jedná o autorovu osobní zkušenost.) Návod podává svým podřízeným vojákům sám generál lovernské armády Velký Janek (necituji přesně, jen po paměti):
"Až vás budou řezat tak řvěte, musíte řvát co nejvíc a co nejhlasitěji".
Praktický důsledek tohoto doporučení je zde popsán. Jeden z lovernských vojáků, když je právě uvedeným způsobem otcem vychováván, dodržuje doporučení svého generála. Vzápětí přiběhne matka a úpěnlivě žádá otce, aby toho nechal, že to dítě trpí jak mučedník. Otcův argument, že se ho skoro ani nedotkl, se zde míjí účinkem. Matka ho zcela opomíjí a výprask na její naléhání končí.

6 25.04.2023

Hodnotná monografie o obdivuhodném člověku (toto píši s vědomím, že bych nechtěl být jeho současníkem a už vůbec ne společníkem). Monografie je unikátní v tom, že (dle mého názoru) velmi střízlivě hodnotí tzv. Valdštejnovu zradu, kterou autor vlastně popírá. Je o ní totiž pouze jeden doklad, a ten byl sepsán emigrantem Sezimou Rašínem až několik let po Valdštejnově smrti, autor tohoto dokladu byl za něj dost bohatě odměněn. Navíc bylo vyloženě ve Valdštejnově zájmu, aby se Habsburkové udrželi u moci, pokud by došlo k vítězství Švédů a protestantů, byl by majetkově ohrožen navrátivšími se emigranty. Daleko reálnější je hodnocení Valdštejnova konce to, že byl velmi bohatý, velmi nemocný a neměl mužského potomka. Nejsnadnější způsob, jak přijít k jeho majetku, bylo pod záminkou zrady ho zbavit života dříve než zemře přirozenou smrtí.
Kniha mi umožnila se detailněji seznámit s historickým Valdštejnem (beletristicky mi známým již dříve z Durychova Bloudění) a přes určitý odpor k němu (zbohatl dost škaredě rafinovaným způsobem tak, že restituci katolického majetku, kterého se předtím zmocnili protestanti, postupně převedl v podstatně větším rozsahu do své vlastní kapsy, osobně zatkl Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který poté skončil svůj život na popravišti 21.6.1621) ho nemohu neobdivovat (následně píši spíše o Valdštejnovi než Polišenského monografii):
1. Během svého života stěžejním způsobem ovlivnil čtyři korunované hlavy (Fridrich Falcký díky němu přišel nejen o české království, ale i o Falc, dánský král Kristián zůstal králem z jeho milosti, Habsburkové se díky jemu udrželi na trůně a likvidací Gustava Adolfa natrvalo zničil švédské ambice stát se evropskou mocností).
2. Byl geniálním vojevůdcem (např. vojensky zlikvidoval Ernsta Mansfelda), při tom skvěle využíval chaosu a neinformovanosti, a to natrvalo. Jeho největší vítězství v bitvě u Lützenu (dokázal přesvědčit Švédy vedené krátkozrakým Gustavem Adolfem, aby bojovali v mlze, podobně jako Napoleon své protivníky u Slavkova), kdy doslova otočil dějiny, je dodnes prezentováno jako vítězství Švédů. Má to logiku? Skutečně to bylo švédské Pyrrhovo vítězství? Mohl Pyrrhos zvítězit tak, že tu bitvu sám nepřežil, což se u Lützenu stalo Gustavu Adolfovi?
3. V době, kdy byl meklenburským vévodou začal ve Wismaru budovat válečné loďstvo, jeho válečné lodě (bylo jich necelých deset, přesně to nevím) udělaly jeho protivníkům v Baltském moři na čele nejednu vrásku.
4. Působí to až jako špatný vtip, že posledním jeho vojenským činem před jeho zavražděním bylo to, že dobyl Slezsko.
5. Jen jako dodatek píši, že když se volil největší Čech, tak obhájce Jana Žižky řekl: "Hlasujte pro Žižku, měli jsme jiného vojevůdce? " A nikdo mu neodpověděl že ano, a sice Valdštejna, vojevůdce evropského formátu. Slavný Richelieu si po jeho smrti velmi oddechl.
6. Z několika trvalých památek na něj bych zde uvedl poutní místo Štípa na zlínsku, které založil spolu se svou prvou manželkou Lukrecií Nekšovnou z Landeku.

2 18.04.2023

Dostala se mi do rukou literatura, a pokud vím, jsou i internetové odkazy, že se nejedná o podvrhy, ale skutečně původní středověké texty. Básně jsem přečetl a dovolím si zde napsat můj názor, zejména proto, že jsem se seznámil ve srovnání s diskuzemi o autentičnosti RK a RZ s diskuzemi o autentičnosti autora jiného díla, a sice Slezských písní Petra Bezruče. Takže:
Nevím, zda je to nějakým "čuchem", ale poté, co jsem si přečetl jiná díla Vladimíra Vaška než Slezské písně, se ve mně jaksi spontánně utvrdil názor, že Vladimír Vašek je totožný s Petrem Bezručem, čili že Slezské písně skutečně napsal Vladimír Vašek.
V protikladu k tomu jsem po přečtení RK a RZ ve srovnání s jinou nepochybně středověkou literaturou, dospěl jaksi sám v přesvědčení, že RK a RZ jsou opravdu falza. Velmi mne potěšilo, že jsem se následně dověděl, že tento názor vyslovil již Josef Dobrovský, a to okamžitě poté, co byl s těmito básněmi seznámen.

10.04.2023

Kniha dává dobrý přehled o poměrech a dějinách církve v 16. století. Na postavě sv. Filipa Neriho autor dobře poukazuje na to, jak má probíhat skutečná reforma církve - kdo chce reformovat, musí reformovat především sám sebe a tím jaksi automaticky dává příklad ostatním, kteří ho následují a rovněž začínají sami od sebe. Takováto reforma je potom tichá, skromná, jaksi vnitřní, ale skutečně opravdová.

05.04.2023

Tato kniha je velmi mnohovrstevná, čas již odnesl všechny ty problémy ne vždy příznivě přijatých nálad, které okolo sebe autor šířil. Osobně jsem si z této knihy pro praktický život odnesl jednu myšlenku (i když popravdě řečeno nevím, zda v knize skutečně je, každopádně mne během čtení této knihy napadla):
Pokud vím, že mohu člověku (či lidem) něčím prospět a cítím, že on (oni) o to stojí, tak bych měl udělat maximum pro to, abych mu (jim) tímto skutečně prospěl. Pokud ovšem on (oni) o to nestojí, tak bez ohledu na to, že jsem přesvědčen, že tím, že mne neposlechne (neposlechnou) dělají chybu, tak je zbytečné se zde jakkoliv angažovat. Za těchto okolností platí věta Jakuba Demla z knihy Zapomenuté světlo: "Polib mi p...l."

4 27.03.2023

Tato skvělá kniha se velmi špatně komentuje, je třeba si ji přečíst a zažít. Zde bych jen upozornil na tři záležitosti:
1. Pokud spisovatel zpracovává téma s politickým podtextem kterému doba a okolnosti přejí, je vždy ve velmi ožehavé situaci. Okolnostmi a jakousi přípravou čtenářů je na tom lépe autor, který zpracovává téma, kterému doba nepřeje. Čili pokud by vznikla beletrie o Janu Zajícovi ještě před rokem 1989, tak by sice autorovi hrozily obrovské perzekuce od státních orgánů, na druhé straně by se dílo jaksi automaticky stalo čtenáři nesmírně vyhledávané již tím, že je psané v opozičním duchu (viz např. Švandrlíkovi Černí baroni). Ale napsat to v době, která tomuto tématu přeje a neztrapnit se tím, to chce opravdu spisovatele, který perem mistrovsky vládne. A autor toto v této knize dokázal excelentním způsobem.
2. V knize je perfektní dávkování informačního obsahu (autor toho musel o okolnostech kolem Jana Zajíce prostudovat opravdu hodně) a samotného beletristicky uměleckého přínosu. Jde o beletrii, ze které se toho čtenář hodně doví a zároveň právě tím, že to je beletrie, je emočně a prožitím uměleckého díla výrazně zaujat.
3. Autor musel mít opravdu velké odhodlání, aby popsal Jana Zajíce jako osobnost, u které čtenář cítí, že je jakoby předurčena jednak jím samotným a jednak okolnostmi k oběti. Kdyby totiž toto nevyšlo, byl by to jakýsi trapný pokus, kdy si čtenář řekne: "No jo, další politická agitka..." Jenže ono to vyšlo, a vyšlo to tak fantasticky, že nemám odvahu zde uvést, s kým mne napadlo Jana Zajíce zde takto pojatého srovnat.

1 24.03.2023

Dle mého názoru podstatně lepší, než slavní Tři mušketýři. Nicméně zde vypíši, proč nedávám plný počet hvězd. Román je napsán tak, aby se dobře četl a dobře prodával. Čtenářům, kteří jsou stržení postupně podávaným příběhem dokonale rafinovaně připravené pomsty, dost snadno utečou myšlenky, které jsou prezentovány v závěru románu. Jsou to myšlenky velmi důležité, ale jsou vylíčeny v příliš krátkém úseku, čímž dochází k jejich výše zmíněnému přehlédnutí. (Proto ta jedna hvězda pryč.) O co jde:
1. Po smrti chlapce Edvarda (který byl zavražděn svou matkou bezprostředně před její nucenou sebevraždou) se výrazně mění povaha Edmonda Dantese. Ten si uvědomil, že svou snahu po pomstě těžce přehnal, že si hrál na Boha a dostal se z toho do depresí. Z tohoto stavu ho (snad) dostala láska Haydeé, a to jakoby trochu nezaslouženě - na své cestě k pomstě totiž jaksi druhotně Edmond pomohl spoustě lidí, a to je mu v jeho závěrečném dost těžkém psychickém stavu pozitivně vráceno. Ale, opakuji - toto je vylíčeno na tak malé ploše celého románu, že si to čtenář (zaujatý příběhem pomsty) vůbec nemusí uvědomit. (Mimochodem chlapec Edvard je velmi smutná postava - všimli jste si, že jediná osoba, která ho skutečně milovala byla jeho matka? Pro všechny ostatní, včetně čtenáře, je to dost odporný nevychovaný fracek. Je to jeden z drobných psychologických nedostatků tohoto románu, jehož postavy jsou hodně černobílé.)
2. Chování Mercedes a jejího syna Alberta v závěru románu je excelentní. Oba chtějí další život žít samostatně, sami takto nalézat svůj smysl a čest nezávisle na tom, jak si osud s nimi do této chvíle hrál. Edmondovo jednání chápou, respektují, ale zachovávají si od něj odstup. I tato myšlenka je ale jen na dost malém úseku románu a čtenář (opakuji, zaujatý mistrovsky vylíčeným a vygradovaným příběhem pomsty) ji snadno může přehlédnout. Nakonec - přehlédli to i filmaři, když v závěru zpracování s G. Depardierem coby Edmondem a O. Mutti coby Mercedes zcela nesmyslně dávají ty dva opět dohromady, což je totální nepochopení poselství románu, který (na rozdíl od Tří mušketýrů, milovníci tohoto čtiva mi tento názor prosím promiňte) v sobě nese i nikoliv nevýznamnou myšlenkovou potenci.

Mimochodem za skvělé pokládám rozhodnutí italské vlády na ostrov Monte Christo pustit jen naprosté minimum turistů a totálně zakázat využívat tamní pláže. Viz zde:
https://ct24.ceskatelevize.cz/3215926-liduprazdny-dumasuv-ostrov-montecristo-pres-pandemii-vzkveta-na-plaze-nesmi-vstoupit-ani

4 21.03.2023

Podle mého názoru takto má vypadat správný horor. Jakoby se zpočátku nic neděje a pozvolna cítíme zvětšující se pocity strachu, které jsou umocňovány empatií s těmi, jichž se ohrožení týká. A neslábne to, naopak.
Skvělá kniha, pokud ji neznáte, čtěte.

6 20.03.2023

Tuto knihu jsem přečetl ze zvědavosti (jakožto úplně prvou od tohoto autora), jelikož na mne občas dopadne z různých stran stín různých tvrzení o tom, jak je to skvělý autor. Můj pocit po přečtení je rozpačitý - jakoby samoúčelný pokus o napsání hororu. Asi by to bylo pro některé milovníky tohoto žánru dobře zfilmovatelné - kniha poskytuje případnému scénáristovi spoustu míst, kde by mohl využít to, čemu se snad v hororových filmech říká "lekačky". Mne osobně kniha nijak zvlášť neoslovila. Neznám autorovy další práce, ale nemyslím, že bych je začal na základě přečtení této knihy vyhledávat. Pokud autor nenapsal nic lepšího než toto, tak za vyloženě zcestné pokládám tvrzení uvedené na předsádce, ve kterém je autor srovnáván s vynikajícím spisovatelem Nathanielem Hawthornem.

Dovolím si zde jakési P. S. : Pokud se chcete seznámit s knihou, kterou já pokládám za správně dávkovaný dokonalý horor, tak si přečtěte Morčata od Ludvíka Vaculíka.

2 20.03.2023

Dle mých zkušeností a názoru je toto vůbec nejlepší kniha o svatém Pavlovi. Pokud ji čtete souběžně s uváděnými odkazy na písmo (přečtete při tom skoro celé Skutky sv. apoštolů a Pavlovy listy) dá Vám to skutečně dobrý přehled, orientaci a vysvětlení sporných míst (např. na spor sv. Petra a sv. Pavla Gal. 2 11-14).
Aspoň ještě jeden detail: Kniha má přes 600 stran. Její čtení (pozor, opakuji, spolu s Písmem) mi dalo takový přehled vědomostí, že když jsem narazil na stranu 466, tak jsem si text od 4. řádku této stránky až po 7. řádek následující stránky škrtl. Autor mi v předchozích stránkách dal takové vědomosti, a náhled do problematiky, že jsem si dovolil s tím, co píše na uvedených řádcích nesouhlasit. Napsal jsem si k tomu tuto poznámku:
"Text škrtám, protože s ním nesouhlasím. Sv. Pavel zde jednal přesně v souladu s tím, co doporučil ve 14. kapitole listu k Římanům. Podřídil se, protože nechtěl narušit svědomí slabých. Je nutno si uvědomit, že sv. Pavel se podřídil vůli židokřesťanů (čili slabých ve víře, nevědoucích, že Mojžíšův zákon není nutno zachovávat), nikoliv vůli Židů."
Až (Pokud) to budete číst a narazíte po dobrém prostudování předchozího textu na uvedenou stránku, tak mou poznámku jistě pochopíte. S určitým odstupem mne napadla dokonce myšlenka (zavánějící konspirací, ale kéž by všechny konspirace byly tak neškodné jako tato), že autor to, co jsem škrtl, napsal takto schválně, aby aktivního čtenáře samotného napadlo, že ten text tam jaksi nepatří.
Co se mi podařilo o autorovi a knize zjistit: Josef Holzner 12.12.1877 - 8.11.1947. Vysvěcen na kněze v r. 1901. Jezuita. Prvé německé vydání Freiburg im Breisgau 1937 (klobouk dolů před vydavateli této knihy v době a ohnisku hnědého moru). České vydání 1939, Ladislav Kuncíř. Kniha má imprimatur Římskokatolické církve.

1 15.03.2023

(SPOILER) Dost dlouhá epická báseň, do které jsou vloženy jakoby samostatné příběhy jednotlivých postav. Určitá pohádkovost se zde překvapivě mění v jakousi politickou levicovou agitku, ale vydržte a čtěte dál. Ze zdatného revolucionáře, který zdánlivě myslí na prospěch chudých a utlačovaných se vyklube jeho skutečná podstata zločineckého prospěchářského gaunera. Je to až neuvěřitelné, že to vyšlo již v roce 1886, tedy v době, kdy ještě nikdo nemohl tušit, že takovíto gauneři o několik o několik desetiletí později a vlastně až dodnes budou hrát v chodu dějin stěžejní roli. Ta poslední rusalka, která dokázala celou záležitost v tomto příběhu jaksi vyřešit ale byla asi opravdu poslední, takže současní podobní jedinci už nemusí mít z podobného osudu obavy.

10.03.2023

Pater Antonín Koniáš tyto texty pouze převzal ze starších zdrojů. Nebyl jejich autorem, jak se nám přesvědčivě snaží namluvit Alois Jirásek ve svém románu Temno. Pokud vím, tak v češtině se poprvé objevily v kancionále Matěje Václava Šteyera (první vydání v r. 1683, a to si nejsem jist, jestli i tu českou verzi nepřevzal i on z nějakého staršího zdroje), odkud je převzal v r. 1719 Jan Josef Božan do svého kancionálu Slavíček Rajský. Zejména text Písně o mukách pekelných odpovídá rannému baroku, pro které je typické strašení peklem ("Strach z pekla je pro vlažné křesťany totéž, co bič na líné voly." - citát z Postilly Georga Scherera - 1540-1605, v češtině to vyšlo ve dvou dílech v překladu jezuity Jana Barnera v letech 1704 a 1724). Samotný Antonín Koniáš v tom co napsal sám psal daleko mírněji, krásnou češtinou, uvádí velmi hodnotné prokatolické argumenty. Vyrůstal v období vrcholného baroka a jeho hlavní díla jsou spíše z doby pozdně barokní. Jeho Postillu oceňoval i vlastenecky zaměřený exjezuita pater Stanislav Vydra, známý z Jiráskova F. L. Věka.

2 04.03.2023

(SPOILER) Důležitá úvodní poznámka: Tento komentář se vztahuje jak ke knížce "Malvína z Bretaně", tak jako doplnění mého komentáře ke knize "Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)", ten viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/tri-muzi-tri-muzi-ve-clunu-o-psu-nemluve-13151?orderBy=new
V komentáři k autorově nejznámější knize "Tři muži ve člunu o psu nemluvě" jsem napsal, že se mi její humornost jaksi nezdá, že humor v ní na mne nepůsobí zcela přesvědčivě. Do knihy jsou totiž vloženy tři epizody, které jsou ve skutečnosti velmi závažné a nemají s humorem co dělat. Proč tam jsou? Snad mi dává odpověď tato knížka, kde jen pouze prvá povídka má zdánlivý náznak humoru. Jako stěžejní myšlenku těchto tří povídek vidím autorovu velkou empatii k ženám, které jsou nuceny snášet lidsky ponižující stav ve společnosti, pro kterou je samozřejmostí to jejich podřadné postavení. Ve "Třech mužích ve člunu" jsem byl téměř šokován epizodou s nálezem utopené svobodné matky, která svou zoufalou společensky a sociálně neúnosnou situaci řešila sebevraždou. Tato epizoda je v knize vylíčena dle mého názoru daleko přesvědčivěji, než veškeré humorné záležitosti. Ve třech povídkách zde komentované knížky vidím jakési pokračování poukazování na tuto problematiku postavení žen.
V povídce Malvína z Bretaně vůbec nevidím jako hlavní postavu vílu Malvínu ani muže kolem ní, ale ty dvě ženy, jejichž manželům nevyhovuje jejich chování. Tak si to s pomocí kouzelné víly zařídí, aby se dotyčné změnily. A ony se změní. A manželům to najednou nevyhovuje a chtějí to zpět. V prvém případě se to podaří, ve druhém to již nelze, protože Malvína tím, jak se změnila z víly v ženu už moc měnit lidi ztrácí. To je ale jen děj, který by nás měl donutit se zamyslet. Proč by se vlastně měly ty ženy měnit? Chtěly to ony samy? Proč se nenechali změnit ti muži? Proč oni neřekli kouzelné víle "Prosím Tě kouzelná vílo změň mne, udělej ze mne milujícího manžela ať jsem spokojen s tím jakou ženu mám a nacházím na ní v tom stavu v jakém je to, co je v ní dobré a přestane ze mne být upšnivý brblavec." Ne, oni potřebují změnit ženu. A na názor ženy se nikdo neptá.
"Jelenicové rukavičky" jsou snad nejsmutnější povídkou, jakou jsem četl. Zdánlivě příznivě a slibně se rozvíjející milostný příběh je okamžitě uťat když muž poznává, že dívka, se kterou navazuje vztah a ve které vůči sobě vyvolal příznivé emoce má tělesnou vadu. Beze slova končí vztah a když mu později lékař sdělí, že ta vada je léčitelná, tak začíná onu dívku opět hledat. Bezúspěšně. Na pocity oné dívky se dotyčný muž vůbec neohlíží, vidí zde svůj výhradně sobecký zájem: Má vadu, nechci ji. Jééé, vždyť je to léčitelné, honem za ní zpět. A ještě si namlouvá, že to je vlastně pro její dobro, protože on by jí pomohl. Sobectví kombinované s pokrytectvím.
Třetí povídka je jakási malá detektivka, ze které uvedené myšlenky sice jen druhotně, ale přece jen rovněž prosakují.
Závěrem uvedu, že zejména prvé dvě povídky na mne svou atmosférou působí jaksi výrazněji, než humor vylíčený ve "Třech mužích ve člunu". Kdyby ve "Třech mužích" nebyly ty jednoznačně smutné epizody, byl bych i ochoten věřit, že autor si psaní humoristického románu (zde použiji módního slova) "užíval". Ale ony tam jsou, takže můj dojem je, že zde zabil dvě mouchy jednou ranou: Jednak v oněch smutných epizodách přesvědčivě uvedl své názory a jednak vyhověl žádosti nakladatele aby napsal úspěšný humoristický román. Podařilo se mu obojí.

4 04.03.2023

Karla Legera jsem objevil poměrně nedávno a byl to objev velmi příjemný. Vůbec se nedivím, že má v Kolíně pamětní desku. Jeho díla jsou velmi rozmanitá, z různých období, jsou zde prvky fantasy, reality, pohádkovosti, častá jsou témata z historie. Z této povídkové knihy bych rád upozornil na geniální povídku Dívčí válka, která je zvláštní modifikovanou reakcí na známou Jiráskovu pověst. Čtěte, nebudete zklamáni. V prvé nejrozsáhlejší povídce Hospoda za městem autor osobitě zpracovává své protirakouské zaměření, čemuž se v období po prvé světové válce nemůžeme divit. Ostatní povídky jsou milé, odlehčené, vtipné... a najednou při jedné z nich Vám projede mráz po zádech když si uvědomíte, že čtete dost děsivý horor (o kterou se jedná neprozradím, nechte se překvapit). Podobnou reakci jsem zažil u jedné z povídek, které jsou přidány k dlouhé povídce Podivná příhoda inženýra Vladivoje Vejvody. Jsem zvědav, jestli se s něčím takovým setkám u některé další autorovy knihy.

3 01.03.2023

Vynikající kniha. Částečně fantasy, částečně pohádkové a částečně realistické zpracování originálního nápadu. Student hned v prvé kapitole prohraje svou duši v kartách, ale ne s ďáblem (jak bychom čekali a jak je omylem uvedeno výše v popisu), ale s poustevníkem. Ten mu hned oznámí, že jeho duše už patří jemu (poustevníkovi), tak že se mu o ni má dobře starat, aby ji mohl odevzdat Bohu. To ale opravdu nejde snadno. Dodám jen to, že v málokteré knize je tak skvěle popsáno jemné, postupné a velmi systematické působení ďábelské inteligence a to, že člověk má možnost jí s pomocí Boha vzdorovat. Záleží pouze na něm.
Více neprozradím, čtěte, opravdu to stojí za to.

1 24.02.2023

Linguam latinam non nosco, sed disco. Discerem ex hoc libello pulcherrimo, sed discere non possum. Explanatio grammaticae etiam simplicissima est, non bona. Et ad discendum explanationem grammaticae optimam egeo. Itaque ex libro "Latinská morfologie" disco. Molestia est copia verborum. Sententiones quasi "Dimitte nobis debita nostra sicut et nos dimittimus debitoribus nostris." discere cupio. Ad eam rem libellus Kurs latiny pro samouky pro copia verborum optimus est. In futuro discam eum spero. Eo tempore pro explanatione grammaticae excellenti sententiones quasi "Interfectus est etiam fortissime pugnans Crastinus gladio adversum in os coniecto." legere et discere debeo. Commentarius meus ad librum "Latinská morfologie" hic scribitur:
https://www.databazeknih.cz/knihy/latinska-morfologie-225270?orderBy=new

24.02.2023

Je dobré si připomínat, že s původním staroegyptským Sinuhetem se seznamujeme v této knize, nikoliv v románu Miky Waltariho. Jedná se o skutečně původní staroegyptský příběh. Pozoruhodné je to, že se nám zachoval kompletně celý, do posledního slova. Pan Zamarovský nám ho zde vypráví s maximálním možným ohledem jak k autentičnosti příběhu, tak k nám. Jak sám ve vysvětlení píše - kompletně přeložený originál bychom asi těžko snesli, v původním textu když je vysloveno jméno faraóna, tak se musely uvést hned všechny jeho plné tituly, ochranná božstva apod.. My starší něco podobného známe - vzpomeňte si, co zabralo novinářům místa na papíru vypsání všech funkcí než uvedli jméno šéfa jistého státu, se kterým jsme měli být na věčné časy a nikdy jinak.

5 22.02.2023

Tento román je prvým dílem jakéhosi společného celku čtyř děl:
1. Na horách (román)
2. Jarmark života (hodnoceno jako báseň v próze, dle mého názoru přes krátkost díla spíše román)
3. Cikánčina smrt (veršovaná balada)
4. Laň a panna (veršovaná balada)
Všechna čtyři díla u nás vyšla v jedné knize s názvem Jarmark života v roce 1993. V mém komentáři k této knize najde zájemce i komentář k románu Na horách. Zde uvedu jen tolik, že ze všech vydání knihy Na horách je dle mého názoru v tomto posledním vydání v knize Jarmark života asi vůbec nejlepší verze, která pouze mírně jazykově koriguje první vydání (navíc i levná, dostupná a s obsáhlým výkladem, včetně návaznosti na ostatní výše uvedená díla). Můj zmíněný komentář ke knize Jarmark života viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/jarmark-zivota-227261

1 21.02.2023