kap66 komentáře u knih

Typický vánoční dárek: obal vypadá moc hezky, titul ve vás probudí nostalgii po hobitech a dalších postavách z Tolkienových knih, každá dvojstránka je orámovaná runami a doplněná obrázky (které si autor postahoval, hmm). Klasické hádanky, logické i matematické úlohy jsou "inspirované Tolkienovým světem", čemuž rozumějte takto: jsou to normální hádanky a úlohy, do kterých autor vložil nějaké reálie z Tolkienových knih. Příklad:
"Na strážnici v Edorasu se choulili tři nešťastní vězni. Voják, který je vyslýchal, zatím zjistil, že jeden z nich je chorobně pravdomluvný, druhý notorický lhář a třetí je nevyzpytatelný jako každý normální člověk. Zatím se mu nepodařilo přijít na to, který je který.
Já nejsem pravdomluvný, prohlásil první.
Já nejsem lhář, řekl druhý.
Já nejsem ten nepředvídatelný, pravil třetí.
Který je který?"
Pokud skousnete, že autor jen vydělává na originalitě někoho jiného (už využil i jiné předlohy - Doylea, Christie,...), a máte opravdu hádanky i Tolkiena rádi, může vás to bavit.

21 28.12.2018

Nechtěla bych být Wildeovým protivníkem při konverzaci; jeho humor píchá a bodá. Věta z první povídky podle mě vystihuje, jak se na lidi díval: "V životě neřekl nic duchaplného, ba dokonce ani zlomyslného." Já ale být terčem jeho zlomyslného humoru nemůžu, takže číst mě to baví :-).
"Obdivná glosa" je vtipná - a dobrák v ní dokonce nedopadne jako hlupák. "Studie o povinnosti", tedy titulní povídka, je založená na výborném nápadu - na situaci postavené na hlavu a nadsázce; satirické vyznění je tam jasně patrné. A Strašidlo cantervillské jsem milovala už jako dítě a brala ho jako milou a úsměvnou pohádku - a vůbec nevnímala, že i tady si Wilde z někoho střílí, přinejmenším z Američanů. (Jen si nejsem jistá, zda jsem se tehdy zhlížela víc v něžné Virginii, nebo spíš v nevycválaných dvojčatech; bojím se, že spíš to druhé.)
Od Oscara Wildea jsem ještě nečetla nic slabého.

21 04.11.2018

Byť jsem předchozímu dílu dala jen dvě hvězdičky, přečetla jsem si i ten druhý; otevřený konec je prostě dobrá finta... Hodnotím ho trochu příznivěji, mám zase ale několik "ale".
Můj oblíbený frazém "přitažený za vlasy" tentokrát pasuje hlavně na "skrývání se" hlavní dvojice před tajnými; vytváří to sice napětí, ale těžko věřit, že by se Sam a Molly mohli pohybovat bez problému mezi lidmi, natož aby navštívili vězení (a to předtím nosili bílé bundy na sněhu, aby je nezachytily satelity...). Nakonec jsem se ale začetla lépe než předtím, nedrhlo to tolik a zajímalo mě, jak to dopadne.
Výhrady mám opět k překladu: vražedná zbraň je několikrát označená jako "kus dřeva na topení" - už jsem myslela, že překladatelka nezná slovo "poleno"., ale na konci ho naštěstí použila. Přívlastkové věty nejde postavit samostatně: "Deer přehrabovala nějaké dokumenty. Které měla zjevně před sebou." (Fuj!) Některé věty jsem nepochopila: "Nepohání ji bolest, ale hon z bolestí." A částka ve stříbrných symbolizující zradu by měla být 30, nikoliv 20, ne?
Můj celkový dojem z obou dílů této série: spíše průměr; existují mnohem lepší švédští autoři s promyšlenějšími i stylisticky lépe napsanými detektivkami.

21 25.06.2018

Že je spojení "laskavý humor" zprofanované? Ale co; ono to Nepilův styl tak přesně vystihuje, že ho chci a musím použít.
Obzvlášť první část - Kněžnin prsten - mě bavila. Nepil svým vypravěčským stylem opravdu trochu připomíná Otu Pavla, zvláště v popisech středočeských zákoutí a právě i v tom laskavě kritickém pohledu na konkrétní české osobnosti či Čechy jako národ. Povídka o zřícenině Žebrák a restaurátoru Františku Kotrbovi je kouzelná.
"Kde jsi chodil, Satane" jsou pohádky s ostnem mířícím na poměry u nás za vlády lidu a hlavně na Čechy samotné; něco je lehce přenosné i do doby novější, protože hloupost, malost a sobectví jsou věčné. Přiznám se, že tato část mě bavila méně, ale stále je to milé čtení.
Za zmínku stojí doslov Vladimíra Novotného, po jehož přečtení vám bude líto, že přestože F. Nepila znal skoro každý (a miloval jeho humor, vizáž a hlas), naše literární historie ho nějak opomíjela.
"Ženské se upírají častěji na mělké a libové frajery než na citově založené, duchaplné osobnosti našeho typu, " píše autor se sebeironií v této knížce.
U mě to ale nikdy tak nebylo! Já Vás, Františku Nepile, milovala už jako malá holka.

21 18.06.2018

Ve srovnání Pistolníka a Tří vyvolených se ztotožňuji s naprostou většinou zdejších komentářů.
Co dodat jiného: vyvolené přivedl Roland dveřmi z jiných světů a 2. díl Temné věže vešel dveřmi do mé hlavy i srdce. Motiv dveří jako předělu mezi světy byl můj oblíbený odmalička a byl součástí mého dětského snění, takže po desetiletích zase sním. Do Pustin jsem vplula okamžitě a naprosto přirozeně (a dveří si tam užívám ještě víc!), takže píšu tento komentář dodatečně a rovnou říkám: tento díl je perfektní, ale třetí je snad ještě lepší.

21 26.03.2018

Normální; přečetla jsem ji se zájmem, i když ne s nadšením (3,5 *). Měla jsem pocit, že jsem všechno v ní obsažené už v několika jiných detektivkách četla (ale já jich už mám za sebou dost - a málokdo přijde s něčím naprosto novým). Musím se usmívat nad mladou vyšetřovatelkou-krasavicí, která miluje rychlou jízdu - myslela jsem, že na ni má copyright Deaver :-). Kim je ale na rozdíl od Amélie pěkně sarkastická protiva, což sice autorka vysvětluje, ale já přece jen vidím její chování a prožívání jako trochu přehnané.
Jenže nakonec mi zůstal pocit víc dobrý než špatný, takže zkusím další díly. Třeba se v nich autorka už vyvarovala opakování vět (nejen té s očima k nebi).

21 21.01.2018

Kdo má tuto autorku rád, nebude zklamán; ani já nebyla. Mám ráda detektivky, ve kterých jsou chapadla minulosti stále zamotaná v přítomnosti; to víte od začátku - ale stejně nevíte nic. Napínavá a čtivá knížka, bavila mě.
Jednu hvězdičku dolů dávám za "podivná zranění" a "mučedníky" (jak se uvádí v anotaci - abych neprozradila moc) - schválně, jestli to uvidíte stejně.
A zase, už u kolikáté knihy přeložené z angličtiny mě napadlo: který Čech používá slovo "zatracený" v nadávce? Kdo z vás řekne: "Jsi zatracený ... (hlupák, macho, zloděj, ...."? Fakt by vás, milí překladatelé, nenapadl přesnější výraz?

21 06.12.2017

Jedna z delších Wildeových pohádek, vyvolávající potřebu hledat odpovědi na více otázek.
Rybář se pro lásku ke krásné mořské panně zbaví své duše. Jeho srdce a tělo stačí, aby miloval oddaně celé tři roky, přestože ho jeho duše - spojená s novým tělem, ale neobdařená srdcem - svádí vyměnit lásku za moudrost či bohatství. Těm odolá, nikoliv ale lákadlu nejobyčejnějšímu, fyzickému. Jeho ztělesněná duše mu ukáže, čeho je schopna - čeho je tedy schopen on sám a proč nikdy neměl oddělit srdce od duše. Konec je takový, jaký se dá od autora očekávat; ale já v něm nacházím přece jen trochu optimismu. Ale otázka, zda máme v duši tak velkou potenciální krutost, kterou nám krotí pouze srdce, ta mi teď bude ještě chvíli ležet v hlavě.

20 18.06.2018

Je to western a zároveň antická tragédie: výstavbou, propracovaností a - asi nic neprozradím - i očekávatelným závěrem. Antickou tragédii mi to připomnělo také tím, že tento díl je peripetií od hlavního děje - a vzdálil mě tím počtem stran opravdu na několik dní! (Ještě že byly Velikonoce a já mohla číst víckrát několik hodin v kuse). Musím ale uznat, že jsem četla se zájmem a prožitkem, hledala jsem paralely mezi těmito postavami a těmi v této chvíli naslouchajícími (autor podobnosti v předchozích dílech občas zmiňuje), více pochopila Rolanda, ale - těším se na cestu k věži, tímto odbočením snad ještě víc.

20 02.04.2018

Někdo zde píšete o jednohubkách - máte pravdu, mňam. Poirota miluji ve všech autorčiných prózách. Ale konečně jsem už dostatečně zestárla na slečnu Marplovou! Ohromně mě baví číst její promluvy, zdánlivě nesouvisející s případem, kvůli kterým vypadá jako - cituji - "maličko odtržená od reality" (a to "maličko" je ještě míněno ironicky). A ona to potom shrne a vyřeší - a všechno zapadne do sebe, logicky a jasně. Já si tak trochu představuji samotnou Agathu Christie ve stáří: klame věkem i tělem, ale mysl? - bystrá a jiskřivá. Těším se na další její detektivky, které mi v mládí unikly - už jich bohužel tolik nezbývá.

20 09.01.2018

Konečně jsem si mohla říct: opravdu výborná detektivka! Jeden z mých nejlepších Silvestrů a Nových roků - byla jsem napnutá jako dlouho ne, četla jsem a četla. A zase jsem si uvědomila: tohle je přesně ta správná cesta pro ženy píšící detektivky: NE snažit se vyrovnat autorům - mužům v tom, vymyslet hnusnější způsob smrti a odpornějšího vraha. Ale ANO - využít to, co je nám ženám dáno: umět zaplést a rozplést citové a rodinné vztahy, vždyť tam se nabízí tolik motivů a situací. Do svědomí si při čtení sáhnou matky dcer - a jako důvod nemám na mysli samozřejmě Charleninu matku (to vás dostane zaručeně), ale matku hlavní vyšetřovatelky.
Prostě jednoznačně doporučuji! A pokud usoudíte, že to zas až taková bomba není, zkuste si ke čtení taky nalít skleničku (číst během Silvestra = víc odpouštět chyby). :-)

20 02.01.2018

Jedna z autorčiných knížek, které jsem neznala; bezvadná, promyšlená, užila jsem si čtení maximálně. Mám prostě Agathu Christie ráda.

20 02.01.2018

Kniha z knihovny mých rodičů, po které jsem sáhla v době svého dětství, kdy jsem si zrovna řekla, že si přečtu "něco jiného" - rozumějte jiného než mayovky a knížky o partách kluků. (Je vůbec možné, že existovala doba, kdy si většina lidí pod pojmem "severská literatura" nepředstavila hned detektivku?) Tak jsem začala svou "dospělejší" četbu - sociálním dílem v pravém slova smyslu. Přečetla jsem ho statečně a dodnes v sobě cítím jeho otisk. Tragičnost a tíhu.

20 23.12.2017

Ó, do této knížky jsem byla zamilovaná! Dobrodružství, přátelství s tygřicí, odvaha, láska, boj v zájmu dobra... Vidím v komentářích, že sdílím tento pohled s mnoha dalšími. Ale přihodím ještě jeden moment, který mi utkvěl a u kterého jsem se dmula pýchou na kapitána Korkorána (jeho vzdělání a inteligenci): pamatujete, jak přišel před komisi v akademii a měl dokázat, že se v Indii dorozumí? On jim předvedl plynulý projev v sanskrtu a několika dalších indických jazycích. A vážení akademici mu vůbec nerozuměli, haha, hlupáci.

20 13.12.2017

Další výborný van Veeteren (nefixujte se na něho jako vyšetřovatele, pořád tam je, i když jinak); další výborný detektiv z jeho týmu - žena, chytrá, sympatická, nechlapská - a přesto silná v nejlepším slova smyslu; souvislost s případem z minulosti, což pro mě osobně má svou zvláštní přitažlivost; napínavá a zajímavá hlavní zápletka okořeněná další jinou - nebudu prozrazovat, ale zasáhne vás.
A ještě drobnost: myslela jsem, že místní název "Lejnice" je věc překladu, ale on si ho asi vážně autor zvolil sám. Jestlipak ví, jak to vypadá v češtině? :-)
Na dalšího Nessera se těším jako malá holka.

20 21.10.2017

Pro dospívající děti to není lehké čtení (myslím lehké ve smyslu oddechové). Smrti a viny je tam hodně, až tak, že si tyto motivy pamatuji 35 let, aniž bych si knížku znovu přečetla. Jak rychle dospět? Ztratit tragicky půl rodiny. Brr.

20 04.09.2017

Asi je chyba číst více knih této série za sebou. Přece jen mě občas unavilo schéma, na kterém jsou romány založeny. Přečetla jsem je postupně všechny, vždy několik po sobě, takže hvězdičkování tomu odpovídá: začínám na pěti a postupně padnu někdy až na dvě, protože se to prostě "zají". Do konce abecedy ale zbývají maximálně dvě knížky, tak se třeba po pauze zase vyšvihnu nahoru. V případě X jsem nebyla nijak zklamaná, ale ani nadšená; přičítám to ale opravdu spíš tomu, o čem píšu, než horší kvalitě knihy.

20 04.09.2017

V době vydání objevná kuchařka, která představuje mikrovlnnou troubu jako víceúčelové zařízení - tedy nejen elektrospotřebič určený k ohřívání jídel. Některé recepty jsou podle mě slepá ulička (klasická úprava je chutnější, popř. dokonce jednodušší), ale většina stojí za vyzkoušení.

20 04.09.2017

Pod vlivem Života s hvězdou jsem přečetla i "Mendelssohna", zapůsobil na mě ale méně. Důvodem je především schematičnost postav, zvlášť německých.
Přesto mi něčím přišel román zajímavý:
Kompozicí - kapitoly jsou provázané jako vlákna pavučiny, postavy se svými osudy se protínají, ale zdaleka ne všechny se všemi.
Motivem sochy, který zde hraje zásadní roli: na zmatky kolem stržení sochy Mendelssohna-Bartholdyho (jediná vtipná část románu) navazují další příběhy, o poznání tragičtější, obludnější. Tragická je nevyléčitelná choroba židovského strýce dvou malých děvčátek, kterému postupně "kamení" tělo jako soše; osudy těch opuštěných dívek a rodiny, která je skrývala, jsou jako tragické domino dovedeny dál. Tragická je i výroba sochy-šibenice v Terezíně (kterou musel navrhnout žid), aby na ní popravili židy. Obludné je např. Heydrichovo přirovnání sebe sama k soše - zná konečné řešení židovské otázky, což mu umožňuje "stát vysoko nad všemi lidmi, shlížet na ně s opovržením jako socha". Obludné je i rozebírání si zabraných židovských věcí, zvláště uměleckých děl (např. sochy se symbolickým názvem Spravedlnost), kterého se aktivně účastní i český šmelinář...
Je to promyšleně napsaný román, ale mezi své nejoblíbenější ho nezařazuji.

19 05.11.2018

Konečně! D. D. plně ovládla vyšetřování; autorka správně usoudila, že zvolit hlavní postavou ji a trochu potlačit úlohu Bobbyho bude to správné nakročení (až k dílu "Chyť mě", který jsem ocenila jako nadprůměrný). Dobře vystupňované napětí a překvapivé řešení, co víc si přát. "Smrtící samotu" překonala, na "Chyť mě" v mých očích zatím nedosáhla, ale je to dobrá četba.

19 10.08.2018