Paganini
Franz Farga
Monografie přibližuje postavu hudebního skladatele a houslového interpreta, který se objevil na koncertních pódiích jako hvězda první velikosti a dodnes nebyl překonán. V knize sledujeme Paganiniho životní dráhu, vášně autrpení, úspěchy i neúspěchy až po trpký konec a smrt houslisty, u něhož se genialita a hudební nadání spojovalo s neobyčejnou pílí a houževnatostí.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1969 , Supraphon (Editio Supraphon)Originální název:
Paganini. Der Roman seines Lebens , 1950
více info...
Přidat komentář
Spolu s předchozí knížkou jsem si vzala dva životopisy Nicoly Paganiniho, u nás v knihovně měli tyto, jsou staršího data. Čteme, že Nicola Paganini byl excelentní houslista, jeho technická zručnost byla závratná. Dosáhl toho samozřejmě prací, ale i svou fyziognomickou zvláštnosti, měl extrémně dlouhé a pružné prsty, k tomu geniální paměť a nesmírně citlivý sluch. Takže žádné spolčení s ďáblem, které mu připisovala církev, a proto ho odmítala pohřbít do křesťanské půdy... Byl nenapodobitelný, improvizace byla jeho doménou, proto mnoho skladeb nebylo zapsáno, on sám tak nečinil.
Jsou osobnosti v lidských dějinách, které v nás zůstávají napořád. Zůstalo po něm mnoho úžasných skladeb, na kterých stavěli další skladatelé své variace, namátkou třeba Lisztova Campanella (famózně ji hraje Lang Lang, možná předloktím). Vždy mě u knížek provází hudba, tentokráte to byl samozřejmě Nicola v podání Davida Garretta (The Devil´s Violinist). Doufám, že Vás okouzlí stejně jako mě.
Štítky knihy
Itálie 18.-19. století housle kytara klasická hudba Niccolò Paganini, 1782-1840 houslisté hudební skladatelé
PaganiniKniha Paganini je v
| Přečtených | 3x |
| Knihotéce | 2x |
| Chystám se číst | 3x |
| Chci si koupit | 1x |
Místy trochu fantasmagorické. Např. zcela vážně míněný argument, že Paganini hrál umělý flažolet s doprovodem pizzicata levou rukou tak, že brnknutý tón vyhmátl palcem je mimo i pro člověka s Marfanovým syndromem. Při čtení je dobré si uvědomit, že od vydání knihy pokročil čas. Nyní již není pravdivé tvrzení autora (kniha vyšla poprvé v roce 1950), že po Paganinim se nenašel houslista, který by zahrál bezchybně na jednom koncertě všech jeho 24 capricí. Co je na knize výborné je to, že autor popírá v minulosti dosti často omílanou fámu (v současnosti již naštěstí jednoznačně překonanou), že Paganiniho skladby mají nízkou uměleckou úroveň. Bývala to výborná záminka pro technicky méně zdatné houslisty, aby Paganiniho skladby nehráli.