knedlik komentáře u knih

Když honíte zločince po střeše Neviditelné univerzity v bouři, a to ne jen tak ledajaké bouři, ale nevyzpytatelné magické bouři, může se vám občas přihodit nějaká ta nepříjemnost, jako že se zčistajasna objevíte kdesi jinde v čase. Sir Elánius se takto dostává do doby, kdy městu vládl šílený a paranoidní lord Sebevražda, ve městě panovaly revoluční nálady a o Hlídce jako takové se sice mluvit dalo, ale zdaleka nebyla tou, na kterou jsme zvyklí. Vlastně by se některé metody daly nazvat doslova středověkými. Boj o přežití a lepší budoucnost může začít.

Návrat do Ankh Morporku kdysi byl velmi zajímavý, včetně setkání s mladým Samem (a deziluze z toho, že vlastně všichni jsme byli v mládí tak nějak přitroublí,) ostatní členy "původní" Hlídky nevyjímaje. Jako velmi osvěžující shledávám postavu doktora Mechorosta a to tolik typické zděšení, jak vlastně takovýto člověk pracuje a k čemu všemu sakra jsou všechny ty háky! Co mě na knize ale mrzelo, tak že nedostal více prostoru můj oblíbenec Vetinari, u nějž by mě zajímalo z jeho mládí opravdu výrazně víc než jsem se dozvěděla. Stejně tak Reginaldova story je velmi zajímavá, ale podle tak nadšených komentářů jsem čekala větší senzaci. Literárních a jiných odkazů opět sdostatek, příběhu nechybělo co do napětí nic, vtípky trochu absentovaly. Suma sumárum dávám tak čtyři a půl hvězdy.

"Ti, kdo stáli na straně Lidu, byli nakonec vždycky rozčarováni. Zjistili totiž, že Lid má sklony být velmi nevděčný, neumí ocenit, co se pro něj udělalo, a nechce ani poslouchat, ani myslet dopředu. Lid měl naopak tendenci být omezený, zpátečnický a nepříliš chytrý, ano k chytrosti se dokonce stavěl velmi nedůvěřivě a moudré neměl rád. A tak dítka revoluce stála tváří v tvář prastarému problému: Nebylo to v tom, jak se zdálo, že byste měli špatný druh vlády, ale měli jste špatný druh Lidu.
V okamžiku, kdy začnete lidi považovat za něco, co se dá měřit a odhadovat, zjistíte, že jsou naprosto nevyzpytatelní. To, co už brzo vyrazí do ulic, nebude dav, revoluce ani lůza. Budou to lidé, kteří jsou vyděšení a propadli panice. To se stávalo pokaždé, kdy selhala mechanika života velkých měst, kdy se kolečka zastavila a přestala platit všechna ta malá pravidla. Když se stalo tohle, začali být lidé horší než ovce.
Ovce jen utíkají. Nepokoušejí se pokousat ty ovce, které běží vedle nich."

"Nojo, ale voni po nás hážou kamení, seržante." upozornil ho Tračník.
"Ano? Tak se postavte na místo, kam nedohodí. Oni se unaví dříve než my."

"A celá ta teorie měla opravdu jistou strašidelnou logiku, pokud jste při uvažování vypustili takové věci jako ´praktický život´nebo ´zdravý rozum´."

6 18.07.2017

Malého prince jako takového komentovat nebudu - ostatně komentářů je tu už sdostatek a beztak by se jen utopil v záplavě jiných pochvalných ód a vzdechů nad tím, jak hluboká, nadčasová, pravdivá a krásná tato kniha je. Co bych ale ráda okomentovala je jedno z posledních vydání Malého prince, totiž obrazová kniha s trojrozměrnými ilustracemi (vydáno 2016). Je to totiž vydání, u kterého se vám doslova zatají dech a zastaví vítr v dlani - opravdu jsem žasla nad kouzelností zpracování každé jedné stránky a ... tohle prostě všichni, kteří Malého prince milují, musí vidět! Dává to celému tomu malému velkému světu úplně novou tvář, tak strašně reálnou, tak hmatatelnou, tak blízkou. Přijměte má nejvřelejší doporučení do ní alespoň nahlédnout!
Ode dneška mi asi bude stát už napořád na stole rozložený baobab :-)

Čtyři hvězdy za První testament, tři za Toskánu, která, ač byla samotným autorem velmi ceněna a opečovávána, mě nijak zvlášť nezasáhla. K Holanovi snad netřeba mnoho dodávat, snad že se při jeho bloudění a putování člověk sám občas ztrácí v metaforách a místech za fyzičnem - ale to Holanově poezii sluší.

"Pojď, drahá, dál!... Hle, na líčku
máš všechnu slast, již hýčká mlha.
Nonparej tvojích kramflíčků
ruší jen hohol nebo vlna
a vločka padající v nic...
Jen veď mne chvíli zjev tvůj mladý
z tragična mirokosmiády
v dotyk, jenž cítí, že jsi tady,
nejskutečnější z božských skic!...
Ať zapomenu na svět křečí,
svět, jehož přetlak nevyléčí
křik prodavačů pijavic,
blamatý, lilkující v řeči.
Ať zapomenu, chvíli snad,
že negramotná hrůza mění
nám duši v enzym fantazmat."
str. 58

"Pak, jako ten, kdo blíž se ptá,
začal jsi chápat (dřív než radno),
že kdo jsou lehčí vody života,
nedostanou se nikdy na dno"
str. 49

3 12.07.2017

Velmi hezky zpracovaný aktuální průvodce - do jaké míry odráží realitu, přehání či nadsazuje snad záhy otestuji. Zatím hodnotím velmi pozitivně.

edit: Po návštěvě Irska nutno napsat, že je průvodce velmi stručný a zamlčuje spoustu zajímavých atrakcí (ale budiž, nejspíš chtěl vypíchnout co nejstručněji jen to nejzajímavější). Co mi chybělo hodně, tak zmínka o hromadné dopravě a tom, jak funguje, zamlčení úskalí dublinské dopravy a tak podobně (ale on na to člověk velmi brzy přijde sám, jak se mává na autobus, aby mu zastavil). Ještě bych ocenila drobný vstup do sociálních zvyklostí, když už se tam zabývá stručnou historií atd., ale není až takovou nutností.

09.07.2017

Těžko komentovat poezii, těžko komentovat tuto sbírku. V zásadě souhlasím s názory, že převládá krása nad smyslem - ale zdaleka ne vždy to vadí! Místy jsem byla opravdu unešena proudem nádherných slov a nebývalých spojení, krásou slov obyčejných, někdy jaksi nepatřičných, ale někdy opravdu citelně chyběla ta hloubka.

"Naše životy se nikdy nevrací
umíráme v troskách iluminací
jako jepice a jako blesky hromů
už se vznáší světla mezi listím stromů
už se chvěje v sněhu elektrický drát
už se blíží doba světlých promenád"

(Edison, str. 111)

"Není absolutna v této panice
všecko splývá nevíš kde jsou hranice
vyvolávám stěží matné snímky dění
pranic netrvá a všecko je i není"

(Signál času, str. 125)

11 23.06.2017

Tenká knížečka podávající stručný přehled o funkci buněčného cyklu, vzniku nádorů, biomedicínských technologiích diagnostiky. Zase tak stručný ten přehled ale není, místy zabíhá zbytečně hluboko, takže pro mě osobně ztratila svoji funkci - utápěla jsem se v informacích, které už byly zbytečně moc. Superpřehledná mi taky úplně nepřijde, na druhou stranu jsou některá témata zpracovaná pěkně. Největším problémem je aktuálnost. Rok 2003 už je na tomto poli pravěk.

16.06.2017

Hakuna matata je kniha povídek inspirovaná příběhy lidí z keňského slumu. Příběhy, které přenesené do jiného prostředí, jsou tak podobné těm našim. Najdete v ní vše od pohádek inspirovaných životem a mýty afrických kmenů, zhmotnění strachů a obav v podobě kafkovského mystéria, neuchopitelné příběhy s polootevřenými konci a zcela obyčejné povídky ze všedního života, které vás ale přivedou na neobyčejné a nevšední myšlenky (mimo jiné o nemožnosti objektivizace štěstí, o freudovsky asociovaných způsobech vyrovnání se sami se sebou i o konfliktech vlastních tužeb a obav). Vše zpracované zajímavým, poutavým a tvůrčím způsobem, navíc doplněno kouzelnými ilustracemi. Hakuna matata je neobyčejnou knihou a zaslouží si pozornost.

2 06.06.2017

Kniha, ze které jsem se učila, kniha, se kterou jsem jedla, kniha, se kterou jsem spala. Zkrátka kniha knih :-))
Troufale hodlám tvrdit, že Čihákova Anatomie je nejlepší a nejpřehlednější učebnice anatomie na českém trhu. A ačkoliv ji mnozí nenávidí, záhy pochopí, že v ní vlastně bylo všechno a že takový luxus (najít vše na jednom místě, navíc s jistotou, že nic neopomněli,) dlouho nezažijí.

2 21.04.2017

Sir Samuel Elánius, vévoda ankhský, se vydává jako velvyslanec - za doprovodu věrných členů Hlídky a své drahé a rozložité choti Sibyly - do Überwaldu, kde právě dochází k volbě nového trpasličího krále. Výsledek volby se samozřejmě odrazí na obchodních vztazích s Ankh Morporkem a vlastně na vztazích k lidem vůbec. Kandidáti jsou dva - jeden vyhlížející do budoucnosti s moderním a pokrokovým myšlením, díky čemuž se dostal do nemilosti všech úzkoprsých a na tradicích lpících původních obyvatel, a druhý odpovídající více jejich představám. Shodou okolností někdo při nepříznivém vývoji situace potáhnul nejdůležitější korunovační klenot. A ankhskému velvyslanci jeho policejní přirozenost velí zjistit kdo, což ho přivede do velmi svízelných a do nohou studících situací.

24. Zeměplocha je o konfliktu mezi modernou a tradicionalismem, o úctě k tradicím vůbec a o symbolech, (ikdyž ne zcela původních) a jejich významu. Dále knihou o snobství a pokrytectví vyšších vrstev, lidských charakterech, upírech, vlkodlacích, vlcích a vlčí zlobě v lidech. O tom, jak to dopadá, když dáte blbovi funkci. Samozřejmě nechybí jisté odlehčené pasáže, zahrnující skutečný obrázek toho, jak se měly Tři sestry Strýčka Váni ve Višňovém sadě a pohled do nových trendů v transplantační chirurgii (miluju Igory :-))


"Homo hominis lupus. Člověk člověku vlkem." Nebo spíš vhodněji - vlk vlku člověkem?

"Lidé nenávidí vlkodlaky, protože v nás vidí vlky, ale vlci nás nenávidí, protože v nás vidí lidi - a to jim nemůžu mít za zlé!"

2 05.04.2017

Moc fajn přehledová kniha nezabíhající do zbytečných detailů, na druhou stranu věnuje dostatek prostoru klinicky důležitým věcem. Standardně nebude scházet ocenění obrázků, protože já mám obrázky ráda :-) Co je trochu nemilé, že kniha neobsahuje traumatologii a ortopedii.

14.03.2017

Pýcha, hlad po dalším a dalším majetku, nafoukanost, xenofobie - ať už je prapůvodní touha po válce jakéhokoli původu, tohle všechno ji jen přiživuje. A z toho všeho si Terry, jak jinak, opět utahuje a poukazuje na jejich nesmyslnost a nemístnost.

Kdesi uprostřed moře se vynořil kus půdy a samozřejmě nastává ihned spor o to, komu připadne. Ideální záminka ke konfliktu a když se tomu trochu pomůže, tak i k válce. Ankh-Morpork se nehodlá vzdát a se slovy "štěstí přeje odvážným" se hrdě vydává do Klače, mající přesilu 6:1 a ohánějící se daleko ostřejšími zbraněmi ve zkušenějších rukou, než by si jakýkoli Ankh-morporčan byť jen pomyslel... Mezitím velitel Elánius, věrný Vetinariho teriér, vede v poušti své menší bitvy ( "Och, bohové, zabásnul jsem celé bojiště, pomyslel si Elánius. A něco takového se snad ani udělat nedá."), Noby proniká ke své něžné podstatě a úžasný Leonardo da Quirm tvoří a tvoří... a ničí, protože lidé by byli schopni zneužít k bojovým účelům cokoliv.

Terry v Hrrr na ně! dosti důrazně poukazuje na omezenost a namyšlenost "bílých lidí", v mnoha ohledech technických dinosaurů, žijících si ve své bublině odporu proti všemu cizímu. Tedy zdánlivé, že ano.. Snědým, inteligentním Klačanům nezbývá, než si z Ankhmorporčanů prachsprostě utahovat a dávat jim pojídat ovčí oči. Ale i zde se dá najít kompromis.

A protože máme rádi dobré konce a osly sundané z minaretů, bylo i pacifismu učiněno za dost.
"Veni, vici, Vetinari."

6 12.03.2017

Profesor Koutecký je velmi silnou a inspirativní osobností. A je potřeba si uvědomit, že nebýt tak tvrdohlavých, houževnatých a nadaných lidí, tak není naše medicína tam, kde je. Lidí, kteří svému záměru a vyššímu cíli obětují vše - a nechápou to jako oběť.

Kniha Život mezi beznadějí a úspěchem je osobní výpovědí autora o počátcích dětské onkologie v Československu, zároveň ale i o vlastním životě, který byl doslova podřízen boji. Boji za lepší podmínky, boji za lepší výsledky, boji za lepší kvalitu života léčených a vyléčených dětí. Ale i boji za povznesení ducha a rozšíření obzorů.

Zařadit ji pouze do škatulky "Paměti" by bylo ale příliš krátkozraké. Koutecký se dotýká spousty témat, přímo i nepřímo souvisejících s oborem, kterému zasvětil život. Mimo jiné věnuje bohatý počet stran psychologii svých, zprvu hojně umírajících, pacientů a jejich rodičů i sourozenců, což je opětovným důkazem jeho erudice a kvality jako lékaře. A nejen jako lékaře, ale i jako člověka. Komplexním chápáním onemocnění se navíc zdaleka nevyznačují všichni. Dále se dotýká velmi aktuálního tématu "alternativní medicíny" a jejích fatálních následků. Mnoho stran je věnováno ale i profesorovým zasloužilým kolegům a spolupracovníkům, zdravotním sestrám, jejichž práce je nenahraditelná a rodině, která při něm stála i v nejtěžších situacích. Prostor poskytl i zajímavým setkáním a zážitkům z odborných stáží.

Život mezi beznadějí a úspěchem je knihou, kterou by si zcela jistě měli přečíst studenti medicíny, a to všichni, a jistě i knihou, která trpělivým způsobem může rozšířit obzory ostatním "nelékařům." Nelze ji než doporučit.

Osobnost profesora Kouteckého mě naplňuje obrovským respektem a úctou. Díky.

3 05.03.2017

Popisek odpovídá - velmi komplexně pojatá publikace, výborně zpracovaná, velmi podrobná, s hezkými a názornými ilustracemi. Nečetla jsem ji celou, ale co jsem do ní koukala, tak bylo opravdu napsané výborně.

Stručná, jasná, výstižná, hezky zpracovaná a srozumitelná. Aktuálně i docela aktuální :-)

Kristina se narodila do špatné doby, stejně jako mnozí jiní. Jejím životem procházela válka, která ji, ať už přímo či nepřímo, připravila nejen o rodinné příslušníky a majetek, ale i o radost ze života. Celý se točil kolem nemocné matky, její práce v poštovním úřadu, počítání peněz ze dne na den, šetření, starostí, šedi. Postupně přišla o všechny tužby, ambice, chuť žít, poznávat. Zlomovým se stává okamžik, kdy je pozvána matčinou sestrou na čtrnáctidenní pobyt do švýcarského luxusního hotelu. Z šedé myši se v záplavě luxusu, nových šatů a falešného přídomku "von" stává jiný člověk, učarovává jí pozlátko, zároveň má ale poprvé v životě pocit, že se může nadechnout. Zcela volně a svobodně. Zcela sobecky. Růžové brýle jí dokonale zkreslují pohled na závistivou a pomlouvačnou společnost, ve které se nachází. Díky ní je také její pobyt předčasně ukončen a čeká ji návrat do kruté reality - zpět do chudoby a šedi všedních dní.
A tento návrat si ani ona sama nijak neulehčuje, hltá ho plnými doušky, nechává se jím prostupovat a zmítá se vnitřním hněvem a nespravedlností. Ne, že by někomu něco nepřála, ale "proč oni a ne taky já?" Touha, hněv a vzpomínky na týden v jiném, fantaskním světě vyústí v Kristinin odjezd do Vídně, kde mimo potřeby připomenout si, jaké to tehdy bylo, navštíví své příbuzné. A tehdy přichází druhý zlomový okamžik a to seznámení s Ferdinandem.
Ferdinand se do jisté míry stává osudovým. Víc než vytouženým mužem a milencem, je jí přítelem se stejným vnitřním zoufalstvím, spravedlivým hněvem a touhou po lepším životě. Zaslouženém lepším životě.
Ferdinand je obrazem dokonale vyhořelého a vnitřně rozcupovaného člověka. Člověka, který mnohé viděl, mnohé zakusil a přesto, že je mladý, pozbyl chuť žít. Člověka hrdého a zostuzeného, bezvýchodného, vyhlodaného válkou, bídou, poválečným živobytím, ztrátou všech ideálů... V Kristině nachází konečně někoho, kdo je schopen mu porozumět. Stejně tak Kristina. Ale přesto, že k sobě mají tak blízko, přesto v sobě nejsou schopni probudit hlubší cit, jakoby snad schopnost milovat vyčpěla a stala se nedůležitou; a oba se nechávají zlákat dalším pozlátkem, falešnou a vysněnou "lepší" budoucností, svobodou, kterou svojí volbou navždy ztratí...

První část příběhu je relativně banálním popelkovským povídáním, přesto však s tolika prvky pochopení chudých, jejich pocitů v místech, kam nepatří, ale i možnosti volného nádechu po odbřemenění. Druhá část příběhu je o to zajímavější, alespoň po psychologické stránce. O to také pochmurnější. Pseudonadšení ovládající zúčastněné na konci, je spíš k pláči než smíchu. Otevřený konec by se mohl zdát optimistickým, ale já optimista příliš nejsem.

Opojení z proměny je výborným příběhem o lidských touhách, troskotání lidských přesvědčení a generaci, které ostatní nespravedlivě a bezohledně sebrali několik nejdůležitějších let života, jejich vnitřní prázdnotě a spoustě hněvu a sebelítosti.

"Nevím, vím jen, že je to těžké. To druhé by bylo lehčí. Ztroskotá to skoro vždycky, když se člověk postaví proti svému vlastnímu zákonu - nemyslím tím paragrafy a justici, základní státní zákoník a policii. S tím by si člověk poradil. Ale každý má svůj vnitřní zákon : jeden jde nahoru, druhý dolů. Kdo má stoupat, bude stoupat, a kdo má padnout, padne. Mně se zatím nepodařilo nic. Tobě se zatím nepodařilo nic. Možná, dokonce pravděpodobně se proti nám všechno spiklo, abychom zahynuli. Když se mě zeptáš a mám poctivě odpovědět, nemyslím, že jsem člověk, který bude jednou úplně šťastný. Možná že se to ke mně ani nehodí."

8 03.02.2017

Taky vás na seminářích z fyziky týkajících se vesmíru a nejen jeho napadaly všelijaké otázky, různou měrou "přitažené za vlasy" a báli jste se na ně zeptat? Taky jste koukali na všechna ta sci-fi a přemýšleli, co by tak ještě mohlo být zrealizovatelné a co už bude určitě nějakému fyzikálnímu zákonu odporovat? Tak Michio taky. A protože je matematicky a fyzikálně daleko lépe vybaven než já, tak se nad problémem nejen zamyslel, posbíral historická data a perličky z konferencí, ale i nadnesl, kdy a za jakých okolností by co nejspíše realizovatelné být mohlo. A nadnesl to zábavným a poutavým způsobem jemu vlastním. A přesto, že jsem Fyziku nemožného četla přerušovaně asi tři roky, tak jsem si každou kapitolu nesmírně užívala.
Michio Kaku je mým oblíbeným popularizátorem fyziky a jsem mu vděčná, že sepisuje knihy jako je tato a rozšiřuje mi tak obzory na polích, kde si nejsem úplně jistá v bagančatech. Díky a na viděnou.

11 21.01.2017

Morrie věřil na vrozené dobro. Avšak zároveň viděl, co se z lidí může stát.
"Lidé jsou zlí jen pod nátlakem hrozby," řekl později toho dne. "A hrozbu plodí naše kultura. Ekonomické poměry. Dokonce i lidé, kteří mají práci, jsou vystaveni hrozbě, protože se bojí, že o práci přijdou. A jakmile žiješ v neustálé hrozbě, začneš se starat jen sám o sebe. Z peněz si vytvoříš Boha. To je součástí téhle kultury."

Úterky s Morriem, s Koučem smysluplného života, který se pokouší vám vštípit, že na nic není nikdy pozdě, dokonce ani na smrtelné posteli. Uvězněn ve vlastním těle stiženém amyotrofickou laterální sklerózou má Morrie daleko více času na to povznášet svého ducha a věnovat se záležitostem, které opravdu mají smysl. A protože sám lituje, že tohle všechno nevěděl už dávno, rozhodl se, byvše celý život profesorem, dávat o tom přednášky bývalému studentovi a příteli, jenž ho přijel po letech navštívit. Příteli, který zapomněl, že honit se za penězi a majetkem zdaleka není to, co by ho mělo naplňovat...

Úterky s Morriem jsou citlivou knihou plnou zajímavých a moudrých postřehů, stejně tak ale i hořce vtipných aforismů. Doporučit ji mohu všem.

"Vedl jste si dobře," řekl Koppel.
Morrie se slabě usmál.
"Dal jsem vám všechno, co jsem měl," zašeptal.

6 19.01.2017

Chirurgie v kostce obsahuje chirurgii v kostce. Neočekávejte od ní ani víc, ani míň. Některé kapitoly jsou sepsány velmi užitečným a dostatečným způsobem, některé poněkud nešťastněji. Co mě vytáčelo u všech, tak že mi ta knížka celou dobu tyká!!!
Jako doplňkový studijní materiál je ale určitě užitečná.

26.12.2016

V okamžiku, kdy jsem ji dočetla, mě velmi zajímalo, co se dozvím v doslovu. Jak bude uchopena, rozebrána, kritizována... Vcelku zklamání, že se do toho nikdo zbaběle nepustil. Na druhou stranu pro to mám pochopení, protože sesumírovat nějak jednotlivé linky a příběhy do jednoho uceleného komentáře opravdu nebude snadné.

Všechny dějové linky spojuje Ashdown, místo na pobřeží s atmosférou jaksi zamženého klidného odpoledne prozářeného jemnými paprsky slunce a prozvučeného neklidnými vlnami narážejícími nepřetržitě na útes. Dům spánku, jakási oáza klidu pro rozbouřená nitra jeho návštěvníků a obyvatel. Zmíněná zamženost a mlhavost pak pramení ze snů, nerozpoznání skutečnosti a fantazie, z onoho důvěrně známého stavu mezi sněním a bděním... A tou mlhavostí, jak v náladě, tak v ději, se kniha vyznačuje a dle posledních kapitol si troufám tvrdit, že byla primárním cílem a záměrem.

Je třeba však dodat, že Dům spánku je knihou daleko bohatší a vícevrstevnou. Od tématu spánku a jeho poruch v nejrůznějších podobách, se přesouváme do světa filmu a filmové kritiky a pokračujeme až na feministickou, velmi emancipovanou, půdu, přes kterou se přehoupneme do vod psychologických a genderových. Egocentrismus, touha po slávě a moci a přesvědčení o vlastní dokonalosti nezůstává opomenuto. Duddenovo šílenství v jistých okamžicích opravdu působí až komicky. Tragikomicky.
Propojení jednotlivých postav může místy působit poněkud vykonstruovaně, ale (alespoň pro mě) nijak rušivě - zvědavost nad rozuzlením vždy převládla. A u některých konkrétních postav stále trvá...
Velmi se mi líbilo i rozebrání postav Sáry a Roberta. Směsice něžnosti, krutosti, beznaděje a touhy.
Dům spánku je zajímavou knihou, u které si živě dovedu představit, že nenadchne všechny své čitatele. Zároveň ale určitě nadchne mnohé.

"Já jsem ten jediný, kdo pracuje v tomhle oboru a ví, co je vlastně spánek."
"A co to tedy je?"
"Nemoc, pochopitelně."

1 26.12.2016

Jedna z knih, které je třeba si přečíst, aby si člověk uvědomil, o jak rozsáhlém a všudypřítomném problému je vlastně řeč. Aby domyslel do důsledku...
Antibiotický paradox pojednává o "kouzelné" moci antibiotik, jejich užívání a zneužívání a kam nás iluze "léku na všechno" dovedla a jakou hrozbou je vzniknuvší antibiotická rezistence. Vrátí se doby, kdy lidstvo zmíralo na banálnější infekce? Doba morových epidemií? Dostaneme rozum a přestaneme si u lékaře vydupávat léky, které reálně nepotřebujeme?
Ač mě osobně při čtení přepadaly stavy "ááá, umřeme na infekcééé", Levy je poněkud optimističtější. Díky tomu, že se tímto problémem začal zabývat téměř celý svět, domnívá se, že existuje šance dostat antibiotika pod náležitou kontrolu. V doslovu nicméně uvádí příklad z dob antraxové epidemie v USA (2001), kdy lidé opět bezhlavě sháněli širokospektrá antibiotika do zásoby a bůh ví, jak s nimi kdo kdy naloží a jaké rezistentní brebery z toho vzejdou.
Osobně jako velké pozitivum vnímám, že část lidí začala být uvědomělá a odmítá například potraviny, kde byla na podporu růstu užívána antibiotika ve velkém. Upřímně mě zděsilo zjištění, kde všude se tak dělo a děje.
Na čtení Antibiotického paradoxu je třeba mít trochu základního povědomí o bakteriích a virech, ale zase nijak zásadně. Kdo jste uvažoval, že si ho přečtete, přečtěte si jej!
Jinak všichni umřeme na infekcééé!

6 18.12.2016