kk_proste komentáře u knih

Fakt jsem té knize dala šanci, ale po cca 120 stránkách utrpení to odkládám.
Za mě je to strašně cringe.

Hodně surově depresivní čtení v bravurně napsaných povídkách. Setkáváme se s různými postavami a problémy, jeden neveselejší než druhý. Autorka ve všech povídkách postavám hází pomyslný záchranný kruh, který však působí tak nějak proděravěle. Na chvíli přichází jistá úleva, avšak náznak jakéhosi trvalejšího štěstí je stále v nedohlednu. Přehlídka osamělosti a křehkosti lidských duší v celé své děsivé kráse.

"Samo, že už sem proti svý vůli trpěla, jak jinak. Když vás lidi rozesmějou, srdce máte rozmrdaný, ať chcete, nebo ne."

"Všichni víme, že štěstí neexistuje a že se musíme sakra snažit, abychom byli šťastní i bez něj, ale tohle..."

"Říkám mu muj pes, protože nemá méno, jináč bych ho použil. Nechtěl jsem k němu moc přilnout, jenomže nakonec sem se stejně nechal voblafnout a tak je to se všim."

"Nejdřív jsem si řikal, že je to normální, prostě zabíjí čas. Já přestal klábosit a vona uklízí. Každej se s tim popere, jak umí, a pak to přejde.
Jenže to sem byl na vomylu. Nic nepřešlo."

3 16.11.2020

"Tvrdit o někom, že když je bohatý, tak už nepotřebuje krást, je stejné jako tvrdit o někom, kdo váží sto padesát kilo, že už nemá chuť k jídlu."

Na tuto knihu jsem narazila náhodou v knihovně a pobavil/zaujal mě název (který je ve skutečnosti odkazem na píseň od The Andrews Sisters, což jsem nevěděla), a také fakt, že ji napsal absolvent ČVUT. Jedná se o deník autorova dědečka z let 1929-1946 protkaný spoustou postřehů a dobových faktů z doby před a během druhé světové války.

Musím říct, že je to jedna z knih, které mám nutkání si přečíst víckrát za život. Velmi mě to vtáhlo do děje a jsem ráda, že jsem si připomněla spoustu věcí z historie, jejichž detaily časem v mé hlavě nahradily jiné věci. Autor deníku často filozofuje a připomíná myšlenky velkých filozofů. Také je v knize spousta hudebních a filmových referencí, přeložených či originálních textů dobových písní a šlágrů. Myslím si, že by se ke knize dal vytvořit slušný playlist na Spotify, což se teď u nově vycházejících knih poměrně rozmáhá.

Námět i doba jsou samozřejmě extrémně depresivní, líbilo se mi ale, že se autor deníku nevzdává a líčí, jak se s hrůzami a děsy té doby vyrovnával on i jiní.

1 25.10.2020

Rozhoduji se mezi 4 a 5 hvězdami. Knihu jsem četla na dvě etapy, vzhledem ke karanténě a podivné osamělosti jsem v polovině knihy nějak neměla náladu na román a zamilované lidi. Některé pasáže mě nudily, občas mě dost rozčiloval sám autor. Velmi se mi ale líbilo, jak celou knihou postupovaly neobvyklé útržky a komentáře, taky dost oceňuji playlist ke knize. S hodně myšlenkami a pocitami jsem se ztotožňovala a někdy to bylo až zvláštní, že někdo čemusi nepojmenovanému uvnitř mě zformuloval podobu.
Nesuď knihu podle obalu, ale..... tuto knihu jsem si koupila hlavně díky tomu, že je nominovaná na Nejkrásnější knihu roku, grafický design se mi fakt hodně líbí, tohle je pro mě opravdu KNIHA, ačkoliv musím doporučit twitter M. T. Peciny, kde si dělá srandu z toho, že stvořil pravděpodobně jednu z nejvíc fotogenických knížek u fotek čtenářů s dosti klišé/bizár zátišími.

4 15.05.2020

„To všechno mne uvádělo v úžas, najednou mne to posvětilo a já jsem sám u sebe zkrásněl, že jsem měl tu odvahu nezešílet z toho všeho, co jsem v té mé příliš hlučné samotě viděl a tělem a duší na sobě zažil a prožil, procházelo mnou udivené poznání, které mne touhle prací házelo do nekonečného pole všemoci.“

//

„Opřený o pult otevřené skleněné stěny automatu v Černém pivovaře piju popovickou desítečku, povídám si, od téhle chvíle, kamaráde, musíš na všechno být už sám, sám sebe musíš donutit, abys šel mezi lidi, sám sebe musíš bavit, sám se sebou hrát divadlo tak dlouho, než sám sebe opustíš, protože od teďka kroužejí jen samé melancholické kružnice, a tak jak jdeš dopředu, současně se navracíš zpátky, ano, progressus ad originem je regressus ad futurum, tvůj mozek není víc než hydraulickým lisem zpresované myšlénky. “

8 23.11.2019

Ze začátku mě kniha mátla a přečetla jsem hodně volným tempem první čtvrtinu. Dnes jsem se ke knize vrátila a jedním dechem ji dočetla. Je to nádherná kniha, smutná, ale zároveň tak barevná. Na těch 238 stránkách toho pro mě bylo opravdu hodně.

2 22.11.2019

Neobvyklá kniha povídek, některé byly výborné, některé slabší, jak už to tak bývá.

Velice se mi líbila povídka A, B a C aneb Matematika z lidské stránky:
“…není to už, co bejvalo tak se jenom tak šťourám v tej zahrádce tady a pěstuju si sem tam ňákej ten logaritmus nebo pár společnejch menovatelů.”
Svou nadčasovostí (kniha v originále vyšla 1910) mě nadchla povídka U fotografa.

Dále jsem si ještě poznamenala následující úryvek z povídky Trampoty lesního hosta:
"O hodinu později jsem své pošetilosti litoval a při pomyšlení na ty dva koktajly jsem zatoužil, aby už co nejdřív zavedli prohibici, která by nás nechala pěkně nasuchu mlčenlivé a nespolečenské."

U parodií na detektivky jsem si vzpomněla na Mazaného Filipa, což je můj oblíbený film, takže ty se mi velmi líbily.

3 14.07.2019

Taktéž patřím ke skupině, která knihu přečetla na základě kladných recenzí. Nebo tedy v mém případě jedné - četla jsem recenzi Dominika Melichara - a ačkoliv si již přesně nepamatuji, jak román hodnotil, pamatuji si, že jsem si řekla, že tuhle knihu si musím co nejdříve přečíst.
Přebal knihy - oku lahodící. Názvy kapitol, tedy lépe řečeno členění knihy, jů! stadia vývoje hmyzu. Do příběhu jsem se začetla natolik, že jsem knihu přečetla za dvě odpoledne. Taktéž se přikláním k těm, v nichž postavy a příběh vyvolaly asociaci Jáchyma Topola (u mě konkrétně ke knize Chladnou zemí). A Topola mám ráda...
Užitý úsporný (avšak v mnoha částech velmi metaforický, a to se paní Bellové podle mě vskutku dařilo...) jazyk jsem také uvítala.
Vlastně mě opravdu napadají snad jen samá pozitiva... avšak něco (a nedokážu asi přesně vyjádřit co) chybělo. Možná lehké odosobnění, něco "mezidějového".

4 09.02.2017

Pamatuji si, jak jsem při prvním kontaktu s touto knihou v knihovně znechuceně pozvedla obočí a říkala jsem si, jak někdo může takhle hloupě zneužít jméno a název. To jsem ještě netušila, že o pár měsíců později tuto knihu (kvůli psaní seminárky) z regálu vytáhnu a na přebalu spatřím Salingerovu fotografii. Ani ve snu by mě předtím nenapadlo, že by se mohlo jednat o memoáry jeho dcery.

Margaret Ann, Peggy, knihu údajně napsala kvůli svému synovi. Snaží se vnitřně vypořádat s nelehkým životem, který (přestože byla dcerou jednoho z nejúspěšnějších amerických spisovatelů 20. století) jí částečně zajistila "netečnost" jeho otce a ignoranství její matky. Peggy se nám (jak doufám) snaží nalévat čistého vína, občas velmi trpkého.

400 stran je poměrně dost, kromě Peggyiných vzpomínek na traumata (nejen) z dětské internátní školy se seznámíte i s pozadím antisemitismu v USA v první polovině 20. století. Neskutečná zvěrstva. Z okraje stránek teď gumuji své vztekle napsané poznámky u pasáže o "puncovaných" amerických (Ivy League) univerzitách...

"Být členem téhle nedokonalé společnosti, rodiny Salingerových, má své silné a slabé stránky, něčím se platí a něco se získává. Ve snaze vytvořit ráj na zemi najdeme krásu i nebezpečí. Udržet ráj dokážou jen dokonalí lidé - nebo mrtví, ne pouze smrtelníci, kteří jsou sami "vytvářeným dílem", jehož nedokonalost je jim odpuštěna. Leč takový pokus skýtá prozření, nahlédnutí do nebe, bez nichž se dá život jen stěží snášet."

4 05.02.2017

"Neboť nejbezpečnější metoda, jak něco zničit, je náruživě se tomu věnovat. Nějakou věc doženou až do záhuby vždycky největší entuziasté, ti takzvaní nejvášnivější stoupenci, nejodhodlanější obránci. "

2 12.01.2017

Piš tak, abych neusnul až do pěti do rána, ale jen z toho důvodu, že všechny tvoje hvězdy jsou na nebi, z žádného jiného. //

''Chybí mi Seymour'' bych si po přečtení této knihy snad mohla (měla) nechat vytetovat. Ačkoliv mě "analýzy a omáčky" občas trochu nebavily (mám radši, když se Buddy rozepíše o Seymourových činech, názorech a taky o jeho básnickém dílu), jsem nesmírně ráda, že to takhle Salinger napsal. PVěci dávají zase trochu větší smysl. A o básni o vdovci budu ještě dlouho přemýšlet...

5 07.01.2017

Bad trip, kterej však chceš zažít. Apokalyptická jízda, kde se stírá hranice bytí a nebytí. Hešteg nonkonformní čtení.

Tehdy jsem už možná všechno věděl, už několik dní po sobě jsem totiž každou noc měl sny, v nichž se dělo cosi znepokojivého. Ale hned potom probuzení: protírám si oči, světlo mi svítí do hlavy a vypadá to, že v ní mám pouze jakýsi tvar, tentokráte žádnou fabuli, zdál se mi jakýsi pocit, tvar, tvar (velmi dlouhé “r”), anebo že by ne? Nejdřív blesk a potom mrak, který se neustále rozrůstá, tvaruje, roste, pohlcuje nebe, stíní mu, nejprve pouze jeho část, ale v tu chvíli už je jasné, že ho nakonec pohltí celé, kupí se, mění a rozrůstá, přímo ve větru, jako nádor, těžko říct, kde se bere ten kouř, a je ho čím dál víc. Po probuzení už mizí slovo, kterým bych to mohl pojmenovat. //

Ráno začne dojezd, jak z nich všechno vyprchá. Voni se bojej nejvíc. Běž se podívat, jak tančej. //

Nakonec to ale může bejt úplně navopak. Všecko vyletí a vyjde najevo, že vod poloviny století stavební firmy zabudovávaj v každym domě, kterej stavěj, výbušný nálože, jen tak, pro všechny případy. Někdo musí mít to tlačítko. Kousek umělý hmoty. Zmáčkneš ho a nic kolem neni. //

1 05.01.2017

Nejsem ani schopna najít slova a napsat smysluplný komentář. Slovaberoucí, dechberoucí...

2 23.09.2016

Kniha spíše o obrázcích než o faktech, avšak zaujala mě, protože Schieleho obrazy jsou nepochybně skvostné a nádherné. Akorát mě trochu rozčilovalo, že obrazy, o kterých je řeč v textu nebyly u toho textu, ale seřazené chronologicky (takže jste četli o nějakém díle a jeho kontextu, ale abyste si ho prohlédli, tak jste museli hledat v rejstříku a listovat zpátky).

11.04.2016

Je nevyhnutelné v poezii nacházet stokrát to samé dokola (avšak pokaždé samozřejmě trochu jinak), ale takhle teda ne.

Zaujaly mě asi 3 básně z celé sbírky, Nerudu už asi tedy jen toho našeho...

1 08.04.2016

"...Já jen, že mě štvou podobný věci, i když ne úplně stejný, jako tebe, a ze stejnejch důvodů..."

Kniha tak trochu o negativním významu slova intelektuál proložená rovinou (nejen) náboženské filozofie. Jedná se stále o egoismus, když si ho v celém svém rozsahu uvědomujeme? A jak mu zabránit, když tvoří tak podstatnou část naší osobnosti a zároveň je také jakousi hnací silou?
Holdenovi Caulfieldovi podle mě ani Franny ani Zooey nesahají po kotníky, avšak nejsou jen jeho o něco starší verzí? Pozoruhodná a podivná knížka, jestli teda chcete co vědět.

1 09.02.2016

Velmi povrchní učebnice psychologie (říkám si, jestli se to tak dá opravdu nazvat) zahalená do spousty cizích slov (v jejichž významu se podle mě sama autorka ztrácí), jmen, citátů a pokusů. Autorka se často opakuje a některé části popisuje pro mě až směšným způsobem (např. funkce masmédií). Nepochopila jsem ani citace, či časová určení u některých osobností/knih, která se podle mě absolutně nemohou shodovat. Celkově mi připadá, že editaci a korekci knihy nikdo nevěnoval pozornost, je plná překlepů, a to jsem laik, tudíž jsem možná objevila jen malé množství chyb. Rozhodně velmi nešťastná volba pro první kontakt s touto podle mě velmi zajímavou vědou. Na druhou stranu, učebnice je již více jak 18 let stará... Z celé knihy se mi líbila jen kapitola o vnímání a částečně kapitola o sociální psychologii.

2 21.12.2015

Ten neklid prostupující celým dílem, až chorobná (...!) bledost, melancholie a utrpení! Avšak nakonec také láska, téměř absurdní touha po životě a naděje... ach... Ještě teď mě z toho všeho tak nějak mrazí a myslím si, že ještě nějakou dobu bude.

13 10.11.2015

„Proboha, nekazte legraci,“ povídám. Je mi teprv dvanáct, propánakrále! Jsem velikej na svůj věk.“

Až je to neuvěřitelné, v kolika Holdenových hláškách a výlevech jsem se sama našla. Pro mě jednoznačně jedna z nejoblíbenějších knížek. Stručně: To mě umrtvilo!

3 26.10.2015

Knížka vskutku s trochu nezvyklým nádechem. Výborná lyričnost vyprávění smutného příběhu, která mi však v některých momentech připadala už trochu moc (avšak to možná způsobuje i fakt, že jsem knížku přečetla celou za jedno odpoledne a navyknout si na určitý styl psaní během 110 stran není nejjednodušší), avšak vrcholící pointa na koncích kapitol, jako poslední verše u sonetů, to na mě velmi zapůsobilo. Knížka se mi líbila, rozhodně se mnou v několika pasážích hodně zalomcovala.

1 25.10.2015