Legens
komentáře u knih

Je to zvláštní. Kniha "Mlčení" je světově známá, zfilmovaná. Podstatně rozsáhlejší román "Služebníci neužiteční" Jaroslava Durycha, který se zabývá stejnou tématikou japonských křesťanských mučedníku, je skoro neznámý, pravděpodobně o jeho existenci nemají v Japonsku tušení. Srovnání obou románů zde na databazi nabízí pouze uživatel VincentHS, který hodnotí Durychův román podstatně výše. Dle jeho názoru je "Mlčení" ve srovnání s románem "Služebníci neužiteční" jen průměrnou knihou. VincentHS ale nepíše proč má tento názor.
Jelikož román "Služebníci neužiteční" mám přečtený opakovaně (kdo má trpělivost může si přečíst můj komentář - varuji, je dlouhý) tak si troufnu toto srovnání udělat.
Dle mého názoru jsou obě knihy stejně hodnotné, každá má ale jiný pohled na problematiku japonských křesťanů v popisovaném období.
V knize "Mlčení" je detailní psychologický rozbor člověka, který tzv. "selhává" v situaci, kdy vidí, že místo toho, aby trpěl on sám trpí jiní. Proto boj za prosazování křesťanské víry raději vzdává a nepříjemné následné pocity, které toho má, bere jako svůj vlastní kříž, tak jak ho k tomu vyzval Kristus tím, že na něj promluvil z destičky fiume.
V knize knize Jaroslava Durycha se vlastně na této úrovni teprve začíná. Ve zfilmované verzi "Mlčení" bylo na tyto dva stavy v jedné scéně velmi dobře poukázáno - mladá japonská křesťanka tam s nadšeným pohledem v očích říká evropskému knězi cosi jako "...a když to vydržíme, dostaneme se do ráje!" A on na to s dost zpochybňujícím pohledem a nejistým hlasem říká: "Ano, do ráje...". Čili on byl tam, kde se pohybuje křesťan Endóův, ona byla tam, kde se pohybují křesťané Durychovi.
Osobně si myslím, že pouze Durychovým pohledem můžeme pochopit to, co skoro pochopit nelze - tu strašlivou masu tisíců japonských mučedníků, co zažili během těch asi 50-60 let, kdy bylo křesťanství z Japonska téměř vymýceno. Čili Durychův křesťan musel přijmout, že se bude dívat na to, jak pro víru jsou mučeni a umírají jeho blízcí příbuzní a jakkoliv je to paradoxně nepochopitelné, tak spolu s nimi se radovat že tímto způsobem všichni společně prožívají svoji víru (nikoliv dokazují svou víru) a takto naplněni Duchem Svatým odcházejí na věčnost. Krásná je ve "Služebnících neužitečných" jedna postava budoucího japonského mučedníka, který je zrovna biskupem biřmován v té oblasti Japonska, kde ještě křesťané mohou žít, ale vrací se do oblasti, kde žije a ví, že tam jeho i jeho rodinu čeká mučednická smrt. Ví, že vše zvládne, ale potřebuje k tomu biskupovo požehnání. A biskup mu ho dává přestože ve svém prorockém vidění vidí budoucí strašné utrpení jeho i jeho rodiny. A toto biskupovi zůstává jako trvalý pocit spoluzodpovědnosti. Radostně trýznivý či trýznivě radostný?
Nejsme schopni zhodnotit zda Durychův nebo Endóův křesťan koná lépe. Vedeni láskou jednají nepochybně správně oba.
Je dobré si připomínat, že Jaroslav Durych psal a dokončoval svůj román v 50. letech 20. století, kdy v komunistickém Československu bylo náboženství tvrdě perzekuováno. Dobový katolický křesťanský čtenář si mohl při čtení "Služebníků neužitečných" uvědomit, že to co právě prožívá, je ničím proti tomu, co prožívali japonští křesťané koncem 16. a v prvé polovině 17. století.
Co na závěr? Modlitba:
Bože, kéž utrpení japonských mučedníků je nám posilou a poučením, abychom si uvědomili malichernost našich problému ve srovnání s nesrovnatelným, totiž s tím, co oni prožívali.


Z této knihy bych poukázal na jeden velmi užitečný detail, a sice seznámení se s tím, co to je hřešit myšlením. Je zde uvedeno pět stupňů myšlenek na hřích, až ten čtvrtý je skutečným hříchem. Je to výborné poučení pro věřící, kteří si dělají zbytečné výčitky, že se nemohou zbavit myšlenek na hřích. Dovolím si zde tyto stupně uvést:
1. Navádění. Člověka napadne hříšná myšlenka, to není ještě hřích. Nejlépe je mávnout nad tím rukou a nechat ji odplavat.
2. Rozhovor. Člověk o hříšné myšlence uvažuje (Co kdybych to udělal?).
3. Boj. Díky uvažování o hříšné myšlence (rozhovoru), se tato myšlenka usadí v srdci a člověk bojuje s tím, aby tento hřích nevykonal. Jak druhý, tak třetí stupeň stále ještě nejsou hříchem. Velkou nevýhodou setrvávání ve druhém nebo třetím stupni je zbytečně promarněný čas. Je proto velmi dobré, když se naučíme hříšnou myšlenku zastavit již v prvém stupni.
4. Souhlas. Ano, toto už hřích je. Znamená to, že kdyby dotyčný měl příležitost, proměnil by tu myšlenku již ve skutek. Teprve souhlas s hříšnou myšlenkou je skutečným hříchem v mysli.
5. Vášeň. Znamená podlehnutí špatným myšlenkám natolik, že to ovlivňuje charakter člověka ve smyslu náklonnosti ke zlu, zlé myšlenky si člověka zotročují.
Opakuji, že jsem výše upozornil pouze na jeden detail. Celkový záběr knihy je pochopitelně podstatně širší. Jejím cílem je skutečně docílit "čistoty srdce". Myslím, že si tento stav můžeme vyložit i známým pojmenováním "ráj srdce" a můj dojem je jednoznačně ten, že pro účely dosažení tohoto stavu je komentovaná knížka pana kardinála Špidlíka podstatně užitečnější, než známá kniha Jana Amose Komenského.

Dovolím doplnit můj komentář z 30.6.2022 takto:
Kniha má fascinující skvělý název a šokujícím způsobem geniální prvou větu. Počínaje druhou větou až do konce je to skutečně utrpení a s naprostým pochopením jsem k této knize (které jsem dal 5 hvězd) dal palce nahoru komentářům těch uživatelů, kteří měli tu odvahu zde doplnit množství nadšených komentářů sdělením, že tato kniha za moc (nebo za nic) nestojí.
ALE - dále viz kopii mého zmíněného komentáře z 30.6.2022 (předem prosím o prominutí ty uživatele, kteří tuto knihu nesnášejí, zavčas s ní praštili a pod dojmem mého níže zmíněného komentáře ji dočtou - je pravděpodobné, že se na mne naštvou):
Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."


Skvělá kniha. Doporučuji všem, kteří mají rádi verše Petra Bezruče. A zejména těm, kteří stejně jako já nepochybují, že Petr Bezruč a Vladimír Vašek jsou jedna a tatáž osoba.


Zvláštní kniha. Moc se o ní nesnažím přemýšlet, jelikož díky Bohu jsem neprožil válku.


Jsou jazyková díla, která přeložit tak, aby bylo plně dosaženo efektu originálu, nejde. A Poeův Havran je toho jasným dokladem. Nevermore je jednou nevermore. Ale může nás utěšit, že pro češtinu platí totéž - profese vodníků z Čapkovy vodnické pohádky lze vnímat asi jen v češtině. (Nicméně věřím, že české nadávky od A až po Ž z Čapkovy prvé loupežnické pohádky si určitě podobným způsobem může vytvořit jakýkoliv jazyk, i když to nebude doslovný překlad. V tvorbě těchto slov je lidstvo velmi vynalézavé.)

Osobně si myslím, že zoufalství a beznaděj, které z knihy vyplývají, mají být šokovou terapií pro čtenáře, aby se dokázal dívat kolem sebe, a nebyl pouze zahleděn do svých problémů. Toto platí pro všechny, včetně samotné Mušky.


Z této vynikající knihy si dovolím upozornit na dva detaily (i když je jich tam více).
1. K pochopení knihy je třeba velmi dobře a důkladně pročíst poslední kapitolu.
2. Skvělá je kapitola, kde jedna postava podstoupí dobrovolně eutanasii, ale po smrti zjišťuje, že nadále existuje. Je to jakási varianta tzv. "Pascalovy sázky" (kdo nezná, najde o ní informace na internetu). Lépe jsem ale slyšel se k této problematice vyjádřit v historce z nemocničního prostředí, kdy ateistický primář si dělal legraci z věřící sestry asi takto: "Sestřičko, co vy budete dělat, až po smrti zjistíte, že žádný bůh neexistuje, že jste mrtvá a nic není?" Na což mu ona vtipně odpověděla: "Pane primáři co já, jestliže Bůh neexistuje tak budu mrtvá a nic nebudu vědět. Ale co Vy si počnete, až po smrti zjistíte, že stále jste a že Bůh existuje?"


K Durychovým "červenoknihovnovým" knihám jsem hledal cestu delší dobu než k těm historickým, které mám raději. Nicméně cestu jsem našel, nejlépe to vystihne kopie podstatné části mého komentáře ke knize "Sedmikráska" a "Píseň o růži". Myslím, že se hodí i na "Tři dukáty":
Pokud znáte závěrečnou větu 4. větu Finale Presto z klavírní sonáty b moll Fryderyka Chopina op. 35, tak již víte, o čem asi je řeč. Pokud ji neznáte, tak si ji najděte na Youtube a poslechněte si ji, a to i když Vám hudba nic neříká. Neznalým pro uklidnění předem oznamuji že je to věta velmi rychlá a velmi krátká. Dojem na posluchače jak hudbymilovné, tak ty druhé je kupodivu dost podobný. Zmatek, chaos, co to je?? Po letech jsem došel k názoru: Toto je absolutní koncentrát skutečného umění. Jakoby nádoba toho nejostřejšího koření, kterým musíte více či méně okořenit to, co se tímto aktem stane pravým uměleckým dílem. Pokud tam toto koření není (aspoň minimálně), jedná se o kýč.
Uvedené Durychovy knihy bych charakterizoval takto: Vezměte červenou knihovnu a těžce ji okořeňte uvedeným kořením. Výsledkem je zvláštní dojemné velmi působivé poetično.
P.S. Knihu "Duše a hvězda" mezi ty červenoknihovnové neřadím. Tato kniha má jinou úroveň (dle mého názoru vyšší, jinou ale každopádně). Všechny informace o ní zde na Databazi pokládám za hodnotné (včetně toho jednoho negativního, který pozitivně hodnotím v mém vlastním komentáři).


S rozpaky přistupuji k hodnocení této knihy. Je v ní několik „ale“ z nichž dvě píši malými písmeny, jedno velkými.
Nejprve to kladné. Mám rád výtvarné umění včetně sochařství, ale moje vědomosti o něm jsou nesystematické a kusé. Bohužel často nedokážu číst odbornou literaturu tak, abych si informace zde popsané dostatečně zapamatoval. Potřebuji něco, co by mne chytlo emočně. Pokud získáváme informaci podanou s emotivitou, snáze se nám zapamatuje. Po této stránce kniha „Slavíci kamenného mostu“, což je fiktivní autobiografie nejdéle žijícího sochaře baroka u nás Matěje Václava Jäckela (1655-1740, dále MVJ) plnila tento účel dokonale. Knihou „Slavíci kamenného mostu“ jsem si jakoby emočním klíčem otevřel cestu k četným postavám českého barokního sochařství, ne pouze M. B. Braunovi a F. M. Brokoffovi (které jsem slušně znal již dříve). Pochopitelně to chce mít u sebe příslušnou odbornou literaturu (v mém případě „Český barok“ od Jaromíra Neumanna) a malé emoční ochutnání ze „Slavíků“ si z ní doplňovat na hodnotnější porci skutečných informací.
Nyní ale přichází prvé malé „ale“:
Coby praktikující katolík jsem musel akceptovat autorovo silně protikatolické zaměření. Na většině stránek této knihy je popsána činnost katolické církve jako skutečně zločinecké organizace. Čili nikoliv ona pouze čtyři témata, o nichž jsou schopni se ateisté o současném katolicismu bavit (restituce, celibát, homosexualita, pedofilie), ale rozšířením do historie podpořené důkladně přežvýkaným komunistickým školstvím (autor je ročník 1952) typicky obohacené o inkvizici, mučení, upalování atd. Na toto vše jsem byl předem připraven (několik informací o knize jsem už měl), takže prosáklost knihy těmito údaji a náladami jsem vcelku vzhledem k výše uvedeným výhodám emočních informačních zákusků byl ochoten akceptovat. Navíc jsem se naučil žít s názorem, že snášení obrovského množství i značně nechutných urážek mé víry beru jako jakousi školu pokory a tyto teze dokážu brát jako cimrmanovsky „průchodné“ – jdoucí jedním uchem tam a druhým uchem ven.
Nyní ale to velké „ALE“:
V knize je řada suverénně podaných informací, které pokládám za (slušně řečeno) nevěrohodné. Vybírám jen některé:
1. Matyáš Bernard Braun byl velmi dobrým sochařem, ale naprosto neinvenčním. Nápad na sochu musel vzít od někoho jiného. Již toto je dost šokující údaj, ale jeho detailnější rozpracování stojí za to, aby to bylo rozvedeno pod samostatnými čísly (viz dále 2.-4.). (NB: Braun jako sochař je skutečně velmi dobrý, to, že zde není možno uvést MVJ jako lepšího sochaře, než Brauna, došlo i autorovi knihy).
2. Braunovo sousoší svaté Luitgardy na Karlově mostě je zpracováním již léta předem vymyšlené a církevními pletichami znemožněné realizaci tohoto tématu MVJ. Autor knihy to dokázal jakýmisi literárními kličkami mezi jezuitskými pletichami zaonačit tak, že MVJ Brauna realizací tohoto svého nápadu sám pověřil.
3. Sochy ctností a neřestí původně na objednávku hraběte Šporka vypracoval MVJ, a to v době Šporkova působení v Praze. Sochy lemovaly cestu z Prahy za hradbami. Tyto pražské sochy byly během jediné noci zlikvidovány (asi jezuity, přesně si nevzpomínám), Matyáš Braun dostal jejich zachované nákresy přímo od MVJ a podle nich (v menší kvalitě) nechal svůj tým zhotovit to, co nyní můžeme vidět v Kuksu.
4. Betlém u Kuksu Matyáš Braun vytvořil podle nákresů Petra Brandla. Sám by to nedokázal vymyslet (viz bod 1.)
5. Petr Brandl chlastal a flámoval tak intenzivně, že se to projevuje i na kvalitě jeho obrazů. Kdybychom tyto obrazy neznali, tak z knihy získáme pocit, že jsou snad lehce nadprůměrné.
6. To, že kupčení s odpustky zrušil Tridentský koncil (1545-1563) nebránilo katolickým padouchům tyto aktivity provozovat v Praze v prvé třetině 18. století.
7. Slovo „černoprdelník“ vyslovil již Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688-1731)
8. Jan Blažej Santini-Aichl zemřel tak, že ho postupně otrávili cisterciáci. On totiž měl vypracované plány na dostavbu svatovítské katedrály v Praze ve stylu barokní gotiky (ty se pochopitelně ztratily). Realizací tohoto plánu by se Santiniho stavby pro cisterciáky dostaly na vedlejší kolej, což dotyční nemohli připustit.
9. V roce 1725 bylo v Praze denně upalováno až 5 (pět) lidí.
10. Jezuité jsou ta nejďábelštější organizace, jakou si dovedete představit.
11. Pražští arcibiskupové v letech 1684-1740 byli jeden větší padouch než druhý.
Ale (to druhé malé „ale“) závěrem několik bodů, které cením:
1. Autor knihy neukazuje kvalitu jednoho umělce tím, že dehonestuje kvalitu jiných (což je dle mého názoru velké minus knihy „Kámen a bolest“ od Karla Schulze).
2. Světlým bodem katolicismu jsou křížovníci a biskup Jan Rudolf Špork. Vsugerovávám si myšlenku, že sympaticky líčený kněz Vavák je jakýmsi symbolem za poctivého běžného chudého katolického kněze, podobných muselo být více.
3. Na stranách 387-391 je vylíčen rozhovor sochařů Jana Oldřicha Mayera (1666-1721) a Ferdinanda Geigera (1655-1715). Tyto stránky jsou jakoby z úplně jiné knihy. Jan Oldřich Mayer je odchovanec jezuitů (sic!), který uprostřed okolo se dějícího lidského zla si zachovává klidný optimismus a náladu pravého křesťana, jehož víru nemůže nic z toho, co se v okolí děje, zlomit. Ferdinand Geiger mu oponuje zhruba tak, že zlo, které se v jeho okolí děje, mu neumožňuje mít optimistické názory a dobrou náladu. Z dialogu vyplývá, že je třeba si brát příklad z názorů J. O. Mayera.
4. Krásný text najdeme v posledním odstavci str. 419 a prvých dvou odstavcích str. 420, které líčí pocity protagonisty při umírání jeho milované ženy. Cituji aspoň začátek: „Byla jako mořský příboj, který drobnými slastnými vlnkami pronikne nahými prsty na nárt nohy a něžně se s durdivou stříbřitou pěnou šplhá až na holeň. Zmizí stejně rychle, jako se nenadále objevil, ale člověk už na něj nedokáže zapomenout.“
Posuďte sami, není to těžké zhodnotit, kolik si ten trumbera spisovatel za knihu „Slavící kamenného mostu“ zaslouží hvězd?

Pro laického milovníka výtvarného umění vynikající. Rovněž dobré jako výchozí podnět k tomu, aby si zájemce sháněl podrobnější monografie a informace k tomu, co ho více zaujme.


K hodnocení této knihy přistupuji s rozpačitostí a váháním a pokusím se zde popsat proč je tomu tak.
O existenci Dekameronu jsem byl informován v období rané puberty v prostředí komunisticky vedené školy takto podanou informací vtipné učitelky češtiny: "Zakladatelem novely je renesanční italský spisovatel Giovanni Boccaccio svou sbírkou novel v knize Dekameron. Nečíst!!!" Důsledek musí být každému jasný.
Co k tomu říci s časovým odstupem? Mám dojem, že lechtivost a peprnost těchto příběhů se v současné přehršli komerční škváry skoro vytratila. Jednoznačně zůstává lehkost, vtip, literární brilance, ale…
Samostatným problémem je poukazování na poklesky kněží, mnichů a jeptišek. K pohledu na tuto záležitost mi pomohla kniha Dominika Pecky „Matka boží v trní“. Vybírám ze svého zde na Databazi uvedeného komentáře k této knize, která jako celek je přímo odpovědí na způsob kritiky představitelů církve, který použil Giovanni Boccaccio v Dekameronu, a na který je ve zdejších komentářích na Databazi opakovaně upozorňováno. Jedná se o výňatek z rozhovoru mezi starým a mladým knězem poté, co mladý kněz se v povznesené náladě vrátil později, než plánoval z večírku, kam byl zlákán společností svých mladých farníků, kteří si ho velmi oblíbili. Starý nemocný a bolavý kněz místo něj v té době jel ve špatném počasí zaopatřit umírajícího člověka. Mladý kněz se starému omlouvá, je si vědom toho, že se vůči němu provinil. Starý kněz jeho poklesek přechází skoro jen mávnutím ruky, ale říká mu toto: „Může se leccos přihoditi mladému knězi, nezná-li dobře poměrů, do nichž se dostal. Je předmětem obdivu a pozornosti. Pronásledují vás takřka láskou. Ale horší bude, až vás budou pronásledovati špínou. Zkoumají vás. Chtějí vás míti tam, kde jsou sami, abyste jim nemohl býti výčitkou. Svět chce, abychom mu byli podobni v nízkosti a hanbě. Je potřebí veliké opatrnosti!“
Je vhodné si připomínat, že sám autor Dekameronu ze strachu z pekla málem tuto knihu zničil (zabránil mu v tom Francesco Petrarca). Asi si musel uvědomit, že se mu podařilo to, co se od té doby úspěšně daří spoustě autorů - příslušným přitažlivým umělecky zdařilým (bohužel často i vyloženě podbízivým) způsobem vylíčit nejrůznější negativní záležitosti včetně zjevných lumpáren tak, že vypadají sympaticky.
Proto to výše uvedené ale…, proto to rozpačité hodnocení, proto ten menší počet hvězd.
Můj celý komentář na knihu Dominika Pecky „Matka boží v trní!“ najdete zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/matka-bozi-v-trni-335374


Velmi čtivě napsaný dobrodružný příběh pro děti z období třicetileté války (konkrétně z doby obléhání Brna Švédy), který jsem si s chutí přečetl poprvé až v dospělosti během jednoho dne. Krásné ilustrace Michaela Floriana.


Líbí se mi sentence uživatelky haki34 pro tuto knihu - literární film pro pamětníky.
Při čtení jsem si říkal, to je ale pěkná idyla, tak pěkná, že vlastně ani nemůže existovat. Ty mezilidské vztahy zde vylíčené - to je jen iluze a zbožné přání autora. Postupně se mi ale objevovala a stále sílila myšlenka, že to žádná iluze nemusí být - záleží jen na nás, abychom si takovéto vztahy vytvořili a udrželi, a to nejen ve studentském, ale i v dospělém životě.
Knihou nás nenásilně, ale důsledně provází autorův katolicismus, mimo jiné s nápovědou, že české dějiny, např. v pohledu na středověk a husitství, mohou být vnímány jinak, než se to oficiálně prezentuje.
Studentské průpovídky napsané na lavici uvedené v prvé kapitole (jedna z nich je latinsky a s potěšením jsem zjistil, že si ji dokáži přeložit) nemají chybu, cituji dvě:
Zde v této lavici
v zcela dobré kondici
roky dva jsem dřímal,
sem tam něco vnímal,
většinou však klímal,
i když kantor hřímal:
a teď, dík své nátuře,
dotáhl to k matuře.
V této lavici jsem seděla,
na tabuli hloupě hleděla,
někdy také něco věděla,
v úctě Procházková Anděla.


Vynikající vhled do četných problémů a psychiky římskokatolických kněží. Hlavní postavou je mladý muž, seznamujeme se s ním ještě v období středoškolských studií, posléze již jako s mladým knězem. Jsou zde četné interakce se světským i duchovním prostředím (mnohdy pro dotyčného velmi nepříjemné, včetně vlastního svědomí), je zde poukázáno na rafinovaná pokušení, kterým jsou duchovní osoby vystaveny a velmi praktický návod, jak se s nimi vypořádat. Doporučení zde uvedená mají jednoznačně nadčasový význam. Nestudoval jsem teologii, ale pokud problematika v této knize uvedená není součástí kněžského studia, měla by tato kniha být pro římskokatolické bohoslovce povinnou literaturou. Dovolím si tři citáty:
1. "Svět přijímá kněze mezi sebe jen buď jako kněze ve víře, s vyšší láskou a úctou, anebo - jako zvrhlého člověka, aby jeho neřestí zakryl vlastní hříchy. Svět, pokud vůbec má s knězem jednati, uznává kněze buď nad sebou, je-li věrný, anebo pod sebou, je-li padlý. Jako sobě rovného nepřipustí ho do své společnosti nikdy. Kněz po celý život jde sám a sám."
2. (Zde mluví starý kněz mladému): "Může se leccos přihoditi mladému knězi, nezná-li dobře poměrů, do nichž se dostal. Je předmětem obdivu a pozornosti. Pronásledují vás takřka láskou. Ale horší bude, až vás budou pronásledovati špínou. Zkoumají vás. Chtějí vás míti tam, kde jsou sami, abyste jim nemohl býti výčitkou. Svět chce, abychom mu byli podobni v nízkosti a hanbě. Je potřebí veliké opatrnosti."
3. Solí země a světlem světa je kněz. Oběť jeho musí zářiti světu. Dobrovolná a svatě zachovávaná oběť jeho vzorem musí svítiti těm, kteří nésti musí oběť nedobrovolnou. Nucená oběť vdovy, jíž ve válce padl muž, nucená oběť mrzáka a invalidy, jenž neštěstím svým navždy je vyloučen z radostí života rodinného, má míti posilu a důkaz možnosti v dobrovolné oběti knězově. Kněz kráčí v čele obětovaných. Mezi obětovaným a neobětovaným, mezi knězem a světem je rozdíl jak mezi smrtí a životem.
Závěrem smutná poznámka: Knihu vydanou v roce 1947 jsem koupil v antikvariátě. Má razítko "FARNÍ KNIHOVNA" (+ název obce), pod tímto razítkem je nápadnější červené razítko "VYŘAZENO".


Nádherná (bohužel již téměř nesehnatelná) kniha s překrásnými ilustracemi Albína Brunovského. Jejím hlasitým čtením si se skutečným požitkem osvěžuji a udržuji znalosti slovenštiny.


(SPOILER) Spoiler jen částečný, týká se vlastně jen odstavce 2.
Kniha má výstižný komentář uživatele Knišíl. Dovolím si ho doplnit některými mými názory.
1. Kapitoly o sociálních bouřích v Miláně perfektně ukazují nesmyslnost a bezúčelnost takovýchto akcí. Pokud by tyto kapitoly četlo lidstvo pozorněji, než komunistický manifest, mohla se sociální politika ubírat jiným směrem, než tím tragickým experimentem, zvaným socialismus.
2. Mistrovským kouskem je vylíčení příběhu Gertrudy. Při jeho čtení jsem byl doslova zavalen soucitem s tím nešťastným děvčátkem, které krutá společenská konvence vehnala do kláštera, do zcela jiného způsobu života, než si ona přála. A nemohla proti tomu udělat nic. A její následný život v klášteře, jak si kompenzovala frustrace z dětství až k tomu, co se s ní postupně stávalo, a jak jsem si uvědomil, že moje empatie vůči ní stále narůstá a spojuje se s mým vlastním zoufalstvím, protože sleduji, jak se postupně dostává a zamotává do přediva stále horších zločinů, ze kterého nemůže uniknout, přestože by to udělala ráda. A poslední slova, která řekla Lucii poté, co ji vydala pohůnkům Nejmenovaného (nedobrovolně, byla pod vyděračským tlakem prozrazení vlastních zločinů) dost jednoznačně ukazují, že následně musela prožívat těžké deprese z výčitek svědomí. Mohu jí jen přát, aby ta část jejího života, která je naznačena v závěru knihy, jí s pomocí kvalifikovaného zpovědníka přinesla sice přísnou vězeňskou klauzuru, ale i duševní klid a vysvobození od ďábla (o tom ale v knize není psáno již nic).
3. Příběh a konverze Nejmenovaného je jistě úžasný, ale ve mně budil rozporné pocity zcela ve stylu glosy "Quod licet Iovi, non licet bovi, - Co je dovolenou bohovi, není dovoleno volovi." On byl natolik mocný, že si mohl se svým životem dělat co chtěl, třeba i konvertovat a stát se světcem. Co kdyby to ale udělal před jeho konverzí některý z jeho podřízených, kteří se spolupodíleli na jeho zločinech? Je naprosto jasné, jak by dotyčný dopadl. Postavy Nejmenovaného a Bedřicha Boromejského na mne působí trochu strojeně, maličko jako Deus ex machina. To postava Otce Kryštofa je podstatně přesvědčivější, má předobraz v četných dobových řeholnících (mimo jiné včetně našeho Bedřicha Bridela).
4. Kapitoly líčící mor v Miláně v r. 1630 mne naplnily velkým smutkem, jelikož mi opět vytáhly z podvědomí myšlenku, že pokud lidstvo na něco zajde, tak je to na blbost. Paralela s chováním lidí v době koronavirové pandemie je do očí bijící. Uživatel Knišíl nechce srovnávat závažnost milánského moru s našimi problémy v letech 2020-2022, já ale zde napíši, že srovnatelné jsou. Lidé uprostřed epidemie moru měli k dispozici jen minimální vědecké poznatky (o to obdivuhodnější byla práce těch kteří se těmito omezenými poznatky řídili a snažili se podle nich situaci řešit) ale bezprostředně viděli strašlivé následky moru. Přesto se zde velmi úspěšně šířily dezinformace a vyloženě nesmyslné názory. V současnosti máme poznatků a možností jak s epidemií bojovat nesrovnatelně více, přesto je boj s pandemií stejně obtížný jako s morem v r. 1630, a to díky kombinaci hlouposti (i u vzdělaných!!!), sobectví, gramotnosti, přístupu na internet a práva volit. Prostě od r. 1630 do současnosti postoupily jak věda, tak možnosti jak šířit hloupost a sobectví. Důsledky jsou tytéž.
5. Vylíčení bídy uprostřed třicetileté války je zde snad nejpřesvědčivější z toho, co jsem k této problematice četl. Asi nikde jinde jsem se nesetkal s tak odevřeným názorem, že vojáci v té době se nechávali naverbovat s tím, že nepočítali se žoldem, jelikož si to mohou nahradit zcela legálními loupežemi a drancováním civilního obyvatelstva. Strašná doba.
6. Samotný příběh Lucie a Renza (aspoň pro mne) poněkud ve světle výšeuvedených vylíčení dobových problémů ustoupil do pozadí. Nicméně kniha by bez něj nebyla tím, čím je a ony celospolečenské kapitoly pravděpodobně vynikají právě proto, že jsou propojeny s vylíčením příběhů jednotlivých lidí.

Geniální, ostatně jako celé Shakesepeareovo dílo. Nicméně dovolím si dvě asi trochu narušující poznámky:
1. Proč ubírám jednu hvězdu pochopí každý, kdo četl stejně geniální povídku z Knihy apokryfů Karla Čapka "Goneril, dcera Learova".
2. Když jsem byl v pubertálním věku na školním povinném shlédnutí zfilmovaného "Krále Leara", tak během nesmírně tragického konce této hry se někteří z mých vrstevníků začali smát. (Asi to bylo tím, že v období puberty si mladí lidé často neví rady s náporem citů a jaksi aby se neřeklo, že to na nich bude vidět, tak na nápor citů při seznámení se s tragédií reagují nahraným smíchem, jakoby tím dávali najevo, že oni jsou přece nad tím a netýká se jich to. Anebo prostě byli hloupí - při smrti filmového Vinnetoua by smíchem nereagovali. Měli, a někteří asi dodnes mají, problém odlišit cit a sentimentalitu.)
Náš skvělý učitel češtiny se tehdy k tomu smíchu svých svěřenců velmi kriticky vyjádřil, aby ale vzápětí připustil, že se v závěru zasmál i on sám, a to u věty, která se na konci Shakespearových tragédií objevuje opakovaně, a sice u věty: "Odneste mrtvé."

Vynikající pro trochu větší děti, které již jsou schopny rozeznat kvalitu příběhů a to, že i určitá dobře dávkovaná míra strachu má svůj estetický a poučný význam. Perfektně zapojené větší množství pohádek do jednoho dlouhého příběhu. Krásné ilustrace plně odpovídají charakteru této knihy.


Dávám plný počet hvězd za absolutně geniální druhou část románu. Tato genialita druhé části zastíní jen mírně nadprůměrnou část prvou, která je vlastně jen uvedení do problému, rozvinutého ve stěžejní druhé části. Třetí část přináší vyřešení zdánlivě neřešitelné situace rozvinuté v prvých dvou dílech, celkově ale bych ji hodnotil jako podprůměrnou (jakoby to napsal někdo jiný, kdo ví jak to má skončit, ale neumí tak dobře psát, jako autor druhé části).
Ale opakuji, vše je odpuštěno za úžasnou geniální druhou část románu.
