Legens

Příspěvky

Labyrint světa a ráj srdceLabyrint světa a ráj srdceJan Amos Komenský

Duchovní hodnotu této knihy dle mého názoru značně snižuje to, že autor zde smíchává kritiku lidských povah s kritikou lidských profesí. Přece něco jiného je kritizovat např. hamižnost, sobectví, pýchu a něco jiného nacházet jen samá negativa v řemeslech, medicíně, vědě, matematice, hudbě, právu apod.. Vždyť když se nad tím zamyslím - Jan Amos Komenský přece musel psát tuto knihu na papír, který vytvořil papírník, u stolu, který udělal truhlář, v domě, který postavil zedník, jíst u toho chléb, který upekl pekař a podobně. Copak lidé, kteří toto vše po sobě zanechali v té podobě, aby pan Komenský byv takto vybaven mohl napsat Labyrint, se zabývali "kvaltováním všelikým hovadům více nežli lidem prospívajícím"?

08. srpna


FimfárumFimfárumJan Werich

Výborné. Dovoluji si zde dvě poznámky, z nichž druhá se sice netýká Fimfára, ale pana Jana Wericha ano a jaksi mne napadá, že bych ji tu měl uvést, když popisuji tu prvou:
1. Pohádha O třech hrbáčích z Damašku se odehrává za doby panování kalifa přemoudrého Wattika Billaha. Dobovým cenzorům uteklo (a asi i mnohým čtenářům), že se jedná o zkomolení jména jednoho z nejnenáviděnějších dobových komunistických politiků Vasila Bilaka.
2. Jeden můj známý mi dal k přečtení dopis, jehož obsah si již nepamatuji, který Jan Werich rozeslal několika stům svých známých ku příležitosti snad jeho životního jubilea. Bylo to v době, kdy se v souvislosti s jeho prezentací při podpisu anticharty konečně začal objevovat a režim mu občas i něco toleroval, takže se mu dotyčný dopis v nákladu několika set výtisků podařilo i v nějaké tiskárně vytisknout. Ten dopis tak, jak byl vytištěn neměl vlastně žádný smysl a dobový cenzor si asi jen řekl, starý pán si blbne, ale on teď může, tak mu to vydáme, nic se nestane, národ bude mít pocit, že je to tu volnější atd. Stěžejní je, že v tom dopise byla věta asi takto:
"Ve svém životě jsem se měl opakovaně možnost přesvědčit, že všechna prohlášení jsou vlastně prohlášení".
Takto byla ta věta tištěná. Jan Werich ale v posledním slově (v tom druhém prohlášení z uvedené věty) škrtl čtvrté a páté písmeno a místo nich napsal nad toto slovo ona písmena opačně. Takto pozměněný potom ten dopis rozeslal.

Zkuste si takto opravit to sami a hře se slovíčky pana Wericha se budete určitě obdivovat jako já, jistě i díky Wattiku Billahovi.

08. srpna


Zločin a trestZločin a trestFjodor Michajlovič Dostojevskij

Tuto knihu jsem četl již dávno a podruhé ji již číst nebudu. Je napsaná opravdu skvěle. Ale o čem? Natlačit několik dnů do snad pětiset stran textu z nichž jako společný jmenovatel z každého řádku, ať se již zde pojednává o čemkoliv, vystupují výčitky svědomí vraha, byť v různých fázích vývoje, ale stále se to jako vír stahuje k tomu jedinému - spáchal jsem zlo, jsem vrah... geniální, ale opravdu to už nemusím. Proto si dovoluji jednu hvězdu ubrat.

03. srpna


VýrostekVýrostekFjodor Michajlovič Dostojevskij

Pokládám za vhodné se právě u Výrostka zmínit o zde přítomných negativních komentářích na Dostojevského a vlastně i jiné autory, jejichž díla jsou spíše psychologicko-filozoficky zaměřená, než že by zaujaly čtenáře například akčním napínavým dějem. Komentář píšu po paměti, Výrostka jsem četl před řadou let a vlastně bych mohl ty negativní komentáře zopakovat. Chaos v ději, chaos v ruských jménech (konkrétně u tohoto románu jsem si jména postav vypisoval, vím, že jedna postava byla pouze zmíněna a již dále nebyla, jiná dokonce změnila jméno - naštěstí na to překladatel upozornil), chaos v dialozích, nepřehlednost. Toto vše mi z knihy zůstalo a já si vlastně ani nepamatuji o čem to bylo, pouze dva dojmy, z nichž za ten druhý dávám knize plný počet hvězd.
Prvý dojem: Již jsem ho vlastně popsal - totální, strašlivý chaos ze všech stran, utrpení to číst.
Druhý dojem: Stránky, které se podrobně věnují Makarovi. Nejenže byl najednou veškerý chaos pryč, ale text se úplně zpřehledněl a rozzářil. Jakoby nade mnou najednou zmizely chuchvalců mlh a mraků, zjevilo se jasně modré a na něm slunce. Úplně u vytržení jsem zíral, jak ze stránek na mne září z postavy Makara svatost. Po skončení těchto stránek se opět objevil zmíněný chaos a šeď nudné všednosti.
Za to, že těch jasných nádherných stránek s Makarem bylo tak málo a toho chaosu tak mnoho, jsem dal původně jen čtyři hvězdy. Ale uvědomil jsem si, že ty roky co na tu knihu občas vzpomenu, si vzpomenu právě na ten kontrast okamžiku rozzářené svatosti v zoufalé šedi chaosu toho zbytku. Kdyby těch stránek s Makarem bylo více, nezůstal by ve mně ten dojen jedné náhle rozzářené jiskry uprostřed rozbabrané nekonečné šedi. Proto jsem přidal tu pátou hvězdu.
A zde bych něco vzkázal čtenářům, kteří se kriticky (mnohdy značně kriticky) vyjadřují k podobné literatuře jako je tato. Rozhodně nemíním aurory těchto negativních hodnocení nijak napadat. To, že je někdo schopen zde napsat negativní hodnocení na Dostojevského román znamená, že ten román vzal do rukou a četl, což je v současné době zkratkovitých esemesek obdivuhodná záležitost. Nicméně vážení čtenáři, kteří chcete psát, že např. s Dostojevským nejste z toho nebo onoho důvodu spokojeni, zvažte si, zda skutečně strhující děj a čtenář udržený v napětí je to hlavní, co od knih očekávat. Ono v těchto knihách bývá často něco jiného, něco podstatnějšího, a přijít na to co to je rozhodně stojí za to. Já osobně už Výrostka s největší pravděpodobností znovu číst nebudu, ale ten výsledný dojem blesku svatosti z mračna chaotické šedi...

31. července


IdiotIdiotFjodor Michajlovič Dostojevskij

Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.

P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.

14. července


Královny nemají nohyKrálovny nemají nohyVladimír Neff

Tento komentář se týká celé trilogie. Při čtení jsem byl dost nepříjemně překvapen povrchností a nepropracovaností postav, jakoby to psal někdo jiný než autor úžasného románu Třináctá komnata. Ale právě proto, že jsem četl Třináctou komnatu jsem si říkal - to není možné, je to přece stejný autor, musí na tom něco být než jen taková ta tuctová dobrodružná zábava aby se to dobře četlo a moc se nad tím nepřemýšlelo. A postupně ve mně vznikal dojem (i když ne moc přesvědčivý), za který dávám tři hvězdy:
Petr Kukaň z Kukaně šíří kolem sebe v době přelomu šestnáctého a sedmnáctého století s do očí bijící naivitou socialistické a komunistické názory. A vždy, když se snaží je realizovat, tak je z toho neuvěřitelné fiasko. Chápu to jako alegorii, autor tady dává najevo, že když se socialisticky a komunisticky dělá cokoliv, dopadá to špatně. Při tom to zakamufloval velmi bohatým dějem, na kterém nešetřil fantazií. (Např. variace na valdštejnské téma v posledním díle s vymyšlením důvodu proč byl Valdštejn zavražděn - to už chce opravdu dost originální spisovatelskou invenci.) Dobový cenzor musel být zaujat dějem natolik, že si průšvihů, které vyplývaly ze socialistickokomunisticky jednající hlavní postavy ani nevšiml.
Nicméně nepatří to ke knihám, ke kterým bych se chtěl vrátit.

12. července


Třináctá komnataTřináctá komnataVladimír Neff

Vynikající. Nic bližšího psát nebudu. Podařilo se mi totiž knihu vzít a přečíst aniž bych měl o ní předem jakékoliv informace. A na základě této zkušenosti jsem přesvědčen, že kdyby mi o té knize někdo cokoliv předem řekl, bylo by to nežádoucí. Pokud jste to nečetli, nic o tomto románu nevíte, uvěříte prvému slovu mého komentáře a přečtete si to, tak mi asi dáte za pravdu.
Varování před filmem: Filmová verze je špatná, své skvělé literární předloze vyloženě ubližuje.

12. července


Paní Anežka BerkováPaní Anežka BerkováJaroslav Durych

Velmi zvláštní kniha, kterou autor vyvolal bouři pohoršení a sesypala se na něj vlna kritiky. Dovolil si zde totiž nevídanou věc - oproti nesčetným dílům, kde dva mladí zamilovaní lidé někdy úspěšně a jindy neúspěšně bojují proti vůli rodičů je zde hrdinkou naopak matka, která své dceři a synovi usměrňuje život tak, aby on i si vzali toho, koho chce ona. A je jí zde dáváno za pravdu. Strašné, co? Aniž by to člověk četl, tak již na základě této informace máte chuť autorovi hned nadávat. Ten nápor kritiky byl tak silný, že Jaroslav Durych jako reakci prohlásil, že přestane psát beletrii (naštěstí to neudělal). Čtěte, stojí to za to. Tři detailnější postřehy:
1. Z toho, jak je líčena dcera paní Berkové Veronika, je každému čtenáři jasné, že muž, který se s ní ožení, v ní získá velmi dobrou manželku.
2. Citát: "Pravá láska začíná až po deseti letech manželství."
3. Jednu hvězdu ubírám za to, jak autor popisuje operní představení jakoby se jednalo o mimořádně odpuzující záležitost. On svým způsobem má pravdu - líčí zde průměrné uvedení průměrné opery 19. století, které jsou vesměs psané tzv. deklamačním zpěvem, což je v té době vzniklé (a závazné) estetické pravidlo, že dlouhá slabika v textu musí být zpívána dlouhou notou a krátká krátkou. Skladatelé jsou tímto pravidlem svazování a důsledkem bývá, že ty opery si bývají podobné. Problém je v tom, že ne všechny, jsou skladatelé, kteří v tomto stylu napsali skvělé věci, což bohužel z textu Jaroslava Durycha nevyplývá. Je to prostě jedno z jeho literárních provokování, a jelikož já mám hudbu rád, tak mu z osobních důvodů tu jednu hvězdu uberu.

10. července


Amadeus - Život MozartůvAmadeus - Život MozartůvClaudio Casini

Velmi cenná monografie o W. A. Mozartovi, a to zejména v našich podmínkách, kde informace o tomto hudebním géniovi máme často tendenci čerpat z více či méně beletristicky laděných prací. Kniha je na velmi bohatá na informace a originální postřehy, jen na ukázku bych vybral bych dvě záležitosti:
1. Snad tím, že autor byl Ital, netrpí tato práce často uváděným klišé o menší hodnotě a povrchnosti dobové italské hudby oproti německé. Italská hudbě se ve druhé polovině 18. století těšila velké oblibě, což u jiných národností vyvolávalo pocity žárlivosti.
2. V konfrontaci otec Leopold syn Wolfgang se autor oproti jiným pracím zastává názorů Wolfganga. Pokud posuzujeme názory otce Leopolda jako racionální a zodpovědné, zatímco názory syna Wolfganga jako víceméně spontánní nezodpovědné impulsy, zapomínáme na důležitý fakt, že W. A. Mozart byl jeden z několika největších hudebních géniů, jaké tato planeta nosila. Proto např. jeho nápad, že přeruší plánovanou cestu do Paříže a pojede místo toho z Mannheimu do Itálie se zpěvačkou Aloysií Weberovou zde není hodnocen jako nezodpovědný počin zamilovaného mladíka, ale jako vynikající plán špičkového hudebníka. A vývoj následujících událostí dává Casinimu za pravdu - Mozartova pařížská cesta byla z ekonomického hlediska fiaskem, zatímco Aloysie Weberová nastoupila na velmi dobře placené místo operní zpěvačky.

10. července


Latinská morfologieLatinská morfologieRichard Psík

Linguam latinam ex hoc libro disco. Mea opinione hic optimus librorum docentiae latinae est. Scientiam veram, non solum illusionem scientiae dat. Sed scientias non modo linguae latinae sed etiam stupiditatis ipsius meae magnae mihi praebet. Nomen „Psík“ enim non omen est. Non caniculus dulcis, sed canis lupus terribilis significat. Nonnumquam sentio me Carculcam rubram esse.

30. června


Sto roků samotySto roků samotyGabriel García Márquez

Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."

30. června


Bratři KaramazoviBratři KaramazoviFjodor Michajlovič Dostojevskij

Dovolím si zde několik poznámek k této geniální knize. Přestože následující text zdánlivě připomíná spoiler, není tomu tak. Děj knihy je zde totiž něco zcela druhořadého, stěžejní je psychologie a vývoj jednotlivých postav. Čtěte, přemýšlejte, stojí to za to:
1. Kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal: "Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského." Tuto tezi je třeba brát velmi vážně, pronesl ji jeden z největších katolických teologů 20. století.
2. Román Bratři Karamazovi je nedokončený - autor napsal jen prvý díl. V úvodu je napsáno, že to hlavní je až ve druhém dílu, že prvý je jen jakým si jeho předstupněm. Nicméně když si to spojíme s výše uvedenou tezí kardinála Špidlíka, tak můžeme román vnímat jako ukončený, protože vůlí Boha bylo, aby zůstal v této podobě. I tak je ale vhodné vnímat některé jakoby okrajové postavy tak, že něco s nimi autor zamýšlel ve druhém díle.
3. Člověka nemůžeme posuzovat a odsuzovat podle povrchních příznaků jeho chování. Každý okamžik života je třeba chápat jako fázi vývoje. Ukazuje to např. postava Dmitrije, který zpočátku vystupuje jako povrchní poživačný flamendr, ale nakonec přijímá trest za nespáchaný zločin jako trest za svůj předchozí život a svou dobrovolnou oběť. Proto se před ním hluboce poklonil na počátku románu starec Zosima, který to vše viděl ve svém prorockém vidění. Naopak Káťa, která je zjevně sympatická inteligentní žena v závěru románu selhává - (a zde je otázka - co s ní mělo být ve druhém díle?). Grušeňka - na první pohled primitivní osoba, těžící z toho, co jí příroda nadělila a plně si to užívající, se v závěru ukáže jako charakterní žena, která stojí věrně po boku neprávem odsouzeného Dmitrije.
3. Být ateistou, byť i inteligentním a s rozhledem (Ivan) je pro takovéhoto člověka velmi nebezpečné, jelikož se tito lidé stávají snadnou kořistí ďábla, který je schopen tyto vírou nechráněné jedince velmi lehce dostat do těžkých depresí (Ivanův stav v závěru knihy).
4. Smerďakov je vtělený ďábel. Na první pohled vyvolává soucit - nechtěný, tělesně postižený, opovrhovaný, ale právě pro v sobě dýmající vztek se stal snadno přístupný tomu, aby se do něj vtělil ďábel a jednal přímo touto postavou. To, co udělal chlapci Iljušovi tím, že mu poradil co má udělat psovi Žučce - to je strašné, jak dokázal měnit dětský život v následné peklo svědomí. A jak jemně, nevtíravě a s pravou ďábelskou inteligencí přesvědčil ateistu Ivana, že právě Ivan zavraždil svého otce tím, že pouze odjel. Nic zde nepomohla opakovaná věta Aljoši: "Ivane, ty jsi ho nezabil!!!" A když mohla pravda vyjít najevo, tak prostě z příkazu ďábla jeho vtělení spáchá sebevraždu a nechává za sebou rozseté zlo.
4. Kapitola Velký inkvizitor - zvláštní je, jak je z knihy relativně nejčastěji zmiňována, čtena a citována a různě interpretována. Při tom její výklad bezprostředně jejímu autorovi Ivanovi pokládá jeho bratr Aljoša: "Ale to je nesmysl, tvůj inkvizitor prostě jen nevěří v Boha!" Přesně tak!!! Tato kapitola je pseudointelektuálním nic neříkajícím blábolem. Jedná se o jakousi inteligentnější analogii těch různých pseudouměleckých děl, kdy vezmete postavu světce, nebo dokonce samého boha (píšu s malým b) a vložíte mu do úst vulgární výrazy nebo ho necháte spáchat zjevně nějaký delikt (nejraději sexuální). Úspěch u konzumentů takovýchto pseudoděl je zaručen. A pokud proti tomu někdo něco má, začne se autor ohánět svobodou projevu, uměleckou koncepcí atd., způsobí se ještě větší rozruch a to je žádoucí, protože každý má přece právo a svobodu se s tím seznámit a lidé a peníze se hrnou a kšefty jsou lepší a lepší...
5. Na mne osobně nesmírně působila kapitola se starcem Zosimou, který bezprostředně po sobě poslouchá přiblblé vtipkování starého Fjodora Karamazova aby ihned poslouchal a dával rady skutečně trpícím ženám, matce která přišla o své děti a říká jí: "Ty plač, Tvým údělem je plakat."
6. Román údajně vznikl jako reakce na autorův pobyt ve vězení, kde byl vězněn otcovrah. Teprve později se přišlo na to, že tento člověk byl nevinný.
7. Jeden osobní názor. Autor dal odpuzující postavě Fjodora Karamazova své vlastní křestní jméno pravděpodobně proto, aby se jiným křestním jménem nedotkl jakéhokoliv člověka, který by toto jiné křestní jméno nesl.

29. června


Milenci a vraziMilenci a vraziVladimír Páral

Zcela souhlasím s názorem helena8303, že Vladimír Páral je autorem jediné knihy, a to knihy Milenci a vrazi. Pokládám to za jeden z vrcholů české poválečné literatury. Mimo již zde mnohokrát komentovaný princip zmodrání červených, který se v dějinách stále opakuje (v žádné jiné knize jsem se s tím nesetkal, s největší pravděpodobností zde autor zpracoval sám svůj fantastický postřeh), bych rád upozornil na něco, co pravděpodobně čtenářům může uniknout, a sice, že do knihy je nenápadně zakomponován novozákonní příběh, včetně analogie postav:
Julda Serafin - svatý Jan Křtitel
Alex Serafin - ďábel
Madda - svatá Maří Magdalena
Iša - Ježíš
Starý Teo - Bůh Otec.
V závěru je dokonce i ukřižování. Ale jak autor sám dále píše, nikdo si toho nevšiml, protože všichni byli zaujati následujícím sportovním utkáním.

Na úvod druhého vydání z 90. let autor dopsal větu, že na druhém vydání nemá potřebu měnit ani jedno slovo. Geniální.

Uvedu jednu myšlenku, která mne napadla. (Nevnucuji ji, ale myslím, že za zveřejnění stojí.) Autor v r. 1973 vydal knihu Mladý muž a bílá velryba. Vytvořil zde postavu mladého člověka, který byl sympatický, nemusel vadit ani čtenářům, ani režimu. Tohoto člověka nechal v závěru románu tragicky zemřít. Pro mne to je vzkaz: "Tuto postavu chce režim, má ji mít. Tím, že ji nechávám zemřít Vám čtenáři vzkazuji, že s ní nesouhlasím. Opravdu nesouhlasím s tím, jak budu od nynějška psát. Z něčeho ale žít musím a psát umím. Bude se Vám to líbit a režimu to nebude vadit."

Osobně zůstávám u knihy Milenci a vrazi.

Závěrem něco ke zfilmování. I když film nedosahuje kvality knihy, tak svým úplným závěrem (který je pouze ve filmu) román krásně a vhodně doplnil. Z vězení propuštěný vrah Roman Gráf jde po odpykání trestu pracovat do sociálního ústavu pomáhat postiženým. Vůbec bych se nedivil, kdyby toto rozjasnění jiskřičkou naděje vyšlo přímo z hlavy autora knihy, který byl v době natáčení filmu o několik desítek let starší.

27. června


Egypťan SinuhetEgypťan SinuhetMika Waltari

Výborná kniha, čte se sama. Do málokteré knihy jsem byl při čtení tak ponořen jako do této. Nicméně napadla mne jedna otázka:
"Přeji si, aby člověk jako Sinuhet byl v okruhu mých důvěrných známých?"
S překvapením jsem si totiž hned dal odpověď:
"Raději ne."

27. června


Kámen a bolestKámen a bolestKarel Schulz

Hobo: Musím uznat, že na Vašem argumentu o nedokončenosti díla je hodně. Michelangelo zemřel několik měsíců po ukončení tridentského koncilu - a to již byly společenské a církevní poměry na zcela jiné úrovni, než v době líčené v závěru románu, který z důvodu autorovy smrti zůstal torzem.

22. června


Michael Rentz fecit. Michael Jindřich Rentz, dvorní rytec hraběte ŠporkaMichael Rentz fecit. Michael Jindřich Rentz, dvorní rytec hraběte ŠporkaJiří Šerých

Špičková monografie podávající vyčerpávající informace o výjimečné osobnosti barokního rytce v Čechách, Michaela Heinricha Rentze, jedna z nejlepších monografií o umělci jakou jsem viděl. Skutečně informace do posledního detailu.

21. června


Kámen a bolestKámen a bolestKarel Schulz

Pročítám si všechny pozitivní komentáře na tuto knihu, souhlasím se všemi, je skvělé, jak jednotliví čtenáři nacházejí různé klady v této knize. Nebudu zde tyto klady znovu uvádět, opakuji, že jsem si jich dobře vědom a tuto knihu mám velmi rád. Nicméně si dovolím ubrat jednu hvězdu z následujících dvou důvodů (jedná se vlastně o jeden důvod - vyzdvižení kladu jedné postavy tím, že je popsána jiná postava negativně bez ohledu na to, jaká tato postava v historii skutečně byla):
1. Dehonestace Girolama Savonaroly. Jakoby zde autor vytvořil tuto postavu cíleně jako protipól ke zdůraznění nesmírně sympatického fra Timotea. Opravdu si historický Savonarola zasloužil, aby byl takto negativně vylíčen? Pokud vím, tak dominikáni se k Savonarolovi dodnes hlásí. Dle mého názoru kdyby se svou reformou aspoň částečně uspěl Girolamo Savonarola, nenastoupil by po několika letech Luther.
2. Vyzdvihování Michelangela tím, že jsou snižováni jeho současní ostatní umělci. Byl jsem ve Florencii a schválně jsem tam vyhledával díla autorů, kteří jsou v knize Kámen a bolest kladeni na druhořadou, ne-li ještě horší pozici, a byl jsem překvapen. Zkuste se třeba podívat na Googlu na sochy Pietra Torrigiana. Je to nádherná směs expresivity a realizmu. Při tom v Schulzově knize je vylíčen jako primitiv, který byl pouze schopen Michelangelovi zlomit nos. Nebo se třeba podívejte na Googlu na obrazy Francesca Granacciho. Máte z nich dojem, že si opravdu zaslouží, aby byly postaveny jako negativní protipól ke zdůraznění Michelangelovy geniality?

21. června


Slezské písněSlezské písněP. Bezruč (pseudonym)

Slýchávám názor, že autor již po Slezských písních nic pořádného nenapsal, že Vladimír Vašek není autorem Slezských písní a podobně. Četl jsem ale knihu Verše starého ještěra, obsahující básně, které nejsou ve Slezských písních. Mé dojmy z obou knih, které nikomu je nevnucuji, ale já osobně jsem o jejich pravdivosti přesvědčen, seřadím níže podle čísel (V mírně pozměněné podobě píši skoro stejný komentář ke knize Verše starého ještěra.):
1. Autor knihy Verše starého ještěra je Vladimír Vašek.
2. Autor knihy Verše starého ještěra je totožný autorem Slezských písní.
3. Autorem Slezských písní je Vladimír Vašek.
4. Vladimír Vašek je totožný s Petrem Bezručem.
5. Vladimír Vašek napsal i po Slezských písních hodnotné verše. Jsou v knize Verše starého ještěra.

20. června


Verše starého ještěraVerše starého ještěraP. Bezruč (pseudonym)

Slýchávám názor, že autor již po Slezských písních nic pořádného nenapsal, že Vladimír Vašek není autorem Slezských písní a podobně. Četl jsem ale tuto knihu "Verše starého ještěra" obsahující básně, které nejsou ve Slezských písních. Mé dojmy z ní, které nikomu je nevnucuji, ale já osobně jsem o jejich pravdivosti přesvědčen, seřadím níže podle čísel (V mírně pozměněné podobě píši skoro stejný komentář ke Slezským písním.):
1. Autor této knihy je Vladimír Vašek.
2. Autor je totožný s autorem Slezských písní.
3. Autorem Slezských písní je Vladimír Vašek.
4. Vladimír Vašek je totožný s Petrem Bezručem.
5. Vladimír Vašek napsal i po Slezských písních hodnotné verše. Jsou v této knize.

20. června


BuddenbrookoviBuddenbrookoviThomas Mann

Dobře napsáno, dobře se to čte, lépe, než autorovy vrcholné práce (tím myslím Kouzelný vrch a Doktora Fausta). Jednu hvězdu ubírám za dost výrazný a asi i hodně nadsazený pesimismus, který z knihy vyplývá. V časovém období, které zachycuje, se přece musely v životě popisovaných lidí vyskytnout nějaké radosti a nejen události, které směřují k jejich pádu. Detaily, které mne zaujaly:
1. Anticipace jednoho z Parkinsonových zákonů - krachující instituce poznáte podle toho, že si stavějí monstrózní budovy. (Zde nový dům Tomáše Buddenbrooka.)
2. Popis geniální hudby, zahrané a nezapsané autorem krátce před jeho smrtí je zde literárně velmi působivý. Popisem neexistující hudby autor anticipoval to, co plně rozvinul v Doktoru Faustovi.
3. Obecný popis průběhu nemoci místo toho aby líčil utrpení člověka, který nakonec na tuto nemoc umírá. Vyvolalo to u mne zvláštní pocit směsi odtažitosti a dojetí.

20. června


Rady zkušeného ďáblaRady zkušeného ďáblaC. S. Lewis (pseudonym)

Užitečná knížka. Z mnoha poučení bych upozornil na jedno: Ďábel nechce úvahy, chce fráze. Například až uslyšíte větu: "To chce změnu!" , vzpomeňte si. Je to typická nic neříkající fráze, která se ale tváří, že nachází jednoduchá řešení na vše.

20. června


KyticeKyticeKarel Jaromír Erben

Nebudu zde opakovat různá vysoce kladná hodnocení, souhlasím se všemi, je to prostě náš český literární poklad, doslova nám Čechům zažraný pod kůži. Dokud budeme, bude i Erbenova Kytice.
Několik neliterárních asociací.
1. Záhořovo lože. Velmi pravděpodobně psáno podle dispozice Hospitalu v Kuksu. (Erbenův rodný Miletín je od Kuksu vzdálen asi 25 km). Kříž na pahorku - střed špitálu Kuks s kostelem. Na východ cesta do nebe - sochy ctností na východě, na západ cesta do pekla - sochy neřestí směrem západním. Poutník jde na západ a dojde k Záhořovi - socha Garina.
2. Symfonická báseň Polednice Antonína Dvořáka. Při notoricky známém textu tuto skladbu vnímáme skutečně jako malý hudební horor.
3. Symfonická báseň Vodník Antonína Dvořáka. Hudba zde téměř doslova mluví. V textu vodník začíná skoro laškovně, až mile, teprve během několika veršů si uvědomujeme, jaká hrůza přijde. Stejně tak začátek Dvořákova Vodníka. Kdo znáte víte, kdo neznáte poslechněte na Youtube, budete zírat, a to již v prvých vteřinách hudby.
4. Kantáta Svatební košile Antonína Dvořáka op. 69. Absolutně fascinující skladba. Kromě zcela strhujících scén, kdy je posluchač bezprostředně uchopen a vtažen spojením geniality textu a hudby (A on tu napřed skok a skok, scéna v umrlčí komoře) zde upozorním na dvě méně nápadné, ale hudebně psychologicky skvělé záležitosti: Jednak jak se temná hudba na dvou místech úžasně rozjasní při zjevení panny Marie na začátku (text Na stěně nízké světničky...) a před závěrem (modlitba Maria panno při mně stůj), jednak jak se mění atmosféra v hudbě, když dívka náhle přestává být jen pasivně vlečena, ale sama se ujímá aktivity (Však jsi ty byl vždy přede mnou). Kdo neznáte poslouchejte, nebudete litovat. (Na Youtube je to celé.)

15. června


KantůrčiceKantůrčiceK. Světlá (pseudonym)

Jako příběh sice nic moc, ale dávám zde plných pět hvězd, jelikož kniha má velký význam tím, že autorka zde zachytila a dokumentovala spoustu dobových folklorních zvyků, tradic, lidové magie a léčitelských praktik.

15. června


BabičkaBabičkaBožena Němcová

Domnívám se, že dokážu ocenit literaturu tak, abych pochopil kontext doby, kdy vznikla. Prostě co vzniklo v 19. století bude mít punc 19. století. Proto budu Babičku vždy obdivovat, je to opravdu vrcholné dílo, bez něhož si českou kulturu nelze představit.
Stran ilustrací: Jistěže obdivuji nádherné ilustrace Adolfa Kašpara, ale dovolím si upozornit na jejich záludnost. Zkuste se zamyslet nad následujícím názorem, než ho zcela zavrhnete: Pokud čtu babičku z knihy ilustrované Adolfem Kašparem, mám někdy tendenci se spíše dívat na obrázky a text vnímat jako vysvětlení k nim. Z tohoto hlediska mám daleko raději ilustrace Petra Dillingera, které skutečně doplňují ("ilustrují") text, na který je zaměřena hlavní pozornost. Není to zde procházka galerií, ale četba knihy. Je to velké umění pro ilustrátory opravdu jen doplnit text tak, aby obrázky na sebe nestrhávaly hlavní pozornost a při tom zůstaly vysoce umělecky hodnotné.

15. června


Velký rozvod nebe a peklaVelký rozvod nebe a peklaC. S. Lewis (pseudonym)

Autor v závěru píše cosi jako že nechce být novým prorokem ani tvořit nějaké nové náboženské směry a celou svou jakoby novodobou kratší verzi Dantovy Božské komedie nakonec vysvětluje jako svůj sen, ze kterého se probudil. Nicméně tato kniha opravdu řeší všechna dilemata, která člověka napadají, když uvažuje o nebi a o pekle - jak třeba může být matka blažená v nebi když ví, že její syn je v pekle? Je to řešitelné tak, co zde napsala ZuzziŠ s poukazem na M. O. Váchu: Vstup do pekla a setrvávání v něm jsou dobrovolné. Skvělá kniha, která se čte sama.

13. června


Daleká cesta za domovemDaleká cesta za domovemRichard Adams

V této knize najdeme jeden z asi nejpádnějších argumentů pro demokracii oproti autoritářským režimům. Je to krátce před koncem knihy, kdy Tlauli říká větu: "Můj vrchní králík mi přikázal bránit tuto chodbu." Kdo jste četli, chápete, kdo jste nečetli čtěte, stojí to za to, je to vynikající skvělá kniha.
P. S. Film jsem neviděl a ani vidět nechci. Mám pocit, že by to můj čistý dojem z knihy mohlo narušit.

13. června


Kronika vlády Karla IX. a vybrané novelyKronika vlády Karla IX. a vybrané novelyProsper Mérimée

Dvě poznámky:
1. Výborný historický román. Je psán tak poutavě a řekl bych i moderně, že je neuvěřitelné, že vyšel již v roce 1829.
2. Začátek je tak výrazně podobný začátku Dumasova románu Tři mušketýři (ten vyšel až v roce 1844), že nemám problém začátek Třech mušketýrů označit slovem plagiát.

10. června


TamangoTamangoProsper Mérimée

Jestli některé literární dílo udělalo maximum pro boj proti otroctví, tak je to tato geniální povídka. Kdo neznáte čtěte.

10. června


Jeho královstvíJeho královstvíMika Waltari

V této knize se autorovi povedlo něco neuvěřitelného. Kdykoliv se tam objeví a promluví Ježíš Kristus, tak se ta kniha jakoby rozzáří. Nemáte stejný dojem?

09. června


Knoflíková válkaKnoflíková válkaLouis Pergaud

Zvláštní je, že nejslavnější citát z Knoflíkové války je z filmu, v knize není - je ta věta (necituji asi přesně):
"Kdybych to byl věděl, tak bych tam nechodil."
Tato věta bohužel zlikvidovala vůbec nejlepší větu z Knoflíkové války, totiž tu úplně poslední, ta zase není ve filmu, je pouze v knize. Říká ji jeden ze členů lovernské armády, která je zrovna těžce zdevastována mohutným kolektivním rodičovským výpraskem (opět necituji asi přesně, jen po paměti):
"A nejhorší je na tom to, že až my vyrosteme, budeme stejně pitomí jak jsou oni teď."

09. června


1