knedlik komentáře u knih

Ten pocit, když do vašeho života nejvíce stresu vnese antistresová omalovánka...
(Jeden by to ani nečekal, že?)
Omalovánka bývá plošně velmi rozsáhlá, což vede k tomu, že vás po chvíli urputného vymalovávání dost bolí ruka. Nicméně vám to nedá a malujete dál, protože ji přece nenecháte rozpracovanou. Nedodělaná "práce" ve mně vyvolává stres. Už tímhle jsem se cítila pod tlakem. Ruka pálí, prsty jsou deformované pastelkami, ale tak přece to nevzdáte. Stres přechází v naštvání, že to pořád ještě není hotové! (Někteří budou namítat, že omalovánka může mít jakýsi výchovný efekt a učit malující lid trpělivosti...no, alespoň v mém případě v tomto ohledu selhala.)
Dalším stresujícím faktorem je, že si po chvíli přijdete v pasti z těch čarami uzavřených prostor. Kam se podělo místo pro vlastní kreativitu, sebevyjádření? Proč mě někdo chce mermomocí natlačit do předem daných inkoustových kolejí? Chtě nechtě se ve vás vzdouvá vlna vzdoru. S každým bolestivým tahem v předem vyznačeném prostoru tak přestáváte vnímat, že vlastně máte relaxovat a ne se upínat k vidině posledního bílého pole, které se postupně pokrývá barvou... Načež vítězoslavně zahazujete pastelku, usrknete poslední lok kávy a natruc necháte poslední plošku rebelsky bílou. Stres poleví, načež jeho hladina ihned eskaluje, protože při pohledu na hodinky člověk zjistí, že tím vymalováváním úspěšně zabil celé odpoledne.

(Komentář nutno bráti s nadsázkou. Ostatně - jinak jsou ty kytičky docela pěkné... ) :-)

Volné pokračování Alanova vyprávění o životě, jeho smyslu a cestě za poznáním. Kniha, která je plná projevů, které přednášel mladým generacím - středoškolským absolventům, do kterých vkládal naděje a kterým se snažil nastínit cestu; lékařům a vědcům, které prosil o trpělivost a sdílnost s nevědeckou společností; pozůstalým a smutečním hostům, kdy promlouval o svých zesnulých přátelích. Kniha o tom, jak procházel svým životem, jaké chyby dělal, na které okamžiky byl hrdý a které se mu vryly nesmazatelně do paměti. Zároveň kniha plná nenápadného poučení a ponoukání čitatele přemýšlet.. ať už se jednalo o přemýšlení o smyslu života nebo o přemýšlení ve smyslu pochybování.
Není v ní snad tolik humorných příhod, jako v předchozím díle, zato je ale prodchnutá laskavostí a jakousi skromností dobrého člověka. Člověka nijak zbožštělého, člověka ve vší své lidskosti.

1 11.04.2016

Valpuržina noc, noc čarodějnic. Magická jako kniha sama, která vás vezme do světa pitoreskní pražské šlechty, která se děsí byť jen pomyšlení na sestoupení dolů do města stejně jako své temné minulosti; do jaksi vnitřně nenaplněného světa císařského osobního lékaře, který po střídmě prožitém životě o samotě zatouží po teplém krbu rodinném se svojí milou Lízinkou - starou prostitutkou s věšteckými schopnostmi; do světa poddaných, kteří touží po moci a penězích a satisfakci za vykořisťování šlechtou; do světa Zrcadel, zrcadlících vaše nitro i s jeho touhami v ozvěnách minulosti a se záblesky budoucnosti... zkrátka do světa Prahy, jak ji neznáte. Prahy, jakou jste ji předtím nikdy neviděli, ale jakou už vždycky uvidíte.

5 21.03.2016

Dovolím si parafrázovat část dedikace, protože je vcelku výstižná:
"Lištičky vyráží ze svých nor
zlákány vůní jejich metafor"

Evokativní básně, některé s náboženskými motivy, jiné čistě ze života, všechny však oku a uchu libé. Poetično, jež se strefuje, trýzní i hladí.

"Rozbíhavost bez vykolejení
Osciluje v nás - nesetřesitelné věno
Jak potom máme unést to, co není
Když hroutí se v nás, co dostavěno"

K téhle učebnici nejsem schopna poskytnout komentář objektivnějšího rázu, protože mi brání emocionální zatmění. Jinak řečeno vůbec mě nebavilo ji číst, celkově tento obor nemám ráda a navíc byla kniha diametrálně odlišně členěná oproti seznamu našich zkouškových otázek, což člověku dokáže znepříjemnit život.
Velkým plusem je, že existuje elektronická varianta knihy, která se neustále aktualizuje a doplňuje o obrázky, schémata.
Velkým mínusem pak je, že jsou v knize gramatické chyby, překlepy, místy vcelku archaismy a neužívané pojmy.

Nuž dobrá, přece jen přidám objektivní střípek - většina mých spolužáků byla s knihou spokojená.

13.02.2016

K Modroočkovi jsem se vrátila díky čtenářské výzvě a díky za to! Ať už tady remcalové nadávají jak chtějí, že je to zbytečné a že si snad umí rozhodnout, co chtějí a nechtějí číst... jsou prostě knihy, ke kterým vás nenapadne se jen tak vrátit, když vyloženě nemáte důvod. Ale když už to uděláte, může to být opravdu milý zážitek - jako třeba v tomto případě.

Úžasné a milé vyprávění Josefa Koláře o poznávání života kotětem Modroočkem s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, mi prozářilo den :-) Nehledě na to, jak si člověk sentimentálně zavzpomíná, jak ji četl jako svoji "opravdovou první knížku" hned po Slabikáři...

pozn.: Ideální číst se svým čtyřnožcem někde po boku :-))

Zlovlk to v mnoha ohledech vcelku vystihl, Mrtvý otec zpočátku opravdu působí dosti neobvyklým, "pravidla rozleptávajícím" dojmem, ale když se člověk naučí snášet tu úzkost, jestli se zrovna jedná o myšlenku, dialog a čí dialog,.. tak se to dá číst v pohodě :-)

Zkrátka postmoderna jak má být. Asi.
To je váš názor.
Na to se neumírá.

Nejen, že je kniha šílená. Svým způsobem i děsivá svojí skrytou záští, tím vším, co chtělo být vyřčeno a nebylo; koncentrací touhy vidět úpadek čehosi velkého, kdysi nedotknutelného, tak váženého, téměř posvátného... Touhy přičinit se o ten úpadek, být tím destruktivním článkem. Kousek po kousku.

"Otec uspěl ve své obtížné a mnohdy nevděčné úloze udržet dítě při životě. Dobrá práce, Same, tvůj chlapec zaujal své místo v tlupě, má slušnou práci, prodává termočlánky, vzal si hodnou dívku, kterou máš rád, a obtěžkal ji natolik, že zanedlouho bezpochyby porodí nové dítě. A není zavřenej. Ale povšiml sis toho nepatrného zkřivení v koutku úst Sama II., když se na tebe dívá? Znamená to, že nechtěl, abys ho pojmenoval Sam II., to za prvé, a za druhé a za třetí to znamená, že má v levé nohavici brokovnici s upilovanou hlavní a balíkovací hák v pravé a že je připravený zabít tě jedním či druhým, když bude mít tu příležitost. (...) Vyvádí kvůli tomu, že byl závislý, když vy jste byl nezbytný, to taky není úplně ono, je nepříčetný z toho, že když vás miloval, vy jste si toho ani nevšiml."

4 01.02.2016

Dobře zpracovaná učebnice psychiatrie. Přehledná, dostatečně obsáhlá, uvádí evropské i americké klasifikace, doplněná o užitečné kazuistiky, (které podstatně zpříjemňují a usnadňují učení dané problematiky). V příslušném žánru tedy hodnotím pěti.

2 28.01.2016

Slušná kniha, vcelku srozumitelná, přehledná, dobře členěná. Nevýhodou je nevysvětlení některých pojmů, potažmo jejich absence a nedostatky v rekapitulaci anatomických poměrů, respektive následných narážkách na předtím nepopsané struktury (kdo si to má od toho prváku všechno pamatovat, že.. :-) )
Plusem jsou obrázky a fotky, ačkoliv by vůbec nebylo na škodu, kdyby jich bylo ještě víc.

12.01.2016

Pokračování poslední aristokratky nesoucí se ve stejném duchu. Jen výrazně víc prosáklé antidepresivy a ucpanými záchody. K dalším dílům už se nejspíš nepropracuji, ale vám všem ostatním přeji příjemné oddechové počtení :-)

1 25.12.2015

Když se mi dostala do rukou Poslední aristokratka, ani jsem netušila, jak populární knihu čtu (rozumějte: právě mě dosti překvapila záplava komentářů, která se tu vyskytuje!) A protože nerada omílám již stokrát řečené, nebudu tak činit ani zde a jen stručně tedy:
Aristokratka je zábavné čtení, které - bijte mě - dost odráží a vystihuje povahu českého národa - o šlechtě pomlčím, protože kromě jednoho setkání s knížetem a zahlédnutí Kinských v Chlumci na zámku nemám žádnou zkušenost. A protože tu naši českou povahu tak pěkně vystihuje, tak mě i vcelku bavila. Postavičky rodiny Kostkových, ale zejména zámeckého personálu mají jisté nezpochybnitelné kouzlo a svéráz sobě vlastní. Na konci už mi ale vyprávění přišlo trochu zdlouhavé a ničím nové, což nezměnilo ani čtení dalšího dílu. Asi příliš mnoho prozacu. Po třetím a dalších dílech sahat nebudu, tento hodnotím čtyřmi hvězdami, ač to vidím jen na tři a půl. Ale za ten svěží humoristický závan na poli české literatury tu půlhvězdičku přidám.

5 25.12.2015

Hvězda a světélko ve tmě mých ostatních učebnic vnitřního lékařství :-)) Na Češkovu internu nedám dopustit, učilo se mi z ní hezky, je velmi přehledná a psaná pro praxi, ne pro sbírání neaplikovatelných akademických vědomostí. Některé pasáže se v knize opakují, ale myslím, že to není na škodu; souhrny na začátku každé kapitoly jsou velice vítanou záležitostí. Druhé vydání má navíc barevné obrázky, což je taky super. Navíc poměr cena/výkon.. Prostě jsem s ní strašně spokojená a jsem ráda, že mi stojí na polici právě ona.

5 22.12.2015

Burešovu internu ohvězdovávat nebudu, protože bych nevěděla jak. Kniha je to bezpochyby kvalitní, obsažná, ale na učení naprosto nepraktická. Nečetla jsem ji úplně celou, ale kapitoly, které jsem zvládla, byly místy dost utrpení. V záplavě zbytečných, akademických a pramálo praktických záznamů se nachází sem tam zmínka o něčem enormně důležitém, nijak zvýrazněném...
Čili chcete-li si hezky počíst o vnitřním lékařství, pak si ji přečtěte. Chcete-li se vnitřní lékařství naučit, zvolte knihu jinou.
Na obranu učebnice bych ale dodala, že je-li už člověk v problematice dobře orientován, pak se v ní asi nebude tak ztrácet.

Mnohovrstevná. Ano, to je velice vhodná charakteristika Rushdieho Maurova posledního vzdechu, té knihy provoněné kořením. Po celou dobu čtení jsem se nemohla zbavit dojmu, že čtu VELKÝ román. Ságu několika generací, z nichž každá jedna byla natolik specifická a rozličná, že by vystačila na samostatnou knihu. Román o generacích zatížených jakousi rodinnou kletbou, minulostí, která se na současnících musela a musí podepsat, minulostí, kterou citelně vnímají. Cosi tíživého za každým krokem, každou myšlenkou a činem. Břímě viny.

Co si zaslouží jednoznačnou chválu, je, jakým způsobem Rushdie umí udržet napětí a zvrátit děj (chtěla jsem použít výraz zvracet, ale někdo by to mohl špatně pochopit :-)). Dále to, jakým vášnivým způsobem popisuje drobnosti, které čtenáři velice důkladně přiblíží indické prostředí. A postavy, (přestože z psychologického hlediska vzato, měly ještě rezervy,) byly natolik zvláštní, neobvyklé a bizarní, přesto čímsi reálné, že zaslouží taky zmínku (extra body pak jdou na vrub Prince Jindřicha Mořeplavce.)

Čili: knihu hodnotím jako velice čtivou, příjemně magicky bizarní s nenápadně tíživou atmosférou prosáklou apatickou chladnokrevností. Na pátou hvězdu jí ale ještě něco chybí...

2 05.11.2015

Pěkné, místy značně kontroverzní. Nicméně velice povedené a čtivé. V nejbližší době nějakou tu Dobrou radu či Chuťové lásky ráda odrecituji... :-)

(...)

Něžně se dotýkejte když nastaví štít klína
chutnejte dlouze šťávy rozkroku
pijte až k opilosti tato vzácná vína
a chutě stupňujte rok od roku

(...)

2 04.11.2015

„Zůstaňte chvíli stát a vaše chyby vás dohoní!“ pravil Vlahoš Rosret, ten nejnenápadnější člověk na světě, který byl dokonce tak nenápadný, že když byl malý, tak se matka občas vracela ze školky s cizím dítětem. Vlahoš, zástupce ředitele banky, opatrovník, jež pana ředitele chodí venčit. A zároveň někdejší ředitel pošty.
Poslední řečené je problémem této knihy. Příliš se odkazuje na svoji veleúspěšnou předchůdkyni a tak mě zezačátku, kde z ní nepokrytě těžila, moc nebavila. Asi nebylo rozumné číst je hned po sobě.. Nicméně vše se pěkně vyvinulo a když už se děj začal zase točit sám kolem sebe, tak bylo vše v pořádku. Emancipovaná golemí Grácie, opulentní a částečně zvrácená Opulentovic rodina a taky mnou velice oblíbený Igor jsou kombinací, která vás nakonec nemůže zklamat. Děj byl poněkud předvídatelnější, ale co už. Za přečtení stejně stojí :-)

„Já s tím pohnout nedokážu. Dobrá, Grácie, teď je to na tobě.“
„A může se takhle chovat dáma?“ zaduněl druhý hlas.
„Ale samozřejmě, počítá se to jako přesouvání nábytku,“ ozval se třetí hlas, nepochybně ženský.
„Tak dobře. Tak já to zvednu a utřu pod tím prach.“
Pak zazněl skřípot těžkého kusu dřeva přesouvaného po jiném dřevě a na hromadu pytlů se zlatem se snesl slabý pramínek jemného prachu.
„Je tady opravdu hodně prachu. Donesu si koště.“
„Víš Grácie, byl bych raději, kdybys teď zvedla tu podlahu.“
„Myslíte, že bude prach i pod ní?“
„Tím jsem si naprosto jistý.“
„Dobře.“
Ozvalo se několik těžkých nárazů, při nichž dubové trámy zapraskaly, a pak zaduněl druhý hlas: „O utírání prachu pod podlahou paní Vagónová v knize Příručka dobré hospodyňky vůbec nic nepíše.“
„Grácie, tam dole možná umírá člověk!“
„Aha. To by udělalo nepořádek.“

4 25.08.2015

Nebudu se dvakrát rozepisovat, víceméně vše podstatné shrnul ve svém komentáři stilgar1 (tímto dávám palec a díky :))
Mně se Zasl(r)aná pošta četla strašně dobře. Tím myslím tak dobře, že opět na úkor spánku, odpočinku, čerpání potřebných sil - nešlo se od ní odtrhnout. To místo si žilo svým životem a jeho kouzlo mě nepustilo tak, jako dopisy chtěly a musely být přečteny. Postavy tyrana, podvodníčků, golemů - všechny fascinující jako vždy (ale golemové nejvíc :-))
Z mého pohledu se tato kniha velmi těsně řadí za Malé bohy, kteří u mě zatím vedou. Jedna z nejlepších.

"Měl poctivou tvář. A měl rád ty lidi, kteří se mu zadívali pevně do očí, aby mu nahlédli do duše a tak do jeho vlastního já, protože Vlahoš měl celou zásobu vlastních já, nějaké pro každou příležitost."

"Na práci u nás nemusíte být blázen. Ale hodně to pomáhá..."

9 04.08.2015

Skriptum ke studiu dermatovenerologie. Přehledně členěno, obsahově místy lehce nedostačující, bez obrázků a schémat, která by určitě neškodila. Ze mnou obdržených studijních materiálů mi byla tato kniha nejsympatičtější. A místy i zábavná (pasáž o popudové terapii například :o) )

16.06.2015

Víceméně vytnutá venerologická část z knihy Vybrané kapitoly z dermatovenerologie, doplněná o několik málo podrobnějších informací (tím několik málo myslím opravdu několik málo). V zásadě ale relativně přehledná. Ne úplně aktuální...

16.06.2015

Pro mě doplňkový studijní materiál, neprohlížela a nečetla jsem úplně celý. Nicméně obsahuje spoustu názorných fotografií včetně několikajazyčných popisků.