Legens
komentáře u knih
Suchý čert
Karel Leger
(SPOILER) Spoiler jen částečný. Dobře se to čte, ale od Karla Legera jsem ale četl práce, které pokládám za lepší. Ty dle mého názoru lepší věci jsou ty, které nemají nádech politické angažovanosti, což zde trochu je. Nicméně (asi??) výrazné pozitivum: Po dočtení jsem si s překvapením uvědomil, že pravděpodobně tím, že čtu knihu v současnosti, tak schvaluji protagonistovo rozhodnutí najít smysl života ve vojenské službě. Před nějakými deseti-patnácti lety by mne tato myšlenka nenapadla. Tato kniha mi vysouvá z podvědomí názor, že vojáky a armádu opravdu potřebujeme.
Snílci
George MacDonald
Tuto knihu jsem primárně četl ze zvědavosti, jelikož jejího autora si C. S. Lewis ve svém Velkém rozvodu nebe a pekla zvolil coby svého průvodce prvou částí Nebe, jakousi analogii Dantova Vergilia či Beatrice z Božské komedie. Čekal jsem po různých referencích jakousi čirou prostou pohádkovou fantazii, která mi zpříjemní několik večerů. To ale vůbec není pravda. Jedná se o dost náročné čtení. Ten zdánlivě pohádkový svět je vhodné chápat spíše jako symboliku pátrání v lidské psychice, kde jsou různé myšlenky, vzpomínky, představy a podobně, a to příjemné i velmi nepříjemné. Nepříjemnosti zažívá protagonista většinou poté, co z všetečnosti, ambicióznosti či hlouposti neposlechne dobrou radu. Důležitá je zde trvale zneklidňující postava stínu (zneklidňující nejen protagonistu Anoda, ale i čtenáře), která s větším či menším důrazem vyplňuje většinu románu. Je s ní mistrovsky literárně pracováno, třeba se někdy zdánlivě vytratí, skoro se na ni zapomene, a najednou se objeví v nečekaných situacích. Chápu to jako jakýsi symbol viny či strachu, který se v životě střídavě zatlačuje do podvědomí a vzápětí se objeví ve vědomí a dokáže velmi znepříjemnit různé situace, a to i situace zdánlivě šťastné. Dost se zde čtenáři vnucuje myšlenka, že takovýto stín má i on sám, a to vůbec není příjemné. Tohoto stínu se protagonista trvale zbaví až poté, co se dokáže odříci svých přehnaných ambicí a najde své místo v životě v podřízeném postavení, kdy teprve poté, co se dokáže takto správně zařadit, je schopen vyhodnotit i nebezpečnou situaci z čehož potom vyplyne jaksi samozřejmě a spontánně vykonaný hrdinský čin. Jedná se o dokonalý návod, jak zacházet s ambicemi, což dle mého názoru může pomoci obrovské spoustě lidí. Celá kniha je perfektní anticipací psychologie Carla Gustava Junga.
Nulté číslo
Umberto Eco
Skvělá kniha, která mi doufám do budoucna otevře oči a ušetří spoustu času, abych ho netrávil hloupě čtením novin, resp. v současnosti spíše klikáním na internetové zprávy.
Mytologie
Imre Trencsényi Waldapfel
Perfektní jak pro seznámení se s antickou mytologií tak pro požitek z četby.
Bedřich Smetana
Václav Holzknecht
Píši ještě jeden komentář, ale on to vlastně není komentář. Dovolím si využít těchto stránek a prostoru, který je vyhrazen knize prof. Holzknechta k tomu, abych zde popsal jednu svou osobní zkušenost s hudbou Bedřicha Smetany. Byl to jeden z mých nejsilnějších hudebních zážitků a jsem přesvědčen, že nejen prof. Holzknecht by pochopil a schválil, že jsem to zde k jeho knize napsal, ale též to pochopí a schválí i čtenář, který si to v současnosti zde přečte.
Nejsem již nejmladší. O hudbu se zajímám a od dětství mi bylo vtloukáno do hlavy, že Bedřich Smetana je náš vůbec největší skladatel, ti ostatní jsou sice dobří, ale Smetana je Smetana. Nevím do jaké míry jen to zásluha samotného skladatele, ale vždy jsem měl větší či menší pocit, že se jeho hudba jaksi zpolitizovávala. Jakoby se jí chytl jakýkoliv politický režim a zaštiťoval se jí. To u mne vedlo k určitému odporu. Věděl jsem o něm, ale nemusel jsem ho a hlavně, neznal jsem ho celého.
Podařilo se mi jednou naživo slyšet prvou větu ze Smetanova tria g moll op. 15. (To je ta skladba, kterou napsal skladatel pod bezprostředním dojmem smrti své čtyřleté dcery Bedřišky) Bylo to pěkné, ale nijak to můj vztah ke skladateli nezměnilo...zatím.
V době o které píšu nebylo snadné se k hudbě dostat. Člověk musel čekat až něco zahraje stanice Vltava, až něco bude na koncertě nebo až vyjde nová gramofonová deska. O mé zálibě v hudbě věděla paní vedoucí prodejny gramofonových desek kam jsem pravidelně docházel a své apanáže utrácel za ty z novinek, které se mi líbily.
Jednou jsem se tam jako obvykle zeptal paní vedoucí, co má nového. A ona odpověděla: "Máme tady velmi pěknou nahrávku Smetanova tria g moll." Řekl jsem si v mysli "no Smetana, ale budiž". A nahlas "Můžete mi kousek pustit?" Paní vedoucí nasadila desku, a já čekal ten pomalý patetický nástup sólových houslí, jakým začíná prvá věta. Jenže milá paní tu desku snad omylem nebo schválně otočila na druhou stranu. A to byl šok. Místo očekávaného dlouhého tónu houslí jsem během sekundy doslova strnul pod fascinujícím dojmem třetí věty, geniálního Presta. Koupil jsem tu desku jako omámený a ani nevím jak se stalo, že ze mne najednou vyjelo: "Nemáte náhodou Smetanovy kvartety?" Měla je a já jsem si odnášel domů desky dvě.
Zde je vhodné dodat, že jsem Smetanovy kvartety nikdy před tím neslyšel, pouze jsem věděl, že jsou dva a že ten prvý se jmenuje "Z mého života". Zdůrazňuji, jinak vůbec nic. A tak jsem doma sedl ke gramofonu, a v podání Smetanova kvarteta jsem začal poslouchat ten prvý kvartet e moll "Z mého života". Po čerstvým dojmem z poslední věty tria g moll jsem najednou slyšel naprosto fantastickou hudbu, vnímal jsem nádheru každé noty prvé věty, odlehčené veselí druhé a nesmírnou krásu třetí věty. A když přišla nádherná čtvrtá věta (opakuji a opět zdůrazňuji - neznal jsem ji) která se v E dur v rychlém tempu rozvíjela do stále větších gradací až k triumfálnímu závěru.... a zde bych své líčení ukončil. Vám, kteří tuto skladbu znáte je jasné, jaký byl můj závěrečný dojem. Vám, kteří ji neznáte radím si ji poslechnout, ale doporučuji, a to důrazně: Nečtěte předem žádné komentáře. Sedněte a poslouchejte, zažijete to, co zažili první posluchači této skladby a co i mně obrovská úžasná náhoda umožnila zažít po nějakých devadesáti letech od skladatelovy smrti. Od toho dne je pro mne Bedřich Smetana jedním z vrcholných světových skladatelů, na němž mám stále co objevovat.
P.S. Na druhý smyčcový kvartet d moll musí člověk uzrát. Je to typická skladba pro opakovaný poslech, kdy se Vám její obrovská hodnota, která je vlastně vylíčením zápasu hudebního génia s pokračujícím těžkým tělesným a psychickým onemocněním, bude zjevovat postupně. Nakonec se Vám ale může stát to, co mně, a sice že se k ní stále a stále vracím a nemohu se jí nasytit.
Minutěnka
Josef Hlouch
Pan Kardinál Miloslav Vlk píše v předmluvě, že autor, pan biskup Josef Hlouch žil v šesti a půl letech práce a osmnácti letech utrpení, bolesti a skryté lásky. Zdá se mi, že toto se jaksi zvláštně promítlo do této jeho knížky. Přiznám se, že nečtu Minutěnku každý den. Ale vím kde ji mám a když mám nějaký problém, tak zde najdu článeček k tomu dni, který zrovna je a je zvláštní, jak mi to umožní se podívat na ten problém jaksi jinak a snáze ho řešit.
Johann Sebastian Bach
Ernest Zavarský
Hlavně z této knihy jsem čerpal své základní znalosti o jednom z mých nejoblíbenějších hudebních skladatelů.
Nicméně skutečný milovník JSB se s tím nespokojí a jde do větších detailů. Např. Chorálové předehry J. S. Bacha od Jiřiny Vackové - můj komentář viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/choralove-predehry-j-s-bacha-137590
Nebo jako základ informací o jednotlivých preludiích a fugách Dobře temperovaného klavíru (WTC) pokládám za dobrý průvodní text ke gramofonové nahrávce WTC na cembalo Zuzany Růžičkové.
Atd., atd.
Bedřich Smetana
Václav Holzknecht
Dobrá monografie, ale všem milovníkům Bedřicha Smetany doporučuji si své vědomosti doplnit knihou Jiřího Ramby Osudná hra Bedřicha Smetany. V ní totiž autor, špičkový lékař, specialista na čelistní kloub s velkými znalostmi antropologie, podává dokonalé vysvětlení té skutečné, závažné a dlouhodobé nemoci Bedřicha Smetany, ne té domnělé a všeobecně známé, o které se zmiňuje ve svých pracích i prof. Holzknecht.
Petr Brandl: Příběh bohéma
Andrea Rousová
Knihu jsem zakoupil na stejnojmenné výstavě, která proběhla v Praze během několika měsíců na přelomu roků 2023 a 2024. Přestože je míněna jako katalog, tak je to asi nejlepší katalog, jaký jsem viděl. Kniha je tak nabita i informacemi o umělcově životě a díle, že plně se vyrovná monografii. Vynikající je, že zde jsou zobrazena i díla jiných autorů (např. Karel Škréta, Jan Kupecký, Matyáš Bernard Braun a další), kteří nějakým způsobem do života Petra Brandla zasáhli, a tato díla byla na výstavě rovněž k vidění. Výstava byla a kniha je naprosto skvělá, jsem moc rád, že knihu mám a mohu si tak jedinečnou atmosféru výstavy připomínat. (Osvětlení, které zde kritizuje uživatelka ladyfromskye, bylo dle mého názoru dokonalé.)
Mám jednu malou pochybnost a osobní názor - Petr Brandl snad byl lehkomyslný, měl rád určitý způsob života a neuměl hospodařit, ale určitě moc nehýřil. Zanechal totiž po sobě velké množství fantastických naprosto dokonalých obrazů, jejichž namalováním musel strávit spoustu času. Z toho logicky vyplývá, že na samotné flámování mu prostě ten čas nezbyl.
Tvář baroka
Zdeněk Kalista
Tuto knihu nám daroval Bůh. Pokusím se zde vyložit, jak jsem k tomuto přesvědčení dospěl. Cituji z kapitoly, která se věnuje náhodě v životě barokního člověka:
"Ale pozorujeme-li náhodu v kontextu...barokního života poněkud pozorněji, nemůže nám ujít rozdíl, který ji dělí od náhody, se kterou jsme se setkávali v renesanci. V renesanci hrála náhoda spíše jakousi pasivní roli. Záleží na člověku, aby ji zaktivizoval, aby z ní učinil složku dějotvornou... V baroku naopak náhoda pomáhá hrdinovi, jest mu dána, nemusí se za ní pachtit, nemusí se snažit, aby ji uchvátil za hřívu rozevlátou okamžikem. Její kořen není v antické Štěstěně,...nýbrž v Bohu, který v ní uskutečňuje nějaké svoje rozhodnutí, vyvěrá z řádu Bohem stanoveného a není tedy vlastně ani náhodou v plném slova smyslu....náhoda chápaná...jako něco ne určeného pouhým sběrem vnějších okolností, ale odvěkou vůlí Boží. Pochopte, že takto chápané náhodě - náhodě nazírané v proudu Věčnosti, muselo se v baroku dostat nejen místa, ale přímo být vyklizeno široké pole."
A nyní si představte situaci, v jaké autor tuto svou poslední knihu psal. Celoživotně byl zvyklý vědecky pracovat, vše co napsal si musel ověřit v pramenech, srovnávat nejrůznější písemné informace a podobně. A najednou takovýto člověk ztratí zrak. Veškerý způsob, jakým byl zvyklý pracovat a jaký jako seriózní vědec pokládal za nutný, byl ztracen. A on sedá k psacímu stroji, k onomu stroji, na kterém dříve napsal stovky a tisíce stran textu, a po hmatové paměti píše tuto knihu, při které ho Boží náhoda donutila, aby při psaní čerpal jenom z toho co již má ve své hlavě. S pomocí svého přítele (toto slovo prosím chápejme v klasickém, ciceronském slova smyslu, ne tak jak je v současnosti zničeno nekonečným frázovitým omíláním coby eufemizmu za milence či v ženském rodě za milenku) spisovatele Františka Křeliny je potom text opraven a upraven do konečné podoby.
Tak se nám dostal dílem barokně chápané Boží náhody naprosto ojedinělý text psaný vysoce erudovaným vědcem, který nemohl při jeho psaní nahlédnout do jediného písemného pramene. Bůh zde zařídil a nepochybně mu i pomáhal, aby napsal jenom to, co mohl napsat ze své hlavy, ve které se spojily vzdělání, zkušenost a genialita.
Nějaký podrobnější souhrn či výtah z této knihy není možný. Kniha je přecpána velmi hodnotnými na sebe navazujícími informacemi, které jsou jakoby "sourozenci" výše citovaného textu o náhodě. Ten citát o náhodě jsem vybral proto, že perfektně sedl na charakteristiku knihy. Jakýkoliv jiné citace nebo upozornění na nějakou jinou informaci by sice mohly zaujmout, ale nezapadalo by to do kontextu mého popisu knihy. Knihu je třeba číst důkladně a opakovaně, a ony informace si v ní samostatně takto nalézat. Kniha Tvář baroka Zdeňka Kalisty nám potom nesmírně obohatí naše nazírání nejen na barokní dobu, ale vlastně na celý život.
Popelka nazaretská
Václav Renč
Při četbě této nádherné a nesmírně dojemné básně, která vznikla během autorova věznění v komunistickém kriminále, se mi vybavují stejně tak nádherné a dojemné skladby Adama Michny z Otradovic, jejichž autor nejlepší léta svého života prožil během celého průběhu děsivé třicetileté války.
Život c.k. kapelníka W. A. Mozarta
František Xaver Němeček
I když jsou zde z informačního hlediska nepřesnosti, ta je zde cenné to, že se jedná o svědectví Mozartova současníka. Jaksi "mezi řádky" se zda dá vyčíst hodně. Je to důležité hlavně proto, že informace o Mozartovi často čerpáme spíše z beletristicky laděných knih.
Paganini
Franz Farga
Místy trochu fantasmagorické. Např. zcela vážně míněný argument, že Paganini hrál umělý flažolet s doprovodem pizzicata levou rukou tak, že brnknutý tón vyhmátl palcem je mimo i pro člověka s Marfanovým syndromem. Při čtení je dobré si uvědomit, že od vydání knihy pokročil čas. Nyní již není pravdivé tvrzení autora (kniha vyšla poprvé v roce 1950), že po Paganinim se nenašel houslista, který by zahrál bezchybně na jednom koncertě všech jeho 24 capricí. Co je na knize výborné je to, že autor popírá v minulosti dosti často omílanou fámu (v současnosti již naštěstí jednoznačně překonanou), že Paganiniho skladby mají nízkou uměleckou úroveň. Bývala to výborná záminka pro technicky méně zdatné houslisty, aby Paganiniho skladby nehráli.
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha I
Miguel de Cervantes y Saavedra
Komentuji oba díly.
Kniha je napsána ve dvou dílech, které jsou na sobě značně nezávislé. V prvém díle je don Quijote svému okolí neznámý, schytává ze všech stran plody své bláznivosti. Do tohoto prvého dílu jsou vloženy různé na knize nezávislé příběhy. V závěru don Quijote jaksi zcela samozřejmě vstupuje do dřevěné klece a coby choromyslný se nechává odvézt domů.
Druhý díl napsal autor s odstupem jako reakci na plagiát, který vyšel z cizí ruky. Ve druhém díle je již don Quijote všeobecně známý a okolí s ním hraje pro své pobavení jakési divadlo, kde ho skutečně oslovují jako slavného rytíře. Toto je poněkud smutnější, dělat si zábavu z choromyslného člověka.
Tři detaily:
1. Jeden ze samostatných příběhů vložených do prvého dílu pojednává o dívce, která odmítla mladého muže, který se o ni ucházel. On pohrozil, že jestli si ho nevezme, tak spáchá sebevraždu. Ona si ho nevzala a on sebevraždu skutečně spáchal. Okamžitě se setkala s obrovským odporem a nesouhlasnou reakcí okolí, které ji vinilo z jeho smrti. Autor ji zde hájí a dává jí za pravdu. Ona je sama zodpovědná za svůj život i za to, s kým bude žít. Sebevražda mladého muže byla jeho volba a ona s tím nemá co dělat. Nenechala se citově vydírat. Je obdivuhodné, že tuto téměř emancipační myšlenku, jejímuž uvedení bychom se nedivili ve 2. polovině 19. století vyslovil autor již na přelomu 16. a 17. století.
2. Autor nechává zcela nezodpovězenou hádanku, proč don Quijote se chová naprosto nelogicky a skutečně bláznivě (např. mimo známé epizody s větrnými mlýny bych zde připomněl, že při loutkovém představení, ve kterém je vězněna princezna vstane a vysvobozuje tuto princeznu tím, že loutkové divadlo rozseká mečem) a jeho úvahami a názory, které v diskuzi s okolím jsou velmi logické a přesvědčivé. Je to hlavně ve druhém díle. Osobně si myslím, že se tím autor tak trochu bavil.
3. Nadčasová je postava Sancho Panzy. Ten zjevně není psychicky nemocný, ale je natolik prostomyslný, že uvěří slibům kohokoliv, kdo mu něco naslibuje. Velmi aktuální pro současnou dobu. Obávám se, že i pro jakoukoliv dobu.
Úhlavní přítel
Oldřich Šuleř
Dávám plný počet hvězd za to, jak se autorovi podařilo napsat knihu, která mne stále nutí přemýšlet a uvažovat o ní. Zároveň s tím tak trochu závidím lidem, kteří zde ve velkém množství píší hromadné chvály na komerční sr..ky. Tito lidé by tuto knihu asi vůbec nedočetli, praštili by s ní po maximálně několika desítkách stran a dost nepříjemného přemýšlení o této knize by byli ušetřeni. Zjistili by totiž, že kniha začíná jako dobrodružný příběh z jakéhosi neurčitého středověku, ale postupně stále více líčí běžný život a starosti obyčejných lidí (autor se zde z největší pravděpodobností inspiroval valašským regionem), čímž dobrodružná kniha postupně přechází skoro v jakýsi národopis. Tím pochopitelně kniha ztrácí na atraktivitě pro výše zmíněné čtenáře. Jenže četní protagonisté této knihy (není zde možno mluvit o hlavním hrdinovi) se dostanou do situace, kdy musí čelit zlu, a to velkému zlu. Musí se rozhodnout, zda se tomuto zlu postaví, nebo se mu podřídí. Nepříjemné a při tom velmi aktuální myšlenky, které si člověk většinou zatlačí do podvědomí tato kniha z podvědomí vyrve a člověk si je uvědomuje. Co je hodnotnější? Podřídit se a v potupě žít, nebo se pustit do nejistého jen minimálně nadějného boje? Více prozrazovat nebudu.
Housle: dějiny vývoje houslí, houslařství a hry houslové
Jan Mařák
Cenné z historického hlediska, stran pokynů k samotné hře by ale současný houslista měl dát přednost modernější metodice.
Hra na housle
Josef Micka
V této knize je mimořádně cenná a nenahraditelná kapitola o trémě. Metodické kapitoly nejsou špatné, ale dle mého názoru v současnosti máme k dispozici hodnotnější knihy prof. Jindřicha Pazdery (Vybrané kapitoly z metodiky houslové hry) a prof. Břetislava Novotného (Jak hrát na housle čistě).
Vybrané kapitoly z metodiky houslové hry
Jindřich Pazdera
Název této knihy je velmi skromný. Ve skutečnosti se jedná o špičkovou metodiku houslové hry. Je zde spousta vysoce užitečných pokynů např. stran vedení techniky levé ruky, výrazu a četných jiných záležitostí. Z překvapivých a důležitých detailů namátkově vyberu jeden - jak autor brojí proti typické edici dynamiky ve vydávaných houslových notách - melodie nahoru znamená crescendo bez ohledu na to, že vedení fráze si žádá dynamiku odlišnou. Určitá nedokonalost kapitol o intonaci a možnost mít jiné názory na vedení pravé ruky než je zde doporučováno jsou naprosté drobnosti, které nemají šanci vyvážit nepřeberné výhody zde podaných informací.
Pokud tuto knihu doplníme knihou "Jak hrát na housle čistě" prof. Břetislava Novotného, tak máme k dispozici stran teorií houslové hry prakticky vše.
Šest historií prchavého života
Šen Fu
Pro Evropana poučná kniha o pohledu do psychologie Číňana druhé poloviny 18. století. Kniha je vlastně celá o tom, jak si protagonista během svého života všímá krásy a vnímá různé druhy krásy. Přičemž překvapivě dává na stejně hodnotnou úroveň požitky z krásy krajiny a zahrad (o tom se tam píše nejčastěji) a různé tělesné požitky jako pití vína a jiné. Tomu, že jeho život probíhal značně dramaticky, je dávána jakoby vedlejší úroveň. Jakoby ta kniha mne měla upozornit, že smutný průběh života je vlastně vedlejší záležitostí, protože krásy si máme všímat a vnímat ji i při nepříjemných životních okolnostech. Vždyť jakým jiným způsobem můžeme vnímat krásu nežli prostřednictvím lidského života?
Pár drobných detailů:
1. Ve vydání edice Střelka (Světová četba) z roku 1956 je text od strany 99 po stranu 108 věnován výhradně aranžování a pěstování květin.
2. Knihu překládal jeden z nejlepších českých sinologů Jaroslav Průšek (1906-1980)
3. Prvé vydání knihy vyšlo v roce 1944. Překladatel v předmluvě vydání z roku 1956 píše, že to bylo vydání(cituji): ...špatně vypravené a "ozdobené" zcela nevhodnými ilustracemi a obálkou. Byl jsem hluboce zklamán, že knížka, kterou jsem měl obzvláště rád, dostala se do rukou čtenářových v rouše tak nedůstojném (konec citace). Vydání z roku 1944 je v antikvariátech běžně dostupné, ilustrátorkou byla Toyen. Překladatel mi svou poznámkou způsobil zatím trvající pochybnosti, zda si ho mám pořídit. Můj názor totiž je, že jestli by si některá kniha zasloužila bibliofilní vydání s dobře vybranými ilustracemi z originálního velmi bohatého čínského výtvarného umění, tak je to tato kniha.
Jak hrát na housle čistě
Břetislav Novotný
Pokud hrajete na housle, hrajete rád(a) a váháte, zda se pustit do studia této zdánlivě velmi složité knihy, zkuste si udělat malý test, podle kterého byste měl(a) sám (sama) poznat, zda tuto knihu potřebujete.
1. Naučil(a) jste se čistou hru takovým způsobem, že Vám učitel hrál jednotlivé tóny na klavíru a Vy jste hrál(a) čistě podle toho na housle? Pokud ano, tak potřebujete tuto knihu.
2. Učil(a) jste se tercie a sexty ve dvojhmatech hrát tak, že jste si zahrál(a) každou notu zvlášť, a potom obě dohromady, tak jak se to učí v houslové škole Otakara Ševčíka a stále takto tercie a sexty cvičíte? Jestliže ano, potřebujete tuto knihu.
3. Nalaďte housle přesně v čistých kvintách g-d1-a1-e2. (Následně budu označení strun psát velkými písmeny G, D, A, E. ) Potom si s prázdnou strunou G vylaďte 3. prstem na struně D tón g1 čistou oktávou a na A struně 4. prstem tón e2 v čisté primě s prázdnou strunou E. Takto vyhmatané tóny ve velké sextě g1-e2 si zahrajte každý zvlášť. Zazní Vám krásná, melodicky dokonalá velká sexta, ideální např. pro začátek lidové písně „U panského dvora“. Ponechte 3. a 4. prst na stejném místě a oba tóny g1-e2 si zahrajte dohromady. Překvapilo Vás, že to vůbec neladí? Pokud ano, tak potřebujete tuto knihu.
4. Je pro Vás překvapením, že k tomu, aby výše zmíněné dva tóny (g1-e2) ladily jako dvojhmat, tak musíte třetí a čtvrtý prst dát k sobě trochu blíže - buďto třetí prst trochu výše nebo čtvrtý prst trochu níže? Překvapilo Vás, že když si takto vyhmataný dvojhmat velké sexty g1-e2 zahrajete opět každý tón samostatně, tak to najednou není tak pěkné jako ta původní širší verze? Navíc že ten tón, kterým jste upravil(a) znění sexty do podoby, aby dobře zněla ve dvojhlase, neladí s příslušnou krajní strunou (G nebo E)? Pokud ano, tak potřebujete tuto knihu.
5. Používáte ke kontrole intonace jednohlasu souzněním s vedlejší prázdnou strunou kromě intervalů oktávy, primy, kvinty, kvarty a malé septimy také tercie a sexty? Pokud ano, tak potřebujete tuto knihu.
6. Zahrajte si v jednohlase začátek lidové písně „Kudy, kudy, kudy cestička pro mého Jeníčka“ od tónu e1 na D struně. Hrajete v počáteční chromatice e1-f1-fis1-g1 všechny půltóny stejně široké (jako na klavíru)? Jestliže ano, tak potřebujete tuto knihu.
Pokud jste si dal(a) na všechny výše zmíněné body s naprostou samozřejmostí odpovědi "ne", tak pravděpodobně zde komentovanou knihu nepotřebujete (ale i tak může být pro Vás zajímavá).
Pokud Vás ale výše zmíněné poznatky na houslích překvapily a zaujaly, tak pokračujte tímto způsobem: Najděte si prvých 5 tónů stupnice d moll od tónu d1 (prázdná struna D) takto: d1 prázdná struna D, e1 vylaďte podle čisté kvarty s prázdnou strunou A, tón f1 vylaďte malou septimou s prázdnou strunou G (pozor, nikoliv velkou tercií f2-a2 s prázdnou strunou A), tón g1 čistou oktávou s prázdnou strunou G a tón a1 čistou primou s prázdnou strunou A. Takto nalezených pět tónů si zahrajte v jednohlase a dobře poslouchejte. Zjistíte, že je to ideální melodické znění, lepší, než na klavíru. Ve srovnání s klavírem jsou velké sekundy (celé tóny) o něco širší a malá sekunda (půltón) e1-f1 o něco užší než na klavíru. Zahrajte si to opakovaně a vnímejte tu krásu. Totéž platí pro onu melodickou velkou sextu g1-e2, kterou jsem výše zmínil pod bodem 3. Pokud Vám pojem „pythagorejské ladění“ doposud nic neříká, tak Vám prozradím, že jste v předchozích pěti tónech a oné melodické velké sextě právě objevil(a) jeho krásu a dokonalost pro jednohlasou melodickou hru. Pro vícehlasou hru s použitím tercií a sext je ale toto ladění zcela nevhodné. Naznačil jsem to v závěru bodu 3 a v bodech 4 a 5, avšak podrobněji o tom a mnohém dalším již nechme promlouvat zde komentovanou knihu.
Toto vše je totiž jen ochutnávka té vynikající, geniální, nesmírně podrobné a poučné knihy pana profesora Břetislava Novotného, bez jejíhož prostudování bych zde tento příspěvek nemohl napsat. Pokud Vás výše zmíněné body překvapily a hrajete na housle rád(a) tak neváhejte, čtěte a hrajte podle ní. Vaše hra získá na kvalitě nezávisle na tom, zda jste na technické úrovni Paganiniho capricí nebo jen amatéra (amatérky), který (která) hraje maximálně do třetí polohy. Technickou úroveň Vaší hry si totiž nerozšíříte, ale to, co používáte, si podstatně zkvalitníte. Budete zírat, jak se Vám Váš nástroj přímo pod rukama začne proměňovat v něco opravdu úžasného.