Legens komentáře u knih

Viz můj komentář k prvé knize, ve které jsou prvé dva díly "Příběhy Jákobovy" a "Mladý Josef". Komentuji tam celý román ve všech dílech.

Viz můj komentář k prvé knize, ve které jsou prvé dva díly "Příběhy Jákobovy" a "Mladý Josef". Komentuji tam celý román ve všech dílech.

Komentuji všechny čtyři díly (u nás vydané ve třech knihách)

V této knize je na více než 1600 stranách rozepsán příběh Josefa egyptského, čili to, co je v bibli (závěrečná část 1. knihy Mojžíšovy Genesis) asi na sedmdesáti stranách. Popisovat obsah je zbytečné – pro každého, kdo má jen matné znalosti bible je dobře známý. Popíšu zde některé myšlenky, které mne při čtení napadly, aniž bych si dělal nárok na to, že to je to „co tím chtěl básník říci“.
1. Kniha mi dala určitý vysvětlující pohled na evidentní nespravedlnosti a násilí ze Starého zákona. Uvědomil jsem si, že tyto záležitosti se děly a dějí ve všech dobách, kdykoliv a kdekoliv. Bůh dal člověku svobodnou vůli. Člověk ji zneužil a zneužívá, často přímo ke strašlivým zločinům. Tím si Boha znepřátelil a Bůh ho zavrhl. To, že si Bůh vyvolil jeden národ, kterému zjevil pravdu, ještě neznamená, že příslušníci tohoto vyvoleného národa se budou chovat jinak než ostatní lidé. A to platí i pro protagonisty tohoto románu. Všichni (včetně Josefa a jeho otce Jákoba) mají své negativní vlastnosti, zejména Jákob. Záleží na tom, jak se k nim staví a zda dokáží pracovat na jejich zlepšení. Ve starozákonních podmínkách to bylo dost obtížné, jelikož lidé neměli ještě příklad Ježíše Krista v přijetí kříže. To je totiž opravdu jediný způsob, jak v těchto podmínkách žít a tím zdokonalovat sebe i dávat příklady svému okolí. Josef egyptský je sice nedokonalým, ale přece jen předobrazem Krista. Nedokonalým proto, že Kristus se nám podobal ve všem, kromě hříchu. A Josef hříšný byl. Kristu se ale podobal právě v tom, že veškerá utrpení, která během života zažil tiše přijal. Využil jich nejlépe, jak je může hříšný člověk využít – během prožívání těchto svých pádů a utrpení přemýšlí o tom, čím se dříve provinil, utrpení chápe jako trest za tato provinění a nachází v něm do budoucna východisko, jak se svých negativních vlastností zbavit.
2. Se značnou odvahou si zde dovolím zde uvést myšlenku, která mne napadla, a sice že kniha doplňuje biblickou knihu Job k větší dokonalosti. Kniha Job pojednává o utrpení spravedlivého člověka. Stejnou problematiku řeší podkapitola „V jámě“ z páté kapitoly a podkapitola „Jákob truchlí pro Josefa“ ze sedmé kapitoly, oboje z druhého dílu knihy s názvem „Mladý Josef“. Biblický Job a Mannův Josef i Jákob mají v době utrpení každý na svou situaci jiný, ale přesto jaksi správný a vzájemně se doplňující pohled.
3. Nevím proč, snad proto, aby autor poukázal, že v každém z nás může být zaseto čisté zlo, zbavil již sám o sobě děsivý biblický příběh jediné Jákobovy dcery Díny všeho, co by mohlo zavánět jakýmkoliv náznakem ospravedlnění toho, co jí její bratři a dle Mannovy verze nakonec i její otec Jákob udělali. Zůstává to nevysvětlené. Je to snad jakési prorocké vidění toho, co se po několika letech od napsání tohoto textu začalo dít v Německu?
4. Dobře je v románě ukázán rozdíl mezi člověkem hříšným a zvrhlým, jak na to poukázal papež František. Hříšný člověk na sobě pracuje, lituje hříchů a je možno mu odpustit. Zvrhlý člověk si vůbec nepřipouští, že to, co dělá by mohlo být zlo a takto zcela prost výčitek svědomí dělá i ta největší svinstva, jaké si je možno vymyslet. Případ totální zvrhlosti jsou v románě postavy Huij a Tuij.
5. Je zvláštní, že se Thomasi Mannovi v románě „Josef a bratří jeho“ a Miku Waltarimu v románě „Egypťan Sinuhet“ podařilo asi nezávisle na sobě dát oba romány nejen do stejného prostředí, ale i stejné doby. Oním faraónem, který pověřil Josefa správou Egypta je Achnaton, a jsou zde i jiné shodné postavy.
6. Známý příběh Josefa a manželky jeho pána Pótifara je zde zpracován na poměrně dlouhém úseku. Postava Pótifarovy manželky je zde líčena trochu méně nesympaticky než v bibli, autor dává v celé záležitosti část viny i samotnému Josefovi.
7. Velký prostor v románu má příběh Josefova otce Jákoba.
8. Knihou občas probleskne náznak humoru. Když Jákob žehná Josefovým synům tak požehná druhorozenému Efraimovi jako prvorozenému a prvorozenému Manasesovi jako druhorozenému. V bibli je tím Josef roztrpčen, snaží se otce opravit, ale Jákob mu říká, že to tak je správné. V Mannově knize jsou již synové odrostlí. Hlavním zážitkem z celého požehnání je pro ně rozmrzelost, protože měli na to dobu domluvený se svými vrstevníky lov gazel, kterého se takto nemohli zúčastnit.
9. Prvá kapitola posledního dílu (Josef živitel) s názvem „Předehra v hořeních pořadích“ je chuťovkou i oříškem. Prvé dvě knihy překládali do češtiny Ivan Olbracht a Helena Malířová. Poslední díl geniální Čechoněmec (či Němcočech) Pavel Eisner. Thomas Mann dosti často „ujel“ do složitého textu, a když se k tomu ještě přidá Eisnerův překlad, který českého čtenáře rozhodně nešetří, tak to dokáže vyvolat krásnou kombinaci luštění, jakéhosi odporu (v současnosti je velmi obvyklé a populární kritizovat neobvyklou a archaickou češtinu) a přitažlivosti. Během čtení této kapitoly mi s překvapením došlo, že jejím autorem je ďábel, který čtenáři s pravou ďábelskou inteligencí vysvětluje, že Bůh stvořil člověka na doporučení ďábla. Krásná anticipace toho, co autor vzápětí dokonale zpracoval v románě „Doktor Faustus“
10. V knize jsou náznaky proroctví příchodu Ježíše Krista, pochopitelně ne takto jmenovitě. Vyslovuje je Jákobův otec Izák a na jiném místě i Jákob.

Můj komentář se vztahuje na "Sedm legend" a "Epigram". Hodnotit básně si netroufám, občas si namátkově některou přečtu a jsem překvapen její kvalitou (např, báseň "Zříš hvězdu v dálavách" na str. 20).
Takže "Sedm legend "- skvělé. Vynikající je pátá legenda "Svatý hříšník Vitalis", která má vtipný, velmi diskrétně a vkusně podaný erotický nádech. Trochu to připomene novelu z Dekameronu, ale dle mého názoru je o dvě až tři třídy lepší než Boccacciovy příběhy. Upozorňuji ale, že si ji více užijí ti čtenáři, kteří legendy začnou číst od začátku, pěkně jednu po druhé, aby si zvykli na to, jak Panna Maria krásně aktivně ovlivňuje ty, kteří ji prosí o pomoc. V té páté legendě totiž tato aktivita je rovněž, ale jaksi skrytě podaná. Ten, kdo nemá přečtené ty předchozí legendy, si toho tak nevšimne a neocení to.
"Epigram" je mistrovské dílo, čítající přes 230 stran textu. Protagonisté prožívající svůj příběh si zde navzájem vyprávějí historky, které mají charakter samostatných povídek (různých nálad, včetně veselých i smutných), které jako celek představují poučnou a při tom zábavnou školu respektu, tolerance a vzájemné vnímavosti pro kohokoliv, ale zejména pro mladé lidi, kteří se rozhodují vstoupit do manželství.

Tento skoro dvěstěosmdesátistranový veršovaný román z roku 1904 popisuje problémy a jejich prožívání, se kterými se setkávali a nepochybně i nyní setkávají lidé zde v Čechách a na Moravě a do jak značné míry se na nich podílí různé vlastnosti, bohužel často nevraživost a závist. Pro dost jednoznačně nesympaticky popisované protagonisty německé (resp. rakouské) národnosti jsem chtěl původně půl hvězdy ubrat, ale nakonec jsem si řekl, že jsem v té době nežil a autor ano, asi věděl, proč to píše. Na knize je fascinující její závěr - snad v žádném díle jsem se nesetkal s tak velkou kombinací zoufalé tragiky a odhodlaného (i když paradoxně stejně zoufalého) optimismu. Prostě v podmínkách totálního zmaru a zkázy celoživotní snahy se vždy najde někdo, kdo se do té celoživotní snahy práce a podnikání pouští a bude znovu a znovu pouštět, přestože je zde velmi pravděpodobné, že vše skončí tragickým neúspěchem. Název "Český román" má tato skvělá kniha plným právem.
Čtěte, stojí to za to.

Vynikající autobiografický román. Zachycuje dost podrobně období od dětství po střední věk. Cením na něm zejména to, že problémy každého věku jsou zde líčeny tak, jak je člověk v té době skutečně vnímá. Například dětství zde není předváděno z jakéhosi ironického nadhledu člověka, který z něj již vyrostl a chápe, že to ve skutečnosti bylo "jinak" než si tehdy myslel, ale opravdu tak, jak ho v té době prožíval. A to se týká i dalších úseků života. Autor se při tom nešetří, nedělá se lepší, ale ani horší. Nepříjemné úseky života, na kterých se jaksi spoluprovinil dobře popisuje a nijak svá jednání neomlouvá, na druhé straně přesvědčivě vylíčí, jak on sám byl někým jiným oklamán aniž by prožíval vůči dotyčnému nějaké pomstychtivé pocity. Jakoby si říkal ono biblické (v knize ale necitované) "kdo sám jsi bez viny, první hoď kamenem". Moc krásné je jeho vylíčení vztahu k ženám, který je vstřícný, pozitivní, ale při tom jaksi rozpačitý, více ale uvádět nebudu, zavánělo by to nežádoucím spoilerem.
Je to vůbec prvá kniha, kterou jsem od tohoto autora přečetl a určitě ne poslední.

Překrásná, nesmírně dojímavá novela Pana Spisovatele. Spoiler je nežádoucí, čtěte.

Geniální. Franz Werfel je prostě Franz Werfel, Pan Spisovatel. Pokud jste to nečetli, tak několik rad:
1. Ideální je, pokud již máte aspoň 20 let od maturity. Čím více, tím lépe. Je to můj případ a pomohlo mi to se perfektně vcítit do zde popisovaných stavů lidí, kteří se s odstupem takovéto doby po maturitě sejdou. Kdybych to četl v mladém věku, asi by to nebylo ono. Čili ještě jednou: máte-li 20 a více let od maturity a nečetli jste to, hned čtěte.
2. Pokud máte méně, něž 20 let od maturity, čtěte rovněž. Ta kniha je natolik dobrá, že nestojí za to riskovat, že by se Vám mohlo podařit se staršího věku nedožít, aniž byste si to přečetli.
3. Pokud jste tuto knihu nečetli a nemáte o ní žádné informace, tak je neshánějte. Spoiler je zde vysoce nežádoucí. Pokud je mi známo, tak kniha u nás vyšla v češtině pouze edici Světová četba ("Střelka") v r. 1958. Nečtěte si předem žádné vysvětlující texty, ani ten na obálce. Vynechejte předmluvu a začněte rovnou na straně 27 (ev. na straně 25 - viz bod 4.).
4. Na straně 90 dole je nádherná věta: Proti velkým přednostem druhého není jiného prostředku záchrany, než láska. Teprve po dočtení knihy jsem si všiml, že tato věta je uvedena jako motto románu na straně 25. (Pravděpodobně se jedná o citát z Goetha.)
5. Bez rizika spoileru: To, co je uvedeno v předposledním odstavci na straně 29 a v odstavci rozděleném jedním řádkem na straně 29 a zbytkem na straně 30, že Arnošt Sebastian odmítl postupovat v kariéře z nedostatku ctižádosti nebo z pýchy, není dle mého názoru pravda. Vyplývá to z následujících kapitol, naznačuji to v bodě 6.
6. Rovněž bez rizika spoileru: Asi po 10 stranách textu čtvrté kapitoly jsem si uvědomil pocit, který se čtením dalších kapitol stále více a více upevňoval, a který jsem v předchozí třetí kapitole vnímal jen podvědomě, a sice, že se zde Arnošt Sebastian zpovídá.

Velmi kostrbaté a nepřesvědčivé pokračování románu "Hrabě Monte Christo". Pokud po tom pátráte, protože se vám "Hrabě Monte Christo" líbil a chcete vědět co bylo dál (což byl můj případ), tak pátrat přestaňte, nestojí to za to. Jednu hvězdu dávám za úplný závěr, kdy zločinec, který byl jakýmsi osudem veden coby nástroj pomsty, jsa si vědom svých předchozích zločinů sám dobrovolně přijímá za tyto své předchozí zločiny trest.

Hodnota této knihy těžce stoupla s časem. Kniha byla vydána v roce 1922 a představuje vtipné veršované v té době pomyslné epitafy hudebníků, kteří tehdy žili. Při její četbě máme zvláštní rozmanité pocity, jelikož my již víme (nebo u méně známých osobností si to můžeme zjistit) jak a za jakých podmínek dotyční skutečně zemřeli. Některé tyto verše provázejí vtipné ilustrace Dr. Desideria, což byl pseudonym malíře Hugo Boettingera.
Dovolím si uvést dva příklady, z nichž ten druhý dobře ilustruje moje výše uvedené pocity:

Leoš Janáček

Zde Janáček svou bílou hřívu složil,
jenž roků sta se na Moravě dožil.
Byl přes to mlád! Neb v šedesátce let
svou operu zřel prvně provádět.
Na věky potřel starou melodii
svou slavnou nápěvkovou theorií.
Znal nápěvky všechmožných živých tvorů
a řeči spád i náměsíčních sborů.
teď duše jeho vzlétla k nebi vzhůru
nápěvky sbírat andělského kůru.

Karel Hašler

Hašlere, Tvůj zmlkl smích,
umlkl Tvůj ret,
nyní zřídíš v nebesích
rajský kabaret!
Za kloboučkem kvíteček,
pod kloboučkem pleš,
leh´ Jsi´s ve svůj hrobeček,
klidně si tu lež!

Velmi hodnotná monografie, která je z hlediska hudby Josefa Myslivečka vůbec nejcennější ze všech. Skvělý je seznam Myslivečkových skladeb. Cenné je autorovo sdělení, že to byl Josef Mysliveček, kdo začal psát skladby pro dechový oktet tak, jak ho známe dnes (dva lesní rohy, dva klarinety, dva hoboje, dva fagoty). Plně souhlasím s autorovým názorem, že právě dechové oktety jsou jedny z nejzdařilejších Myslivečkových skladeb. Na konkrétních hudebních příkladech je v knize ukázáno, jaký měl Josef Mysliveček vliv na W. A. Mozarta. A již úvodní úvaha nad dochovanými podobiznami, z nichž je zcela logicky odvozeno, že jen jedna z nich ukazuje skutečnou skladatelovu podobu, ukazuje na autorův perfekcionismus.
Stran detailů životopisu Josefa Myslivečka se nabízí velmi zajímavé srovnání s knihou M. Šagiňanové „Zapomenutá historie“. M. Šagiňanová z dochované korespondence usuzuje, že skladatel měl vynikající lidské morální kvality a předvádí to s takovou přesvědčivostí, že čtenář si ani neuvědomí, že autorka je do svého protagonisty doslova zamilovaná, což značně ztěžuje objektivitu jejích argumentů, a to přesto, že se o tuto objektivitu jakoby snaží. Když například z korespondence Josefa Myslivečka vyplývá, že by se dotyčný mohl chlubit a nikoliv mluvit pravdu, ověřuje si M. Šagiňanová z jiné dochované korespondence, že se skladatel nechlubil. Na druhé straně zcela suverénně dává Leopoldu Mozartovi vlastnosti "přízemní a neomalený", a to asi jen proto, že se dotyčný o Josefu Myslivečkovi vyjadřuje kriticky. Snad aby se takovéto "neobjektivitě" vyhnul, nachází Daniel E. Freeman u Josefa Myslivečka přesně opačné vlastnosti, než M. Šagiňanová (jejíž knihu dobře znal), a to z těchtýž pramenů. Skladatel je zde vylíčen spíše jako chladný kariérista využívající svých známých lidí (konkrétně Leopolda a Wolfganga Amadea Mozarta) čistě ve svůj prospěch. Srovnáním obou knih jsem si uvědomil, že z fakta z monografií vnímáme vždy prostřednictvím člověka, který nám je předkládá, s tímto jevem je při pokusu o nalezení "objektivity" nutno počítat.
Proč ubírám jednu hvězdu: Za dost závažný nedostatek knihy pokládám zcela suverénní autorovo tvrzení, že nemocí, která v posledních letech skladatele sužovala, a nakonec byla příčinou jeho smrti byla syfilis. (Toto bylo bohužel do širokého povědomí nedávno usazeno prostřednictvím filmu „Il Boemo“.) Je neuvěřitelné, jak autor jinak vynikající monografie naivně absolutizuje tento nepodložený argument. Mluvil jsem o tom s mým známým, který je lékař. Řekl jsem mu řekl vše, co jsem o Myslivečkově nemoci z literatury věděl a zeptal jsem se ho co si o tom myslí. Řekl mi, že z toho, co jsem mu sdělil, že diagnóza syfilidy není vůbec jistá. V bodech zde napíši, co o tom na základě tohoto hovoru mohu sdělit:
1. Protože nemůžeme zkoumat skladatelovy ostatky, nemůžeme vědět, na co zemřel. A zkoumat skladatelovy ostatky nemůžeme, protože nevíme přesně, kde byl pohřben (víme jen ve kterém římském kostele, ale nevíme přesně kde v něm).
2. Argumenty, že se mohlo jednat o syfilis, jsou zaprvé to, že se skladatel pohyboval v divadelním prostředí, a zadruhé jisté ironické narážky z dopisů otce a syna Mozartových.
3. Freemanovo tvrzení, že syfilis deformuje nos, je sice pravdivé, ale nikoliv u získané, ale u vrozené syfilidy. A pokud byl Josef Mysliveček jednovaječným dvojčetem svého bratra Jáchyma, podle něhož byl posmrtně namalován jeho portrét, pak tento portrét nevykazuje typickou deformaci sedlovitého nosu spojenou s vrozenou syfilidou. Můžeme tedy jasně dojít k závěru, že Josef Mysliveček neměl vrozenou syfilidu. Zákrok pálení nosu, který skladatel podstoupil, mohl být způsoben syfilitickou deformací nosu, jelikož deformace u této nemoci jsou velmi rozmanité a mohou být na mnoha místech, včetně nosu, ale nejde o typickou syfilitickou deformaci sedlovitého nosu, která se vyskytuje pouze u vrozené syfilidy.
4. Argumenty, proč se o syfilis jednat nemuselo: Sám Josef Mysliveček tvrdil, že jeho nemoc začala dopravní nehodou, pádem kočáru. Můžeme předpokládat, že utrpěl zranění na více částech těla (W. A. Mozart píše o rakovině na noze, mohlo se jednat o hnisavé hojení rány). Stran nosu: Pokud byl nos poraněn a následně tam došlo k infekci (což se běžně stává), pak je takové onemocnění velmi nebezpečné i dnes. Nos má přímé žilní spojení s mozkovými plenami a vždy existuje riziko hnisavého zánětu mozkových plen. To by v předantibiotické éře bylo jednoznačně smrtelné. Stěžejním způsobem tehdejší léčby bylo otevřít infekci navenek, aby hnis nezůstával v těle a vytékal ven. Takže onen chirurg („osel Caco“, jak psal W. A. Mozart) tím drastickým zákrokem vypálením nosu za cenu vzniku zmrzačující deformity s dlouhodobým odtokem hnisu do obličeje s největší pravděpodobností zabránil rozvoji zánětu mozkových blan a zachránil Josefu Myslivečkovi na čtyři roky život. Během těchto čtyř let byl Josef Mysliveček stále aktivním a úspěšným skladatelem, což by asi při pokročilém stadiu syfilidy, které mívá těžké psychické projevy ve smyslu demence, nezvládl.

Takže nechme otázku nemoci Josefa Myslivečka raději v nejistotě a mějme radost z jeho nádherné hudby.

Stejně jako u jiných knih tohoto autora je zde nesmírně cenné to, že on vychází kromě svých rozsáhlých znalostí i z obrovských zkušeností dlouholetého primáře psychiatrického oddělení. Kromě velmi dobře zde podaných teoretických informací dovede proto také perfektně rozlišit a ve svém sdělení v této knize vycházet z toho, které jevy z okruhu různých projevů člověka opravdu můžeme přisoudit duchovním bytostem (dobrým i zlým, a to jak z pohledu křesťanského, tak z pohledu jiných náboženství), a které jevy jsou čistě psychogenní, a to včetně skutečných psychiatrických onemocnění.
Pro českého čtenáře jedna druhotná, nikoliv nepodstatná informace: Měli bychom si udržet znalosti slovenštiny. A k tomu jsou ideální ty knihy, ze kterých se můžeme dovědět něco, o čem v češtině tyto informace sehnat nemůžeme. Knihy pana primáře Rosinského, a konkrétně tato, k takovýmto zdrojům jednoznačně patří.

Tato kniha je asi jeden z nejodlehčenějších příběhů, které jsem od autora četl. Dávám jí plných pět hvězd (pro onu odlehčenost jsem zpočátku zvažoval jen čtyři) poté co jsem si uvědomil, že autor není jen nyjícím romantikem, jak si o něm dost často někdo dělá představu. Spektrum jeho tvorby je široké. Kniha plně odpovídá tomu, co je naznačeno v předmluvě, cituji:

Ukázala jste velkým svým španělským vějířem k obzoru a pravila jste mi: "Jak zajímavou odysseu provozuje tam nahoře vítr s lehkými těmi mlhami. Každým okamžikem mění se neočekávaně jejich tvar. Kdybych byla básníkem, improvisovala bych cos podobného. Hlavní úlohu v mém ději hrála by náhoda, právě tak ji v životě hraje, zadul by vítr-náhoda každý okamžik neočekávaně z některého úhlu světa, a jaká příležitost by to byla pozlobiti pedanty!"
Nuže, madame, pokusil jsem se o něco podobného, ač to velké, krásné jméno "básník" usurpovati si neosměluji, a věnuji skrovnou svou improvisaci Vám která...
...
Jednoho úspěchu ale dosáhnu přece, madame: pozlobím pedanty. Pohoršení těch pánů, jímž fantasie hříchem, vkus neznámou věcí jest, potřebuji k uspokojení svého uměleckého svědomí.
,,,
V okamžení, kdy by mne úsměvem vzájemně si rozumějících augurů do svého cechu přijmouti chtěli, zemřel bych žalem, a vy víte, že nesmím dříve zemříti, než jsem uviděl Sevillu, kam celou duší toužím.

Knihu pěkně ve své monografii charakterizuje Tereza Riedlbauchová, že vychází z knížek lidového čtení. Jedná se o bohatě rozvětvený dobrodružný příběh. Snad nenaruším tomu, kdo to nečetl dojem, že zážitek z četby bude mít větší, když bude ten příběh vnímat s poněkud ironickým nadhledem a stavět se k němu tak trochu jako k parodii na dobrodružnou literaturu skutečně typu "knížek lidového čtení", a to přesto, že se jedná o vpravdě zeyerovský romantický příběh okořeněný láskou, zločinem i smrtí.
V Zeyerových i velmi vážně míněných romantických knihách občas probleskne jiskra téměř přízemního humoru. Dovolím si to naznačit ještě jedním citátem z této knihy, kdy protagonistka líčí svůj život, zde je na začátku, kdy žila s rodiči ve mlýně, při jehož posledních slovech sem se upřímně a nahlas zasmál:

"Ale ten Váš mlýn jest zajímavější, než Escurial a Windsor dohromady!" zvolal s nestrojeným nadšením Kosmas, "a že jste se vy v něm narodila, činí z něho pro mne nejpřednější budovu na světě!"
"Přijímám vaši poklonu ne pro sebe ale pro mlýn, odpověděla s úsměvem, ostatně nepovažujte podrobné popisování mého rodiště za vstup k nějaké délkou hrozící biografii. Upomínky moje nejsou dosti příjemné, abych se o nich rozhovořila. Kdybych ale měla vlohy básnické, byla bych nevyčerpatelnou obdivovatelkou lesa, který nás ze všech stran obklopoval, stíny svoje na náš práh, tajuplné svoje zvuky až do naší sednice sýlal. Zmiňuji se ale o něm ale pouze proto, že modré jeho šero pro ubohou moji matku bylo kouzlem neodolatelným, jedinou její radostí pod sluncem - neb matka moje náruživě pytlačila."

Knihu jsem se pokusil číst, ale nějak mi to nešlo, odkládám na budoucí dobu. Proč tedy dávám plných pět hvězd?
(Teď se stydím za následující větu, která se zde v komentářích občas objevuje, nemám ji rád a občas ji vysloví i moji známí, když se jich zeptám, zda četli tu či onu knihu a oni odpoví následující větou, za kterou, opakuji, se stydím, ale pro vysvětlení komentáře k této knize ji musím vyslovit i já):
Viděl jsem film. (Myslím tím natočený podle této knihy). A tam mne doslova šokoval jeden dle mého názoru fascinující verš, který se mi opakovaně léta vybavuje, kdykoliv vidím tuto knihu či jenom zmínku o ní. Za tento dojem prostě musím dát pět hvězd. Onen verš je:
"Smrti, sama zajdi smrtí zlou."
(Navíc - když té knize dávám pět hvězd aniž bych ji přečetl - to je přece pro samotného mne výzva, abych ji opravdu přečetl.)

Většinou u knih tohoto autora váhám, zda nemám půl hvězdy ubrat za to, že opakovaně zpracovává téma chudého synovce, který se snaží připravit o peníze bohatého strýce. Nicméně posléze se u čtení jeho knih tak dobře bavím, že to udělat nemohu. U této knihy jsem narazil navíc na absolutně vynikající předmluvu, která je dokonalou odpovědí na kritiky. (Jako doplněk uvádím, že vynikající preventivní odpověď na kritiky jsem nalezl ještě v předmluvě knihy Julia Zeyera "Dobrodružství Madrány", ale hlavně u povídky Nathaniela Hawthornea "Experiment doktora Heideggera" - tato povídka i s uvedenou kritikou je u nás vydána v souborném vydání povídek "Mateřské znaménko"- zde je odpověď na zveřejněnou kritiku dodatečná, stručná, mistrovsky geniálně dovedena k naprosté dokonalosti.)
Skvěle vystavěný Wodehouseův humoristický příběh je proložen vtipnými hláškami, z nichž vybírám:
1." Gesto, kterému se říká "lomit rukama", se zřídka vidí ve skutečném životě, ale lady Constance Keeblová v této situaci s rukama skutečně provedla něco, co by se dalo označit při volném výkladu jako lomení."
2. "Mac měl mnoho podivuhodných vlastností, ale chyběl mu takt. Byl typ muže, který by se snažil obveselit Napoleona vyprávěním o zimních sportech v Moskvě.
3. "Bylo mu jako herci, který počítal s bohatým aplausem, a nyní odchází ze scény po mohutné řeči bez jediného zatleskání."
4. (Zde je řeč o praseti, resp. svini, které vyhrává ceny na soutěžích o váhu prasat, její jméno je "Císařovna z Blandingsu". Dívka Milicent mluví s jejím chovatelem, hrabětem Clarencem Emsworthem. Citaci trochu zkracuji):
"Co s ní děláš?" zeptala se Milicent zvědavě. "Předčítáš jí pohádky na dobrou noc?"
----
"Cokoli dělám, má drahá, jest určeno k tomu, aby splnilo svůj účel. Je v obdivuhodné formě."
"Nevěděla jsem, že má nějakou formu. Když jsem ji naposled viděla, formu vůbec neměla."

(SPOILER) Ke komentáři k této knize přistupuji po dost dlouhé době po jejím posledním přečtení - četl jsem ji opakovaně, naposledy asi před dvěma měsíci. Stále jsem váhal, zda zde vůbec nějaký komentář psát, protože kniha ve mně zanechala velmi rozporuplné pocity (dovoluji si zde zdůraznit, že Julius Zeyer patří k mým oblíbeným spisovatelům). Až jsem si asi před týdnem uvědomil, že právě tyto vyvolané rozporuplné pocity jsou tím, co činí tuto knihu tak kvalitní. Nejméně problematická a nejvíce přístupná je poslední legenda "Samko Pták". Tam se čtenář může seznámit s určitým druhem svatosti. Krásné je zde srovnání skutečně svatého Samka s klášterními mnichy, kteří mu poskytli útočiště - čili srovnání svatého s nesvatými, ale poctivými lidmi, kteří celým svým životem směřují ke spáse, přestože přítomnost svatého mezi sebou si uvědomí až po zázračné promluvě Krista ze Samkova kříže. Ale i zde je rozporuplnost. Představte si, jak se asi dobrému člověku maďarské národnosti bude číst počáteční věta: "Noc byla temná jako osud slovenského kraje, bouře duněla v dáli jako lítý vztek mongolské hordy, která podnes utýraný lid ten dáví." -??-
Druhá legenda "El Cristo de la Luz" ve mně nechávala ony rozporné pocity hlavně proto, že zde jako protagonista vystupuje člověk, který se pokusí o hromadnou vraždu. Východiskem, které jsem si uvědomil po delší době je to, že Kristus vidí až na dno Abísainovy duše a opakovaným zázrakem zabrání provedení této vraždy. Abísainova nenávist ke Kristu byla vlastně láska k tomu, o čem byl přesvědčen, že je pravda, tak Abísain je nakonec spasen, ale jiným zázrakem Kristovým zázrakem jsou lidé k němu dovedeni, on je jimi umučen a za své zločiny vlastně světsky potrestán. Kristus ale tímto trestem trpí, protože ví, že Abísainova smrt byla nikoliv z důvodu trestu za zločin, ale z důvodu mezilidské nenávisti, která kdekoliv se projeví, tak zhoršuje krvácení z Kristových ran. Legenda je vlastně naplněním doporučení: "Hříchy nenávidět, hřešící milovat." A krátce po tomto uvědomění si oné problematické Abísainovy lásky jsem si uvědomil něco jiného, a sice jak v Abísainově stínu zcela v legendě zaniká prostá skutečná svatost dívky Rispy. Toto bychom si měli opravdu uvědomit a dívat se více kolem sebe, abychom vnímali i drobné dobré lidské činy, které často zanikají ve stínu těch nápadných, nebo hůře, ve stínu nám stále předkládaných informací o zlu.
Prvá legenda "Inultus" je dle mého názoru nejproblematičtější ze všech. Ale právě proto, že nutí přemýšlet, je tak skvělá. Vždyť zde jako východisko dokonalého uměleckého díla je do extrému vraždy dovedený sadomasochismus. Inultus sochařce sám doporučí, aby ho zabila, a ona přestože tento úmysl neměla zkratkovitě podlehne tomuto jako bleskem vnuknutému nápadu, skutečně ho zabije a dle jeho umírajícího modelu stvoří vrcholné umělecké dílo. Sochařka si potom (znovu jako bleskem) uvědomí, že ho milovala (ano, zvráceným způsobem ho skutečně milovala) a z výčitek svědomí spáchá sebevraždu. Mrtvého Inulta na pohřbu doprovází král David a Spasitel. Připusťme, že je to pravda a Inultova oběť je takto oslavena. Ale jaký je posmrtný osud sochařky? Vždyť onen oslavovaný Inultus jí sám k té vraždě ponoukl! Proč tedy má ona trpět za to, že zkratkovitě tomuto podnětu podlehla? A potom v návalu dalšího zkratkovitého jednání udělala to co udělala a místo pokání upadla do smrtelného hříchu. Věčná nezodpovězená otázka viny a trestu. Mám pocit, že v této problematice se zde Julius Zeyer přiblížil Dostojevského románu "Zločin a trest" , i když jiným pohledem. V Dostojevském totiž východisko je, zde ne. Poučení by snad mohlo být to, že různé psychopatické sklony (psychopati na rozdíl od psychotiků jsou odpovědni za své jednání) je možno silou vůle proměnit tak, že energie těmito sklony vytvořená se může transformovat např. do práce nebo uměleckého díla. Ale proč s takovýmto sporným závěrem? Je to symbolické poukázání na to, že se svými sklony a skrytými vášněmi je třeba bojovat celoživotně??

(SPOILER) Ne nadarmo byla tato kniha vydávána ve starších edicích spolu s "Třemi legendami o krucifixu". Ona je totiž oproti "Třem legendám" těžce kontrastní, představuje absolutní protipól. Na rozdíl od povznášejících "Třech legend" (i když trochu problematicky povznášejících - viz můj komentář ke "Třem legendám") je v "Domu u tonoucí hvězdy" ukázáno, kam směřuje život lidí bez víry. Rojko - totálně zmařený život inteligentního člověka, zakopaná hřivna. Proč opovrhoval školou s tím že je "školometská"? Vždyť nebýt tachovýchto škol ani by neměl střechu nad hlavou. A vše, co v románu dělá, je příkladem dokonalého sobectví. On že miloval Editu? Pouze po ní toužil jako zvířecí samec po samici. Vypravěč mu jednou řekne, že jeho problém je v tom, že nemá víru a on ho jenom odbude. A jeho závěrečný předsmrtý sen, kterému se vysměje? Vždyť ten sen byl pravdivý! Onen trpící umírající na jiné hvězdě, kterému bylo zjeveno, že se zrodí na naší zemi, kde nepozná slzy ani vzdechy - vždyť pro opravdové věřící křesťany, kteří přijali Kristův kříž, to je pravda. Rojka to ovšem v jeho zaslepenosti a zabřednutí se do vlastního neštěstí, které sám postupně pomáhal vytvářet a zdokonalovat, až se v něm ubabral do extrému, vůbec nemohlo napadnout. Nešťastná Valerie - skutečně nešťastná, tak zahleděná do své představy o lásce, že nebyla vůbec ochotna přemýšlet o následcích svého činu na jiné lidi, než je ona sama. Obě staré ženy, které žily s Celestinou, byly tak zabřednuté do problémů nenaplněného cíle svého života, že skutečně působily dojmem, že se pomátly na rozumu. Osobně si myslím, že byly pouze v podobném stavu, jako Rojko, pouze je nebylo tak slyšet, resp. autor nás s nimi tak podrobně neseznámil. Nade všemi vyniká Celestina, skutečná světice, která jako jediná je schopna ukázat, jak se vypořádat s životem, který je naplněn křížem tím, že ukazuje že ho dokáže nést. A krásně je zde patrné, jak se dokáže vypořádávat s prakticky trvalou přítomností oněch zmíněných matek žalu, resp. jen prvých dvou, protože ta třetí nemá šanci k ní proniknout. Bohužel ostatní si z ní neberou příklad. Onen dům u tonoucí hvězdy chápu jako symbol světa, který tak jako tak směřuje k zániku. Záhadou je mi postava vypravěče. Evidentně má vztah ke všem obyvatelům onoho domu, Rojka upozorní na neexistující víru, obdivuje Celestinu, ale ponechává každého tak, aby žil dle své svobodné vůle. Symbolizuje snad někoho, koho zde nemám odvahu pojmenovat?
Nemohl jsem si při seznámení se s Rojkem nevzpomenout na báseň Josefa Čapka "Básníci", kterou autor napsal během svého pobytu v koncentračním táboře. Všichni lidé, kteří v sobě nacházejí kus Rojka, by se s ní měli seznámit:

Josef Čapek, Básníci

Básníci imaginárních bolestí,
vy, kterým se život tak snadno protiví,
které zklamává, unavuje, děsí,
kteří si ho ošklivíte, jím otráveni,
tady, kde já jsem, měli byste být,
uprostřed smutku, v středu běd,
zde se mnou, mezi tisíci podobnými:
zde byste mohli o hrůze a hoři pět!

Píši stejný komentář jako ke knize "Cizinec přichází", jelikož kniha "Dohra" je jejím pokračováním.
Čtěte, je to skvělé. Pokud možno, nečtěte předtím žádné komentáře, spoiler je zde vysoce nežádoucí.
Nemohu odolat pokušení zde napsat, že při četbě obou knih mne opakovaně napadlo: Toto je ještě lepší než "Egypťan Sinuhet".

Píši stejný komentář jako ke knize "Dohra", což je pokračování knihy "Cizinec přichází.
Čtěte, je to skvělé. Pokud možno, nečtěte předtím žádné komentáře, spoiler je zde vysoce nežádoucí.
Nemohu odolat pokušení zde napsat, že při četbě obou knih mne opakovaně napadlo: Toto je ještě lepší než "Egypťan Sinuhet".

Nádhera, vrcholný romantismus. Nutné ale upozornit, že nedílnou součástí tohoto díla je scénická hudba Josefa Suka, pouze s touto hudbou překračuje toto dílo lidskou dokonalost a stává se opravdu nadzemsky krásným. Nyní je to již ve čtyřech dílech na Youtube celé. Je třeba si to takto celé poslechnout, opětovně upozorňuji: text i hudbu zároveň. Samotná četba textu nebo jeho samostatná recitace bez uvedené hudby nám nemá šanci poskytnout takový zážitek, rovněž samotná hudba Josef Suka, vybraná z této hry a uspořádaná do suity "Pohádka", jakkoliv je krásná, nedosahuje dokonalosti jejího spojení s textem.
V tomto díle se skutečně spojil literární a hudební génius, výsledkem je něco mnohonásobně umocněného. Skutečně ojedinělé ve světové kultuře. A v našem mateřském jazyce.